USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Brněnská 53/101, proti žalovaným 1) T. N. a 2) P. N., zastoupeným Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 764/50, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 203/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2023, č. j. 37 Co 45/2023-368, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Martina Hasíka, advokáta se sídlem v Třebíči, Brněnská 53/101.
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 37 Co 45/2023-368, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Nalézací soudy ve věci rozhodly poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2071/2017, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. 1. 2017, č. j. 37 Co 232/2015-142. Odvolací soud následně zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 5. 2015, č. j. 7 C 203/2013-114, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K takto vymezené přípustnosti dovolání tvrdí, že odvolací soud pochybil „při způsobu a rozsahu zdůvodnění svého rozhodnutí v souvislosti s rozsahem odvolacích námitek, na které nereagoval“, a dále, že pochybil „při řešení otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu plotu jako faktické rozhrady na hranicích sousedních pozemků, pokud byla osoba jako vlastník sousedního pozemku, která se odstranění stavby domáhá, přítomna její výstavby a ničeho nenamítala, a pokud ano, zda lze žalobu na její odstranění z tohoto důvodu i s přihlédnutím k době, kdy se odstranění začala domáhat, zamítnout z důvodu rozporu s dobrými mravy.“
5. Dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a tvrdí, že odvolací soud pochybil „při řešení otázky, zda je možné uložit odstranění stavby plotu jako faktické rozhrady mezi konkrétními sousedícími pozemky, ač se tato z podstatné části nenachází na cizím pozemku, a zda je materiálně vykonatelný takový výrok rozhodnutí soudu, při nemožnosti geometrického zaměření ,zásahu´, který zmiňuje odstranění stavby plotu pouze z jednoho pozemku (cizího), na němž se tato nachází pouze zčásti“, a dále „při řešení otázky možnosti aplikace institutu přestavku a při řešení otázky, zda je vyloučeno jinak adekvátní zřízení věcného břemene k pozemku za náhradu v případě, že toto nelze geometricky zaměřit a zda je třeba posuzovat míru zásahu stavby plotu mezi všemi sousedními pozemky účastníků (sousedů), či jen v souvislosti s její částí mezi pozemky vymezenými žalobou.“
6. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně považuje dovolání žalovaných za nepřípustné a navrhuje, aby bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
8. Dovolání není přípustné.
9. K námitce nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které má podle dovolatelů za následek nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu:
10. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017, publikované stejně jako další zde uvedená rozhodnutí na ww.nsoud.cz).
11. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018 uvedl, „že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí.“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09). Rovněž uvedl, že „pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.“ (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). Nejvyšší soud však již také vyslovil závěr, že je otázkou individuálního posouzení věci, zda jde skutečně o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Odvolací soud může v odůvodnění odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018).
12. Dovoláním napadené rozhodnutí pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud odkázal na právní a skutkové závěry obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování a vyvodil z něj logické skutkové i právní závěry, které plně korespondují se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím usnesení vydaným v této věci pod sp. zn. 22 Cdo 2071/2017. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.
13. K otázce, zda plot jako faktická rozhrada na hranicích sousedních pozemků je neoprávněnou stavbou, „pokud byla osoba jako vlastník sousedního pozemku, která se odstranění stavby domáhá, přítomna její výstavby a ničeho nenamítala, a pokud ano, zda lze žalobu na její odstranění z tohoto důvodu i s přihlédnutím k době, kdy se odstranění začala domáhat, zamítnout z důvodu rozporu s dobrými mravy“:
14. Nejvyšší soud především v souvislosti s takto formulovanou otázkou zdůrazňuje, že již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
15. Dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, na jejichž základě soudy nižších stupňů uzavřely, že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla přítomna stavbě plotu. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani námitky žalovaných směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
16. Z těchto důvodů nemůže v posuzované věci založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. námitka žalovaných, že stavba plotu není stavbou neoprávněnou, pokud byla osoba jako vlastník sousedního pozemku, která se odstranění stavby domáhá, přítomna její výstavby a ničeho nenamítala, ani námitka, že žaloba měla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy proto, že žalobkyně se začala odstranění plotu domáhat až s dlouhým časovým odstupem po jeho vybudování. Odvolací soud ani soud prvního stupně totiž neučinily skutkový závěr, že by žalobkyně byla přítomna výstavby plotu ani, že by se jeho odstranění domáhala až po delším časovém úseku od jeho výstavby. Nalézací soudy vyšly z toho, že plot vybudovali žalovaní „v létě roku 2009“ a že žalobkyně pozemek parc. č. XY „nabyla v roce 2009“ a „námitky proti vybudování opěrné zídky a oplocení začala řešit prostřednictvím stavebního úřadu v prosinci 2012“. Lze tedy uzavřít, že dovolatelé nedovoleně formulují označené právní otázky na svých vlastních závěrech odlišných od skutkového stavu, než z jakého při posouzení věci vyšel odvolací soud.
17. Dovolání není přípustné ani v části, ve které žalovaní předkládají dovolacímu soudu k řešení otázky „zda je možné uložit odstranění stavby plotu jako faktické rozhrady mezi konkrétními sousedící pozemky, ač se tato z podstatné části nenachází na cizím pozemku, a zda je materiálně vykonatelný takový výrok rozhodnutí soudu, při nemožnosti geometrického zaměření "zásahu", který zmiňuje odstranění stavby plotu pouze z jednoho pozemku (cizího), na němž se tato nachází pouze zčásti“, a dále „zda je vyloučeno jinak adekvátní zřízení věcného břemene k pozemku za náhradu v případě, že toto nelze geometricky zaměřit a zda je třeba posuzovat míru zásahu stavby plotu mezi všemi sousedními pozemky, či jen v souvislosti s její částí mezi pozemky vymezenými žalobou.“
18. Dovolatelé i při formulaci těchto právních otázek vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy v nalézacím řízení. Jejich argumentace je především založena na vlastním konstruovaném skutkovém závěru, že stavba plotu se z podstatné části nenachází na pozemku žalobkyně. K takovému závěru ale nalézací soudy nedospěly, naopak zjistily, že stavba plotu se nachází z podstatné části na pozemku žalobkyně; dovolací soud je přitom vázán skutkovým stavem zjištěným soudy, nikoliv názorem dovolatelů, jaký skutkový stav měl být zjištěn (k tomu viz např. níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Již z tohoto důvodu nemůže být dovolání přípustné ani v této jeho části.
19. Pro úplnost dovolací soud opakovaně odkazuje na judikatorní závěry Nejvyššího soudu uvedené v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2071/2017. Z nich vyplývá, že vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) se provádí podle dosavadních předpisů (§ 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“). Aplikace ustanovení o stavbě na cizím pozemku (§ 1084 a násl. o. z.) na stavby zřízené před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014) je vyloučena již proto, že by šlo o nepřípustnou retroaktivitu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015). Jde-li o přestavek, pak s ohledem na znění § 3059 o. z., větu druhou, lze i na případy vzniklé před 1. 1. 2014 aplikovat § 1087 o. z. (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015; k přestavku a stavbám na více pozemcích viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017. sp. zn. 22 Cdo 5780/2016).
20. Neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c odst. 3 obč. zák. může být jak stavba podzemní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003), tak i stavba nadzemní (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4667/2010). Pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné přitom postačuje, je-li na cizím pozemku zřízena jen zčásti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1097/2003).
21. Jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na vypořádání neoprávněné stavby zamítnout (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004).
22. Dovolací soud ve své judikatuře nikdy nepochyboval, že zasáhne-li vlastník jednoho pozemku stavbou oplocení nedovoleně na pozemek souseda (cizí pozemek), jedná se o neoprávněnou stavbu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1028/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015). Samotný účel stavby plotu, tedy oddělení a ohraničení pozemků, nemůže změnit skutečnost, že stavbou došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva jiného vlastníka a ten má možnost chránit své vlastnické právo v řízení o vypořádání neoprávněné stavby.
23. Vypořádání neoprávněné stavby nebrání ani závěr, že plot tvoří umělou rozhradu mezi sousedními pozemky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1064/2020).
24. V projednávané věci při posuzování, jakou měrou zasahuje stavba plotu do pozemku žalobkyně vyšly nalézací soudy ze zjištění, že převážná část oplocení vybudovaného žalovanými se nachází na pozemku žalobkyně. Plot žalovaní umístili na pozemek žalobkyně bez jakéhokoliv soukromoprávního titulu. Za této situace nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu, že se jedná o neoprávněnou stavbu, že stavbou došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobkyně, která má právo chránit své vlastnické právo v řízení o vypořádání neoprávněné stavby. Odstranění oplocení nebude spojeno s neúměrně vysokými náklady, není ho proto možno považovat za neúčelné, ani není vhodné přikázat oplocení do vlastnictví žalobkyně (která o takové řešení ani neprojevila zájem), či zřídit věcné břemeno za náhradu. S ohledem na závěr, že stavba plotu zasahuje na pozemek žalobkyně svou převážnou částí (nikoliv jen malou částí), nemohlo být aplikováno ani ustanovení o přestavku (§ 1087 ve spojení s § 3059 o. z.).
25. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 10. 2024
Mgr. David Havlík Podepsáno Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D. Za nepřítomného předsedu senátu