USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. B. proti žalovaným 1) M. J. a 2) E. J., oběma zastoupeným JUDr. Milanem Chmelíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 188/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2024, č. j. 21 Co 229/2024-508, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 C 188/2018-463, uložil žalovaným povinnost odstranit do třiceti dnů od právní moci rozsudku zděné oplocení jimi postavené na pozemku parc. č. XY, zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (výrok I). Dále žalovaným uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 7 700 Kč (výrok II) a České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové náklady řízení státu ve výši 24 937 Kč (výrok III).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 25. 11. 2024, č. j. 21 Co 229/2024-508, v části výroku I, kterou byla stanovena lhůta k plnění v délce třiceti (30) dnů, počítané od právní moci rozsudku, změnil tak, že pariční lhůtu určil v trvání čtyř měsíců, jdoucích od právní moci rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto pro posouzení věci relevantních skutkových zjištění: - Žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, pozemku č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. – garáž, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY. Žalovaní jsou vlastníky (v režimu společného jmění manželů – „SJM“) pozemku č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY. - Znaleckým posudkem a výslechem Ing. Karla Brázdila, CSc., znalce z oboru geodézie a kartografie, ve spolupráci L. H., úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, bylo provedeným vytýčením hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY na straně jedné a pozemky parc. č. XY, č. st. XY a parc. č. XY na straně druhé za současného zaměření stavby zděného oplocení vybudovaného žalovanými zjištěno, že zděné oplocení je v rozsahu vymezeném podrobnými body číselně označenými v příloze č. 3 znaleckého posudku postaveno na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobkyně. - Umístění zděného oplocení na vlastním pozemku si před zamýšlenou výstavbou žalovaní prověřili odměřením vzdálenosti 10,10 m od hranice pozemku parc. č. XY (ve vlastnictví na věci nezúčastněného souseda) k hranici jejich pozemku a pozemku parc. č. XY. Z fotodokumentace je přitom zřetelná dilatační spára mezi částí dvojdomku ve vlastnictví žalobkyně a v SJM žalovaných i to, že zděné oplocení zasahuje za dilatační spáru. Zděné oplocení, jež kopíruje oplocení postavené žalobkyní na vlastním pozemku parc. č. XY (oplocení žalobkyně je provedeno z betonových prefabrikátů zasouvaných do sloupkových profilů), je dále (již na hranici pozemků parc. č. XY a parc. č. XY) zhotoveno z dřevěných latí a podezdívkou se sloupky a pletivem zelené barvy.
4. Po právní stránce věc soudy obou stupňů posoudily podle právní úpravy občanského zákoníku, účinné do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb. – dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), konkrétně ve smyslu § 135c odst. 1 obč. zák., neboť stavba zděného plotu klasifikovaná jako neoprávněná byla žalovanými vybudována částečně na pozemku žalobkyně bez jakéhokoliv občanskoprávního titulu (věcněprávní či obligační povahy) za účinnosti předchozí úpravy občanského zákoníku. Se zřetelem na pořadí způsobů, jakým může být vypořádán ve smyslu § 135c poměr mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby, soudy obou stupňů zvažovaly i další zákonem upravené způsoby vypořádání (odvolací soud hodnocením správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně), přičemž – aniž by byly vázány návrhem žalobkyně na odstranění stavby – vyloučily možnost přikázat neoprávněnou stavbu zdi do vlastnictví žalobkyně, neboť stavba zdi se nachází částečně na pozemku žalobkyně a zčásti na pozemku žalovaných.
Zřízení věcného břemene, jemuž by odpovídalo oprávnění žalovaných mít na části pozemku umístěnou stavbu zděného oplocení, soudy obou stupňů zavrhly s odůvodněním, že tímto způsobem upravený poměr vlastníka pozemku a vlastníka stavby by vyloučil možnost žalobkyně mít přístup k jí vybudovanému oplocení a provádět případnou údržbu a opravy oplocení. Odstranění stavby dle soudů obou stupňů pak představuje jediné možné řešení, které reflektuje stav, kdy žalovaní nebyli v dobré víře, že staví na svém pozemku, neboť si žádným exaktním způsobem takový fakt neověřili, ač byli účastníky dřívějšího soudního sporu, jenž probíhal u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 21/2010, a měli k dispozici geometrické plány.
Odstranění stavby pak na rozdíl od jiných způsobů vypořádání přichází do úvahy i vzhledem k dlouholetým vyhroceným vztahům mezi stranami a rovněž se zřetelem na fakt, že zděný plot žalovaných je vybudován těsně před betonovým plotem žalobkyně a mezi oběma ploty je jen úzký pruh pozemku o šířce několika málo centimetrů. Soudy obou stupňů se v rámci právního posouzení věci zabývaly vzhledem k § 3059 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) i aplikací § 1087 o. z. a režimem tzv. přestavku, již však vyloučily s ohledem na vyžadovanou podmínku dobré víry žalovaných jako zřizovatelů stavby.
Odvolací soud pak v reakci na odvolací argumentaci žalovaných neshledal relevantní ani odkaz na § 1024 o. z. upravující institut rozhrady a s ním spojenou povinnost její údržby účastníky řízení dle § 1026 o. z. Odmítl i tvrzení žalovaných, že by v poměrech projednávané věci mělo být vydáno soudní rozhodnutí založené na ustanovení § 1028 věta druhá o. z. (o určení objektivně nezjistitelné hranice mezi pozemky), neboť pro takové konstitutivní rozhodnutí soudu nebyly dány podmínky.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále také „dovolatelé“) dovolání (dovolání nebylo sepsáno advokátem a v době jeho podání v zákonné lhůtě nebyly splněny ani alternativně stanovené podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 až 3), jež bylo doplněno dvěma podáními jim ustanoveného zástupce (advokáta) ze dne 30. 6. 2025 a ze dne 21. 7. 2025. Mají za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (výslovně přitom odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6.
1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 268/2003, ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, a ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1977/2004; všechny označené rozsudky – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – jsou přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) při aplikaci ustanovení § 135c obč. zák., když s ohledem na konkrétní okolnosti případu nebylo přihlédnuto k dalším možným způsobům vypořádání poměrů účastníků plynoucím ze stavby zděného plotu ve vlastnictví žalovaných.
Namítají, že soudy obou stupňů zvolily tu nejtvrdší možnou variantu řešení, ač se z ustanovení § 135c odst. 2 a 3 obč. zák. podávají pro posouzení dané situace způsoby vypořádání, jež nepředstavují excesivní zásah do vlastnického práva žalovaných. Pro volbu způsobu vypořádání nespočívající v nutnosti stavbu zděného plotu odstranit žalovaní vysvětlují historické souvislosti týkající se existence původního oplocení, které výstavbou zděného plotu toliko obnovili. Dle žalovaných šlo o nápravu stavu, který vybudováním vlastního oplocení (v letech předcházejících stavbě zděného plotu) narušila žalobkyně.
Odvolacímu soudu dovolatelé rovněž vytýkají, že se jinými variantami vypořádání poměru vlastníka pozemku a vlastníků stavby nezabýval, přičemž tak mohl (a měl) učinit, stejně jako soud prvního stupně, bez výslovného návrhu některého z účastníků řízení. Soudy obou stupňů dle úsudku dovolatelů opomněly hodnotit účelnost odstranění stavby zděného plotu, jak vyžaduje judikatura (v tomto směru odkázali na již výše připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1977/2004, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 2.
4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01, a ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19; oba nálezy – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – jsou přístupné na webových stránkách Ústavního soudu v sekci „Vyhledávání rozhodnutí“ https://nalus.usoud.cz). S posouzením, zda bylo na místě zvažovat i ty způsoby vypořádání poměru z neoprávněné stavby upravené v § 135c odst. 2 a 3 obč. zák., spojili dovolatelé i požadavek na provedení testu proporcionality, jež označili za předpoklad postupu vedoucího k zachování jejich práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.
V předestřené argumentaci shledávají první důvod, pro který je dovolání přípustné.
6. Dále žalovaní mají za to, že dovolání je přípustné také proto, že odvolací soud poskytl ochranu výkonu práva, které má šikanózní povahu a směřuje toliko k poškození práva žalovaných bez toho, aby žalobkyni přineslo jakýkoliv prospěch; argumentují tudíž tím, že žaloba na odstranění stavby je zjevným zneužitím práva, jemuž by neměla být ve smyslu § 8 o. z. poskytnuta soudní ochrana. Mají za to, že se odvolací soud, jenž se opomenul užitím § 8 o. z. zabývat, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované dovolateli odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 626/2018. Připomínají, že šikanózní povaha jednání žalobkyně je naplňována tím, že žalobu na odstranění plotu podala až sedm let po jeho výstavbě, ač o jeho existenci věděla, že rozličnými podáními na různé úřady žalovaným výkon jejich vlastnického práva stěžuje, že bez souhlasu žalovaných pořizuje fotografie jejich soukromého prostoru a obecně proti žalovaným vystupuje konfliktním způsobem.
Uvádí rovněž, že se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že dotčený pruh pozemku nijak nehodlá využívat a poukazují rovněž na fakt, že si výstavbou vlastního plotu část vlastního pozemku znepřístupnila sama.
7. V pořadí druhém doplnění dovolání žalovaní namítají vady řízení založené jednak na argumentaci (uplatněné již v nalézacím a v odvolacím řízení), že mají pochybnosti o tom, zda věc byla v řízení u soudu prvního stupně přidělena soudci zákonně, a že řízení bylo zatíženo „věcnými vadami“, spočívajícími v „použití nepřezkoumatelného a technicky vadného“ znaleckého posudku. Posudku znalce Ing. Karla Brázdila, CSc., vytýkají tyto vady: neexistuje vytyčovací protokol a ani úředně ověřený geometrický plán, znalec se odvolává na „subjektivní prvky a technicky nevěrohodné faktory“, posudek nemá oporu v ověřené geodetické dokumentaci a nelze jej považovat za způsobilý pro určení hranice pozemků, a tudíž nemůže být přípustným důkazem o tom, že zděný plot vybudovaný dovolateli zasahuje do pozemku žalobkyně o 12 cm. V této souvislosti zdůrazňují, že mělo být vycházeno z technické dokumentace skutečného provedení stavby zpracované F., která žádný přesah na sousední pozemek neprokazuje.
8. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby sám rozhodl tak, že žalobu na odstranění stavby oplocení zamítne.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje v prvé řadě na konkrétní text odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, v němž se odvolací soud vypořádal s námitkami dovolatelů o nesprávně obsazeném soudu prvního stupně, o povaze předmětného zděného oplocení jako rozhrady, o podmínkách o možné aplikaci způsobů vypořádání neoprávněné stavby upravených v § 135c odst. 2 a 3 obč. zák. a o nesprávnosti závěrů znaleckého posudku. Žalobkyně dále upozorňuje na to, že oplocení postavené žalovanými bylo předmětem řízení o odstranění stavby a o dodatečném povolení stavby vedeném v roce 2012 Magistrátem města XY.
Nesouhlasí s argumentací žalovaných, že zděné oplocení představuje pouze rekonstrukci oplocení předchozího; uvádí, že na pozemku parc. č. XY dříve žádné oplocení nebylo, a jednalo se tudíž o stavbu novou. Odmítá rovněž tvrzení o šikanózní povaze žaloby. Zdůrazňuje, že žalobu podala až po mnohaletém a bezvýsledném řízení vedeném ohledně stavby zděného plotu stavebním úřadem, jež iniciovala počátkem roku 2012. Žalobkyně dále popírá absenci využití neoprávněně zastavěné části jejího pozemku v budoucnu.
Predikuje možnost využití dotčené části pozemku po odstranění stávajícího oplocení vybudovaného z betonových dílců, jemuž by neoprávněná stavba bránila a vysvětluje důvody, pro které odstranění stavby o cca 4 m3 zdiva nemůže pro žalované představovat významnou hospodářskou ztrátu a být ekonomicky nevhodným řešením. Námitkám o nepoužitelnosti znaleckého posudku Ing. Karla Brázdila, CSc., žalobkyně oponuje poukazem na profesní a odborné renomé znalce, jenž závěry posudku vysvětlil při jednání soudu prvního stupně dne 17.
1. 2024 v rámci výpovědi, jež k dotazům žalovaného 1) a zmocněnce žalované 2) trvala přes dvě hodiny. Upozorňuje rovněž na to, že na objednávku samotných žalovaných geodetické zaměření skutečného provedení stavby zděného oplocení vyhotovené J. F. dne 22. 12. 2014 potvrdilo, že část oplocení zasahuje na její pozemek. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě dospěje-li k závěru o jeho přípustnosti, rozsudek odvolacího soudu potvrdil. Případné náhrady nákladů dovolacího řízení se výslovně vzdává.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných není pro žádnou z právních otázek, jež dovolací soud mohl z textu dovolání identifikovat toliko obsahově, neboť dovolatelé je explicitní formulací nevymezili, ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. V režimu právě označeného ustanovení tak dovolací soud řešil v poměrech projednávané věci otázku účelnosti odstranění stavby zděného oplocení vybudovaného žalovanými, jež coby způsob vypořádání poměru z neoprávněné stavby upřednostnily soudy obou stupňů před dalšími zákonem předvídanými způsoby vypořádání, a dále otázku splnění podmínek pro užití korektivního ustanovení o zjevném zneužití práva. Nejvyšší soud nepřisvědčuje argumentaci dovolatelů, že by se odvolací soud při řešení zmíněných otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu, a nesdílí tudíž (současně) ani názor žalovaných, že rozsudek odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 135c odst. 1 až 3 obč. zák. a § 8 o. z. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tudíž že by byl dán důvod dovolání dle § 241a odst. 1 o. s. ř. K předpokladům aplikace § 135c obč. zák. na případy neoprávněných staveb
14. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala a odůvodnila závěr, že na stavby zřízené před 1. 1. 2014 (s výjimkou přestavku - § 1087 o. z.) nejsou použitelná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o vypořádání neoprávněné stavby (tj. stavby na cizím pozemku, k jejímuž zřízení neměl stavebník soukromoprávní titul a která je podle své povahy součástí pozemku - § 506 odst. 1 o. z.), neboť ta vycházejí z opačného přístupu; zatímco podle zákona č. 40/1964 Sb. byl vlastníkem stavby stavebník, vlastníkem neoprávněné stavby, zřízené za účinnosti současného zákoníku, se stává ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud i se zastavěným pozemkem jako jeho součást přikázat. Na stávající stavby nelze užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Je tedy zřejmé, že přímá aplikace § 1084 a násl. nepřichází do úvahy (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012).
15. Vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (§ 135c obč. zák.). Aplikace ustanovení o stavbě na cizím pozemku (§ 1084 a násl. o. z.) na stavby zřízené před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014) je vyloučena již proto, že by šlo o nepřípustnou retroaktivitu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015). Jde-li o přestavek, pak s ohledem na znění § 3059 o. z. větu druhou lze i na případy vzniklé před 1. 1. 2014 aplikovat § 1087 (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, případně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017. sp. zn. 22 Cdo 5780/2016).
16. Podle § 135c odst. 1 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (odstavec 1). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (odstavec 2). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit na náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (odstavec 3).
17. Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že někdo staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavbu zřídit. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení, a stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku nebo státních orgánů o prováděné stavbě (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5968/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3514/2022). Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutí soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/14).
18. Dovolací soud ve své judikatuře nikdy nepochyboval o tom, že zasáhne- li vlastník jednoho pozemku stavbou oplocení nedovoleně na pozemek souseda (cizí pozemek), jedná se o neoprávněnou stavbu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1028/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015). Vypořádání neoprávněné stavby přitom nebrání ani závěr, že plot tvoří umělou rozhradu mezi sousedními pozemky (§ 1024 a násl. o. z.), jak ostatně (ovšem bez zřetele k tomu, aby předmětnou námitku nějak spojili s vymezením některého z důvodu přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.) dovozují žalovaní. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2071/2017, je přitom judikatorně ukotven závěr přesně opačný. V odkazovaném rozhodnutí dovolací soud uvedl, že „z funkčního vymezení rozhrady jako rozhraničení dvou sousedních pozemků však nelze dovozovat, že by ji bylo možné zřídit, byť pouze její částí, na cizím (sousedním) pozemku, bez titulu umožňujícího na cizím pozemku stavět. Zřízení neoprávněné stavby nelze tedy omluvit pouze tím, že taková stavba plní funkci rozhrady. Jestliže se vlastník pozemku rozhodne vybudovat jeho oplocení, měl by je zásadně umístit na vlastním pozemku a nezasahovat na pozemek souseda.“
19. Z výše předestřené judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, důsledně vycházely, přičemž při aplikaci § 135c obč. zák., které je svou povahou ustanovením, jež normuje bez ohledu na procesní návrhy stran sporu určité způsoby vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, zohlednily i další judikatorní tezi, že jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na vypořádání neoprávněné stavby zamítnout (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, na nějž - argumentačně nesprávně jako na rozhodnutí, od jehož závěrů se měl odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku odchýlit - poukazují žalovaní). Vyjádřený závěr byl totiž vůdčí konkluzí rozhodnutí, z něhož pro nesouměřitelné skutkové okolnosti případu s věcí nyní projednávanou (nedostatečná skutková zjištění o průběhu hranice mezi pozemky do níž, respektive přes níž, bylo zasaženo obložením obvodové zdi domu), nemůže být dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu poměřován.
Shodně to platí i pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 268/2003, a pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1977/2004. V případě prvního z odkazovaných rozhodnutí se z jeho odůvodnění podává, že vypořádání vztahu z neoprávněné stavby nelze při úvaze o jejím odstranění řešit prostřednictvím korektivu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Konkluze plynoucí z druhého z odkazovaných rozhodnutí pak byla výlučně odvislá od prohlášení žalujícího vlastníka pozemku, že za určitých podmínek je ochoten ustoupit od požadavku na odstranění stavby chaty ve vlastnictví žalovaných, jež se na jeho pozemku nacházela, a odkoupit ji.
20. Soudům obou stupňů pak nelze vytknout, jak činí dovolatelé s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01, a ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19), že by rezignovaly na provedení testu proporcionality či odhlédly při rozhodování o odstranění stavby zděného plotu od přiměřenosti zásahu do vlastnického práva žalovaných. Odkaz na první z uvedených nálezů není případný již jen proto, že v něm vyjevené ústavně-právní aspekty odkazované věci vyzněly právě ve prospěch vlastníka pozemku (stěžovatelky podávající ústavní stížnost), do jejíhož práva k pozemku bylo zasaženo bez jakéhokoliv oprávnění stavbou komunikace, k níž druhá strana sporu žádala zřídit věcné břemeno ve veřejném zájmu).
Odkaz na druhý z označených nálezů je rovněž nepřípadný, neboť ve věci posuzované Ústavním soudem nebylo na úrovni podústavního práva rozhodováno v režimu § 135c obč. zák., ale dle § 126 odst. 1 obč. zák., kdy vlastník stavby (chaty) na cizím pozemku po určitou dobu disponoval dočasným právním titulem obligačního charakteru (nájemní smlouvou), tedy nejednalo se o stavbu neoprávněnou. Při úvaze o ústavně souladné aplikaci ustanovení na ochranu vlastnického práva pak Ústavní soud naznačil cestu, která se s § 126 odst. 1 obč. zák. (nikoliv ovšem s § 135c obč. zák.) pojila, a sice úvahu o užití korektivu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 ob č. zák.).
Ani třetí z odkazovaných nálezů a jeho konkluze o přiměřenosti zásahu do vlastnického práva vlastníka stavby se do poměrů nyní posuzované věci nijak nemohou pro odlišnou skutkovou i právní problematiku promítnout (odstranění stavby plotu od výšky 150 cm rozhodnutím stavebního úřadu v době, kdy podle v mezidobí přijaté nové úpravy nebylo třeba k výstavbě plotu do výše 2 m vydání stavebního povolení nebo ohlášení, rozhodnutí o umístění stavby a ani územního souhlasu).
21. K provedení testu proporcionality vyzývá samotné znění § 135c odst. 1 až 3 obč. zák., které stanoví pořadí způsobů, jakým může být i bez návrhu, jímž soud není vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), vztah vlastníka pozemku a vlastníka na něm neoprávněně umístěné stavby vyřešen. V posuzované věci již soud prvního stupně velmi pečlivě a důkladně zjistil skutkový stav, jenž představoval základ pro přijaté právní posouzení sporu (viz shrnutí skutkového stavu v bodě 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přiléhavě pak vysvětlil (i s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu) na věc dopadající právní úpravu odvislou od okamžiku, kdy byla neoprávněná stavba zděného plotu zřízena (viz body 35 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Eliminaci užití jednotlivých způsobů vypořádání vztahu z neoprávněné stavby (nespojené s jejím odstraněním) pak soud prvního stupně logicky vysvětlil, jak ve vztahu k možnosti přikázat stavbu části zděného plotu přesahující na pozemek žalobkyně do jejího vlastnictví (plot jako duplicitně vybudovaná rozhrada byl postaven, a sice i na hranici sousedících pozemků i z jiných stavebních prvků), tak účelnost odstranění zvažoval i ve vztahu k možnosti zřízení věcného břemene k pozemku zastavěného do něj zasahující stavbou plotu (viz body 36 a 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žádné z úvah soudu prvního stupně, jež vyústila v přijetí konkluze promítnuté do rozhodnutí o odstranění stavby nelze ničeho vytknout.
22. Jestliže se pak odvolací soud se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (z hlediska jeho správnosti a úplnosti) i přijatým právním posouzením věci ztotožnil (viz bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak mu jistě nelze, jak činí dovolatelé, vytýkat, že by se předpoklady aplikace § 135c obč. zák. dostatečně nezabýval. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Proto odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008, či jeho usnesení ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018).
23. Jak plyne z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, odvolací soud velmi podrobně reagoval na námitky, které žalovaní primárně uplatnili v odvolání k otázce zákonného soudce, vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, povaze zřízení stavby zděného plotu jako rozhrady, možnosti užití § 1028 věta druhá o. z., použitelnosti režimu přestavku dle § 1087 o. z. a ač v odvolání připustili částečný zásah stavby do pozemku žalobkyně, odvolací soud velmi pečlivě posoudil i výtky žalovaných k obsahu a závěrům znaleckého posudku Ing. Karla Brázdila, CSc. (k námitkám dovolatelů proti tomuto posudku viz výklad níže).
24. Ustanovení § 135c obč. zák. obsahuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tedy právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008).
25. Úvaha soudů obou stupňů (odvolací soud aproboval po skutkové i právní stránce konkluze soudu prvního stupně), že poměr mezi vlastníkem pozemku (žalobkyní) a vlastníky stavby zděného plotu (žalovanými) vzniklý z neoprávněné stavby má být vypořádán odstraněním její části zasahující do pozemku žalobkyně o šířce 12 cm, zjevně nepřiměřená není. Nejvyšší soud k této úvaze dále podotýká, že dotčená stavba svou povahou neslouží k bydlení či rekreaci žalovaných a není nezbytná k výkonu pracovní či podnikatelské činnosti (nic takového nebylo v řízení ani tvrzeno). Účelnosti provést jiné opatření než je odstranění stavby nepřisvědčuje (kromě argumentů prezentovaných soudy nižších stupňů) ani to, že na stavbu sporného zděného oplocení navazuje již na hranici pozemků žalobkyně a žalovaných oplocení, jež bylo dovolateli postaveno z jiných materiálů (laťkový plot a drátěný plot se sloupky a klasickou podezdívkou). K užití § 8 o. z.
26. Dovolatelé s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 626/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, dále namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, zda žaloba na odstranění stavby není ze strany žalobkyně zřejmým zneužitím práva. Ani pro řešení této otázky není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Pokud totiž dovolatelé zamýšleli rozsudek odvolacího soudu konfrontovat s odkazovanými rozhodnutími a konkluzemi v nich uvedenými, pak porovnání tvrzeného odklonu od judikatury není možné již jen proto, že odkazovaná rozhodnutí řešila otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v nesouměřitelných skutkových a právních poměrech sporu o vyklizení družstevního bytu a věci směnečného práva.
Dovolání pak není pro řešení dané otázky přípustné ani proto, že žalovaní v nalézacím a ani v odvolacím řízení skutkově nevymezili žádné okolnosti, jež by mohly být v rovině právního posouzení věci podřazeny pod § 8 o. z. Dovolatelé tak uplatnili důvod dovolání nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jež neměl odvolací soud možnost vůbec učinit.
27. Nad rámec uvedeného se sluší uvést, že problematikou vážící se k možnosti žalobu zamítnout se zřetelem na korektivní ustanovení § 8 o. z. (dříve § 3 odst. 1 obč. zák.) se soudy obou stupňů implicitně zabývaly, pokud úvahu o účelnosti odstranění stavby doplnily argumentací o tom, že žalobkyně vystavěla při hranici sousedících pozemků plot zhotovený z betonových dílců 28 cm uvnitř vlastního pozemku a žalovaní vybudováním duplicitního zděného oplocení přesahujícího v určité délce společné hranice vzdálenost 12 cm do pozemku žalobkyně vytvořili stav, kdy pozemek žalobkyně ponechaným pruhem o šířce několika centimetrů zcela znehodnotili. Tím jednak žalobkyni brání v tom, aby vlastní oplocení ze strany k pozemku žalovaných udržovala a opravovala a dále mohla vlastní pozemek využít až k hranici pozemku žalovaných, pokud by se v budoucnu rozhodla pro jiné oplocení či využití daného prostoru u hranice sousedících pozemků. Argument žalovaných, že úzký pruh jejího pozemku o délce několika centimetrů je pro žalobkyni nevyužitelný, lze označit za zjevně nepřípadný v situaci, kdy tento stav zapříčinili výlučně žalovaní. Šikanózní povahu nelze žalobě na odstranění stavby části zděného oplocení přičítat ani proto, že to byli žalovaní, kdo si lehkovážně počínal při zjišťování průběhu hranice, na níž hodlali zděný plot postavit (viz tvrzení dle bodu 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ač s ohledem na nedobré vztahy s žalobkyní zapříčiněnými i předchozím soudním řízením měli postupovat mnohem obezřetněji. Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že přesah vybudovaného zděného plotu na pozemek žalobkyně signalizovala již dokumentace skutečného provedení doplňkové stavby u rodinného domu – oplocení – ze dne 22. 12. 2014, jíž provedl důkaz soud prvního stupně (viz bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně pak již v lednu 2012 (nikoliv až podanou žalobou v této věci) začala činit právní kroky k odstranění stavby oplocení (viz oznámení příslušnému stavebnímu úřadu ze dne 18. 1. 2012 – bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). I pokud by tedy bylo možné v režimu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. na argumentaci o žalobě na odstranění stavby jako zjevném zneužití práva reagovat, pak se z obsahu spisu nepodává, že by žalobkyně vykonávala právo, na němž by neměla žádný či pouze nepatrný zájem, a současně by sledovala toliko poškození druhé strany bez toho, že by jí výkon práva měl přinést sledovaný užitek. Vady řízení
28. Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny; tak tomu ovšem v projednávané věci není, neboť přípustnosti dovolání žalovaných Nejvyšší soud přisvědčit nemůže.
29. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud (viz body 9 až 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) se velmi podrobně zabývaly námitkou žalovaných, že věc v řízení před soudem prvního stupně neprojednal a nerozhodoval zákonný soudce (v konkrétním případě soudkyně, jíž věc žalobkyně a žalovaných podle rozvrhu práce platného pro rok 2018 byla přidělena). Důvody, na nichž byla založena námitka žalovaných, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce, byly soudy obou stupňů s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, dostatečně a pečlivě vypořádány. Žalovaní se ostatně v podání označeném jako doplnění dovolání ze dne 28. 3. 2005, jež bylo datováno dnem 21. 7. 2025, omezili na lakonické konstatování, že „jsou přesvědčeni, že řízení bylo zatíženo závažnými procesními chybami (zejména v podobě pochybností o zákonném přidělení věci soudci)…….“ a nad rámec dříve uvedených odvolacím soudem vypořádaných námitek již nic neuvedli.
30. Za „věcnou vadu řízení“ dále dovolatelé označují použití nepřezkoumatelného a technicky vadného znaleckého posudku. Nejedná se ovšem o vadu řízení, jak se dovolatelé mylně domnívají, ale o námitku cílící na správnost skutkového stavu, z něhož odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, při právním posouzení věci vycházel.
31. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Námitky založené toliko na skutkové argumentaci tak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
32. V poměrech projednávané věci by z hlediska identifikace uplatnění zákonem aprobovaného dovolacího důvodu, kterým je pouze (nesprávné) právní posouzení věci, nemohly být využitelné závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17. V tomto nálezu traktovaná provázanost skutkových zjištění a (nesprávného) právního posouzení věci totiž není založena na kritice skutkových zjištění, k nimž nalézací soud (odvolací soud) dospěl, ale na tom, zda si soud skutkový základ pro právní posouzení věci opatřil procesně korektním způsobem.
Jinými slovy vyjádřeno, jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, neboť významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní právní otázka se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v důsledku excesu při hodnocení důkazů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda hodnocení důkazů není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žádné námitky této povahy žalovaní v dovolání nevznesli. Pokud žalovaní dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spojili s požadavkem na odlišné (dle jejich mínění správné) skutkové zjištění o vybudovaném zděném oplocení nezasahujícím na pozemek žalobkyně, pak závěr o nepřípustnosti takového dovolání učinil i Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, bod bodem 18 odůvodnění („Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“).
33. Zpochybňují-li tudíž dovolatelé svými námitkami samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Karlem Brázdilem, CSc., jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadají tím správnost hodnocení v řízení provedeného důkazu, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle procesní úpravy účinné od 1. 1. 2013 vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6 odůvodnění, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 odůvodnění), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené argumentace tudíž na přípustnost dovolání a ani na řádně uplatněný dovolací důvod usuzovat nelze.
34. K polemice dovolatelů s hodnocením znaleckého posudku Ing. Karla Brázdila, CSc., sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011).
35. V projednávané věci soudy obou stupňů postupovaly v souladu s předestřenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud prvního stupně i odvolací soud se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly hodnocením znaleckého posudku a odůvodnily, proč z něj vycházely (viz body 25, 26 a 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 20 až 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž z uvedeného je zjevné, že soudy považovaly znalecký posudek za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy. Přesah zděného plotu na pozemek žalobkyně je ostatně prokazován již výše zmíněnou dokumentací o skutečném provedení stavby ze dne 22. 12. 2014, jakož i měřením provedeným společností GEOŠRAFO s. r. o. (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na odborném závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, neznamená, že znalecký posudek byl vadným a nepřezkoumatelným podkladem pro rozhodnutí o odstranění stavby zděného oplocení. Ostatně žalovaní měli možnost klást znalci k podkladům, použité metodě i závěrům posudku při jednání soudu prvního stupně otázky, což měrou vrchovatou (samotný výslech znalce trval více než dvě hodiny) využili. Dovolací argumenty přitom nejsou ničím jiným než polemickou reakcí na odpovědi znalce, jejichž obsah nijak nekoliduje s tím, jaké závěry znalec učinil. Ostatně tyto argumenty dovolatelů nemají ani reálný základ, jak lze zjistit z obsahu výpovědi znalce a z textu znaleckého posudku, jak byly soudem prvního stupně věrně reprodukovány pod body 25 a 26 odůvodnění rozsudku a k odvolacím námitkám žalovaných opětovně posouzeny odvolacím soudem (viz body 20 až 22 odůvodnění rozsudku).
36. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
37. Protože dovolatelé brojili proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
38. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaných sice bylo jako nepřípustné odmítnuto, nicméně žalobkyně, které by náležela jako v dovolacím řízení nezastoupenému účastníku řízení náhrada nákladů dovolacího řízení v paušální výši 300 Kč (za sepis vyjádření k dovolání), se práva na tuto náhradu výslovně vzdala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu