21 Cdo 691/2024-476
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. Ď., zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1417, proti žalovanému hlavnímu
městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č.
2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v
Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o 15 372 472 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 53/2014, o dovoláních žalobce a
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2023, č. j.
30 Co 166/2023-421, takto:
I. Dovolání žalobce a žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 9. 5.
2014 (změněnou se souhlasem soudu a částečně vzatou zpět) domáhal náhrady platu
za dobu od dubna 2011 do listopadu 2020 v celkové výši 15 372 472 Kč se
specifikovanými úroky z prodlení z důvodu dvou neplatných rozvázání pracovních
poměrů. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je u žalovaného od 16. 12. 2002
zaměstnán na základě jmenování jako „vrchní ředitel majetkové sekce“ (přičemž
tento pracovní poměr byl sjednán s týdenní pracovní dobou 5 hodin) a též od 1.
4. 2003 jako „ředitel odboru obchodních aktivit“ (přičemž tento pracovní poměr
byl sjednán s týdenní pracovní dobou 40 hodin), že žalovaná částka 9 390 288 Kč
(spolu s příslušným úrokem z prodlení) představuje náhradu platu z důvodu
neplatně rozvázaného pracovního poměru vzniklého jmenováním na místo „vrchní
ředitel majetkové sekce“ a že žalovaná částka 5 982 184 Kč (spolu s příslušným
úrokem z prodlení) představuje náhradu platu z důvodu neplatně rozvázaného
pracovního poměru vzniklého jmenováním na místo „ředitel odboru obchodních
aktivit“. Žalovaný písemností ze dne 3. 2. 2011 sdělil žalobci, že mu dne 14.
1. 2011 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb odeslal výpovědi z
pracovního poměru z důvodu zrušení žalobcem zastávaných pracovních míst.
Protože výpovědi nebyly žalobci doručeny, podal žalobce u Obvodního soudu pro
Prahu 1 žalobu na určení jejich neplatnosti; současně žalovanému oznámil, že
trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 17 C
53/2014-355, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 5 982 184 Kč,
která představuje náhradu platu pro pracovní poměr „ředitel odboru obchodních
aktivit“ za období od dubna 2011 do listopadu 2020, a to spolu s úrokem z
prodlení z částek, ve výši a za dobu v rozsudku specifikovaných (výrok I), „nad
rámec přiznaných úroků z prodlení“ ve výroku I žalobu zamítl (výrok II), uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2 619 594 Kč, která představuje
náhradu platu pro pracovní poměr „vrchní ředitel majetkové sekce“ za období od
dubna 2011 do listopadu 2020, a to spolu s úrokem z prodlení z částek, ve výši
a za dobu v rozsudku specifikovaných (výrok III), zamítl žalobu, aby byl
žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 6 770 694 Kč s požadovaným úrokem z
prodlení a dále zákonný úrok z prodlení požadovaný z částek přiznaných ve
výroku III „nad rámec“ přiznaných úroků z prodlení ve výroku III (výrok IV), a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 183
157,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Drumeva (výrok V).
3. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2019, č. j. 23 C 68/2011-385, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, č. j. 62 Co
173/2020-415, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru žalobce založeného
jmenováním do funkce vrchní ředitel majetkové sekce ze dne 16. 12. 2002
(později přejmenované na „zástupce ředitele majetkové sekce“), daná žalovaným
žalobci písemností ze dne 14. 1. 2011, je neplatná a že výpověď z pracovního
poměru žalobce založeného jmenováním do funkce ředitele odboru obchodních
aktivit ze dne 1. 4. 2003, daná žalovaným žalobci písemností ze dne 14. 1.
2011, je neplatná. Vzhledem k tomu, že žalobce dopisem ze dne 1. 2. 2011
žalovanému sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání (konkrétně uvedl, že považuje
výpovědi z pracovního poměru za nicotné a že „je stále připraven plnit pracovní
úkoly vyplývající z jeho pracovní náplně“), soud prvního stupně dovodil, že
pracovní poměr žalobce trval a že žalovaný je povinen poskytnout mu náhradu
platu ve výši průměrného výdělku podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za dobu od
1. 4. 2011 (výpovědní doba měla uplynout dne 31. 3. 2011) do 30. 11. 2020.
Shledal, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobce je první
čtvrtletí roku 2011 a že – vzhledem k tomu, že žalobce v tomto období
neodpracoval minimálně 21 dnů – musí být náhrada platu vypočítána z
pravděpodobného výdělku podle § 355 odst. 2 zákoníku práce. Ten stanovil na
základě listin, „které měl k dispozici“ (zejména na základě „platových výměrů s
přihlédnutím k odměnám, které by žalobce pravděpodobně dosahoval, pokud by u
žalovaného i nadále pracoval“), a průměrný hodinový výdělek žalobce na pozici
ředitele odboru obchodních aktivit vypočetl ve výši 304,16 Kč/hod. Protože
takto stanovený průměrný výdělek žalobce byl vyšší než ten, ze kterého vycházel
žalobce v žalobě, soud prvního stupně jeho „nároku“ na zaplacení 5 982 184 Kč
zcela vyhověl, aniž by byla zohledněna „možná odměna“, neboť „soud nemůže
přiznat více, než žalobce sám žalobou požaduje“. Pokud jde o pozici vrchního
ředitele majetkové sekce, zde soud prvního stupně zohlednil i výši
pravděpodobné odměny 50 000 Kč, kterou by žalobce obdržel, kdyby pro žalovaného
v rozhodném období pracoval, a dospěl k průměrnému hodinovému výdělku žalobce
ve výši 1 047 Kč; na náhradě platu z důvodu neplatné výpovědi z tohoto
pracovního poměru pak žalobci přiznal 2 619 594 Kč. Soud prvního stupně přiznal
žalobci rovněž zákonné úroky z prodlení, a to vždy od prvního dne měsíce
následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady platu.
4. K odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
20. 6. 2023, č. j. 30 Co 166/2023-421, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I, II a IV (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku III ohledně částky 1 015 861,60 Kč s úrokem z prodlení, jinak jej v
tomto výroku co do částky 1 603 732,40 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se
žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 44 335 Kč k rukám
advokáta JUDr. Tomáše Běliny (výrok III). Uvedl, že soud prvního stupně správně
posoudil otázku, zda žalobce oznámil žalovanému bez zbytečného odkladu písemně,
že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, když „správně jako uvedené písemné
oznámení posoudil obsah dopisu žalobce ze dne 1. 2. 2011, z jehož celkového
kontextu vyplývá jasně požadavek žalobce, aby mu žalovaný dále přiděloval práci
podle uzavřených pracovních poměrů“, neboť „jinak nelze vyložit v dopise
uvedenou výtku žalobce, že mu žalovaný nepřiděluje práci, čímž porušuje
základní povinnost zaměstnavatele, jakož i sdělení, že žalobce je stále
připraven plnit své pracovní úkoly vyplývající z jeho pracovní náplně“. Dodal,
že „na tomto významu sdělení“ nic nemění ani další části uvedeného dopisu, v
nichž žalobce žádá o vysvětlení jeho současného pracovněprávního postavení a
požaduje podání písemné informace o důsledcích rozhodnutí o organizační změně
na jeho pracovněprávní vztah k žalovanému. Pokud jde o pravděpodobný výdělek
žalobce za období prvního čtvrtletí 2011, odvolací soud shledal, že soud
prvního stupně nevzal dostatečně v úvahu, že žalovaným uvedené odměny se týkaly
zaměstnanců na „plný pracovní úvazek“, zatímco žalobce na pozici vrchního
ředitele majetkové sekce pracoval v rozsahu 5 hodin týdně, a že je proto třeba
vycházet z průměrné odměny ve výši 8 125 Kč; pravděpodobný výdělek na uvedené
pozici proto stanovil ve výši 402,80 Kč za hodinu a náhradu platu ve výši 1 015
861,60 Kč. Správným odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o přiznání
náhrady platu žalobci za pozici ředitele odboru obchodních aktivit ve výši 5
982 184 Kč, jakož i závěr o zákonném úroku z prodlení s placením náhrad za
jednotlivé měsíce.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaný
dovolání.
6. Žalobce má za to, že procesním postupem soudů bylo porušeno ústavně
zaručené právo žalobce na spravedlivý proces, když se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce
opomenutých důkazů, svévolného hodnocení důkazů a „informačního deficitu“,
přičemž v této souvislosti odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, podle něhož v případech, kdy strana
zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít – na rozdíl od
protistrany – k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí
ve sporu, a kdy strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné
body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení,
nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany, jejíž nesplnění bude mít za
následek hodnocení důkazu v neprospěch této strany. Namítá, že odvolací soud
„mlčky“ akceptoval neprovedení navržených důkazů a že jeho rozsudek je proto
neodůvodněný a nepřezkoumatelný. Soudy měly podle dovolatele „žalovaného vyzvat
mj. ke sdělení, na základě jakých konkrétních okolností sporuje“ výši náhrady
platu žalobce. Tím, že žalovaný neposkytl soudu potřebnou součinnost, nesplnil
podle dovolatele svou vysvětlovací povinnost, a proto soudy mohly a měly
vycházet ze „žalovaného nároku, tj. prokázaného ‚průměrného výdělku‘ byť, avšak
dosaženého v bezprostředně předcházejícím čtvrtletí“, neboť se za této situace
jedná o pravděpodobný výdělek „ve smyslu § 355 zák. práce“. Odvolací soud se
podle žalobce odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
posuzování otázky pravděpodobného výdělku zaměstnance, přičemž v této
souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21
Cdo 4690/2009, ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1828/2010, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 95/2017, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, a ze
dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, s tím, že odvolací soud náležitě
nevymezil relativně neurčitou hypotézu § 355 zákoníku práce a nesnažil se určit
„vskutku pravděpodobný výdělek tak, aby byla žalobci poskytnuta spravedlivá
náhrada jeho platu“. Žalobce dále namítá, že odvolací soud rozhodl „zčásti v
extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy“ a že
důvodem přípustnosti dovolání je i skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem
posouzena jinak, a to otázky vzniku prodlení zaměstnavatele s náhradou platu,
resp. otázky splatnosti náhrady platu. Žalobce uvádí, že datum splatnosti platu
na 12. den v následujícím měsíci je výrazem soukromoprávního jednání a primárně
dvoustranného vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a že je na místě trvat
na povinném dodržování smluvních povinností, mezi které patří i povinnost
zaměstnavatele v konkrétní smluvený den zaplatit plat zaměstnanci, a to s
důsledky finanční sankce v podobě zákonných úroků z prodlení. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části (tj.
v části výroku I,
v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV, a v části
výroku II, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu co do částky 1 603 732,40 Kč s příslušenstvím zamítl) – příp. i rozsudek
soudu prvního stupně – zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaný ve svém dovolání (jímž napadl rozsudek odvolacího soudu v
části výroku I, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
ohledně částky 2 307 588,32 Kč s příslušenstvím, a v části výroku II, v níž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně částky 391 924,40
Kč s příslušenstvím) namítá, že při posouzení otázky „splnění náležitostí a
výkladu právního jednání“ (oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na
dalším zaměstnávání) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, neboť podle názoru dovolatele dopis žalobce ze dne 1. 2. 2011
nesplňuje náležitosti oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, a žalobci proto
náhrada platu nenáleží již od měsíce dubna 2011, nýbrž až od 9. 12. 2014. Má za
to, že soudy měly podrobně vyložit obsah dopisu žalobce ze dne 1. 2. 2011 a
posoudit, zda skutečně z jeho obsahu bez pochybností vyplývá, že žalobce trvá
na dalším zaměstnávání, a že v případě pochybností měly soudy podrobně zkoumat
a posoudit právní jednání zaměstnance podle pravidel pro výklad právních úkonů;
jestliže tak neučinily, je jejich právní závěr „nejméně předčasný“. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části
tak, že žaloba se (ohledně částek 2 307 588,32 Kč s příslušenstvím a 391 924,40
Kč s příslušenstvím) zamítá, příp. aby ve stejném rozsahu tento rozsudek zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána
oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud shledal, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti
dovolání žalobce ani dovolání žalovaného.
12. Ke zjišťování pravděpodobného výdělku zaměstnance, jehož správnost
žalobce ve svém dovolání zpochybňuje, se Nejvyšší soud v minulosti vyslovil
například v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, rozsudku ze
dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, nebo rozsudku ze dne 21. 11. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod č. 35/2006 v časopise Soudní
judikatura, na něž sám žalobce poukazuje a z jejichž odůvodnění vyplývá, že
ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že vzhledem k tomu, že jde o
zjištění pravděpodobného výdělku z hrubého platu, který by zaměstnancem byl v
rozhodném období „zřejmě dosažen“, soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši
jednotlivých složek platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v
rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle
platných právních předpisů pobírat „pohyblivé“ složky platu (odměny), jaké měl
zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým
zaměstnancům apod., že v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně
ukládá přihlédnout rovněž k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo
práci stejné hodnoty a že zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby
zjištěný hrubý plat byl vskutku „pravděpodobný“, tedy takový, jaký by
zaměstnanec zřejmě získal, kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný
výkon práce).
13. Přihlížel-li odvolací soud při zjišťování pravděpodobného výdělku
žalobce na pozici vrchního ředitele majetkové sekce v rozhodném období prvního
čtvrtletí roku 2011 (a při zjišťování výše pravděpodobné odměny, kterou by
žalobce obdržel, kdyby pro žalovaného v uvedeném rozhodném období pracoval,
jejíž výši zjištěnou odvolacím soudem žalobce v dovolání zpochybňuje) zejména k
tomu, že u žalovaného v tomto období „došlo k organizační změně“, k výši odměn
přiznaných zaměstnancům vykonávajícím obdobnou práci jako žalobce v prvním
čtvrtletí roku 2011, k druhu práce vykonávané žalobcem a rozsahu sjednané
pracovní doby (viz odst. 15 a 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je jeho
rozsudek v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Napadá-li žalobce procesní postup soudů při zjišťování jeho
pravděpodobného výdělku, pak jde o námitky tzv. jiných vad řízení ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud
přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. –
pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v
projednávané věci není splněn.
14. Kromě toho okolnost, že soud neprovedl účastníkem navržené důkazy,
nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. například usnesení bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve
Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11.
1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn.
II. ÚS 56/95, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo
1850/2011). Soud není povinen – jak vyplývá z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.
– provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v
každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením
jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní
návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i
rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti,
které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly
prokázány jinými důkazy. Neprovedení účastníkem navrženého důkazu pro jeho
nadbytečnost ani bez dalšího neznamená porušení práva na spravedlivý proces
(srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS
2172/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).
15. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014
Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017,
sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací
soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich
učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle
při hodnocení důkazů.
16. Přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
nezakládá ani jím nastolená právní otázka vzniku prodlení zaměstnavatele s
náhradou platu, resp. otázka splatnosti náhrady platu, neboť tuto otázku
vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
dospěl-li k závěru, že „požadoval-li … žalobce úrok z prodlení od dřívější doby
(vždy od 13. dne měsíce následujícího po měsíci, za něž náhradu požadoval), pak
nárok dán není, neboť je v rozporu s § 141 odst. 1 zák. práce“. Nejvyšší soud
ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zastává právní názor, že k prodlení dochází
– jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení § 517 odst. 1 věty první zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – rovněž v
pracovněprávních vztazích vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti.
Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení §
141 odst. 1 zákoníku práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po
měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy
nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat
nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím
posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od
prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost
mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117/2015 v
časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp.
zn. 21 Cdo 5141/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 2217/2020).
17. Dovolací soud (na rozdíl od žalobce) neshledal důvody pro odklon od
právního názoru vyjádřeného v uvedených rozhodnutích. Konstantní rozhodovací
praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace
tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí
ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii,
stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li
následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a
přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako
významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro
rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů
právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo
(oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti
(rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS
252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/06.
Nejvyšší soud výše formulované důvody pro změnu judikatury, podle jejíchž
závěrů se v soudní praxi postupuje již mnoho let, neshledal.
18. Pokud jde o dovolání žalovaného, je třeba projednávanou věc i v
současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že písemnost, která podle závěru
soudů oznámením žalobce žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, je
datována dnem 1. 2. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31. 3. 2011 (dále jen „zák. práce“), a
rovněž (srov. § 18 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“).
19. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel
zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně
pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec
zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší
zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že
trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat
v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
20. Z citovaného ustanovení vyplývá (mimo jiné), že zaměstnavatel, který
se zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí, je povinen
zaměstnanci, který mu písemně oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával,
umožnit pokračovat v (dosavadní) práci, nebo, jestliže tak neučiní, mu
poskytnout náhradu mzdy nebo platu, a to ode dne, který následuje po dni,
kterým uplynula výpovědní doba, popřípadě ode dne, kdy zaměstnanec oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, učinil-li zaměstnanec takové
oznámení zaměstnavateli až po uplynutí výpovědní doby (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 339/2013, a dále
právní názory vyjádřené například ve stanovisku občanskoprávního kolegia a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám rozhodování soudů ve
věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru ze dne 9. 6. 2004, sp.
zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl
uveřejněn pod č. 67/2002 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, nebo v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1950/2003, který byl uveřejněn pod č.
64/2005 Sb. rozh. obč.).
21. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po
neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je
jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli.
Pracovněprávní úkon (stejně jako ostatní právní úkony) musí být učiněn svobodně
a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (srov. § 18 zák. práce a § 37
odst. 1 obč. zák.). Pro případ, že vzniknou pochybnosti o obsahu
pracovněprávního úkonu, se v ustanovení § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. § 18
zák. práce) uvádějí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo
nesrozumitelnost pracovněprávních úkonů odstranit (že právní úkony vyjádřené
slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem, a že právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají
podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená, přitom se přihlíží k
vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní
úkon určen). Závěru o tom, že pracovněprávní úkon je neurčitý nebo
nesrozumitelný (a že tedy je pracovněprávní úkon pro neurčitost nebo
nesrozumitelnost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle.
Pracovněprávní úkon je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani
jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo
2901/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo
1842/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo
949/2013).
22. Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak
vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového
vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad
podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu
použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji
projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho
následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době
projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen
jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy
použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být
interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto
jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen
na doslovném významu použitých výrazů. Smyslem výkladu je zjištění skutečného
záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo
vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (srov. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5111/2015, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5271/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 771/2020).
23. V projednávané věci je třeba připustit, že z dopisu žalobce ze dne
1. 2. 2011 zaslaného žalovanému není bez pochybností zřejmé, zda v něm žalobce
projevil vůli oznámit žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával poté,
co uplyne výpovědní doba na základě výpovědí z pracovního poměru, o jejichž
zaslání dne 14. 1. 2011 žalovaný informoval žalobce dopisem ze dne 24. 1. 2011
(spolu s tím, že je dána překážka v práci na straně zaměstnavatele podle § 208
zákoníku práce, neboť žalovaný nemá možnost žalobci přidělovat práci). Z obsahu
dopisu ze dne 1. 2. 2011, v němž žalobce (mimo jiné) uvedl, že je „stále
připraven plnit své pracovní úkoly vyplývající z … pracovní náplně“ a že
žalovaný nepřidělováním práce žalobci počínaje dnem 17. 1. 2011 porušuje jednu
ze základních povinností zaměstnavatele (aniž by tyto skutečnosti dával do
souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpověďmi žalovaného, které mu měly
být žalovaným podle jeho informace zaslány), bez dalšího nevyplývá, zda jím
žalobce reaguje na nepřidělování práce v době, kdy ještě neuplynula výpovědní
doba podle výpovědí z pracovního poměru zaslaných mu žalovaným dne 14. 1. 2011
a kdy tedy stále trvala povinnost žalovaného přidělovat žalobci práci na
vedoucích pracovních místech, která na základě jmenování zastával, nebo zda
dává žalovanému najevo, že trvá na svém dalším zaměstnávání i poté, co uplyne
výpovědní doba. Tuto nejasnost však žalobce odstranil v následném dopise ze dne
31. 3. 2011, v němž podle zjištění soudů (viz odst. 28 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a odst. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) žalovanému
sdělil, že výstupní listy podepsal „bez jakýchkoli právních prejudic“, a „v
souvislosti s ukončením svého pracovního poměru“ odkázal na svůj dopis ze dne
1. 2. 2011, čímž dal žalovanému dostatečně zřetelně najevo, že trvá na tom, aby
ho dále zaměstnával i poté, co uplyne výpovědní doba na základě výpovědí z
pracovního poměru, kdy by již povinnost přidělovat žalobci práci (jejíž
neplnění žalobce vytýkal žalovanému v dopise ze dne 1. 2. 2011, na který
odkazuje jeho sdělení ze dne 31. 3. 2011) žalovaný – nebýt neplatnosti výpovědí
– neměl. Okolnost, zda oznámení žalobce žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, je třeba spojovat s jeho dopisem ze dne 1. 2. 2011 (ve spojení s
dopisem ze dne 31. 3. 2011), nebo až s dopisem ze dne 31. 3. 2011, není v
projednávané věci významná, neboť každá z těchto možností vede k závěru o
vzniku nároku žalobce na náhradu platu od 1. 4. 2011.
24. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce ještě
předtím, než měla uplynout výpovědní doba na základě neplatných výpovědí
zaslaných mu žalovaným dne 14. 1. 2011, písemně oznámil žalovanému, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
25. Protože dovolání žalobce ani dovolání žalovaného nejsou – jak
vyplývá z výše uvedeného – přípustná, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo vzhledem k výsledku tohoto
řízení rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, §
146 odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu