21 Cdo 967/2022-217
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 169/24, proti
žalovanému A. H. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem
Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze, Wenzigova č. 1004/14, o náhradu za
ztrátu na výdělku, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance
Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 32 C 109/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 1. prosince 2021, č. j. 23 Co 317/2021-181, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, jímž byl
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2021, č. j. 32 C
109/2020-122, potvrzen ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a
vedlejším účastníkem, změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a
žalovaným „jen ve výroku o lhůtě k plnění“ a jinak v tomto výroku potvrzen, a
ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se
odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 10. června 2021, č. j. 32 C 109/2020-122, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 20. 5.
2020 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě
za ztrátu na výdělku za měsíce leden až březen 2020 částku 21 279 Kč se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 279 Kč od 1. 4. 2020
do zaplacení a dále od 1. 4. 2020 do budoucna hradit částku 7 093 Kč za každý
měsíc vždy do posledního dne v měsíci. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě
pracovní smlouvy ze dne 14. 9. 2015 byl u žalovaného zaměstnán jako řidič, že
pracovní poměr skončil dohodou ke dni 20. 5. 2019, že dne 12. 9. 2016 utrpěl
pracovní úraz, když při vykládce zboží se propadly schůdky vedoucí k nákladnímu
prostoru automobilu, došlo k pádu z výšky 1,2 m na zem, čímž si žalobce
způsobil zlomeninu šestého žebra vpravo a distorzi pravého ramenního kloubu, a
že dne 23. 1. 2018 utrpěl další pracovní úraz, když „v pracovní době při
zaplachtovávání návěsu za automobilem po podklouznutí na náledí uklouzl a
upadl, přičemž se zachytil pravou paží a opětovně si zranil pravý ramenní
kloub“. Jak vyplývá ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Zdeňkem Šmídem ze
dne 5. 3. 2019, trpí žalobce i v současnosti onemocněním pravého ramenního
kloubu, které je v přímé příčinné souvislosti s úrazem ze dne 12. 9. 2016. Úraz
ze dne 23. 1. 2018 znovu obnovil stejné onemocnění, které vzniklo úrazem ze dne
12. 9. 2016. Žalobci bylo vedlejším účastníkem plněno pojistné plnění z titulu
pracovního úrazu, včetně náhrady za ztrátu na výdělku „po skončení pracovního
poměru“. Takto vedlejší účastník žalobci hradil až do 31. 12. 2019 částku 7 093
Kč měsíčně. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2019,
č. j. R-15.4.2019-422/700 708 3886, ve znění rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019, č.
j. RN-700 708 3886-315-LP, byl žalobci přiznán od 1. 9. 2018 „invalidní důchod
II. stupně“ a určena výše invalidního důchodu částkou 8 998 Kč. Od 1. 1. 2020
vedlejší účastník přestal pojistné plnění žalobci vyplácet s odůvodněním, že
žalobce nedodal doklad o zvýšení svého invalidního důchodu. I když žalobce
tento doklad vedlejšímu účastníkovi doložil, k výplatě náhrady přesto nedošlo a
přípisem ze dne 10. 3. 2020 vedlejší účastník sdělil žalobci, že „s ohledem na
změnu invalidního důchodu ze stupně I. na invalidní důchod stupně II. a
překvalifikování rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
požaduje zpracování nového znaleckého posudku“ a že pozastavuje výplatu náhrady
za ztrátu na výdělku. Žalobce se zpracováním dalšího znaleckého posudku
nesouhlasil. Má za to, že nedošlo k žádné změně poměrů a že není důvod pro
změnu výplaty náhrady za ztrátu na výdělku od 1. 1. 2020.
2. Žalovaný zejména namítal, že po vyléčení následků prvního úrazu
žalobce nastoupil opět do zaměstnání a žádné úlevy v zaměstnání nežádal, že po
vyléčení následků druhého úrazu a po ukončení pracovní neschopnosti žalovaný
nabídl žalobci uplatnění v zaměstnání na pozici řidič lehkého dodávkového
vozidla (tzv. pick-up), že tuto možnost však žalobce odmítl a sám žalovanému
navrhl skončení pracovního poměru dohodou s uvedením důvodu podle § 52 písm. d)
zákoníku práce, přičemž žalovaný tomuto požadavku žalobce vyhověl. Žalovaný je
přesvědčen, že není dána jeho „odpovědnost k náhradě škody“, přinejmenším za
následek vzniklý úrazem žalobce ze dne 23. 1. 2018, který vznikl v důsledku
lehkomyslného jednání žalobce. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce dne 21.
5. 2019 podal u Krajské pobočky Úřadu práce v Brně žádost o zprostředkování
zaměstnání, v níž vyjádřil požadavek pracovat na plný úvazek jako řidič-
skladník, tedy na shodné pracovní pozici, na které pracoval u žalovaného.
Žalovaný má za to, že žalobce je schopen vykonávat práci na shodné pracovní
pozici, jakou vykonával za trvání pracovního poměru u žalovaného. Nesouhlas
žalobce s vypracováním znaleckého posudku, jímž vedlejší účastník podmínil
další výplatu pojistného plnění, je podle žalovaného svobodným a vážným
projevem vůle žalobce, jehož důsledky však nemohou jít k tíži žalovaného.
3. Vedlejší účastník uvedl, že po provedení šetření byl žalobci přiznán
nárok na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, a to od 21. 5. 2019 z důvodu utrpěného pracovního úrazu ze dne
12. 9. 2016, že v této době již žalobce pobíral od 1. 9. 2018 „invalidní důchod
1. stupně“ přiznaný převážně pro následky tohoto pracovního úrazu, že proti
původnímu rozhodnutí posudkového lékaře ČSSZ však podal žalobce námitky a
požadoval zvýšení stupně invalidity, že tento nový posudek ze dne 11. 7. 2019,
podle kterého byl žalobci zpětně od 1. 9. 2018 zvýšen stupeň invalidity, a tedy
i částka pobíraného důchodu, žalobce vedlejšímu účastníku nedoložil a že
vedlejším účastníkem bylo později z nově vystaveného posudku zjištěno, že zde
nově figurují i jiná obecná onemocnění, která jsou degenerativního charakteru,
a tedy nesouvisí s předmětným pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016 (u žalobce
byl tímto posudkem stanoven cervikobrachiální syndrom na podkladě
degenerativních změn v oblasti krční páteře, přičemž posudková lékařka J. S.
B. konstatovala, že toto postižení se jeví jako posudkově závažnější, a určila
ho jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce).
Proto se vedlejší účastník rozhodl „ve výplatě“ od 1. 12. 2019 nepokračovat a
nechat se souhlasem žalobce vypracovat na náklady vedlejšího účastníka znalecký
posudek, který bude zaměřen na zjištění značné, podstatné a převažující příčiny
zdravotní nezpůsobilosti k výkonu původní pracovní profese a také na vznik
obecného onemocnění a jeho vliv na přiznanou invaliditu. Vedlejší účastník však
souhlas žalobce k vypracování znaleckého posudku neobdržel, čímž žalobce
neposkytl vedlejšímu účastníkovi potřebnou součinnost při šetření. Vedlejší
účastník „v současnosti trvá na názoru“, že hlavní a podstatnou příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je obecné degenerativní
onemocnění, které nemá souvislost s pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 32 C
109/2020-122, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 31 200 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Dalibora Rakouše a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění
tohoto rozsudku uvedl, že při jednání „velmi podrobně poučil žalobce, že je na
něm, aby dotvrdil a prokázal další skutečnosti, když dosud tato tvrzení nebyla,
s ohledem na odlišný právní názor žalobce, vůbec uvedena“, že na žalobci bylo
zejména, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k tomu, že úraz, který se mu
stal, je úrazem pracovním, že dále poučil žalobce, že musí doplnit tvrzení a
označit důkazy k tomu, že ke škodě došlo, kdy mělo ke škodě dojít, co bylo
příčinou, jaká konkrétní škoda na výdělku vznikla, a k tomu aby doplnil, jaký
byl jeho průměrný výdělek před vznikem škody ve smyslu § 351 a násl. a § 271m
zákoníku práce, že dále byl žalobce poučen, že musí vylíčit a prokázat, „jaká
je příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a škodou“, od kdy do kdy pracoval,
od kdy mu byla poskytována náhrada za ztrátu na výdělku do kdy a „z čeho toto
bylo vypočítáno“. Současně soud vyzval žalobce, aby doplnil tvrzení a označil
důkazy k tomu, z jakého důvodu není v tuto chvíli zaměstnán, případně zda je
zaměstnán, jakou pobírá mzdu a od kdy do kdy byl či nebyl zaměstnán po
rozvázání pracovního poměru u žalovaného. Soud prvního stupně dovodil, že v
daném případě nelze vycházet z § 271u zákoníku práce, neboť zaměstnavatel
poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku dobrovolně a její výplatu jednostranně
zastavil s tím, že došlo ke změně poměrů ve zdravotním stavu zaměstnance, že
tak nelze vycházet z toho, že předpoklady odpovědnosti za škodu byly dány od
počátku bez dalšího, a že proto bylo nutné zkoumat splnění předpokladů
odpovědnosti ke dni, kdy přestala být náhrada poskytována. Žalobce však ani
přes „velice podrobné“ výzvy soudu (přestože byl zastoupen advokátem) „nebyl s
to doplnit řádně tvrzení“, „neuvedl nic bližšího k tomu, že se mělo jednat o
pracovní úraz, ani z kterého konkrétního úrazu škodu dovozuje“, ani „neuvedl
řádně výši průměrného výdělku před vznikem škody, když toto vztahoval i nadále
k úrazům“ a bez dalšího vysvětlení uvedl, že od září 2015 do srpna 2016 činila
čistá (nikoliv hrubá) měsíční mzda částku 24 950 Kč a od listopadu 2017 do
ledna 2018 částku 25 679 Kč, a výši průměrného výdělku pak nesprávně vyvozoval
z výpisů z bankovního účtu, z nichž „bezesporu nelze dospět k výši průměrného
hrubého měsíčního výdělku, nadto k 1. 1.
2020, od kdy měla škoda vznikat.“ Soud
prvního stupně uzavřel, že žalobce „neunesl břemeno tvrzení a zejména břemeno
důkazní ani v těchto základních obrysech tak, aby soud mohl o nároku žalobce
rozhodnout“, že současně žalobce ani přes výzvu soudu neoznačil důkazy k tomu,
proč není v současné době zaměstnán, když se omezil pouze na odkaz na
rozhodnutí ČSSZ, ve kterém je však uvedeno, že je schopen pracovat na zkrácený
úvazek, když jeho pracovní schopnost poklesla o 50 %, že dále uvedl, že se i
nadále léčí, avšak k tomuto tvrzení neoznačil důkazy žádné, a že z tohoto
tvrzení „nelze seznat, zda se žalobce nevzdal bezdůvodně jiného zaměstnání, a
tedy zda si neopomněl vydělat ty částky, které by si vydělal, kdyby se např. jako uchazeč o zaměstnání podrobil rekvalifikaci“. S odkazem na ustanovení §
271b odst. 5 zákoníku práce soud prvního stupně dále dovodil, že již
skutečnost, že žalobci bylo žalovaným nabídnuto jiné pracovní místo (řidiče
malého dopravního prostředku), které žalobce, aniž by se zajímal o další
podmínky nabídky ze strany žalované, odmítl a trval na ukončení pracovního
poměru dohodou, sama o sobě představuje překážku vyhovění žalobě, a to za
situace, kdy žalobce bez vážného důvodu (tento přes poučení soudu ani netvrdil,
ani neprokazoval) odmítl nastoupit práci, kterou mu žalovaný zajistil a za
kterou by dosahoval stejného průměrného výdělku jako před vznikem škody. Soud
prvního stupně „se proto již dále nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi
pracovním úrazem a ztrátou na výdělku“, rovněž se dále nezabýval otázkou, zda
byly dány liberační důvody, a pro nadbytečnost nebyl ustanoven znalec, který by
mohl zodpovědět otázku, jaká je značná, podstatná a převažující příčina
zdravotní nezpůsobilosti k výkonu původní pracovní profese žalobce.
věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším
účastníkem, změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným „jen ve výroku o lhůtě k plnění tak, že žalobce je povinen zaplatit
částku 31 200 Kč do 30. 6. 2022“, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl,
že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
10 400 Kč, a to do 30. 6. 2022, k rukám advokáta Mgr. Ing. Dalibora Rakouše a
že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud
prvního stupně řádně poučil žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 občanského
soudního řádu o tom, že je potřeba doplnit rozhodné skutečnosti a k jejich
prokázání označit důkazy, neboť na žalobci leží břemeno tvrzení a břemeno
důkazní ohledně toho, že jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti
žalovaného za škodu. Žalovaný tedy měl tvrdit a prokázat, že utrpěl při plnění
pracovních povinností nebo v souvislosti s nimi úraz, pokud utrpěl dva pracovní
úrazy, v souvislosti s kterým z nich škoda vznikla, kdy mu začala vznikat
ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jaká byla výše jeho
průměrného výdělku před vznikem škody, jaký je jeho příjem od 1. 1. 2020, kdy
se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, zda je zaměstnán, jaká je výše jeho
výdělku, popřípadě pokud není zaměstnán, z jakého důvodu, zda je veden na úřadu
práce, zda pobírá invalidní důchod a v jaké výši. Odvolací soud má za to, že v
daném směru byl žalobce podrobně poučen ze strany soudu prvního stupně při
jednání dne 6. 5. 2021, včetně následků, pokud povinnost tvrzení a povinnost
důkazní nesplní. Žalobce na dané poučení reagoval podáním ze dne 21. 5. 2021,
avšak z jeho obsahu je „zřejmé, že potřebná skutková tvrzení nedoplnil a důkazy
neoznačil“. Odvolací soud poukázal na to, že žalobce netvrdil, kdy mu měla
vzniknout ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, že pokud tvrdil,
že od 25. 1. 2018 do 31. 8. 2018 byl v dočasné pracovní neschopnosti, je toto
tvrzení v rozporu s jeho tvrzením, že náhrada za ztrátu na výdělku za dobu
trvání pracovní neschopnosti mu byla poskytována od 25. 1. 2018 do 20. 5. 2019,
že nekonzistentní jsou i jeho tvrzení o tom, v souvislosti s jakým pracovním
úrazem mu měla škoda vzniknout, že v kontextu s tvrzením vedlejšího účastníka,
že odškodňována byla ztráta na výdělku v souvislosti s pracovním úrazem ze dne
12. 9. 2016, jsou i nedostatečná, že žalobce blíže nerozvedl své tvrzení, že
není v současné době zaměstnán, neboť jeho léčba není ukončena, že proto není
zřejmé, zda se nachází v pracovní neschopnosti či nikoliv, což je pro určení
výše ztráty na výdělku právně významné, a že žalobce netvrdil, zda je veden na
úřadu práce, a neprokazoval výši svého invalidního důchodu za dobu, kdy se
domáhá žalobou uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Ačkoliv byl
žalobce soudem výslovně poučen, že průměrným výdělkem není ten, který pobíral
před pracovním úrazem, ale ten, který pobíral před vznikem škody, a že musí
uvést výdělek v hrubé výši, žalobce sdělil výši průměrné čisté měsíční mzdy za
dobu před pracovními úrazy. Odvolací soud uzavřel, že za této situace soud
prvního stupně správně žalobu zamítl pro nesplnění procesních povinností ze
strany žalobce, jejichž následkem je právě prohra ve sporu. Odvolací soud
toliko nesouhlasí se soudem prvního stupně, že žalobce neprokázal, že utrpěl
pracovní úraz rovněž dne 23. 1. 2018, neboť ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně je zřejmé, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce utrpěl
poškození zdraví při plnění pracovních úkolů. S ohledem na absenci tvrzení a
označení důkazů ze strany žalobce však podle odvolacího soudu nebylo třeba
zabývat se tím, zda a v jakém rozsahu se žalovaný zprostil odpovědnosti za
pracovní úraz žalobce ze dne 23. 1. 2018. Za předčasný odvolací soud považuje
závěr soudu prvního stupně, že žalobci nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku
ve smyslu § 271b odst. 5 zákoníku práce, neboť odmítl jiné pracovní místo
nabízené mu žalovaným. Odvolací soud má za to, že tato skutečnost by byla pro
posouzení věci právně významná jen tehdy, kdyby ztráta na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti vznikala žalobci v okamžiku, kdy mu žalovaná nabídla jiné
pracovní místo. S ohledem na absenci tvrzení ze strany žalobce však nebylo v
řízení vyjasněno, kdy žalobci začala vznikat ztráta na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým
jej napadá „v celém rozsahu“. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil
splnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu
soudem prvního stupně, přestože tak soud prvního stupně učinil nedostatečně a
nesprávně, neboť chybně určil okamžik vzniku škody a nepoučil žalobce o
povinnosti tvrzení, kdy měla vzniknout škoda. Dovolatel má za to, že soud
prvního stupně měl posuzovat odpovědnost žalovaného ke dni vzniku škody, tj.
např. ke dni ukončení pracovního poměru, že soud prvního stupně žalobce
poučoval, aby tvrdil skutečnosti a označoval důkazy, které „nejsou pro
posouzení rozhodné“, a to podmínky pro uznání pracovního úrazu k jinému
okamžiku, než vznikla škoda, a že soudy měly přihlédnout ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo, a zejména provést dokazování podklady dodanými žalovaným,
konkrétně ve vztahu k hrubým příjmům žalobce mzdovými výměry připojenými
žalovaným k vyjádření k žalobě dne 18. 8. 2020. Shledal-li soud prvního stupně,
že žalobce z důvodu nepochopení poučení povinnost tvrzení a důkazní povinnost v
požadované kvalitě nesplnil, mohl žalobce poučit ještě jednou. Dovolatel vytýká
soudům, že nepřistupovaly k žalobci jako ke slabší straně, kdy je třeba
konkrétnější poučení, nikoliv nesprávné a zmatečné, tak jak je podal soud
prvního stupně. Odvolací soud měl podle názoru dovolatele doplnit v odvolacím
řízení poučení žalobce tak, aby dostál poučovací povinnosti. Dovolatel dále
namítá, že sice po žalovaném „uplatňoval škodu ve výši nehrazení renty“, avšak
že, jak uvedl v doplnění žaloby ze dne 21. 5. 2021, je si vědom, že „nepožaduje
náhradu škody v 100% výši“, a že soud prvního stupně v rozsudku k danému uvedl,
že „placená renta nejen že není výrazně nižší, než na kterou by měl žalobce
nárok, ale tuto s ohledem na výše uvedené, dokonce spíše přesahuje“, přičemž
„vycházel z výše odstupného, kdy si jej podělil počtem měsíců v roce“. Tento
jeho výpočet je však podle dovolatele nesprávný, neboť výše kompenzace za
nevyplacené odstupné se určuje ve výši 65 % průměrného měsíčního čistého
výdělku. Podle mínění dovolatele je tedy možné, že na základě tohoto chybného
výpočtu soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že výše škody vzniká
od okamžiku nevyplacení dobrovolné renty, a k tomuto dni chtěl posuzovat
odpovědnost žalovaného. Dovolatel je přesvědčen, že pokud by doplnil veškerá
tvrzení a důkazy, tak jak to po něm požadoval soud prvního stupně, k okamžiku
ukončení vyplácení „dobrovolné renty“, došlo by k nesprávnému stanovení výše
náhrady. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Rozsudek
odvolacího soudu považuje za věcně a procesně správný.
8. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť
rozsudek odvolacího soudu je správný a řádně odůvodněný.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve
výroku, jímž byl rozsudek sodu prvního stupně potvrzen ve výroku o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, změněn ve výroku o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným „jen ve výroku o lhůtě k plnění“ a
jinak v tomto výroku potvrzen, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl,
neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
13. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky, jaké skutečnosti je povinen tvrdit žalobce, který se
domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
uznání invalidity, která mu měla vzniknout následkem pracovního úrazu. Protože
při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je
opodstatněné.
15. K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni
zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li
všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné
vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a
plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim
zákonem nebo soudem [§ 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
16. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny
rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby
svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly
následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o. s. ř.). Má-li předseda senátu
za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova
právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení
rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle § 118a odst. 1 (srov. §
118a odst. 2 o. s. ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných
tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej
o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Při jednání
předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních
právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo
notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (§ 118a odst.
4 o. s. ř.).
17. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a
takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit
skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen
uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost
tvrzení má – jak vyplývá z výše uvedeného – rovněž v průběhu řízení. Zatímco v
žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli
vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla
projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1
písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení
těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti
jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní
normy, která má být ve věci aplikována (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018).
18. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem
na výsledku řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve
zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní
normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její
prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl
účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu
právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti
významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé
v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby
účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku,
popř. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32
odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil
všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani
přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro
rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník
neunesl břemeno tvrzení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sb.
rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo
2725/2007, nebo již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp.
zn. 21 Cdo 13/2014).
19. Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení,
nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které
bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených
důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o
pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v
závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon
zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), kterým
se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla
prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v
jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst.
1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a
kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o
pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Hypotéza hmotněprávní normy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je
třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které
skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který
byl uveřejněn pod č. 86/2002 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93/2014
Sb. rozh. obč., anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21
Cdo 1783/2009).
20. Jak bylo uvedeno výše, okruh rozhodujících skutečností, které je
každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat, určuje skutková podstata
(hypotéza) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu
posouzení žalobou uplatněného nároku. Na úplnost právně významných skutečností
tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě
předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce
odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na
nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku.
21. V projednávané věci je již ze skutkových tvrzení vylíčených v žalobě
zřejmé, že žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu škody vzniklé
žalobci pracovním úrazem, která měla spočívat ve ztrátě na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity).
22. Základ nároku na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem (nároku na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání
invalidity) se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v
době pracovního úrazu, zatímco okolnosti významné pro výši nároku na jednotlivá
plnění náhrady za ztrátu na výdělku se posuzují podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění účinném v době, kdy měl nárok na jednotlivá plnění
vzniknout.
23. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění účinném do 31. 1. 2018 (dále jen zák. práce), podle něhož je
třeba v projednávané věci – vzhledem k tomu, že žalobce měl podle svých tvrzení
utrpět pracovní úrazy dne 12. 9. 2016 a dne 23. 1. 2018 – posuzovat základ
žalobcem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), zaměstnavatel je povinen
nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem,
jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním.
24. Podle ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce pracovním úrazem pro
účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim
nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů
při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274 zák.
práce).
25. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu
vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce
jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k
němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik
škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku
nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto
předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
V řízení o odškodnění pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní
povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat
[srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené
předpoklady potřebné pro vznik nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější
právní úpravě v ustanovení § 366 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění účinném do 30. 9. 2015, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v
časopise Soudní judikatura).
26. Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve
ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke
ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla
následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za
ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který
není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat
takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na
výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu, k němuž
je třeba připočítat případný invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu (srov.
ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce); tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení
(omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost
dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
27. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná
tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo k úplné ztrátě výdělku)
následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku
nevznikla tak, jak vznikla).
28. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k
poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek
před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody
(srov. § 271b odst. 1 zák. práce).
29. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce své
povinnosti tvrdit všechny výše uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku na
náhradu škody vzniklé pracovním úrazem (§ 269 odst. 1 zák. práce) dostál.
30. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že žalobce měl v projednávané věci
tvrdit a prokázat, „že utrpěl při plnění pracovních povinností nebo v
souvislosti s nimi úraz“ (resp. že došlo k poškození zdraví žalobce nezávisle
na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním). Tuto pro rozhodnutí věci
významnou skutečnost žalobce tvrdil již v žalobě (srov. zejména tvrzení žalobce
uvedená v žalobě pod bodem II) a k jejímu prokázání rovněž označil důkazy.
Skutečnost, že žalobce utrpěl dne 12. 9. 2016 a dne 23. 1. 2018 poškození
zdraví (úrazy) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,
žalovaný ani vedlejší účastník na straně žalovaného nezpochybňovali.
31. Z obsahu spisu se dále podává, že žalobce v žalobě (mimo jiné)
tvrdil, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 9. 2015 jako řidič, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni 20. 5. 2019, že ze
znaleckého posudku ze dne 5. 3. 2019 zpracovaného MUDr. Zdeňkem Šmídem (který
žalobce předložil jako důkaz k prokázání svých tvrzení obsažených v žalobě)
vyplývá, že žalobce trpí „i v současnosti“ onemocněním pravého ramenního
kloubu, které je v přímé příčinné souvislosti s úrazem ze dne 12. 9. 2016, a že
úraz ze dne 23. 1. 2018 znovu obnovil stejné onemocnění a subjektivně stejně
vnímané obtíže na terénu již zhojeného poškození, které vzniklo úrazem ze dne
12. 9. 2016, že pracovní úrazy žalobce byly žalovaným řádně zdokumentovány a
nahlášeny vedlejšímu účastníkovi k plnění z titulu pojištění odpovědnosti za
pracovní úrazy a nemoci z povolání, že v rámci pojistného plnění hradil
vedlejší účastník žalobci „i náhradu za ztrátu na výdělku a po skončení
pracovního poměru žalobce i náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovního
poměru“, že „takto hradil vedlejší účastník až do 31. 12. 2019 částku 7 093 Kč
měsíčně“, avšak že od 1. 1. 2020 vedlejší účastník přestal pojistné plnění
žalobci vyplácet, a že žalobci byl přiznán od 1. 9. 2018 „invalidní důchod II. stupně“, jehož výše byla stanovena částkou 8 998 Kč. Podle protokolu o jednání
před soudem prvního stupně konaném dne 6. 5. 2021 byl při tomto jednání
předložen soudu lékařský posudek pro účely posouzení zdravotní způsobilosti k
práci vystavený L. H. ze dne 9. 5. 2019, v němž je uvedeno, že na základě
výsledků lékařské prohlídky ze dne 9. 5. 2019 žalobce pozbyl dlouhodobě
zdravotní způsobilost k výkonu práce z důvodu pracovního úrazu. V podání ze dne
21. 5. 2021 nazvaném „doplnění žaloby“ pak žalobce (mimo jiné) uvedl, že
náhradu za ztrátu na výdělku akceptoval ve výši, v jaké mu byla poskytována (7
093 Kč měsíčně), že mu není známo, z čeho byla výše této náhrady vypočítána, že
žalobci byl v roce 2020 poskytován invalidní důchod ve výši 9 667 Kč měsíčně,
že od 1. 1. 2021 pobírá invalidní důchod ve výši 10 166 Kč měsíčně, že žalobce
při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku při uznání invalidity vychází z čisté
měsíční mzdy ve výši 25 679 Kč, kterou dosahoval „před vznikem škody, tedy před
pracovním úrazem“, že vzhledem k výši invalidního důchodu má nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 16 012 Kč
měsíčně a za dobu od 1. 1. 2021 „do dnešního dne“ ve výši 15 513 Kč měsíčně,
avšak že vůči žalovanému (s vědomím, že soud nemůže žalobci přiznat víc, než
uplatňuje) nárokuje náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 7 093 Kč měsíčně,
neboť není povinen v soudním řízení uplatňovat 100 % svých nároků. Dále v tomto
podání soudu sdělil, že v současné době není zaměstnán, neboť jeho léčba není
ukončena, že kromě toho L. H. ve svém posudku ze dne 9. 5. 2019 „výslovně
uvedl, že žalobce dlouhodobě pozbyl schopnost vykonávat jakoukoliv práci“, a že
ztráta jeho výdělku je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 23. 1.
2018, neboť nebýt tohoto pracovního úrazu, žalobce by byl schopen vykonávat
práci bez omezení a nebyla by mu přiznána invalidita druhého stupně. K
prokázání těchto svých tvrzení rovněž označil důkazy.
32. Zjistil-li tedy soud prvního stupně v projednávané věci z lékařského
posudku pro účely posouzení zdravotní způsobilosti k práci ze dne 9. 5. 2019
vystaveného L. H., že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu
práce z důvodu pracovního úrazu (viz bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně), a byla-li (jak vyplývá rovněž z tvrzení žalovaného) mezi žalobcem a
žalovaným z tohoto důvodu [z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d)
zákoníku práce] uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 14. 5.
2019 (přičemž tuto dohodu žalobce označil jako důkaz k prokázání svého tvrzení
o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 20. 5. 2019 již v žalobě a její
kopii zaslal v příloze tohoto podání), jsou tvrzení žalobce (ve spojení s tím,
co za řízení vyšlo najevo jinak) pro posouzení základu jím uplatněného nároku
dostatečná (úplná), neboť už ze samotných tvrzení žalobce obsažených v žalobě
vyplývá, že u něj po skončení pracovního poměru docházelo (mělo docházet) ke
ztrátě na výdělku vzniklé následkem pracovního úrazu (pracovních úrazů), jejíž
náhradu ve výši 7 093 Kč měsíčně mu vedlejší účastník „v rámci pojistného
plnění hradil“ až do 31. 12. 2019, avšak že od 1. 1. 2020 mu vedlejší účastník
toto pojistné plnění přestal vyplácet, a že se proto žalobce po žalovaném
domáhá zaplacení částky 21 279 Kč s úroky z prodlení a dále, aby mu od 1. 4.
2020 do budoucna hradil částku 7 093 Kč za každý měsíc vždy do posledního dne v
měsíci.
33. Poukazuje-li odvolací soud na to, že měl žalobce, pokud utrpěl dva
pracovní úrazy, tvrdit a prokázat, v souvislosti s kterým z nich škoda vznikla,
že tvrzení žalobce o tom, v souvislosti s jakým pracovním úrazem mu měla škoda
vzniknout, jsou nekonzistentní, a že v kontextu s tvrzením vedlejšího účastníka
o tom, že odškodňována byla ztráta na výdělku v souvislosti s pracovním úrazem
ze dne 12. 9. 2016, jsou i nedostatečná, pak přehlíží, že v případě, kdy
žalobce v žalobě uvádí, že (u téhož zaměstnavatele) utrpěl dva pracovní úrazy a
že „úraz ze dne 23. 1. 2018 znovu obnovil stejné onemocnění a subjektivně
stejně vnímané obtíže na terénu již zhojeného poškození, které vzniklo úrazem
ze dne 12. 9. 2016“, není podstatné, zda žalobce tvrdí, že ke vzniku škody
došlo v příčinné souvislosti s oběma těmito úrazy, nebo jen s jedním z nich. K
tomu, aby soud mohl učinit závěr o příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku
žalobce a úrazem, který žalobce utrpěl při výkonu práce pro žalovaného nebo v
přímé souvislosti s ním, v takovém případě stačí, bude-li v řízení prokázáno,
že tato škoda vznikla (že k poklesu nebo ztrátě výdělku došlo) následkem
alespoň jednoho (kteréhokoli) z těchto žalobcem tvrzených úrazů.
34. V posuzované věci obrana žalovaného či vedlejšího účastníka na
straně žalovaného ostatně ani nespočívala v tom, že by popírali žalobcem
tvrzené skutečnosti, že žalobce při plnění pracovních úkolů (v přímé
souvislosti s ním) utrpěl úrazy uvedené v žalobě, že byl následně uznán
invalidním a že po skončení pracovního poměru dohodou z důvodu uvedeného v
ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce vedlejší účastník žalobci vyplácel
náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 7 093 Kč měsíčně až do 31. 12. 2019.
Žalovaný argumentoval zejména tím, že po ukončení pracovní neschopnosti nabídl
žalobci uplatnění v zaměstnání na pozici řidič lehkého dodávkového vozidla
(tzv. pick-up), že tuto možnost však žalobce odmítl a že sám žalovanému navrhl
skončení pracovního poměru dohodou s uvedením důvodů podle ustanovení § 52
písm. d) zákoníku práce, přičemž žalovaný tomuto požadavku bezodkladně vyhověl,
že tu podle jeho mínění není dána jeho odpovědnost k náhradě škody,
„přinejmenším za následek vzniklý úrazem žalobce ze dne 23. 1. 2018“, neboť v
daném případě vznikl úraz v důsledku jeho lehkomyslného jednání, že žalobce je
schopen vykonávat práci na shodné pracovní pozici, jako vykonával za trvání
pracovního poměru u žalovaného (žalobce v žádosti o zprostředkování zaměstnání
podané dne 21. 5. 2019 u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně
sám vyjádřil požadavek pracovat na plný úvazek jako řidič – skladník, tedy na
shodné pracovní pozici jako u žalovaného), a že podmínil-li vedlejší účastník
další výplatu pojistného plnění zpracováním znaleckého posudku, nemohou jít
důsledky nesouhlasu žalobce se zpracováním tohoto znaleckého posudku k tíži
žalovaného. Vedlejší účastník pak zejména namítal, že „z nově vystaveného
posudku o zvýšení invalidity“ zjistil, že nově zde figurují i jiná obecná
onemocnění, která jsou degenerativního charakteru, a tedy nesouvisí s
předmětným pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016, přičemž posudková lékařka J.
S. B. určila jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
žalobce cervikobrachiální syndrom na podkladě degenerativních změn v oblasti
krční páteře, a že z tohoto důvodu bylo ze strany vedlejšího účastníka
rozhodnuto ve výplatě od 1. 12. 2019 nepokračovat. K prokázání oprávněnosti
nároku je tedy podle vedlejšího účastníka nutné zodpovězení odborné medicínské
otázky, a to jedině za pomoci znaleckého posudku, ve kterém by byla stanovena
značná, podstatná a převažující příčina zdravotní nezpůsobilosti žalobce k
výkonu původní profese, a dále se zaměřit na vznik obecného onemocnění a jeho
vliv na přiznanou invaliditu.
35. Za tohoto stavu věci tedy bylo třeba zabývat se především tvrzením
vedlejšího účastníka na straně žalovaného, že hlavní a podstatnou příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce (jeho zdravotní
nezpůsobilosti k práci řidiče, kterou vykonával u žalovaného) je – jak podle
vedlejšího účastníka vyplývá z posudku o invaliditě ze dne 11. 7. 2019 – obecné
degenerativní onemocnění, které nemá souvislost s pracovním úrazem ze dne 12.
9. 2016.
36. Uvádí-li odvolací soud, že žalobce měl tvrdit a prokázat, jaká byla
výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody, avšak že přes poučení soudem
potřebná skutková tvrzení nedoplnil a důkazy neoznačil, a vytýká-li žalobci, že
ačkoliv byl soudem výslovně poučen, že průměrným výdělkem není ten, který
pobíral před pracovním úrazem, ale ten, který pobíral před vznikem škody, a že
musí uvést výdělek v hrubé výši, žalobce sdělil výši průměrné čisté měsíční
mzdy za dobu před pracovními úrazy, pak přehlíží, že průměrný (pravděpodobný)
výdělek a jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním
předpisem. Otázka správné výše průměrného (pravděpodobného) výdělku je tedy
především otázkou právní (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněného pod č. 64/2003 Sb.
rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo
2704/2020). Měl-li v projednávané věci soud za to, že k určení výše průměrného
výdělku žalobce před vznikem škody je třeba tvrdit (další) rozhodné skutečnosti
vyplývající z hypotézy právní normy upravující postup při určování výše
průměrného výdělku, mělo jeho poučení směřovat k tvrzení těchto konkrétních
skutečností (např. skutečnosti, jaká hrubá mzda byla v rozhodném období žalobci
zúčtována k výplatě), a nikoli k tomu, „nechť doplní, jaký byl jeho průměrný
výdělek před vznikem škody, a to ve smyslu § 351 a následující zákoníku práce a
rovněž ve smyslu § 271m zákoníku práce, tedy nikoli pouze za rozhodné období 3
měsíců, ale rovněž za rozhodné období 1 roku tak, aby bylo možno posoudit,
které z období je pro žalobce případně výhodnější“, jak učinil soud prvního
stupně při jednání konaném dne 6. 5. 2021 a v usnesení ze dne 27. 8. 2020, č.
j. 32 C 109/2020-44.
37. Vytýká-li dále odvolací soud žalobci, že netvrdil a neprokázal, zda
je zaměstnán, jaká je výše jeho výdělku, popřípadě pokud není zaměstnán, z
jakého důvodu, zda je veden na úřadu práce a zda pobírá invalidní důchod a v
jaké výši, pak přehlíží, že žalobce v podání ze dne 21. 5. 2021 uvedl, že
zaměstnán není, neboť „jeho léčba není ukončena“, a že mu byl v roce 2020
poskytován invalidní důchod ve výši 9 667 Kč měsíčně a od 1. 1. 2021 pobírá
invalidní důchod ve výši 10 166 Kč měsíčně. O tom, že je třeba, aby uvedl, zda
je veden na úřadu práce a zda „se nachází v pracovní neschopnosti či nikoliv“,
nebyl žalobce soudy poučen (nehledě k tomu, že na č. l. 119 spisu se nachází
odpověď Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně ze dne 18. 6. 2021
na dotaz soudu prvního stupně, podle níž byl žalobce veden v evidenci uchazečů
o zaměstnání v době od 21. 5. 2019 „dosud“), stejně jako nebyl poučen o
nutnosti označit důkazy k výši svého invalidního důchodu v době, za kterou se
domáhá náhrady za ztrátu na výdělku.
38. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že „za této situace“
soud prvního stupně „správně žalobu zamítl pro nesplnění procesních povinností
ze strany žalobce, jejichž následkem je právě prohra ve sporu“, nemůže obstát.
Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání
(v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
(včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1
o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu
soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
39. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu