22 Cdo 2117/2025-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Rezidence Hamerská Pevnost s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, IČO: 05819547, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované OLMA, a.s., se sídlem v Olomouci, Pavelkova 597/18, IČO: 47675730, zastoupené Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem v Přerově, Kramářova 3379, o zaplacení částky 186 453 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 140/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 3. 2025, č. j. 69 Co 65/2025-272, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 17 C 140/2023-261, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Magistrátu města XY, odboru stavebního úřadu a životního prostředí, oddělení vodního hospodářství a zemědělství, pod sp. zn. S-SMOL/149825/2024/OZP, s odkazem na § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o s. ř.“). Odůvodnil, že žalobou v projednávané věci, podanou dne 25. 5. 2023, se žalobkyně domáhá určení, že má nárok na náhradu za omezení užívání pozemků označených v žalobě ve výši 186 453 000 Kč, a dále uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu za omezení užívání pozemků v částce 186 453 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 186 453 000 Kč od 27.
5. 2023 do zaplacení. U Magistrátu města XY, odboru stavebního úřadu a životního prostředí, oddělení vodního hospodářství a zemědělství, probíhá přitom pod sp. zn. S-SMOL/149825/2024/OZP řízení, jehož předmětem je projednání návrhu změny opatření obecné povahy ze dne 25. 5. 2020, č.j SMOL/119842/2020/ OZP/VH/XY, které dosud není pravomocně skončeno.
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situace, kdy u Magistrátu města XY probíhá správní řízení, jehož předmětem je projednání návrhu změny dřívějšího opatření obecné povahy ze dne 25. 5. 2020, č. j. SMOL/119842/2020/OZP/VH/XY. Konstatoval, že rozsah omezení vyplývající z ochranného pásma vodního zdroje má vliv na výši žalované náhrady podle § 30 odst. 11 zákona č. 254/2011 Sb., o vodách, (dále jen „zákon o vodách“), a otázka řešená ve správním řízení je proto otázkou podstatnou pro rozhodnutí ve věci, od které se odvíjí rozhodnutí v tomto sporu.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání; jeho přípustnost § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovaným rozhodnutím), jakož i v existenci otázek, které dovolacím soudem dosud nebyly řešeny. Za prvé, klade otázku, zda nárok na náhradu za omezení užívání pozemků ve smyslu § 30 odst. 11 zákona o vodách zanikne, pokud v budoucnu dojde ke zrušení omezení užívání pozemků. Domnívá se, že názor soudu prvního stupně, dle kterého by žalobkyně již nebyla omezena v užívání pozemků v ochranném pásmu, pokud by došlo ke změně opatření obecné povahy, a nebyl by tak naplněn předpoklad pro uplatnění náhrady podle § 30 odst. 11 zákona o vodách, je nesprávný. Za druhé, se dovolatelka táže, zda je projednávaný návrh změny opatření obecné povahy, v důsledku kterého může, anebo nemusí odpadnout omezení užívání pozemků žalobkyně do budoucna, důvodem pro přerušení řízení o projednávané žalobě. Za třetí, zakládá přípustnost dovolání na otázce, zda je přerušení řízení o poskytnutí náhrady za omezení užívání pozemků ve smyslu § 30 odst. 11 zákona o vodách hospodárné a vhodné v situaci, kdy je sice projednáván návrh změny opatření obecné povahy, ale současný zjištěný skutkový stav umožňuje o poskytnutí náhrady za omezení užívání pozemků rozhodnout. Souhrnně pak k uvedeným otázkám žalobkyně uvádí, že ke vzniku práva na poskytnutí náhrady podle § 30 odst. 11 zákona o vodách dochází již tím, že došlo k omezení užívání předmětných pozemků a po skončení správního řízení o změně opatření obecné povahy tak zůstane skutkový stav nezměněn. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná s podaným dovoláním nesouhlasí. Zdůrazňuje, že pokud je vedeno řízení o změně opatření obecné povahy, je vhodné vyčkat jeho výsledku, neboť o případném nároku žalobkyně je nutno rozhodnout jednorázově na základě jednotného procesního dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že je uplatněn zákonem vymezený dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky zániku nároku na náhradu za omezení užívání pozemků ve smyslu § 30 odst. 11 zákona o vodách v případě, že dojde ke zrušení omezení užívání pozemků, kterážto měla být dovolacím soudem již řešena, a sice v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1248/2021 (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) a odvolací soud se měl od judikatorně přijatého řešení odchýlit. Tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit již jen proto, že na jejím řešení není dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014, nebo ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2851/2021).
8. Žalobkyní předestřená otázka, zda zanikne nárok na náhradu za omezení užívání pozemků podle § 30 odst. 11 zákona o vodách, pokud dojde ke zrušení omezení užívání pozemků, není v předmětné věci podstatná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že od výsledku správního řízení o změně opatření obecné povahy se odvíjí i rozhodnutí v projednávané věci, když rozsah omezení má vliv na výši žalované náhrady. Otázkou zániku nároku na náhradu za omezení užívání pozemků se však odvolací soud nezbýval a ani zabývat nemohl, neboť mu to stav dokazování neumožňoval. Dovodil-li tak odvolací soud, že výsledek správního řízení o změně ani opatření obecné povahy může mít vliv na výši žalované náhrady, jsou námitky zpochybňující tento úsudek mimoběžné s tím, co odvolací soud v dovoláním dotčeném rozhodnutí vyjádřil.
9. Pokud žalobkyně poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1248/2021, s jehož konkluzemi má být dle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, není její odkaz přiléhavý. V odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval hmotněprávními otázkami promlčení jednorázové náhrady podle § 30 odst. 11 zákona o vodách, dále možností aplikace právní úpravy promlčení bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) z hlediska principu ekvity a zásad, na nichž spočívá občanský zákoník, a rovněž možností souběhu nároků podle § 30 odst. 11 zákona o vodách a podle § 2991 a násl. o. z. Řešil tedy otázky podle hmotného i procesního práva s poměry v projednávané věci nesouměřitelné, přičemž v souvislosti s § 30 odst. 11 zákona o vodách toliko konstatoval, že za prokázané omezení pozemků a staveb náleží (mimo jiné) vlastníkům dotčených nemovitostí jednorázová náhrada, o které rozhodne soud, nedojde-li k dohodě o poskytnutí náhrady. Problematikou zániku nároku, jehož výše by snad byla v průběhu trvání omezení vlastnického práva odvislá od podmínek (jejich změně) stanovené vodoprávním úřadem, se Nejvyšší soud vůbec nezabýval.
10. Přípustnosti dovolání by proto nemohlo být pro první posuzovanou otázku přitakáno navíc ani z pohledu argumentu o odklonu odvolacího soudu od dovolatelkou označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež do poměrů projednávané věci nedopadá (i nebýt výše uvedené absence obecného předpokladu přípustnosti dovolání – viz bod 7. a 8. odůvodnění tohoto usnesení).
11. Dovolání žalobkyně není rovněž podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení v pořadí druhé otázky důvodnosti přerušení řízení o žalobě na poskytnutí náhrady za omezení užívání pozemků za situace, kdy je projednáván návrh změny opatření obecné povahy, v důsledku kterého může, anebo nemusí odpadnout omezení užívání pozemků žalobkyně do budoucna, a ani v pořadí třetí otázky vhodnosti přerušení řízení o poskytnutí náhrady za omezení užívání pozemků tehdy, kdy je sice projednáván návrh změny opatření obecné povahy, ale současný zjištěný skutkový stav by měl dle mínění žalobkyně umožnit o poskytnutí náhrady za omezení užívání pozemků rozhodnout.
Se žalobkyní lze souhlasit potud, že předestřené otázky dosud nebyly (a pro svou zřejmou specifičnost ani nemohly být) v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Otázky, jejichž řešení žalobkyně na dovolacím soudu žádá, jsou závislé na posouzení otázky obecnějšího charakteru (zohlednění zásady hospodárnosti řízení při „fakultativním“ přerušení řízení z důvodu současně probíhajícího správního řízení). Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci navazující.
Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí nebo specifické, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3619/2016, ze dne 2.
5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020, nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byl formulován a odůvodněn závěr, že soud by měl při rozhodování o přerušení řízení vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude účelné, přičemž by měl postupovat podle okolností konkrétního případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013., sp. zn. 29 ICdo 40/2013, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4500/2018, a ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 17/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tedy vždy záleží na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou lze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená, zejména rozhodoval-li soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5475/2015).
13. Nelze aprobovat názor žalobkyně, že ke vzniku práva na poskytnutí náhrady dochází již tím, že k omezení užívání předmětných pozemků došlo a že po skončení správního řízení o změně opatření obecné povahy tak zůstane skutkový stav nezměněn. Za prokázané omezení užívání pozemků podle § 30 odst. 11 zákona o vodách náleží vlastníkům těchto pozemků, rozhoduje-li ve věci soud, jednorázová náhrada. Rozsah náhrady je přitom nutno odvíjet od způsobu a rozsahu tohoto omezení, kdy i odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnosti, že otázka řešená ve správním řízení týkající se omezení opatření obecné povahy je otázkou podstatnou pro rozhodnutí ve věci, když rozsah omezení vyplývající z opatření obecné povahy má vliv na výši žalované náhrady podle § 30 odst. 11 zákona o vodách. Označená skutečnost je dosud mezi účastníky sporná a závěr o oprávněnosti nároku žalobkyně a jeho rozsahu nelze přijmout bez dokazování a hmotněprávního posouzení věci. Jelikož je výše přiznané náhrady dle dikce § 30 odst. 11 zákona o vodách poskytována jednorázově a nikoliv opakovaně za dílčí časová období, ve kterých by bylo možno vždy posoudit konkrétní rozsah omezení užívání pozemků, jeví se jako hospodárný postup vyčkat pravomocného skončení správního řízení o omezení opatření obecné povahy, neboť pouze v takovém případě bude moci soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, posoudit věc z hlediska hmotněprávního a učinit závěr o oprávněnosti nároku žalobkyně a případné výši náhrady za skutečné omezení užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Konkluze odvolacího soudu o důvodnosti přerušení řízení z hlediska jeho hospodárnosti v poměrech přítomné právní věci proto zjevně nepřiměřená není a plně obstojí.
14. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu