21 Cdo 776/2022-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně a) L. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.
Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č.
1615/1, žalobce b) R. N., narozeného dne XY, bytem v XY, žalobkyně c) E. V.,
narozené dne XY, bytem v XY, a žalobkyně d) I. P., narozené dne XY, bytem v XY,
proti žalované Montáže Přerov a. s. se sídlem v Přerově I – Město, 9. května č.
3303/119, IČO 45193657, zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem
v Olomouci, Krapkova č. 452/38, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti
Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO
45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního
soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 2/2012, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2021, č. j. 49 Co 38/2020-407,
opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2021, č. j. 49 Co
38/2020-415, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Magdaleny Dvořákové Cilínkové,
advokátky se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1.
III. Ve vztahu mezi žalobci b), c), d) na jedné straně a žalovanou a
vedlejším účastníkem na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8 2021, č. j. 49 Co 38/2020-407, opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 49 Co 38/2020-415, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K otázce přechodu práva zemřelého zaměstnance na náhradu za ztížení
společenského uplatnění na dědice srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 936/2010, uveřejněný pod č. 152/2011 Sb. rozh. obč., a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2913/2010,
uveřejněný pod č. 47/2012 v časopise Soudní judikatura, a v nich vyslovený
závěr, že právo zaměstnance na náhradu za bolest a ztížení společenského
uplatnění, které vzniklo od 1. 1. 2007, smrtí zaměstnance nezaniká a v plné
výši se stává předmětem dědění a přechází na toho, komu tato pohledávka podle
výsledku dědického řízení připadla. Uvedená rozhodnutí – ve svém závěru o
přechodu práva na odškodnění na dědice poškozeného zaměstnance – nerozlišují
mezi základní výší odškodnění stanovenou právním předpisem (na základě bodového
ohodnocení v lékařském posudku) a (dalším) přiměřeným zvýšením odškodnění
úvahou soudu. Takovéto členění práva na náhradu za bolest a ztížení
společenského uplatnění by bylo v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního
soudu, který v nálezu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 2370/22, formuloval
závěr, že význam vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, je třeba chápat výhradně jako vodítko k určování výše
odškodnění. Rozhodující význam mají nadále princip proporcionality a princip
tzv. plné náhrady újmy a příslušná zákonná ustanovení. Samotná konstrukce
určení výše odškodnění podzákonným právním předpisem nemůže opodstatnit
rozlišování nároků z újmy na zdraví na ty, jejichž výše se určí pevnou částkou,
„bodově“, a ty, jejichž výše se určí volnou úvahou soudu. Právo poškozeného na
plnou a přiměřenou náhradu újmy na zdraví existuje bez ohledu na vůli moci
výkonné, protože vyhláška č. 440/2001 Sb. představuje toliko výkladovou pomůcku
pro zjištění výše odškodnění, kterou soudy nejsou povinny jako podzákonný
právní předpis bezvýhradně respektovat. Odvolací soud proto správně uvedl, že
„mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění tak není novým
samostatným nárokem, nýbrž součástí nároku na odškodnění ztížení společenského
uplatnění, který vzniká v momentě, kdy je zřejmé, že poškození zdraví zanechalo
trvalé následky ovlivňující do budoucna kvalitu života poškozeného“. K otázce předpokladů pro vznik nároku na zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění Nejvyšší soud ve vztahu k právní úpravě obsažené v
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
dovodil, že předpokladem
přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v
lékařském posudku je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují
závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti,
kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně
výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a
možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s
ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho
předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněného pod č. 50/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1590/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2327/2010). Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení
§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje soudu ve výjimečných
případech výši odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovenou prováděcím
právním předpisem přiměřeně zvýšit, patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o
výjimečný případ, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v
konkrétní posuzované věci „přiměřené“ (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 929/2011). K otázce přiměřenosti míry zvýšení odškodnění srov. například již uvedený bod
II stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2581/2009, a odůvodnění již
uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo
2327/2010, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 929/2011, nebo ze dne 18. 7. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 1590/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a v nich přijatý právní závěr, že úsudek soudu o přiměřenosti míry
zvýšení odškodnění vychází jak z individuálních okolností posuzované věci, tak
z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, a soud
dále musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto
přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah
přiměřenosti.
V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, přihlédl-li při vymezování relativně neurčité
(abstraktní) hypotézy ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zejména k
tomu, že právní předchůdce žalobců J. N. pracovní úraz utrpěl ve věku 62 let,
kdy byl „zcela zdráv a nadprůměrně aktivní ve všech oblastech života, tj. rodinné, společenské, zájmové i pracovní“ (byl sportovec, manuálně zručný,
nepřetržitě zaměstnaný v pracovním poměru i po přiznání starobního důchodu), že
po úrazu „se jeho život prakticky ze dne na den od základů změnil“, neboť
„přišel o své dosavadní životní jistoty a radosti, o vše, co ho v životě těšilo
a naplňovalo“, a jeho poúrazový život byl „plný fyzického a psychického
utrpení“ (J. N. ztratil nejen schopnost obstarat si domácnost, ale nebyl ani
soběstačný v péči o svoji osobu, potřebuje trvale pomoc a péči druhé osoby,
neboť nebyl schopen samostatného pohybu o berlích ani na invalidním vozíku, sám
se posadit, nebyl schopen se sám umýt, obléct, najíst se, obsloužit se na
toaletě, vedle těchto obtíží u něj došlo k organické poruše osobnosti, která
„progradovala“ do demence, což vedlo jak k jeho vyloučení ze společenského
života, tak k projevům agresivního chování k jeho nejbližším). Uvedené
skutečnosti odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) správně
vyhodnotil jako důvody „pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění“, neboť rozsah aktivit, z nichž byl J. N. trvale vyřazen či v nich
byl významně omezen, je značný, základní odškodnění ztížení společenského
uplatnění dostatečně nevyjadřuje uvedené následky, což činí z dané věci
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Za situace, kdy základní výše
odškodnění podle bodového ohodnocení stanoveného lékařem dosahuje výše 1 657
800 Kč, nelze při navýšení odškodnění o dalších 2 400 000 Kč, tj. na necelý 2,5
násobek, soudům (s ohledem na zjištěné skutečnosti) vytknout zjevnou
nepřiměřenost při vymezení relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení
§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.; soudům nelze ani vytknout, pokud k jako
srovnatelným případům přihlédly k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, a ze dne 22. 6. 2011, sp. zn, 25 Cdo 1491/2009, jimiž
poškozeným ve věku 19 a 17 let s obdobně rozsáhlými omezeními v jejich životě
po úrazu bylo přiznáno odškodnění ztížení společenského uplatnění na čtyř,
resp. sedminásobek bodového ohodnocení stanoveného lékařem. Za situace, kdy podle skutkových zjištění soudů byly následky pracovního úrazu
příčinou předčasného úmrtí J. N., by bylo v rozporu s uvedenou ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud by soudy při vymezování relativně
neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. akceptovaly požadavek žalované, aby jako k dalšímu hledisku ve prospěch
žalované k tomuto nepříznivému následku pracovního úrazu přihlížely a
zohlednily, že J. N. byl vystaven nepříznivým následkům pracovního úrazu po
omezenou dobu 5,5 roku.
K tomu je nutno uvést, že náhrada za ztížení
společenského uplatnění je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy
spočívající ve zhoršení kvality života (odlišným od náhrady za ztrátu na
výdělku či náhrady nákladů léčení), a nelze ji tedy rozpočítávat na jednotlivé
dny hypotetické doby života poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „poukazuje na nesnáze a utrpení
pečujících pozůstalých, případně pouze pozůstalých, osob“, a namítá-li, že
odškodnění pečujících a pozůstalých osob není předmětem tohoto řízení“, pak
přehlíží, že odvolací soud výslovně (srov. bod 19 odůvodnění jeho rozsudku)
uvedl, že nepostupoval tak, že by „odškodnění zvýšil zejména s přihlédnutím k
útrapám, jaké přinesly trvalé následky úrazu nikoli právnímu předchůdci
žalobců, ale jeho rodinným příslušníkům (tj. žalobcům současným)“, a jen
(nikoli zjevně nepřiléhavě) poukázal, že „při posouzení podmínek pro mimořádné
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění … nebylo dost dobře možné od
sebe útrapy poškozeného a jeho rodiny oddělit“. Ani tyto námitky proto
správnost závěrů odvolacího soudu při vymezení relativně neurčité (abstraktní)
hypotézy ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nevyvracejí. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.