USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
E. B., b) M. B., zastoupených Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou se sídlem v
Liberci, Vysoká 149/4, proti žalovaným 1) D. K., 2) J. K., zastoupeným JUDr.
Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Labská louka 650, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C
3/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 22. 9. 2022, č. j. 20 Co 187/2022-420, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 363,80 Kč k rukám zástupce
žalovaných JUDr. Jiřího Králíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 6. 6. 2022, č. j. 7 C
3/2014-385 (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, č. j. 22 Cdo
21/2021-358, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších
stupňů v této věci, a to rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 11.
2019, č. j. 7 C 3/2014-299, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
8. 4. 2020, č. j. 20 Co 47/2020-330), zamítl žalobu na určení, že každý ze
žalobců je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? na pozemcích
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále rovněž jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 20 Co 187/2022-420, zamítl návrh žalobců na
přerušení odvolacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku
III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci (v té době
manželé) uzavřeli dne 28. 9. 1995 jako kupující s E. T. jakožto prodávající
kupní smlouvu, na základě které měli nabýt vlastnické právo k pozemkům parc. č.
XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“). Do doby
rozhodnutí soudu však nebylo vlastnické právo žalobců vloženo do katastru
nemovitostí. Dne 21. 12. 2013 uzavřeli žalovaní jako kupující s E. T. jako
prodávající kupní smlouvu, na základě které měli žalovaní taktéž nabýt
vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Vlastnické právo žalovaných bylo
následně vloženo do katastru nemovitostí. Dne 13. 3. 2014 žalovaní od kupní
smlouvy ze dne 21. 12. 2013 odstoupili.
4. Soudy uzavřely, že žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem
nenabyli. Žalobci nemohli nabýt vlastnické právo přímo na základě kupní smlouvy
ze dne 28. 9. 1995, neboť jejich vlastnické právo nebylo vloženo do katastru
nemovitostí. Nemohli se stát ani oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí
ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť nebyli vzhledem ke všem
okolnostem v dobré víře, že jim tyto nemovitosti patří. Zohlednily především,
že žalobci usilující o nabytí předmětných nemovitostí nepodali návrh na vklad
jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí a ani se nepřesvědčili, zda
tento návrh podala druhá smluvní strana. Žalobci tak nezachovali běžnou
opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost takového úkonu po každém
požadovat. Nemohli proto být v omluvitelném právním ani skutkovém omylu, že jim
předmětné nemovitosti patří. Proto vlastnické právo k předmětným nemovitostem
nevydrželi ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, a to podle
jeho obsahu do výroku II rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost opírají o
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a
uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
řešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak (než tomu
bylo v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci). Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995
nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí ve smyslu § 130 odst.
1 obč. zák. Podle dovolatelů při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou
lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat,
neměli, resp. nemohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že
jim předmětné nemovitosti patří. Žalobci se spoléhali na ujištění E. T. jako
prodávající, že provede vklad vlastnického práva žalobců do katastru
nemovitostí. Poznamenávají rovněž, že z předmětných pozemků platili v průběhu
vydržecí doby daň z nemovitostí. Proto mají za to, že nabyli vlastnické právo k
předmětným nemovitostem na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.
6. Dále namítají, že soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly se všemi
důkazními návrhy, a to s návrhem na výslech E. T. (o tomto důkazu podle
tvrzení žalobců soud nijak nerozhodl) a návrhem na provedení důkazů týkajících
se „exekuce T. – výpisu z LV“ (návrh na provedení těchto důkazů sice soud
prvního stupně zamítl, ale své rozhodnutí nijak neodůvodnil). Tyto tzv.
opomenuté důkazy zakládají podle žalobců nepřezkoumatelnost napadených
rozhodnutí, případně jejich protiústavnost - v této souvislosti odkazují na
nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, a nález
Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03.
7. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího
soudu. Podle žalovaných je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v předchozím rozhodnutí
dovolacího soudu v této věci. Žalobci nebyli oprávněnými držiteli předmětných
nemovitostí ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., neboť nemohli být vzhledem ke
všem okolnostem v dobré víře, že jim tyto nemovitosti na základě kupní smlouvy
ze dne 28. 9. 1995 patří. Je nutné především zohlednit, že žalobci nepodali
návrh na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí a ani se
nepřesvědčili, zda tento návrh podala E. T. jako prodávající. K námitce žalobců
o tzv. „opomenutých důkazech“ poznamenávají, že soud prvního stupně při jednání
konaném dne 10. 10. 2019 návrh na provedení důkazu výslechem E. T. zamítl.
Jelikož soudy nižších stupňů o tomto důkazu rozhodly, nemůže se jednat o
„opomenutý důkaz“. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
11. K námitce žalobců, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyli
na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.:
12. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda
žalobci nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vydržení
ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., nebylo-li jejich vlastnické právo, které
měli nabýt prostřednictvím příslušné smlouvy, zapsáno do katastru nemovitostí
ve smyslu § 133 odst. 2 obč. zák.
13. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly všechny právní
skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, nastat
před 1. 1. 2014, je nutné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [k tomu
srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
14. Podle § 133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě
smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních
předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
15. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že
mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to,
že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
16. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v
držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o
nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
17. Zákon stanoví, že držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, aby byl držitelem oprávněným. Tuto podmínku vykládá judikatura tak,
že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z
posouzení subjektivních představ držitele. K posuzování dobré víry oprávněného
držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba
brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem
na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl
mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo
patří.“ Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl
mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s.
587).
18. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel,
který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke
kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou
lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
19. Omluvitelným může být omyl skutkový a výjimečně i omyl právní.
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných
právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních
důsledků právních skutečností. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro
oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl (na
rozdíl např. od obecného občanského zákoníku z roku 1811). I když zásada, že
neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout
případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v
případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě
objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně
formulovaného ustanovení občanského zákoníku účinného v době, kdy se držitel
ujímá držby, však omluvitelný není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
20. Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona
omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že
každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000).
21. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o
posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto
dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na
úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být
zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen
v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
22. V rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011, Nejvyšší
soud přijal a odůvodnil závěr, že držitel, který se chopil držby nemovitosti na
základě smlouvy, podle které měl nabýt vlastnické právo, jež však nebylo
zapsáno do katastru nemovitostí, nemohl být v omluvitelném omylu (a to ani
skutkovém ani právním), že mu nemovité věci patří. V této věci Nejvyšší soud
vyložil, že „tvrzení dovolatele, že byl uveden v omyl a spoléhal se při celém
prodeji na právničku prodávajícího, není významné. Pokud dovolatel usilující o
nabytí nemovitosti nepodal návrh na vklad ani se nepřesvědčil, že tento návrh
podala druhá smluvní strana, tak nezachoval běžnou opatrnost, kterou lze s
ohledem na závažnost tohoto právního úkonu po každém požadovat.“ V této věci
Nejvyšší soud uzavřel, že takový držitel není držitelem oprávněným podle § 130
odst. 1 obč. zák., a nemohl tak nabýt vlastnické právo vydržením ve smyslu §
134 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 672/2019).
23. V rozsudku ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 21/2021 (předchozí
rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci), dovolací soud vyložil, že žalobci
nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí, pokud nebylo jejich
vlastnické právo, které měli nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995,
zapsáno do katastru nemovitostí. Uvedl, že „vzhledem ke zcela jasné a
nepochybné právní úpravě obsažené v § 133 odst. 2 obč. zák. (podle kterého
převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do
katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví
jinak) nemohli být žalobci v omluvitelném právním omylu, že došlo k převodu
vlastnického práva pouze na základě uzavřené smlouvy bez nutnosti vkladu
vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí. Žalobci rovněž nemohli být
v omluvitelném skutkovém omylu, že ke vkladu vlastnického práva žalobců do
katastru nemovitostí došlo. Pokud žalobci usilující o nabytí nemovitosti návrh
na vklad do katastru nemovitostí nepodali ani se nepřesvědčili, že tento návrh
podala druhá smluvní strana, nezachovali tak běžnou opatrnost, kterou lze s
ohledem na závažnost takového právního úkonu po každém požadovat (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011). Z
uvedeného plyne, že žalobci nemohli být oprávněnými držiteli předmětných
nemovitostí podle § 130 odst. 1 obč. zák., a proto k nim nemohli nabýt
vlastnické právo vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.“
24. S těmito závěry se dovolací soud nadále ztotožňuje a neshledává ani
v poměrech projednávané věci žádný důvod pro odlišné posouzení této právní
otázky.
25. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při
jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Nejvyšší soud nepovažuje ani za důvodné posoudit tuto otázku
jinak. Proto není dovolání žalobců v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
26. K námitce žalobců týkající se tzv. opomenutých důkazů:
27. Žalobci v dovolání dále namítají, že soudy nižších stupňů se řádně
nevypořádaly se všemi důkazními návrhy žalobců, a to s návrhem na výslech E.
T. (o tomto důkazů podle tvrzení žalobců soud nijak nerozhodl) a návrhem na
provedení důkazů týkajících se „exekuce T. – výpisu z LV“ (návrh na provedení
těchto důkazů sice soud prvního stupně zamítl, ale své rozhodnutí nijak
neodůvodnil).
28. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že ústavně
zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny
základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí
řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí
racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními
tvrzeními účastníků řízení, kdy je třeba zdůvodnit i to, proč určitý účastníkem
navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, soud není povinen provést
všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud
soud důkazním návrhům vzneseným účastníky nevyhoví, pak musí v rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro
základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu
deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů
[srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS
2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008,
sp. zn. I. ÚS 2568/07]. Současně však také platí, že nikoliv každé opomenutí
důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. V praxi
se lze totiž setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají
k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a
otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem
„zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3167/2021, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 3.
2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu).
29. Soud prvního stupně při jednání konaném dne 6. 6. 2022 zamítl návrh
na provedení důkazů výslechem E. T. a důkazů vztahujících se „k exekuci T. –
výpisu z LV“ (viz protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 6. 6. 2022, č.
l. 372 – není tedy opodstatněná námitka žalobců, že soud o návrhu na výslech
E. T. žádným způsobem nerozhodl). Přestože soud prvního stupně ani odvolací
soud výslovně neuvedl, proč nevyhověl návrhu na provedení těchto důkazů, nemůže
být žádných pochyb o tom, že provedení těchto důkazů měly soudy nižších stupňů
(se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným z ostatních provedených důkazů) za
nadbytečné. Za těchto okolností nelze toto opomenutí soudů nižších stupňů
považovat za porušení práva žalobců na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
Listiny základních práv a svobod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020). Z tohoto důvodu ani tato námitka žalobců
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
30. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu