22 Cdo 1853/2025-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně K. K., zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Baště sv. Ludmily 252/3, proti žalovanému M. Z., zastoupenému JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týn 639/1, o určení promlčení práva služebnosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 20 C 92/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 28 Co 211/2024 283, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Kališe, Ph.D, advokáta se sídlem v Praze, Týn 639/1.
1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 20 C 92/2023-87, určil, že služebnost odpovídající právu věcného břemene užívání ve stejném rozsahu jako vlastník zřízená s oprávněním pro M. Z., s povinností k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY, č. p. XY, k pozemku parc. č. XY a k pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „nemovitosti“), zřízená smlouvou o zřízení věcného břemene – bezúplatná ze dne 18. 8. 2006, právní účinky vkladu práva ke dni 21. 8. 2006 (dále jen „předmětná
2. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný naposledy užíval nemovitosti v roce 2013. Poté po dobu minimálně deseti let své právo užívání nevykonával. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že došlo k promlčení předmětné služebnosti [§ 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)].
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2025, č. j. 12 Co 35/2025 55, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, II změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že je předmětná služebnost promlčena (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
4. Odvolací soud na základě doplněného a zopakovaného dokazování učinil odlišný skutkový závěr než soud prvního stupně, a sice že žalovaný nemovitosti navštívil minimálně na několik dnů v létě roku 2013, roku 2014 a roku 2015. To bylo důvodem, proč následně uzavřel, že právo služebnosti užívání nemovitých věcí nebylo v projednávaném případě promlčeno, neboť nebylo vykonáváno po dobu kratší deseti let [§ 3028 odst. 2 část věty před středníkem o. z. ve spojení s § 632 věta první o. z.]
5. Proti všem třem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
rozsáhlé dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Konkrétně měla za to, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i byla rozhodována otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
K tomu vymezila rozsáhlé otázky a) a g), které se týkaly skutkových závěrů odvolacího soudu vyvozených především z výpovědi svědkyně M. Z., v nichž dovolatelka soudu vytýkala, že své rozhodnutí založil na nepřípustném důkazu messengerovou komunikací svědkyně, čímž měl obcházet zásadu koncentrace řízení. V další části dovolání namítala, že soud kromě zásady koncentrace řízení popřel také činnost prvostupňového soudu jako soudu nalézacího a soudu odvolacího jako soudu kasačního, čímž došlo k porušení zákonného a ústavního práva dovolatelky na spravedlivý proces.
V části dovolání označené „V. specifikace dovolacích důvodů“ pod bodem 20 odvolacímu soudu vytkla, že své rozhodnutí založil na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a to i s ohledem na řádně provedené důkazní řízení soudem první instance a jím učiněné jednoznačné závěry o tom, že žalovaný naposledy užíval nemovitosti v srpnu 2013. Tím mělo dojít k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3703/2020). K tomu dodala, že žalovaný nedostál své zákonné povinnosti v koncentrační lhůtě řádně tvrdit všechny skutkové okolnosti, aby z jejich souhrnu vyplýval konkrétní skutkový děj (stav věcí). Aby bylo možné ze skutkového děje tvrzeného žalovaným odvodit faktické užívání nemovitostí v rozhodném období, musely žalovaným vylíčené skutečnosti alespoň připouštět závěr, který žalovaný při své obraně vyvozoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009). Měla za to, že žalovaným učiněná neurčitá a nedostatečná tvrzení před soudem první instance nemohla vést k závěrům, ke kterým dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku a které jsou v příkrém rozporu se závěry soudu první instance. Soudu také vytkla, že se v odůvodnění rozsudku blíže nevěnoval zásadnímu tvrzení ohledně pojistky od čerpadla, pročež považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný s ohledem na nedostatek řádného odůvodnění. S ohledem na to, že napadený rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení, navrhla, aby ho dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolatelka sice tvrdí
nesprávné právní posouzení, nicméně nikde konkrétně nevymezuje, v čem by mělo spočívat. Uvádí ho pouze ve vztahu k domnělému prolomení zásady koncentrace řízení, přičemž její stanovisko bylo v průběhu dosavadního řízení ze strany žalovaného i odvolacího soudu přesvědčivě vyvráceno. Dále obecně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Tyto případy přípustnosti však nespojuje s konkrétními otázkami hmotného nebo procesního práva. Veškerá argumentace dovolatelky se fakticky soustředí na posouzení skutkového stavu věci, nikoliv na pochybnosti ohledně aplikace hmotného nebo procesního práva, což není v dovolání přípustné. Proto považuje dovolání za zjevně nepřípustné a navrhuje, aby ho dovolací soud odmítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Na úvod musí dovolací soud poznamenat, že dovolání žalobkyně je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti. Zároveň ani neobsahuje jednoznačně formulované zobecnitelné právní otázky, které by vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.
12. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
13. Žalobkyně v úvodu dovolání k jeho přípustnosti dvakrát uvedla všechny důvody přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř., dva z nich ještě následně dále opakovaně, aniž by každý z nich zvlášť spojila s konkrétní otázkou hmotného nebo procesního práva. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být v zásadě splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné).
14. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Pak ovšem současně nemůže jít o případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. o případ, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena není a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem. Je tedy zřejmé, že v případě jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání.
15. A protože vymezení přípustnosti dovolání je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, nemohl se dovolací soud velkou částí námitek v dovolání vůbec zabývat, neboť nebyly spojeny s konkrétním důvodem přípustnosti.
16. Dovolací soud především předesílá, že ač žalobkyně formuluje v dovolání řadu právních otázek a uplatňuje velké množství námitek a výhrad, podstata celého sporu je jednoduchá potud, že spočívala toliko v potřebě skutkového zjištění, kdy žalovaný předmětné nemovitosti užíval, za účelem posouzení promlčení věcného břemene (služebnosti). Dovolatelka tak zjevně nesouhlasí se závěry hodnocení dokazování a skutkovými zjištěními, ke kterým odvolací soud dospěl, a domnívá se, že správné byly závěry soudu prvního stupně. V této souvislosti dovolací soud dodává, že odvolací soud posuzoval události, ke kterým docházelo před více než deseti lety, události, které svým významem v běžném životě účastníků nebyly zcela zásadní z pohledu nutnosti pamatovat si je z časového hlediska do nejmenších podrobností, a tato východiska promítl do hodnocení dokazování. Nesouhlasí-li dovolatelka se závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, napadá nepřípustně jeho skutková zjištění a proces hodnocení dokazování. Odvolací soud provedl velmi podrobné dokazování v odvolacím řízení, ať již formou opakování dokazování či jeho doplněním a své závěry opřel o procesní principy přímosti a bezprostřednosti. Okolnost, že poté dospěl k odlišným skutkovým závěrům oproti soudu prvního stupně, je v soudní praxi zcela běžná a běžné je také to, že některý z účastníků se skutkovými zjištěními a hodnocením dokazování nesouhlasí. Odvolací soud v plném rozsahu respektoval výchozí pravidlo hodnocení dokazování obsažené v § 132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Postupuje-li odvolací soud v souladu s tím ustanovením, není dovolací soud oprávněn jeho závěry přehodnocovat a korigovat ve směru odlišných skutkových zjištění již jenom proto, že v dovolacím řízení se dokazování neprovádí a přezkumu skutkových závěrů není zákonem svěřen žádný způsobilý dovolací důvod. Proto také – viz dále – ani judikatura Ústavního soudu nepřipouští v dovolacím řízení běžný přezkum hodnocení dokazování a skutkových závěrů, ale toliko z pohledu ústavního reaguje na stav, který v procesu dokazování a jeho hodnocení zakládá a vykazuje známky extrémnosti.
17. V soudním řízení mají účastníci protichůdné zájmy a z tohoto pohledu také hodnotí a nahlížejí prováděné dokazování, přičemž je z povahy věci zřejmé, že soud musí ke skutkové stránce věci zaujmout jednoznačné stanovisko, které nemůže odrážet přístupy obou účastníků sporného řízení. Toto východisko se v dané věci soustředilo do posouzení okamžiku, kdy žalovaný přestal nemovitosti užívat, zda to bylo v roce 2013, jak tvrdí žalobkyně, anebo v roce 2015, jak tvrdí žalovaný. Je zřejmé, že přesné zpětné posuzování této časové linie může být spojeno s obtížemi při hodnocení dokazování a odlišnými přístupy účastníků již jen z toho důvodu, jaké důkazní prostředky jsou v této souvislosti k dispozici.
18. K extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé: Dovolatelka v dovolání brojila především proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaný nemovitosti navštívil a užíval je minimálně několik dnů v létě roku 2013, roku 2014 a roku 2015. Přípustnost svých námitek zakládala na tom, že odvolací soud své rozhodnutí založil na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a to i s ohledem na řádně provedené důkazní řízení soudem první instance a jím učiněné jednoznačné závěry o tom, že žalovaný naposledy užíval nemovitosti v srpnu 2013. Tím mělo dojít k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3703/2020.
19. Dovolací soud musí nicméně konstatovat, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě nejde o přehodnocování skutkového stavu, podstata přezkumu leží v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva – srovnej např. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24). Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25).
21. Odvolací soud v bodě 20 napadeného rozhodnutí správně připomněl, že není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně s odkazem na § 213 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na odvolací námitky žalovaného týkající se rozporů ve výpovědích svědků se rozhodl zopakovat dokazování výslechy svědků i listinnými důkazy (viz body 34–46 napadeného rozhodnutí). Následně podle § 213 odst. 4 o. s. ř. za použití § 205a písm. f) o. s. ř. doplnil dokazování důkazy, které vznikly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (body 48–55 napadeného rozhodnutí). Na základě takto doplněného dokazování učinil odlišný rozhodný skutkový závěr než soud prvního stupně, a sice že žalovaný navštívil nemovitosti a užíval je minimálně několik dnů v létě roku 2013, roku 2014 a roku 2015. Svůj skutkový závěr založil zejména na výpovědi M. Z., kterou jako jedinou považoval za v plném rozsahu věrohodnou, podrobně vysvětlil z jakých důvodů a jak její výpověď koresponduje s provedenými listinnými důkazy a tvrzeními z ostatních svědeckých výpovědí (body 61–63).
22. Dovolací soud není oprávněn provádět přehodnocování dokazování a jeho věcný přezkum, ale toliko eliminovat zcela zásadní pochybení, která jsou v rozporu se základním principem volného hodnocení důkazů, a to způsobem vyjádřeným v bodě 18 tohoto odůvodnění. Žádné takové zásadní pochybení dovolací soud neshledal, proto tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
23. K nedostatečným tvrzením žalovaného: Dovolatelka uvedla, že žalovaný nedostál své zákonné povinnosti v koncentrační lhůtě řádně tvrdit všechny skutkové okolnosti, aby z jejich souhrnu vyplýval konkrétní skutkový děj (stav věcí), přičemž aby bylo možné ze skutkového děje tvrzeného žalovaným odvodit faktické užívání nemovitostí v rozhodném období, musely žalovaným vylíčené skutečnosti alespoň připouštět závěr, který žalovaný při své obraně vyvozoval (zde nicméně dovolací soud odkazuje především na vysvětlení v bodě 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Měla za to, že žalovaným učiněná neurčitá a nedostatečná tvrzení před soudem první instance nemohla vést k závěrům, ke kterým dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku, které jsou v příkrém rozporu se závěry soudu první instance, který měl za prokázané, že žalovaný po srpnu roku 2013 nemovitosti neužíval.
24. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za rozporné s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. K tomu dovolací soud předně upozorňuje, že dovolatelkou uvedený rozsudek se týkal náležitostí žaloby. Už proto není pro posuzování (ne)dostatečnosti tvrzení žalovaného úplně přiléhavý. „Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. (…) Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu … nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. (…) Tam, kde výčet rozhodujících skutkových tvrzení není úplný, je zapotřebí, aby soud v rámci poučovací povinnosti tento procesní nedostatek žaloby žalobci právně relevantním způsobem signalizoval“ (myšleno poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 o. s. ř – poznámka dovolacího soudu).
25. Postup podle § 118a o. s. ř. ovšem přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255), v důsledku čehož soudy nakonec ve stavu důkazní nouze, tj. stavu non liquet, rozhodnou v neprospěch strany, která neunesla své důkazní břemeno.
26. Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, však není založeno na neunesení důkazního břemene ze strany žalovaného, tj. na stavu non liquet, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu v neprospěch žalobkyně, resp. v prvním stupni žalovaného. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že soudy měly dostatek skutkových tvrzení i důkazů k tomu, aby si mohly udělat představu o skutkovém ději (bod 33 rozsudku soudu prvního stupně, bod 19 a 59 napadeného rozhodnutí), což mimochodem sama dovolatelka potvrzuje v dovolání formulací „soud první instance, který měl za prokázané, že žalovaný po srpnu roku 2013 nemovitosti neužíval“. Dovolatelkou uvedené rozhodnutí proto není pro projednávaný případ přiléhavé a odvolací soud se od něj ani nemohl odchýlit. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
27. S ohledem na to, že k dalším námitkám chybí vymezení přípustnosti dovolání, které je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, nemohl se dovolací soud touto částí námitek vůbec zabývat, neboť mu nebyly vůbec otevřeny k dovolacímu přezkumu.
28. V části směřující proti nákladovým výrokům odvolacího soudu je dovolání v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
29. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu