22 Cdo 1159/2025-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Z. K., proti žalované I. S., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 235/2022, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 8. 2024, č. j. 75 Co 100/2024-320, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Návrh žalobkyně na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 8. 2024, č. j. 75 Co 100/2024-320, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 12 C 235/2022-256, zamítl žalobu o určení, že žalovaná není vlastnicí nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II-IV).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastnic (odvolání žalované směřovalo vůči nákladovému výroku II – pozn. dovolacího soudu) rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 75 Co 100/2024-320, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Žalobkyně přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které pro specifičnost nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Zřejmě k takto vymezené přípustnosti (až závěrem dovolání) formulovala tyto otázky: 1) Je skutečně správné a v právním státě obhajitelné, aby se osoba, která užívá byt, nemohla domáhat určení (ne)existence vlastnického práva k bytovému domu, v němž se byt nachází a za nějž platí nájemné nebo náhradu ve výši ujednaného nájemného (§ 2295 o.
z.)? 2) Je skutečně správné a v právním státě obhajitelné, aby se osoba vyklizovaná, která užívá byt, nebo osoba již vyklizená z bytu, nemohla domáhat určení (ne)existence vlastnického práva k bytovému domu, v němž se byt nachází, zvláště když na toto vlastnictví navazují další právní vztahy, které mají dopad na praktický život dovolatelky a zasahují do její právní sféry? 3) Je skutečně správné a v právním státě obhajitelné, aby řízení o určení vlastnického práva, z něhož by mohl mít prospěch stát, nebylo skutečností samo o sobě splňující podmínku naléhavého právního zájmu? 4) Je skutečně správné a v právním státě obhajitelné, aby soud nepřijal jako vedlejšího účastníka Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, i když se Úřad nechce dobrovolně zapojit do soudního řízení? 5) Je správné a v právním státě obhajitelné, aby soud poskytl soudní ochranu neplatnému právnímu jednání, které je v rozporu s § 588 a § 580 o.
z. a které je v rozporu nejen se zákonem, ale i veřejným pořádkem? Namítla, že soudy pochybily, pokud neshledaly naléhavý právní zájem dovolatelky na určení vlastnického práva. V jiných řízeních vedených mezi týmiž účastnicemi se soudy existencí vlastnického práva žalované zabývaly nedostatečně. Žalobkyně v tomto ohledu odkázala na chronologii převodů předmětných nemovitostí, přičemž má za to, že žalovaná se vlastnicí nikdy nestala; naopak vlastníkem nemovitostí má být stát. Samotná spornost vlastnického práva svědčí o naléhavém právním zájmu.
Pokud by se prokázalo, že žalovaná vlastnicí není, nemohla by příslušné kroky vůči žalobkyni podnikat. Soud si musel být vědom všech sporů (žaloby na vyklizení, žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení a exekuce), přičemž určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. byla způsobilá následky těchto sporů odvrátit. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14. Pokud soud s ohledem na existenci sporů nedospěl k naléhavému právnímu zájmu, měl se žalobkyně zeptat, z jakého důvodu na spory poukazuje, a to s ohledem na § 118a odst. 1 a 2 o.
s. ř. Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3820/2009) a naléhavý právní zájem na určení vyjadřuje způsob právní ochrany (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3469/2009). Je třeba přihlédnout k tomu, že je ve veřejném zájmu, aby byly státu předmětné nemovitosti vráceny.
Obecné soudy též porušily právo dovolatelky na soudní ochranu a řádný proces. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
5. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
6. Žalovaná přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřovala v tom, že se odvolací soud při svém rozhodování v obou výrocích odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení. Výše nákladů neměla být určena z tarifní hodnoty 50 000 Kč, nýbrž 10 200 000 Kč. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 30 Cdo 1289/2016-675, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2017, č. j. 12 C 155/2015 -684. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výrocích I, III a IV a ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby o nákladech řízení rozhodl dovolací soud sám. Dále nechť je napadené rozhodnutí zrušeno ve výroku II a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo o nákladech řízení před odvolacím soudem rozhodne sám dovolací soud.
7. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. K dovolání žalobkyně:
8. Dovolání žalobkyně není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
12. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
13. Jestliže ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014).
14. Soudy shodně dospěly k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, což samo o sobě vedlo k zamítnutí žaloby (viz bod 11 prvostupňového rozsudku a bod 14 rozsudku odvolacího soudu).
15. Dovolací soud se primárně zabýval otázkami, jež žalobkyně předložila zřejmě
– ve vazbě na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání – jako doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu (pro specifičnost) neřešené.
16. Otázka 4) formulovaná dovolatelkou se nevztahuje k existenci naléhavého právního zájmu, nýbrž k problematice vedlejšího účastenství, na níž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
17. Otázka 5) formulovaná dovolatelkou ve své formulaci již explicitně předpokládá závěr, že je jednání žalované vůči žalobkyni z nějakého důvodu (zřejmě absolutně) neplatné. Takový závěr však soudy neučinily, nýbrž k němu na základě vlastních úvah dospěla pouze žalobkyně (strana 6 dovolání), která jednání žalované jako potenciálního nevlastníka vůči žalobkyni označuje za „absolutně neplatné“ právě pro případ, že by bylo prokázáno, že žalovaná vlastníkem nemovitostí není. Ačkoliv i o tomto (čistě hypotetickém) důvodu (absolutní) neplatnosti lze mít pochybnosti, podstatné je to, že soudy neučinily závěr o tom, že by žalovaná vlastnicí nemovitostí nebyla, natožpak o jakékoliv neplatnosti jejího jednání vůči žalobkyni.
Ostatně dovolacímu soudu není ani zřejmé, jaké jednání žalované vůči žalobkyni by mělo být poměřováno sankcí absolutní neplatnosti. Již z toho důvodu nemůže takto formulovaná otázka založit přípustnost dovolání, neboť soudy k žádnému závěru o absolutní neplatnosti právních jednání žalované nedospěly, pročež se v případě otázky 5) nemůže jednat o řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí.
18. Otázka 3), v níž dovolatelka poukazuje na potenciální prospěch státu, z čehož (zřejmě automaticky) dovozuje, že je na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem, není podložena žádnou relevantní argumentací, vyjma toho, že žalobkyně směšuje veřejný zájem s naléhavým právním zájmem na určení. Žalobkyně však nejenže blíže neargumentuje, jakým způsobem by mělo k souvztažnosti těchto zájmů dojít, nýbrž její úvaha zřejmě (opět) vychází z hypotetického děje, v němž vlastnické právo má náležet státu.
Z bodu 11 prvostupňového rozsudku se však podává, že „rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2008, č. j. 18 C 202/2008-61, bylo určeno vlastnické právo k uvedeným nemovitostem ve prospěch Statutárního města Olomouc. Statutární město Olomouc následně kupní smlouvou ze dne 24. 6. 2013 převedlo vlastnické právo k těmto nemovitostem ve prospěch manželů H. a M. K. a T. K., kteří kupními smlouvami ze dne 29. 1. 2015 převedli vlastnické právo k uvedeným nemovitostem ve prospěch žalované, která je v katastru nemovitostí zapsaná jako jejich vlastník.“ Žalobkyní předestřená polemika o vlastnickém právu státu tak nutně zůstává toliko v hypotetické rovině, a lze tedy konstatovat, že se opětovně jedná o předestření otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezávisí.
19. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nesjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019). Určovací žaloba není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 246/97, či ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1313/2015). Naopak má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018).
20. S ohledem na funkci, již má plnit určovací žaloba, nemohou přípustnost dovolání založit ani otázky 1) a 2). Žalobkyně v souvislosti s nimi poukazuje na skutečnost, že jsou mezi týmiž účastnicemi vedeny další spory (žaloba na vyklizení, žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení a exekuce). Též s odkazem na tyto spory dospěly soudy k tomu, že naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení dán není, a to z důvodu, že tyto spory byly již pravomocně ukončeny (viz bod 11 prvostupňového rozsudku, s nímž se odvolací soud ztotožnil).
Pod bodem 5 prvostupňového rozsudku je uvedeno, že „žalobkyně je vedena jako účastník v téměř 50 řízeních vedených u Okresního soudu v Olomouci, přičemž jako nevyřízená je evidována pouze tato věc 12 C 235/2022 a jako obživlá věc 27 C 33/2018 (pro žalobu pro zmatečnost, kde se žalobkyně snaží i o odklad vykonatelnosti rozsudku o vyklizení), ve všech ostatních případech se jedná o věci pravomocně skončené“. K tomu lze pro úplnost citovat z bodu 11 prvostupňového rozsudku, kde je uvedeno: „Přes rozsudek Okresního soudu v Olomouci o vyklizení ze dne 11.
7. 2019, č. j. 27 C 33/2018-143, který nabyl právní moci dne 20. 8. 2019, žalobkyně byt nevyklidila. Za protiprávní užívání shora uvedeného bytu byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2022, č. j. 9 T 53/2022-189, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2023, uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ust. § 208 odst. 1 trestního zákoníku a byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody“. Z uvedeného je zřejmé, že žaloba na určení nemůže v daném případě ve vztahu k žalobkyní předestřeným okolnostem plnit preventivní funkci, neboť v žalobkyní předkládaných sporech bylo již pravomocně rozhodnuto, a soudy se v nich vypořádaly též s otázkou vlastnického práva.
21. Dovolací soud nemá – s ohledem na obsah spisu a celkový průběh řízení – žádnou pochybnost o tom, že prostřednictvím této určovací žaloby se žalobkyně brání proti požadavku žalované na její vyklizení. Preventivní charakter určovací žaloby však nemůže být dán, jestliže již bylo pravomocně rozhodnuto o jejím vyklizení a žalobkyně byla v trestním řízení pravomocně odsouzena za neoprávněné užívání domu a v současné době probíhá podle exekučního titulu (rozsudku o vyklizení) jeho faktický výkon. To platí tím spíše, jestliže žalobkyně k jí užívanému bytu v současné době žádný právní titul k užívání zjevně nemá.
22. Nakonec s pouhým odkazem na § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a tvrzením, že se měl soud žalobkyně zeptat, proč na příslušné spory vedené mezi týmiž účastnicemi žalobkyně odkazuje, nespojuje dovolatelka žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Jen pro úplnost k tomu lze dodat, že se soudy příslušnými kauzami zabývaly (viz např. bod 11 prvostupňového rozsudku).
23. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
24. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/)].
K dovolání žalované:
25. Dovolání žalované není přípustné.
26. Ve vztahu k dovolání žalované směřujícímu výhradně proti výrokům o náhradě nákladů odvolacího řízení (resp. též řízení před soudem prvního stupně) dovolací soud připomíná, že dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
27. Protože dovolání žalované směřuje (i podle svého obsahu) výlučně proti nákladovým výrokům, není přípustné jako celek.
28. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu