KSHK 45 INS 24396/2019 45 ICm 2188/2020 21 ICdo 126/2024-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce V. Č., zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny č. 1295/2a, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem se sídlem v Praze, Veleslavínova č. 94/8, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm 2188/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka (úpadce) J. D., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 24396/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. února 2024, č. j. 45 ICm 2188/2020, 101 VSPH 907/2023-186 (KSHK 45 INS 24396/2019), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Vrchní soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 45 ICm 2188/2020, 101 VSPH 907/2023-186 (KSHK 45 INS 24396/2019), výrokem I potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2023, č. j. 45 ICm 2188/2020-143 (KSHK 45 INS 24396/2019), kterým tento soud žalobu na popření pohledávky žalovaného v insolvenčním řízení dlužníka J. D.
zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a výrokem II uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč. Po zopakování dokazování odvolací soud dovodil, že v notářském zápise sepsaném dne 13. 5. 2013 žalovaný a dlužníci prohlásili, že dne 13. 5. 2013 uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž se žalovaný zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 1 800 000 Kč, a to tak, že částka 100 000 Kč jim byla vyplacena toho dne a zbývající částka 1 700 000 Kč převodem na účet do 15 dnů poté, co bude žalovanému doručena zástavní smlouva s doložkou o provedení vkladu zástavního práva k nemovitostem v k.
ú. XY ve vlastnictví dlužníků, úrok půjčky byl sjednán ve výši 10 % ročně, splatnost půjčky v měsíčních splátkách, nezaplacením kterékoliv splátky byla ujednána okamžitá splatnost celého dluhu s úrokem z prodlení a smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč. V čl. II. notářského zápisu dlužníci prohlásili, že bude-li na účet ve stanovené lhůtě připsána částka 1 700 000 Kč, uznávají svůj dluh vůči žalovanému ve výši 1 800 000 Kč a zavazují se jej zaplatit ve splátkách tak, jak bylo dohodnuto, v čl. III. notářského zápisu uvedli, že stane-li se splatný celý dluh, výslovně svolují k přímé vykonatelnosti celého zbývajícího dluhu včetně smluvní pokuty.
Listina označená „D. J.-stav závazku k 31. 12. 2018 vůči věřiteli P. M.“ ze dne 22. 2. 2019 obsahuje rekapitulaci poskytnutí jednotlivých úhrad na sjednanou půjčku ve výši 1 800 000 Kč a doby prodlení s jejím zaplacením včetně vyčíslení úroků z prodlení a úroků z půjčky za období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2018, smluvní pokutu, poskytnuté plnění žalovanému dlužníkem a výši celkového závazku dlužníka vůči žalovanému k 31. 12. 2018. V listině dlužník a žalovaný potvrdili svým podpisem „odsouhlasení“ popsaného stavu závazku.
Smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 9. 5. 2013 žalovaný a dlužníci zřídili zástavní právo k specifikovaným nemovitostem k zajištění pohledávky žalovaného (včetně jejího příslušenství a smluvní pokuty) vyplývající ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi uvedenými účastníky na částku ve výši 1 800 000 Kč, s právními účinky vkladu ke dni 10. 5. 2013. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvu o půjčce ze dne 13. 5. 2013, jejíž obsah byl vtělen do notářského zápisu, je možno v kontextu s dalším chováním stran posoudit jako kombinaci dvou smluv; smlouvu o půjčce, pokud se jedná o částku 100 000 Kč, a ohledně zbývajícího plnění ve výši 1 700 000 Kč o nepojmenovanou smlouvu, v níž se žalovaný zavázal přenechat dlužníkovi uvedenou částku po právní moci vkladu zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků, což také učinil.
Dlužník neuhradil řádně a včas již první splátku, proto nastala splatnost nároků dle smlouvy ke dni 31. 12. 2013. Odvolací soud dovodil, že listina ze dne 22. 2. 2019 nemá povahu uznání dluhu co do důvodu a výše, dlužník zde jednoznačně nevyjádřil svůj úmysl dluh vůči žalovanému uznat se všemi důsledky s tím spojenými, došlo pouze k rekapitulaci závazku dlužníka, kdy se strany dohodly na částečném započtení nepeněžité hodnoty plnění dlužníka poskytnutého žalovanému. Dlužník ale svůj dluh vůči žalovanému řádně uznal co do důvodu a výše v čl.
II. notářského zápisu ze dne 13. 5. 2013. Ohledně tohoto uznávacího prohlášení odvolací soud vycházel prioritně z autonomie vůle stran právního úkonu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. V době sepisu notářského zápisu byla dlužníkovi poskytnuta půjčka pouze ve výši 100 000 Kč, nicméně zde existoval obligační závazek žalovaného za tam stanovených podmínek poskytnout dlužníkovi další plnění v celkové výši 1 700 000 Kč. Jedná se tedy o uznání dluhu vázané na odkládací podmínku. Protože bylo splnění sjednané odkládací podmínky prokázáno, nastaly právní následky uznávacího prohlášení dlužníků ke dni 27.
5. 2013, kdy žalovaný poskytl poslední dílčí platbu na celé sjednané plnění, a od tohoto dne počala běžet nová (desetiletá) promlčecí lhůta k zaplacení částky 1 800 000 Kč s příslušenstvím, uplatnil-li žalovaný svou pohledávku v insolvenčním řízení dne 16. 4. 2020, není uvedená pohledávka promlčena. Ohledně platnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 5. 2013 odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka z jednotlivých dílčích půjček, které se žalovaný zavázal poskytnout ve smlouvě o půjčce ze dne 13. 5.
2013 a které také poskytl, byla zajištěna uvedenou zástavní smlouvou, že k zajištění této pohledávky vůle účastníků směřovala, což plyne ze smlouvy o půjčce i z obsahu notářského zápisu ze dne 13. 5. 2013, přitom platí, že zástavním právem může být zajištěna i pohledávka budoucí nebo jejíž vznik je závislý na splnění podmínky.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I) podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení otázek, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázek, zda „mohl dlužník platně uznat vůči žalovanému svůj dluh k vrácení jistiny ještě před tím, než mu takový dluh vznikl (než mu byla jistina poskytnuta)“, a zda „mohlo zástavní právo zřizované zástavní smlouvou a zajišťující dle jazykového projevu smluvních stran existující dluh ze smlouvy o půjčce platně vzniknout, pakliže tato půjčka nebyla dlužníkovi v době uzavření zástavní smlouvy poskytnuta“. U první otázky namítá, že v okamžiku sepsání notářského zápisu žalovaný poskytl v tento den 13. 5. 2013 dlužníkovi pouze 100 000 Kč a pouze tento dluh vůči žalovanému měl, je vyloučeno uznání budoucího dluhu nebo podmíněného dluhu (který dlužník v době uznání neměl) – rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, sp. zn. 33 Cdo 475/2012, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018, sp. zn. 20 Cdo 3387/2018. Odvolací soud se mýlí, jestliže v odůvodnění rozsudku uvádí, že notářský zápis může obsahovat právní úkon povinného o uznání budoucího dluhu. U druhé otázky žalobce namítá absolutní neplatnost zástavní smlouvy pro neexistenci zajišťované pohledávky, „zástavní smlouva jednoznačně označuje zajištěnou pohledávku jako pohledávku existující ke dni 9. 5. 2013, a to na základě již uzavřené smlouvy o půjčce, smluvní strany tak projevily vůli zajistit nikoli dluh budoucí, ale dluh již existující“. Odvolací soud vyložil vůli smluvních stran v rozporu s jejich jazykovým projevem, „strany výslovně uvádějí, že zajišťují existující pohledávku, kdy dlužník dluží žalovanému částku 1 800 000 Kč, odvolací soud však dovodil, že projevily vůli jinou, zajistit až budoucí pohledávky ze smlouvy o půjčkách uzavřených v budoucnu“. Je nesporné, že k okamžiku uzavření zástavní smlouvy žádná pohledávka žalovaného za dlužníkem neexistovala, ze zástavní smlouvy se však nepodává, že by mělo být zřízeno zástavní právo k zajištění budoucích pohledávek. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaný nemá za dlužníkem dílčí pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení.
3. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný (jako věřitel) a manželé J. a M. D. (jako dlužníci) uzavřeli dne 13. 5. 2013 smlouvu, podle níž se žalovaný zavázal poskytnout dlužníkům finanční prostředky ve výši 1 800 000 Kč po částech (100 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a 1 700 000 Kč převodem z účtu žalovaného na účet dlužníka do 15 dnů ode dne doručení zástavní smlouvy opatřené doložkou katastrálního úřadu o povolení vkladu zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků v k.
ú. XY) a dlužníci se zavázali uhradit dluh ve splátkách nejpozději do 31. 12. 2016 s tím, že v případě prodlení jakékoliv splátky je celá půjčka, včetně úroků, okamžitě splatná. K zajištění vrácení půjčky a dalších pohledávek byl mezi účastníky sepsán téhož dne notářský zápis, v němž žalovaný a dlužníci prohlásili, že dne 13. 5. 2013 uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž se žalovaný zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 1 800 000 Kč, a to tak, že částka 100 000 Kč jim byla vyplacena toho dne a zbývající částka 1 700 000 Kč převodem na účet do 15 dnů poté, co bude žalovanému doručena zástavní smlouva s doložkou o provedení vkladu zástavního práva k nemovitostem v k.
ú. XY ve vlastnictví dlužníků, úrok půjčky byl sjednán ve výši 10 % ročně, splatnost půjčky v měsíčních splátkách, nezaplacením kterékoliv splátky byla ujednána okamžitá splatnost celého dluhu s úrokem z prodlení a smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč. V čl. II. notářského zápisu dlužníci prohlásili, že bude-li na účet ve stanovené lhůtě připsána částka 1 700 000 Kč, uznávají svůj dluh vůči žalovanému ve výši 1 800 000 Kč a zavazují se jej zaplatit ve splátkách tak, jak bylo dohodnuto, v čl. III. notářského zápisu uvedli, že stane-li se splatný celý dluh, výslovně svolují k přímé vykonatelnosti celého zbývajícího dluhu včetně smluvní pokuty.
Jednotlivá plnění podle smlouvy o půjčce byla dlužníkům žalovaným řádně poskytnuta. Dlužníci nesplnili svou povinnost poskytnuté finanční prostředky vrátit ve sjednané lhůtě, splatnost celého dluhu nastala ke dni 31. 12. 2013. Listina označená „D. J.-stav závazku k 31. 12. 2018 vůči věřiteli P. M.“ ze dne 22. 2. 2019 obsahuje rekapitulaci poskytnutí jednotlivých úhrad na sjednanou půjčku ve výši 1 800 000 Kč a doby prodlení s jejím zaplacením včetně vyčíslení úroků z prodlení a úroků z půjčky za období od 1.
12. 2014 do 31. 12. 2018, smluvní pokutu, poskytnuté plnění žalovanému dlužníkem a výši celkového závazku dlužníka vůči žalovanému k 31. 12. 2018. V listině dlužník a žalovaný potvrdili svým podpisem „odsouhlasení závazku dlužníka“. Smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 9. 5. 2013 žalovaný a dlužníci zřídili zástavní právo k specifikovaným nemovitostem k zajištění pohledávky žalovaného (včetně jejího příslušenství a smluvní pokuty) vyplývající ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi uvedenými účastníky na částku ve výši 1 800 000 Kč, s právními účinky vkladu ke dni 10.
5. 2013.
8. Dovolání není přípustné, neboť námitky (otázky), tak jak je dovolatel formuluje, nejsou námitkami způsobilými přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. založit. A) K otázce, zda mohl dlužník platně uznat vůči věřiteli svůj dluh k vrácení jistiny ještě před tím, než mu takový dluh vznikl
9. S dovolatelem lze souhlasit s tím, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že uznání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1814/2011). Dovolací soud rovněž dovodil, že je vyloučeno, aby před předáním peněz (před vznikem závazkového právního vztahu) žalovaný dluh z půjčky uznával (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 475/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018). Judikatura tak vyloučila uznání dluhu vzniklého teprve v budoucnu, resp. uznání dluhu ze závazku, jehož účinnost je vázána na odkládací podmínku.
10. Dovolatel však přehlíží, že smlouva ze dne 13. 5. 2013 nazvaná jako smlouva o půjčce byla odvolacím soudem (s ohledem na svůj obsah) vyhodnocena podle pravidel ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. jako smlouva smíšená, dílem jako smlouva o půjčce (ohledně částky 100 000 Kč) a dílem jako smlouva nepojmenovaná (ohledně částky 1 700 000 Kč) – srovnej bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dále odvolací soud své rozhodnutí založil na právním závěru, že mezi účastníky smlouvy bylo sjednáno „podmíněné“ uznání dluhu (práva) [§ 36 obč. zák.] s tím, že všechny podmínky tohoto uznání byly splněny (srov. bod 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
11. Uvedené hodnocení smlouvy ze dne 13. 5. 2013 a jejích důsledků dovolatel nesporuje, resp. tím, že v dovolání stále operuje s tím, že jde o smlouvu o půjčce (a o uznání podmíněného, resp. budoucího dluhu – viz body 32 až 36 obsahu dovolání), pouze (implicite) podrobuje kritice toto právní hodnocení.
12. Dovolací soud v mnoha svých rozhodnutích zdůraznil, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1786/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
13. Navíc je nutno zdůraznit, že toto hodnocení odvolacím soudem není zřejmě nesprávné; ze znění smlouvy ze dne 13. 5. 2013 jednoznačně vyplývá, že strany smlouvy si byly vědomy toho, že (v době uzavření smlouvy) existuje pouze závazek pana M. peníze ve výši 1 700 000 Kč (při splnění dohodnutých podmínek) dohodnutým způsobem poskytnout, nikoliv, že je okamžitě poskytuje (aby tato formulace vyhovovala zákonným podmínkám vzniku smlouvy o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 obč. zák.) – srovnej bod I smlouvy o půjčce ze dne 13. 5. 2013 a zde uvedené „… se zavazuje přenechat dlužníku …“. Úmysl stran je tak jednoznačně vtělen do znění smlouvy a výkladové potíže nečiní.
14. Jinak řečeno, pro účely posouzení věci nemohl dovolací soud vycházet z premisy, že peněžní prostředky ve výši 1 700 000 Kč byly žalovaným poskytnuty dlužníku na podkladě několika smluv o půjčce (ve vztahu ke každé jednotlivé platbě na účet dlužníka), a že se tedy jednalo o budoucí dluh, resp. dluh podmíněný, jak prosazuje dovolatel, nýbrž ze závěru, že peníze byly poskytnuty na podkladě pouze jedné smlouvy, a to právě podle smlouvy ze dne 13. 5. 2013.
15. Podkladem uznání tak nejsou pohledávky podle smluv v budoucnu účinných (pohledávky v budoucnu vzniklé), resp. pohledávky podmíněné, a proto též odkaz dovolatele na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, sp. zn. 33 Cdo 475/2012, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018, sp. zn. 20 Cdo 3387/2018“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 475/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, 20 Cdo 3609/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3387/2018), přípustnost dovolání nezakládá. B) K otázce výkladu obsahu zástavní smlouvy ze dne 9. 5. 2013
16. Formuluje-li žalobce jako důvod přípustnosti dovolání právní otázku výkladu obsahu zástavní smlouvy ze dne 9. 5. 2013, činí tak na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a z něho učiněných skutkových závěrů, odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Odvolací soud postupoval správně, když obsah zástavní smlouvy ze dne 9. 5. 2013 vyložil nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; z písemné smlouvy přitom může vyplývat pouze použité „jazykové vyjádření“ a nikoliv také vůle účastníků nebo další rozhodné skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 26/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3398/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 504/2015). 17. Námitka taktéž přípustnost dovolání nezakládá. 18. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu