ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně M. Z., zastoupené Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem
v Třebíči, Bráfova tř. č. 764/50, proti žalovanému Oldřichu Svobodovi – SVA
Třebíč se sídlem v Třebíči – Jejkově, Hrotovická č. 173, IČO 12151271,
zastoupenému JUDr. Jindřichem Jaškem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č.
259/55, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 132/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2023, č. j. 49 Co 178/2022-86, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části výroku I,
v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6.
září 2022, č. j. 5 C 132/2022-32, ve výroku o náhradě nákladů řízení, se
odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v
Třebíči ze dne 6. září 2022, č. j. 5 C 132/2022-32, se mění tak, že žaloba na
určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne
1. 3. 2022 z důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce je neplatná,
se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 13 552 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 14
039,50 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 388 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jindřicha Jaška, advokáta se sídlem v Brně,
Koliště č. 259/55.
1. Dopisem ze dne 1. 3. 2022, doručeným žalobkyni dne 8. 3. 2022,
žalovaný rozvázal se žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g)
zákoníku práce pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Porušení povinnosti se žalobkyně
dopustila tím, že dne 21. 1. 2022 „se nedostavila do práce na svoji směnu na
čerpací stanici na ulici XY“, i když žalobkyni bylo žalovaným i vedoucí J.
„předem výslovně sděleno“, že čerpání dovolené na tento den jí „nebylo
dovoleno“, neboť v dané době bylo více pracovníků na čerpací stanici nemocných
a za žalobkyni nebyla náhrada (čerpací stanice tak musela být uzavřena a
žalovanému tím vznikla škoda), a dále tím, že dne 1. 3. 2022 odmítla
uposlechnout pokynu vedoucí zaměstnankyně, která ji v souladu s pracovní
smlouvou převedla na jiné pracoviště.
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 27. 5. 2022 se
žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Žalobu
odůvodnila tím, že od 21. 3. 2011 na základě pracovní smlouvy (v průběhu
pracovního poměru měněné) pracovala u žalovaného ve sjednaném druhu práce
„obsluha čerpací stanice PHM“ a místě výkonu práce „SVA Třebíč“. Potvrdila, že
se dne 21. 1. 2022 nedostavila do práce na plánovanou směnu z důvodů, o kterých
zaměstnavatele předem informovala. Zaměstnavatele (vedoucí J.) požádala 18. 1.
2022 o čerpání dovolené s tím, že má za sebe zajištěnou náhradu (paní K., která
se s ní na čerpací stanici XY střídala). Výslovný souhlas s čerpáním dovolené
nedostala, čerpací stanice však byla v uvedený den otevřená, neboť její obsluhu
zajišťovala paní K. Od 1. 3. 2022 na čerpací stanici XY místo žalobkyně začala
pracovat paní B., žalobkyně se dne 1. 3. 2022 na uvedené pracoviště dostavila a
setrvala zde do 21:30 hod., od 2. 3. do 22. 3. 2022 následně čerpala nařízenou
dovolenou.
3. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 5 C
132/2022-32, určil, že výpověď z pracovního poměru provedená dopisem žalovaného
ze dne 1. 3. 2022 adresovaným žalobkyni je neplatná (výrok I), a žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč k
rukám advokáta Mgr. Martina Urbáška (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že se žalobkyně dne 21. 1. 2022 nedostavila na plánovanou pracovní
směnu na čerpací stanici na ulici XY v Třebíči, přestože její žádosti o
dovolenou na tento den výslovně nevyhověla její nadřízená paní J. a nevyhověl
jí ani žalovaný, ze kterého dovodil, že „žalobkyně k absenci na pracovišti dne
21. 1. 2022 žádné právem uznané důvody neměla, neboť dobu čerpání dovolené
určuje zaměstnavatel způsobem popsaným v ustanoveních § 217 a § 218 zákoníku
práce, a není o ní oprávněn rozhodovat sám zaměstnanec“, a že „k porušení
pracovní povinnosti žalobkyně touto absencí ve smyslu § 52 písm. g/ zákoníku
práce nepochybně došlo“. Ve vztahu k důvodu výpovědi spočívajícímu v
nerespektování pokynu vedoucí zaměstnankyně ze dne 1. 3. 2022 o převodu na jiné
pracoviště uvedl, že „nemá důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení žalobkyně, že
kromě možnosti skončení pracovního poměru dohodou jí pro dobu trvání výpovědní
lhůty byla nabídnuta pouze práce uklízečky“, a že za situace, kdy obsluhu
čerpací stanice XY již zajišťovala nová zaměstnankyně paní B., přestože se
žalobkyně na pracoviště dostavila, je „zřejmé, že žalobce již dále neměl v
úmyslu žalobkyni přidělovat práci dle její pracovní smlouvy“. Při posuzování
intenzity porušení pracovní povinnosti spočívající v neomluveném zameškání
práce dne 21. 1. 2022 soud prvního stupně zohlednil, že „nevyplynulo, že by v
minulosti měla žalobkyně nějaké problémy s dodržováním pracovní kázně“, že
žalobkyně „v lednu 2022 odpracovala i směny navíc oproti fondu pracovní doby“,
že po dohodě s žalobkyní „dne 21. 1. 2022 zajistila provoz stanice od 6.00 hod.
do 17.00 hod. spolupracovnice žalobkyně paní K.“, že v měsíci lednu 2022 byl
provoz čerpací stanice oproti běžné provozní době (do 21:30 hod.) ukončen dříve
i v jiných případech („jednalo se zjevně o déletrvající stav způsobený
nedostatečným stavem zaměstnanců na provozovně“), jakož i žalobkyní tvrzený
důvod nepřítomnosti v práci spočívající v pomoci dceři se stěhováním do
Švýcarska. Na tomto základě uzavřel, že nelze dovodit, že by „tato absence za
okolností shora popsaných byla projevem nějaké mimořádné nezodpovědnosti či
zvláště negativního přístupu žalobkyně k plnění jejích pracovních povinností“ a
„nedosahuje intenzity závažného porušení povinnosti vztahujících se k žalobkyní
vykonávané práci, měla intenzitu pouze méně závažného porušení těchto
povinností a výpovědní důvod dle § 52 písm. g/ zákoníku práce tak není dán“.
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10.
2023, č. j. 49 Co 178/2022-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I)
a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího
řízení 10 735 Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Ščukové (výrok II). Odvolací
soud se zabýval převedením žalobkyně k výkonu práce na čerpací stanici XY ze
dne 1. 3. 2022. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (jak zjistil ze svědecké
výpovědi žalobkyni nadřízené zaměstnankyně J. J.) 1. 3. 2022 „byla převedena na
jiný druh práce (na práci uklízečky) než ten, který byl sjednán v pracovní
smlouvě (obsluha čerpací stanice PHM)“, aniž by se na tom žalovaný s žalobkyní
dohodl a pro takové převedení byl splněn některý ze zákonem stanovených důvodů
(srov. § 40 a 41 zákoníku práce). Soud prvního stupně proto dospěl ke správnému
závěru, že žalobkyně neporušila své pracovní povinnosti, pokud pokyn k výkonu
takové práce neuposlechla. Na druhé straně dovodil, že se žalobkyně dopustila
druhého vytýkaného jednání, „které spočívalo v tom, že se dne 21. 1. 2022
nedostavila do práce, ačkoliv věděla, že jí čerpání dovolené v tento den nebylo
povoleno“. Ve shodě se soudem prvního stupně (při zohlednění týchž skutečností,
jakož i toho, že žalobkyně „v době, kdy o čerpání dovolené žádala, evidovala
přesčasy a nevyčerpanou dovolenou z minulého roku“ a že „lze do jisté míry
chápat zájem žalobkyně na určitou časovou kontinuitu a celistvost dovolené,
když lze stěží smysluplně strávit dovolenou v délce 4 dnů, pokud je zaměstnanec
po dvou z těchto dní nucen nastoupit na směnu do práce a následně může čerpat
zbývající 2 dny“) potom uzavřel, že „nedostavení se žalobkyně do práce dne 21.
1. 2022, pro které žalovaný přistoupil k výpovědi z pracovního poměru, sice
bylo porušením pracovních povinností žalobkyně, nedosáhlo však intenzity tak
závažného porušení pracovních povinností, která by žalovaného opravňovala k
postupu dle § 52 písm. g/ zákoníku práce“.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to „toliko
do výroku I. napadeného rozhodnutí“. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na vyřešení otázky hmotného práva [„jaké důsledky z hlediska hodnocení
míry (stupně) intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci má neomluvené a svévolné
zameškání práce zaměstnancem v trvání 16,5 h v kombinaci s neuposlechnutím
pokynu zaměstnavatele k převedení zaměstnance na jiné pracoviště v souladu s
pracovní smlouvou“], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že „hodnotil
výlučně okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, přičemž okolnosti tvrzené
žalovaným v neprospěch žalobkyně zcela ignoroval a při svém rozhodování je
nijak nevzal v potaz“. Za významné považuje, že „v projednávané věci je mezi
účastníky řízení nespornou svévolná absence žalované (správně žalobkyně – pozn. dovolacího soudu) v délce trvání jedné celé 16,5 h pracovní směny v pátek dne
21. 1. 2022. tj. neomluvené zameškání práce v trvání přesahující dvě obvyklé
osmihodinové pracovní směny“, což „může samo o sobě představovat porušení
povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci na pomezí závažného porušení a zvlášť hrubého způsobu
porušení“, ba dokonce „učebnicový příklad naplnění relativně neurčité hypotézy
ustanovení § 52 písm. g) ZP pro výpověď z pracovního poměru“. Situaci „narušení
nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobkyní a žalovaným“ a „zpochybnění
spolehlivosti žalobkyně ve vztahu k plnění povinností zaměstnance podle
ustanovení § 301 ZP“ žalovaný dokumentuje tím, že se žalobkyně „neomluvené
absence navíc dopustila v době, která byla pro žalovaného nejméně vhodná,
protože dne 21. 1. 2022 trpěl akutním nedostatkem pracovních sil z důvodu
pracovní neschopnosti několika zaměstnanců“, čímž žalobkyně „svévolně zvýšila
závažnost svého jednání a význam jeho dopadu na žalovaného“, a to zvláště s
ohledem na „následky neomluvené absence na žalovaného“ spočívající ve vzniku
újmy (jednak škody „v podobě ušlého zisku“, jednak nemateriální, „morální“ újmy
„spočívající v odrazení zákazníků čerpací stanice od budoucích nákupů PHM“). Přípustnost dovolání podle názoru dovolatele rovněž zakládá „hodnocení důkazů v
nalézacím řízení provedené v rozporu s pravidly logického myšlení ve vztahu k
neuposlechnutí pokynu zaměstnavatele k převedení zaměstnance na jiné pracoviště
v souladu s pracovní smlouvou“, neboť uvedený „nedostatek představuje natolik
excesivní vadu řízení, která zakládá přezkumnou pravomoc dovolacího soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že ze svědecké výpovědi J. J. „zcela nelogicky
dovodil“, že žalobkyně nebyla žalovaným přeřazena na jiné pracoviště
zaměstnavatele k výkonu práce dle pracovní smlouvy, i když svědkyně vypověděla,
že žalobkyně měla po přeřazení na čerpací stanici na XY „provádět úklid a
současně zaskakovat za obsluhu čerpací stanice PHM“.
Z těchto tvrzení pak zcela
logicky plyne, že druh práce „obsluha čerpací stanice PHM“ v sobě zahrnuje
nejen samotnou obsluhu, ale i běžný úklid okolo čerpací stanice. Žalovaný proto
navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Dovolání žalovaného je podáváno „toliko do výroku I. napadeného
rozhodnutí“; v části, ve které směřuje proti části výroku I, v níž bylo
rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě
nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v uvedené části podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl.
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobkyně na základě pracovní smlouvy (v průběhu pracovního poměru měněné)
pracovala u žalovaného od 21. 3. 2011 ve sjednaném druhu práce „obsluha čerpací
stanice PHM“ a místě výkonu práce „SVA Třebíč“, práci vykonávala na čerpací
stanici na ulici XY v Třebíči. Žalobkyně se dne 21. 1. 2022 nedostavila na
svoji pracovní směnu na uvedené čerpací stanici, která měla trvat od 5:00 do
21:30 hodin, přestože její předchozí žádosti o dovolenou na tento den vedoucí
zaměstnankyně J. J. a poté ani žalovaný výslovně nevyhověli. Provoz čerpací
stanice v uvedený den v době od 6:00 do 17:00 hodin po předchozí dohodě s
žalobkyní zajistila „spolupracovnice“ N. K. Následně dne 1. 3. 2022 žalobkyně
nerespektovala pokyn vedoucí zaměstnankyně k výkonu práce na čerpací stanici na
ulici XY v Třebíči. Dne 8. 3. 2022 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního
poměru uvedená v bodu 1 tohoto rozsudku.
11. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro
konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v
ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle § 237 o. s. ř.
přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v části směřující proti výroku ve
věci samé důvodné.
13. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k
tomu, že pracovní poměr žalobkyně byl ze strany žalovaného rozvázán výpovědí ze
dne 1. 3. 2022, doručenou žalobkyni dne 8. 3. 2022 – podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 11. 2022 (dále
též jen „zák. práce“).
14. Podle § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
15. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
16. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním
předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z § 52 písm. g) a § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti,
závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť
hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť
hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k
výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
17. Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. ve
vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise
Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný pod č.
32/2007 Sb. rozh. obč., nebo již ve vztahu k § 52 písm. g) současného zákoníku
práce například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo
1479/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo
424/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo
578/2023].
18. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom
není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek;
k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10.
2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněného pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, anebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).
Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v
konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá
také větší význam (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
19. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého
zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve
výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno,
ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve
svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že
může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní
judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo
4950/2008, nebo – již ve vztahu k § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo
1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.).
20. V projednávané věci soudy při posuzování intenzity porušení pracovní
povinnosti, jehož se žalobkyně dopustila neomluveným zameškáním práce dne 21.
1. 2022, z uvedených závěrů soudní praxe důsledně nevycházely a s jejich
závěrem, že jednání žalobkyně dosahuje intenzity méně závažného porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci, dovolací soud nesouhlasí.
21. Soudy správně vzaly v úvahu, že „žalobkyně pracovala u žalovaného
bez jakýchkoliv problémů po dlouhou dobu 11 let“, že „žalobkyně pracovala v
mimořádných směnách a zaskakovala za kolegy“ a „snažila se svému zaměstnavateli
vycházet vstříc i nad rámec svých povinností“, jestliže „byla například
mimořádně neplánovaně v práci dne 1. 1., kdy jí volala vedoucí, že nikdo do
práce nepřišel, a dále dne 4. 1. a 11. 1. v souvislosti s inventurami či 13. 1.
a 17. 1., kdy zaměstnavatel nařídil mimořádné směny“. Uvedené skutečnosti
vypovídají o tom, že žalobkyně byla do doby posuzovaného neomluveného zameškání
práce spolehlivou zaměstnankyní, která odpovědně přistupovala k plnění svých
pracovních úkolů.
22. Ve prospěch žalobkyně naopak odvolací soud nesprávně zohlednil, že
„v době, kdy o čerpání dovolené žádala, evidovala přesčasy a nevyčerpanou
dovolenou z minulého roku“ a že „lze do jisté míry chápat zájem žalobkyně na
určitou časovou kontinuitu a celistvost dovolené, když lze stěží smysluplně
strávit dovolenou v délce 4 dnů, pokud je zaměstnanec po dvou z těchto dní
nucen nastoupit na směnu do práce a následně může čerpat zbývající 2 dny“.
Nevzal náležitě v úvahu, že dobu čerpání dovolené (s výjimkou stanovenou § 218
odst. 4 zák. práce, o niž se v posuzovaném případě nejedná) určuje
zaměstnavatel (srov. § 217 odst. 1 zák. práce), který sice při svém rozhodování
je povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance, povinnost jejich
zohlednění však neznamená, že by zaměstnavatel musel určit čerpání dovolené
vždy, kdy o to zaměstnanec požádá; zaměstnavatel je totiž oprávněn zohlednit
též provozní důvody (své provozní potřeby) a právě v této souvislosti nelze
přehlédnout soudy zjištěný déletrvající nedostatek zaměstnanců na provozovně na
ulici XY, který ve více případech v měsíci lednu 2022 vedl k jejímu předčasnému
uzavření.
23. Při posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyní soudy
nedostatečně zohlednily, že žalobkyně se nemluveného zameškání práce dne 21. 1.
2022 dopustila poté, co nerespektovala zaměstnavatelem opakovaně vyslovený
nesouhlas s čerpáním dovolené (vyslovený nejprve nadřízenou zaměstnankyní a
poté i samotným zaměstnavatelem) a i přes jeho vyslovení se neschválené
pracovní volno v rozsahu nařízené směny rozhodla čerpat. Náležitě nevzaly v
úvahu, že zaměstnanec je podroben řídicí a organizační pravomoci
zaměstnavatele, která je nejen výrazem základního definičního znaku závislé
práce spočívajícího v nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance
(srov. § 2 odst. 1 zák. práce), ale také podmínkou naplnění základního
pracovněprávního vztahu, v němž je závislá práce vykonávaná (srov. § 3 zák.
práce); jejím projevem je i oprávnění zaměstnavatele rozvrhovat pracovní dobu
(srov.§ 81 odst. 1 zák. práce) nebo určovat čerpání dovolené. Zaměstnavatel
svoji řídící a organizační pravomoc vykonává jednostranně a zaměstnanec je
povinen ji respektovat (podrobit se jí). Důvěra zaměstnavatele ve spolehlivost
zaměstnance a v jeho schopnost a ochotu podrobit se řídicí a organizační
pravomoci zaměstnavatele je tedy ve vztazích mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem nezbytná, bez ní si naplnění základního pracovněprávního vztahu
představit nelze. Neomluvené zameškání práce v rozsahu jedné směny, jehož se
zaměstnanec dopustil neoprávněným čerpáním pracovního volna přes zjevný
nesouhlas zaměstnavatele (který například odmítl zaměstnanci udělit souhlas s
čerpáním dovolené nebo pracovního volna bez náhrady mzdy, popř. s výměnou
nařízené pracovní směny s jiným zaměstnancem), proto představuje z hlediska
vymezení relativně neurčité hypotézy § 52 písm. g) zák. práce tak významnou
okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o závažném porušení
povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci. Posuzované neomluvené zameškání práce žalobkyní ze dne 21. 1.
2022 pak nelze – a to i přes dosavadní bezproblémový postoj žalobkyně k plnění
pracovních úkolů – hodnotit jen jako méně závažné, nýbrž jako závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci.
24. Intenzitu porušení pracovní povinnosti nesnižuje (soudy zohledněná)
okolnost, že žalobkyně na směnu, kterou neomluveně zameškala, za sebe zajistila
náhradu „spolupracovnicí“ K. Na dohodu žalobkyně se „spolupracovnicí“ K. nelze
totiž nahlížet jen jako na postup zohledňující zájem zaměstnavatele na provozu
čerpací stanice, ale též jako na postup účelový, jímž žalobkyně sledovala svůj
osobní zájem na čerpání zaměstnavatelem neschváleného pracovního volna a jímž
se příčila nesouhlasu zaměstnavatele s čerpáním dovolené.
25. Vzhledem k tomu, že neomluvené zameškání práce ze dne 21. 1. 2022
samo o sobě obstojí jako důvod pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, je již
nadbytečné (v rozporu se zásadou procesní ekonomie) zabývat se otázkou důsledků
postupu soudu při hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., kterým byl založen
extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, které soud z
tohoto důkazu učinil, kterou žalovaný předestřel ve vztahu k druhému z
výpovědních důvodů (neuposlechnutí pokynu z 1. 3. 2022 k výkonu práce na jiném
pracovišti).
26. Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá, není správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné
o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v části
výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak,
že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba na určení, že výpověď z
pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 1. 3. 2022 z důvodu
podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce je neplatná, se zamítá [§ 243d
odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
27. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího
řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný měl v těchto
řízeních plný úspěch, a žalobkyně je proto povinna nahradit mu náklady potřebné
k bránění práva.
28. V řízení před soudem prvního stupně žalovanému vznikly náklady za
zastoupení advokátem sestávající z odměny za čtyři úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a účast na dvou
jednáních soudu) po 2 500 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1
písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024], ze
čtyř částek paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a z daně z přidané hodnoty z
odměny a náhrad 2 352 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. V odvolacím řízení žalovanému vznikly náklady za zaplacený soudní
poplatek z odvolání 2 000 Kč a náklady za zastoupení advokátem sestávající z
odměny za tři úkony právní služby (sepis odvolání a účast na dvou jednáních
soudu) po 2 500 Kč a jeden úkon právní služby, za který náleží mimosmluvní
odměna ve výši jedné poloviny sazby (účast na jednání soudu, při kterém došlo
jen k vyhlášení rozhodnutí), ve výši 1250 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a),
§ 11 odst. 1 písm. g), k) a § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění účinném do 31. 12. 2024], ze čtyř částek paušální náhrady hotových výdajů
po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12.
2024) a z daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad 2 089,50 Kč (§ 137 odst. 3,
§ 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. V řízení před dovolacím soudem žalovanému vznikly náklady za
zaplacený soudní poplatek z dovolání 14 000 Kč a náklady za zastoupení
advokátem sestávající z odměny za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve
výši 2 500 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024], z jedné částky paušální
náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
účinném do 31. 12. 2024) a z daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad 588 Kč (§
137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
31. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně v celkové výši 13 552 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení v
celkové výši 14 039,50 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 17
388 Kč k rukám advokáta, který žalovaného zastupuje (§ 149 odst. 1 o. s. ř.),
do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu