Judikát 22 Cdo 161/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:22 Cdo 161/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.161.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydržení
Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C 22 Cdo 161/2026-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyň a)
V. K. a b) A. T., obou zastoupených JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalovanému Z. T., zastoupenému Mgr. Janem Širokým, advokátem se sídlem v Praze, Modřínová 1412/35, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 153/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 24 Co 143/2024-380, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 424,82 Kč k rukám jejich zástupce JUDr. Michala Špirka. Odůvodnění:
1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 C 153/2021-252, určil, že V. S., r. č. XY, zemřelý 13. 9. 1992, a M. S., r. č. XY, zemřelá 27. 6. 1993, oba posledně bytem v XY, jsou ke dni úmrtí V. S., r. č. XY, tj. ke dni 13. 9. 1992, společně vlastníky v bezpodílovém spoluvlastnictví pozemku parc. č. st. XY o výměře 90 m2 v k. ú. XY, odděleného dle přiloženého geometrického plánu, jenž je nedílnou součástí rozsudku (dále jen „sporný pozemek“ nebo „dvůr“) od pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále též jen „pozemek žalovaného“) – (výrok I). Dále zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal určení, že vlastníkem celého pozemku parc. č. st. XY o výměře 2 414 m2 v k. ú. XY je žalovaný (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV) a o soudním poplatku (výrok V).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, č. j. 24 Co 143/2024-380, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku III ohledně nákladů řízení (výrok I), jinak jej ve výrocích I–IV potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V dovolání namítal 1) extrémní rozpor mezi obsahem důkazů ve spise a skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž skutková zjištění považoval za natolik vadná, že v nich spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. Jeho námitky se týkaly důkazů – plánu vodovodní přípojky, smlouvy trhové z roku 1925 a k ní přiloženého situačního nákresu, a dále pracovní knížky otce žalovaného. Zásadní pochybení spatřoval v nepodloženosti skutkového zjištění, že dvůr byl oplocen. Dále argumentoval existencí tzv. oboustranného věcného břemene plynoucího ze smlouvy trhové z roku 1925.
2) Jako další námitku uvedl nesouhlas s právním posouzením možného vydržení ze strany právních předchůdců žalobkyň, neboť měl za to, že soudy při posuzování dobré víry a omluvitelnosti omylu nezohlednily a nesprávně aplikovaly judikaturu dovolacího soudu, a to co se týče otázky velikosti vydrženého pozemku ve vztahu k velikosti pozemku skutečně vlastněného. V tomto směru měly soudy zohlednit zejména celkovou zastavěnou plochu pozemku a pro účely vydržení porovnávat pouze tu část pozemku, která je nezastavěná a tvoří dvůr, který je předmětem sporu mezi účastníky, přičemž touto úvahou by dospěly k závěru, že poměr pozemků přesahuje 50% hranici uváděnou v judikatuře, tudíž nelze hovořit o omluvitelném omylu.
Žalovaný se současně domníval, že otázka, zda při posuzování dobré víry je třeba posuzovat poměr zabrané plochy vzhledem k ploše řádně vlastněné jen z hlediska pozemků stejného druhu (tj. nezastavěných – dvůr, zahrada), anebo má být zohledňována celková výměra všech pozemků vlastněných v daném místě držitelem, může být v rozhodovací praxi dosud neřešená, a navrhuje, že výklad soudů by měl být spíše restriktivní, a tudíž by měla být brána do úvahy pouze situace dvora, nikoliv celková plocha pozemků včetně plochy zastavěné.
Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaného vyjádřily k namítaným skutkovým okolnostem projednávané věci i konkrétním důkazům zpochybňovaným žalovaným. Uvedly, že žalovaný fakticky brojí proti skutkovým zjištěním, která považuje ze svého subjektivního pohledu za nesprávná, dovozuje své vlastní hodnocení dokazování a odlišné skutkové závěry oproti závěrům obecných soudů. Rozhodnutí obecných soudů podle žalobkyň nezakládají extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a dovolání tudíž považují za nepřípustné.
Žalobkyně pak považují dovolání za nepřípustné i v části, v níž žalovaný namítá odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně vydržení, co se týče poměru výměry ploch nabývaného a skutečně vlastněného pozemku. K tomu odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2021, kde se v podstatě se shodnými námitkami žalovaného dovolací soud již vypořádal. Navrhly, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyním právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolatel namítá extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními obecných soudů, která považuje za natolik vadná, že v nich spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
9. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolací soud v projednávané věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledal.
10. Předně je třeba poznamenat, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 (tato i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024).
11. Zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě nejde o přehodnocování skutkového stavu, podstata přezkumu leží v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva – srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24). Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp.
jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25).
12. Rozhodnutí obecných soudů v projednávané věci je založeno na právním závěru o řádném vydržení sporného pozemku (dvora) právními předchůdci žalobkyň k 1. 1. 1992 ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K závěru o vydržení dospěly soudy na základě celé řady skutkových zjištění, která následně hodnotily ve prospěch omluvitelnosti omylu a dobré víry držitelů – právních předchůdců žalobkyň.
13. Z provedených důkazů soudy dovodily, že dvůr užívaný právními předchůdci žalobkyň tvořil jeden funkční celek s nemovitostmi v jejich vlastnictví, byl uzavřený a ze všech stran obklopený okolními stavbami a z protější strany uzavřen dřevěnou dílnou. Do dvora byl pouze jediný přístup, a to průjezdem domu č. p. XY ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyň, a naopak pouze z tohoto dvora byly přístupné některé vedlejší stavby, které funkčně příslušely k domu č. p. XY a byly též ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyň. Dvůr byl užíván vždy výhradně rodinou právních předchůdců žalobkyň a v tomto rozsahu užívání jim byl předán prodávající po uzavření smlouvy trhové v roce 1948. Ze všech těchto okolností soudy uzavřely, že právní předchůdci žalobkyň byli v omluvitelném omylu, že jsou vlastníky i sporného pozemku, který tvořil dvůr k nemovitostem v jejich vlastnictví a byl spolu s nimi jako jeden funkční celek vždy užíván.
14. Ve výše uvedené úvaze nalézacích soudů dovolací soud žalovaným namítaný exces neshledává, a proto tato úvaha v dovolacím přezkumu obstojí. Dovolací soud nemá za to, že by na základě konkrétních důkazů namítaných žalovaným bylo možné označit skutkové závěry soudů nižších stupňů za jakkoliv iracionální. Mimo to žalovaný v dovolání balancuje na pomezí přípustné argumentace extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a nepřípustnými námitkami týkajícími se již samotného hodnocení dokazování a toho, jakou váhu jednotlivým důkazům soudy nižších stupňů při svých úvahách přisoudily. V dovolání v této souvislosti namítá (bod 29), že se nalézací soudy nijak nevypořádaly s listinou obsahující plán vodovodní přípojky z roku 1950, upozorněním na věcné břemeno ve smlouvě trhové z roku 1948 a pracovní knížkou otce žalovaného.
15. Tak tomu však není. Odvolací soud se se všemi uvedenými listinnými důkazy výslovně vypořádal (bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – plán vodovodní přípojky, aspekt věcného břemene – bod 34 odůvodnění rozsudku, pracovní průkaz otce žalovaného – bod 37 odůvodnění), byť způsobem, se kterým dovolatel nesouhlasí. 16.
Co se týče plánu vodovodní přípojky, je nutné zdůraznit, že přiložený nákres v době svého vzniku sloužil pro účely vybudování vodovodní přípojky u domu právních předchůdců žalobkyň – znázorňoval tedy celkové rozložení nemovitostí ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyň včetně předmětného dvora, avšak skutečnost, zda byl dvůr v horní části oplocen či nikoliv jistě nebyla pro účely takového nákresu nijak podstatná, nelze z něj tudíž dovozovat nic o existenci či neexistenci plotu v daném místě.
Mimo to, závěr o oplocení dvora (který navíc takto výslovně soudy ani nepoužily) nebyl zdaleka jediným argumentem ve prospěch dobré víry právních předchůdců žalobkyň. Stěžejním argumentem bylo to, že předmětný dvůr vždy tvořil jeden funkční celek s nemovitostmi ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyň a byl takto užíván, podstatné byly zejména vstupy a průchody, jak na tento dvůr, tak z tohoto dvora, případně obklopení dvora okolními stavbami. Situační nákres v plánu vodovodní přípojky, z nějž sice není jednoznačně patrné oplocení horní části dvora, proto – s ohledem na ostatní provedené důkazy a z nich plynoucí skutková zjištění ohledně rozložení a užívání předmětných nemovitostí jako jednoho funkčního celku a s ohledem na účel, pro který tento nákres vznikl – nezakládá extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními soudů.
17. Smlouva trhová z roku 1925, jejíž součástí byl situační nákres předmětných nemovitostí, z nějž by bylo možné dovodit, že dvůr nebyl součástí pozemku nabytého právními předchůdci žalobkyň, ale naopak pozemku nyní ve vlastnictví žalovaného, a jež obsahovala i ujednání o tzv. oboustranném věcném břemeni, by s ohledem na její obsah patrně mohla vést k závěru o nedostatku dobré víry právních předchůdců žalobkyň. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by se tato smlouva dostala do sféry právních předchůdců žalobkyň.
Právní předchůdci žalobkyň nebyli stranou této smlouvy a nebyla jí ani prodávající, od které následně právní předchůdci žalobkyň předmětné nemovitosti nabyli. Putativní titul právních předchůdců žalobkyň představovala až smlouva trhová z roku 1948, která na smlouvu trhovou z roku 1925 nijak neodkazovala, a ujednání o věcném břemeni v ní bylo omezeno pouze na to, že pozemek nabývaný právními předchůdci žalobkyň je pozemkem služebným, ale oproti tomu žádné oprávnění z věcného břemene právním předchůdcům žalobkyň nezakládala.
Existence smlouvy trhové z roku 1925 proto sama o sobě nemůže vést k závěru o nedostatku dobré víry právních předchůdců žalobkyň, pokud zároveň nebylo prokázáno, že se s jejím obsahem v průběhu vydržecí doby seznámili. Ani zde dovolací soud v úvahách soudů nižších stupňů neshledává logický rozpor či extrémní nesoulad provedeného dokazování a skutkových závěrů.
18. Pracovní knížka otce žalovaného pak už vůbec nemůže zakládat extrémní nesoulad obsahu důkazu s následnými skutkovými zjištěními soudů, neboť s ohledem na její obsah již z povahy věci nemá schopnost prokázat nic víc, než že v rozhodné době otec žalovaného pracoval v sousední nemovitosti. Z obsahu takového důkazu se však nepodává nic ohledně užívání sporné části pozemku právními předchůdci žalobkyň. 19.
Dále žalovaný předkládá otázku poměru velikosti vydrženého pozemku ve vztahu k velikosti pozemku skutečně vlastněného pro účely posuzování dobré víry, přičemž má za to, že při poměřování výměr měla být zohledněna pouze nezastavěná část pozemku. Otázku, zda při poměřování výměr pozemků má být brána do úvahy pouze nezastavěná plocha, anebo celková plocha pozemku, předkládá jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
20. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť soudy nižších stupňů posoudily otázku velikosti výměry vydržené části pozemku vzhledem k velikosti výměry skutečně vlastněného pozemku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
21. Předně dovolací soud uvádí, že nejde o otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou, neboť je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023).
22. Dovolací soud se ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zabýval obecně otázkou, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl, a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 [publikovaný pod č. C 836 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]: „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části.
Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Je otázkou, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat. Podle názoru dovolacího soudu záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (či jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Půjde vždy o posouzení konkrétní věci a důraz je třeba klást na pečlivé zvážení všech okolností a jejich uvedení v odůvodnění rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (publikovaný pod č. C 4263 v Souboru)]. 23.
Z judikatury Nejvyššího soudu také vyplývá, že „při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu“ [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004 (publikovaný pod č. C 2967 v Souboru)].
24. Při posuzování poměru drženého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k výměře uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (publikovaný pod č. C 4263 v Souboru)].
25. Výše citované obecné závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se uplatní i v poměrech souzené věci. Z výše uvedeného plyne, že kritérium poměru výměr pozemku drženého s pozemky skutečně nabytými je pouze jedním z kritérií, která soudy berou do úvahy při posouzení omluvitelnosti omylu držitele, a nejinak tomu bylo i v projednávané věci – toto kritérium nebylo ani jediným, ani nejzásadnějším argumentem, ke kterému soudy přihlédly ve prospěch oprávněnosti držby právních předchůdců žalobkyň. Ačkoliv žalovaný namítá, že v této konkrétní projednávané věci by s ohledem na to, že sporný pozemek tvoří velkou část dvora náležejícího k domu původně ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyň a přilehlých vedlejších staveb, měla být zohledněna pouze výměra nezastavěné plochy pozemků nabytých právními předchůdci žalobkyň, není pro to z hlediska ustálené rozhodovací praxe žádný důvod.
Rozhodovací praxe obecně zohledňuje situaci všech pozemků nabytých držitelem jako celek, přičemž posuzuje situaci v terénu, tvar pozemků, zda pozemky tvoří přirozený funkční celek, zda jsou společně oploceny či jinak vymezeny, jakým způsobem byly užívány právním předchůdcem držitele, atd. S odečítáním zastavěné plochy od celkové plochy všech pozemků vlastněných držitelem – s ohledem na výše uvedená hodnotící kritéria, zejména co se týče přirozeného funkčního celku a umístění pozemků v terénu – rozhodovací praxe nepočítá a při posuzování omluvitelnosti omylu a oprávněnosti držby vždy posuzuje jako celek všechny pozemky (včetně těch sporných), jejichž držby se držitel chopil.
A i kdyby v této konkrétní věci soudy postupovaly tak, že by zastavěnou plochu pro posouzení omluvitelnosti omylu právních předchůdců žalobkyň odečetly, nevylučuje to závěr o jejich dobré víře s ohledem na ostatní hodnotící kritéria, která braly soudy v této věci do úvahy, a nejednalo by se ani o rozhodnutí odporující rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně 50% hranice rozdílu ve výměrách pozemků, neboť rozhodovací praxe zdůrazňuje, že je třeba vždy zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž si lze představit i situaci, kdy rozdíl bude činit více než 50% a dobrá víra přesto nebude vyloučena.
26. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu