22 Cdo 1692/2024-723
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Václavem Sychrovským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556/27, proti žalovanému R. Ž., zastoupenému Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové K. H. Máchy 758/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 76/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2024, čj. 25 Co 191/2023-675,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 21 C 76/2021-568, vypořádal zaniklé společné jmění manželů („SJM“) - účastníků řízení - mimo jiné tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal nemovité věci, a sice pozemek parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům) v katastrálním území XY, obec XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, dále pozemek parc. č. XY, orná půda, v katastrálním území XY, obec XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a ideální ? pozemku p. č. XY, orná půda, v katastrálním území XY, obec XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I, body 1, 2 a 3). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 3 132 552,20 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 25 Co 191/2023-675, rozsudek soudu prvního stupně změnil mimo jiné tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 4 122 377,50 Kč (výrok I, bod 3); nemovité věci přikázal - stejně jako soud prvního stupně - do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I, bod 1) a rozhodl o nákladech řízení.
3. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů se podávají tyto pro posouzení věci relevantní skutečnosti: v době trvání manželství účastníci dodavatelským způsobem postavili rodinný dům; krátce po jeho dokončení žalobkyně, která měla mimomanželský poměr, opustila i s nezletilými dětmi (které nyní mají účastníci ve společné péči) společnou domácnost. Spor je o to, komu pozemky (s domem) přikázat do výlučného vlastnictví; soudy obou stupňů je přikázaly žalobkyni. Podle soudu prvního stupně ve prospěch žalovaného vyznívá skutečnost, že převážnou měrou zajištoval výstavbu domu.
Žalobkyně se též částečně podílela na výběru dodavatelů a zajistila peníze na koupi pozemku a stavbu domu v částce celkem 3 500 000 Kč (dar od jejích rodičů). Po dobu výstavby zajistila bezplatné bydlení u rodičů. Soud prvního stupně při rozhodování o tom, komu dům přikázat, vyšel z toho, že zásluhy obou účastníků jsou stejné a jako rozhodující shledal výši vypořádacího podílu, která by měla být co nejnižší. Dále za zásadní hledisko považoval schopnost účastníků vyplatit druhému z nich v přiměřené době vypořádací podíl spolu se schopností splatit spolu s vypořádacím podílem i úvěry; tato kritéria opět svědčila ve prospěch žalobkyně.
Odvolací soud se, pokud jde o sporné položky, ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně; doplnil, že úsilí žalovaného bylo vyváženo péčí žalobkyně o nezletilé děti a o společnou domácnost, a „na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že větší zásluhovost o nabytí nemovitostí do společného jmění manželů svědčí žalobkyni“. Ve vztahu ke kritériu účelného využití věci odvolací soud poznamenal, že žalovaný sice od roku 2018 v nemovitostech bydlí a stará se o ně a platí platby spojené s nemovitostmi, ale na druhé straně pouze jemu náleží benefit užívání společné věci po zániku manželství; nejde tudíž podle odvolacího soudu o skutečnost, která by měla svědčit v jeho prospěch při úvaze, kterému z účastníků by měly být nemovité věci přikázány do výlučného vlastnictví.
Zatímco žalovaná má na svém spořícím účtu částku potřebnou k úhradě vypořádacího podílu, platební schopnost žalovaného je podmíněna uzavřením smlouvy ohledně prodeje jeho pozemků, bez ohledu na to, že vážné zájemce má zajištěny.
4. Žalovaný učinil předmětem vypořádání dluh náležející do společného jmění, který uhradil ze svých výlučných prostředků rodičům žalobkyně, a příslušenství tohoto dluhu. Příslušenství tvoří úroky z prodlení a náklady řízení v celkové výši 501 993,60 Kč. Jistina pak bylo rovněž uhrazena z výlučných finančních prostředků žalovaného po zániku manželství. Za trvání manželství byla mezi rodiči žalobkyně na straně jedné a účastníky na straně druhé uzavřena smlouva o zápůjčce, dle které rodiče žalobkyně poskytli žalovanému a žalobkyni částku 423 692 Kč a žalovaný měl tuto částku vrátit po obdržení dotace od Ministerstva životního prostředí. Žalovaný tuto dotaci obdržel již dne 23. 7. 2018 ve výši 535 000 Kč (v té době byly již vztahy mezi účastníky vážně narušeny), avšak dlužnou částku rodičům žalobkyně nevrátil; ti jej pak jako solidárního spoludlužníka úspěšně žalovali o splnění dluhu s příslušenstvím. Podle odvolacího soudu žalovaný přiznal, že rodičům žalobkyně lhal, že mu dotace nebyla poskytnuta, a to ze zištných důvodů. Postup žalovaného pak odvolací soud shledal excesivním. Žalovaný se posléze neúspěšně bránil proti pohledávce rodičů žalobkyně v soudním řízení, a v řízení o vypořádání společného jmění manželů tak dle názoru odvolacího soudu nelze zohlednit skutečnost, že po zániku manželství účastníků uhradil ze svých výlučných prostředků příslušenství pohledávky ve výši 501 993,60 Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, výlučně toliko proti výroku I,
podává žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Žalovaný vymezuje „dovolací důvod“ tak, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení právní otázky, která měla být odvolacím soudem posouzena jinak“. Klade též otázku, „zda procesní obrana jednoho z manželů v řízení, jehož předmětem je úhrada dluhu ze SJM, je excesem při správě společného jmění manželů, a zda tedy náklady vzniklé za trvání manželství v důsledku neúspěšného bránění práva náležejícího do společného jmění, jsou výlučným závazkem tohoto manžela.
Dovolatel má za to, že tato otázka v rozhodovací praxi NS ČR dosud řešena nebyla, když dosavadní rozhodování se týkalo deliktního jednání jednoho z manželů ke škodě společného jmění.“ Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání přisvědčuje věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu a má za to, že dovoláním uplatněné námitky přípustnost dovolání nezakládají. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, stejně jako nedůvodný návrh žalovaného na odklad právní moci dovoláním dotčeného rozsudku.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Ještě před posouzením přípustnosti dovolání se ovšem Nejvyšší soud zabýval tím, v jakém rozsahu je dovoláním žalovaného rozsudek odvolacího soudu dotčen. Žalovaný výslovně uvedl, že dovolání podává toliko proti výroku I rozsudku odvolacího soudu. Tímto výrokem jsou vypořádány nejen nemovité věci a určena výše vypořádacího podílu, ale jsou vypořádány i věci movité a zůstatky nesplacených úvěrů u České spořitelny, a. s. Užitím procesního pravidla ukotveného v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř., že každé podání účastníka se posuzuje podle jeho obsahu, lze ovšem bezpečně dovodit, že dovolací argumentace žalovaného se soustřeďuje na způsob, jakým bylo rozhodnuto o vypořádání nemovitých věcí, a o uplatněném vnosu z výlučného majetku žalovaného na společný majetek (závazek) účastníků. K jiným částem dotčeného výroku dovolatel žádnou argumentaci, včetně vymezení důvodu přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu, neuplatnil.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolatel výslovně přípustnost dovolání nevymezil jinak, než obecným odkazem na § 237 o. s. ř.; z obsahu dovolání lze však dovodit, že - byť zaměňuje přípustnost dovolání a dovolací důvod (viz článek III textu dovolání) - uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení hledisek relevantních pro vypořádání věci náležící do SJM), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V souvislosti s řízením vedeným proti němu rodiči žalobkyně vymezuje důvod přípustnosti dovolání spojený s požadavkem na posouzení dosud (v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu) neřešené otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, a sice „zda procesní obrana jednoho z manželů v řízení, jehož předmětem je úhrada dluhu ze SJM, je excesem při správě společného jmění manželů (a zda tedy náklady vynaložené za trvání manželství v důsledku neúspěšného bránění práva náležící do společného jmění, jsou výlučným závazkem tohoto manžela).“ Sluší se doplnit, že pokud v souvislosti s řešením této otázky dovolatel navíc zmiňuje hledisko přípustnosti dovolání, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která měla být odvolacím soudem posouzena jinak“ (viz článek V předposlední odstavec textu dovolání), pak žalovaný významově nevystihuje ten důvod přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak.
Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; tato usnesení jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání z hlediska žalovaným řádně vymezeným i konkretizovaným předpokladem přípustnosti dovolání, tedy tvrzeným rozporem napadeného rozhodnutí s „rozhodnutím NS ČSSR“ (správně: NS ČSR, jde o rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky) ze dne 25. 4. 1974, sp. zn. 3 Cz 15/74 (uveřejněný v Automatizovaném systému právních informací - ASPI), jakož i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019, při řešení otázky stanovení relevantních kritérií při vypořádání (v daném případě nemovitých) věcí náležících do SJM. Podle těchto rozhodnutí judikatura vychází z toho, že nelze vyloučit vypořádání zákonného majetkového společenství manželů, při němž by byly přikázány všechny věci do vlastnictví jednoho z manželů, kterému by bylo uloženo proplatit celý podíl druhého manžela v penězích (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1974, sp. zn. 3 Cz 15/74). Dovolatel má za to, že soudy neměly přihlížet k zásadě, že SJM je třeba vypořádat tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu byla, pokud možno, co nejnižší; takový rozpor však není dán.
13. Soudní praxe se při vypořádání SJM dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu byla, pokud možno, co nejnižší (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). Samotná okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla, pokud možno, co nejnižší, není ovšem sama o sobě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006).
14. V poměrech projednávané věci odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, jaká kritéria bral při vypořádání nemovitých věcí ve shodě se závěry soudu prvního stupně v úvahu a objasnil důvody, pro které akcentoval některé z kritérií ve prospěch přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalobkyně (viz body 22 až 25 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku). Podrobně se zabýval nejen kritériem zásluhovosti (viz bod 23 odůvodnění), ale i hlediskem minimální výše vypořádacího podílu, jež spojil s posouzením schopnosti účastníků řízení obstarat si prostředky na vyplacení vypořádacího podílu (viz body 24 a 25 odůvodnění). Jeho úvahy, jimiž podpořil zvolený způsob vypořádání nemovitých věcí, pak nejsou zjevně nepřiměřené; dovolací soud proto neshledává důvod pro jejich zpochybnění (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, nebo ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011).
15. Dovolatel dále tvrdí rozpor s hlediskem „účelného využití věci“. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 811/2003, aniž by rozpor tohoto rozhodnutí a napadeného rozsudku konkretizoval. V dalším textu k tomu uvádí jen: „I kdyby tedy soud odmítl respektovat hledisko zásluhovosti žalovaného na získání nejhodnotnějšího majetku ve společném jmění a uzavřel, že zásluhy účastníků o získání nemovitostí ve společném jmění jsou shodné, je tu stále hledisko účelného využití věci a hledisko posledního držení věci, která obě svědčí žalovanému. S existencí hlediska účelného využití věci se soud vypořádal právní úvahou, dle které toto hledisko je vyrovnáno ‚vyšší‘ zásluhovostí žalobkyně. Tuto úvahu učinil navzdory tomu, že v řízení nebyla prokázána, vyjma investice finančních prostředků, relevantní činnost žalobkyně při výstavbě domu“.
16. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že tato argumentace dovolatele je nesrozumitelná, neboť nemíří ke kritériu účelného využití věci. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, k účelnému využití věci uvedl, že v řízení nebyly tvrzeny a ani zjištěny okolnosti, pro které by měl žalovaný nemovitosti účelněji než žalobkyně využít; oběma byly svěřeny děti do střídavé péče a „účelnost“ využití je tedy v zásadě stejná. Tato konkluze, jež nijak rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neodporuje, navíc nemůže být nesouladná se závěrem dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 811/2003, jenž byl při posouzení významu kritéria „účelného využití věci“ založen na hodnocení nesouměřitelných skutkových okolností (přikázání pohledávky z titulu investic do domu rodičů jednoho z manželů, jenž po rozvodu manželství přistavenou bytovou jednotku v domě užíval). A konečně: Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 - ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18 (toto usnesení je přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu].V odvolání však žalovaný uvedenou námitku účelného využití věci neuplatnil.
17. Dovolatel dále tvrdí rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu „22 Cdo 980/2003“ (jde o rozsudek ze dne 2. 12. 2003), pokud jde o kritérium „poslední účelné držby“; v tomto rozsudku se uvádí: „V soudní praxi se v řízeních o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění manželů) uplatňuje zásada, aby pokud možno (zvláště s ohledem na dobu uplynulou od rozvodu manželství či oddělené bydlení manželů) byly věci přikázány tomu z účastníků, který je má či naposledy měl v držení a u něhož došlo k jejich amortizaci“. V odkazované věci byl předmětem vypořádání šicí stroj, tedy věci movitá, a o případ, kdy v době výlučného užívání jedním z účastníků byla věc znehodnocena, amortizována. Uvedená právní věta byla formulována v době, kdy judikatura vycházela, byť s výjimkami, z pravidla, že „při vypořádávání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je třeba vycházet ze stavu věci v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví, avšak z ceny věci v době prováděného vypořádání“ (srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000). Šlo o případy, kdy jeden z bývalých manželů sám věc po zániku SJM užíval, došlo k opotřebení, nicméně její ocenění mělo vyjít ze stavu, ve kterém byla v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví; kdyby byla přikázána tomu, kdo ji neužíval, byl by poškozen rozdílem mezi vyšší cenou, vycházející ze stavu věci v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (stejně tak SJM) a její reálnou cenou podle (opotřebeného) stavu v době vypořádání, ze kterého se podle ocenění mělo vyjít. Nyní však platí, že „při vypořádání společného jmění manželů zaniklého podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, uveřejněný pod číslem 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To použitelnost právní věty, na kterou se žalovaný odvolává, oslabuje. Navíc uvedená právní věta je - z důvodů zde uvedených - vázána na stav „amortizace“ věci; nejde tak o případ, s nímž by mohl být dovolatelem tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu relevantně poměřován.
18. Přípustnost dovolání dále nezakládá řešení otázky, zda „procesní obrana jednoho z manželů v řízení, jehož předmětem je úhrada dluhu ze SJM, je excesem při správě společného jmění manželů, a zda tedy náklady vzniklé za trvání manželství v důsledku neúspěšného bránění práva náležejícího do společného jmění, jsou výlučným závazkem tohoto manžela.“
19. Obecný předpoklad přípustnosti dovolání - z hlediska čtyř v § 237 o. s. ř. definovaných kritérií vztahujících se k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu - je spojen s požadavkem, aby na řešení dovolatelem vymezené právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). V poměrech projednávané věci odvolací soud nerozhodl o vypořádání vnosu z výlučného majetku žalovaného na společný majetek částkou 501.993,60 Kč - vzniklou coby příslušenství pohledávky (úroky u prodlení a náklady řízení) v souvislosti s řízením vedeným rodiči žalobkyně proti žalovanému (společně s žalobkyní solidárně zavázanému) pro zaplacení (vrácení) zápůjčky ve výši 423 692 Kč - v důsledku excesivního chování žalovaného. To ovšem nespočívalo v neúspěšné procesní obraně proti pohledávce z titulu zápůjčky v soudním řízení, nýbrž v nesplnění oběma manželům společného závazku vrátit rodičům žalobkyně zápůjčku z dotace ve výši 535 000 Kč, kterou žalovaný na účet obdržel, tuto skutečnost ovšem zatajil, aby se následně přiznal, že o poskytnutí dotace ze zištných důvodů nepravdivě uvedl, že mu nebyla poskytnuta. Negativní jednání při správě společného jmění manželů žalovaného tudíž bylo spojeno nikoliv s neúspěšně vedeným soudním řízením, ale nezaplacením dluhu tížícího oba manžele, k jehož úhradě se za podmínky, která nastala, žalovaný zavázal. V tomto smyslu také excesivní postup žalovaného odvolací soud v bodě 34 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku náležitě popsal.
20. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věty druhé o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. 22. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu, jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu