22 Cdo 3514/2022-690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně GasNet, s. r. o., IČO 27295567, se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940/96, zastoupené Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Benediktská 690/7 proti žalované E. T., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL. M., MBA, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 33, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 23 C 170/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2022, č. j. 56 Co 227/2021–649, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – město rozhodl rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 23 C 170/2011-514, tak, že se ve prospěch žalobkyně jako vlastníka provozovatele stavby VTL plynovod XY, zřizuje služebnost užívacího práva k tíži pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, spočívající v právu zřízení a provozování této stavby, a to v rozsahu tak, jak je vyznačena geometrickým plánem pro vyznačení služebnosti, vyhotoveným GEoRail – B. M., č. plánu 758-102/2009 ze dne 10. 12. 2009, potvrzeným Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště XY, dne 14. 12. 2009 pod číslem 1495/2009. Žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalované náhradu za zřízení služebnosti ve výši 313 600 Kč do tří dnů právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované pak Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 56 Co 227/2021 – 649, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se zřizuje věcné břemeno k tíži pozemku p. č. XY, k. ú. XY ve prospěch vlastníka a provozovatele stavby VTL plynovodu XY, spočívající v právu zřízení a provozování této stavby, a to v rozsahu tak, jak je vyznačeno geometrickým plánem pro vyznačení věcného břemene, vyhotoveným GEoRail – B. M., číslo plánu 758-102/2009 ze dne 10. 12. 2009, potvrzeným Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 14. 12. 2009, pod číslem 1495/2009, který je přílohou č. 1 rozsudku; žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 652 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl i o nákladech řízení a odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost nijak výslovně nevymezuje (o přípustnosti se nezmiňuje), tvrdí však, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobkyně sice podala k dovolání vyjádření, v něm se však otázkou přípustnosti dovolání, tedy důvodem pro jeho odmítnutí, vůbec nezabývala.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - „o. s. ř.“) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podstata věci je v tomto: Jde o zřízení věcného břemene opravňujícího žalobkyni mít na pozemku žalované stavbu plynovodu, zřízenou v 60. letech minulého století; žalovaná se domáhá vyšší náhrady, než jaká jí byla přiznána. Odvolací soud jí vzhledem k okolnostem věci přiznal náhradu ve výši dvojnásobku zjištěné obvyklé ceny za zřízené věcné břemeno. S tím není žalovaná spokojená a odkazuje na judikaturu vztahující se k výši náhrady za zřízení věcného břemene podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“); zpochybňuje i skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení a polemizuje s právním posouzením dalších otázek, aniž by ohledně nich vymezila, byť i nepřímo přípustnost dovolání.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 § 241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí
tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.
Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/chybí rok). Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i předpoklady přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované.
Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou).
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Dovolatelka uvádí, že vymezené otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak; tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v § 237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Podle obsahu dovolání lze usoudit, že dovolatelka, byť implicitně, uplatňuje též předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu se, přestože je dovolání na samé hraně projednatelnosti pro vágní vymezení právních otázek, uvádí, že tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu není dán. Judikatura ke zřízení věcného břemene a náhradu za omezení vlastnického práva podle § 135c obč. zák.:
Především je třeba při interpretaci starší judikatury přihlížet k § 1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného; to platí i pro aplikaci § 135c obč. zák. (viz § 3030 o. z.). To částečně relativizuje význam stavebního povolení v řízení podle § 135c obč. zák. Z četné judikatury k otázce vztahu neoprávněné stavby a stavby nepovolené lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2106/2015, ve kterém se uvádí, že podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu srovnej např.
usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011. Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí.
Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. V rozsudku ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, pak Nejvyšší soud uvedl: „Uvedené však neznamená, že by absence veřejnoprávního povolení byla v tomto řízení irelevantní. Existence veřejnoprávního povolení sice není rozhodná pro závěr o oprávněnosti stavby, ale soud by i k této skutečnosti měl přihlédnout v rámci zvoleného způsobu vypořádání neoprávněné stavby“.
V tomto rozsudku – podobně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007 - se dále uvádí: „Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že výše náhrady za zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák. se stanoví na základě úvahy soudu, přičemž zákon nestanoví pro její určení žádná kritéria. Tato úvaha však musí vycházet z ceny pozemku, z výše nájemného, jehož bylo možno v dané době a v daném místě za pozemek dosáhnout a z míry omezení jeho vlastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96). Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene nelze vycházet z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník byl na svém vlastnickém právu omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku. Cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007). Je-li zavinění stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, náhrada podle míry zavinění převyšuje obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene vzniklého na smluvním základě, není však důvodu, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením věcného břemene získává stavebník, tj. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl, kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v některých případech včetně odstranění stavby– viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008).
Skutečnost, že jde o stavbu zřízenou bez stavebního povolení, jde k tíži stavebníka, nicméně nevylučuje zřízení věcného břemene opravňujícího mít stavbu na cizím pozemku; záleží vždy na konkrétních okolnostech věci (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014). Ustanovení § 135c odst. 2 obč. zák. o zřízení věcného břemene za náhradu, resp. o jiném způsobu vypořádání, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. V takových případech, ve kterých právo poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu jen, je-li zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007). Rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanou judikaturou v souladu; k tomu viz níže. K jednotlivým dovolacím tvrzením, potenciálně způsobilým založit přípustnost dovolání, se uvádí:
Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007, a rozhodně není „absolutně nepřezkoumatelné“. Odvolací soud vysvětlil, proč oproti soudu prvního stupně výši náhrady pro dovolatelku podstatně zvýšil a zabýval se pod body 7 a 8 rozsudku podrobně důvody pro stanovení výše náhrady; postupoval přitom podle kritérií uvedených ve zmíněném rozhodnutí dovolacího soudu a na jeho obsáhlé odůvodnění lze odkázat. Tvrzený rozpor tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Dále žalovaná tvrdí, že „konstantní judikatura Nejvyššího soudu nesvědčí proto, aby byla černá stavba obecně přisuzována jako věcné břemeno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2764/2006, 22 Cdo 442/2007, 22 Cdo 4920/2007, 22 Cdo 2612/2003, 22 Cdo 1894/2018), avšak v daném řízení byla černá stavba nejenom zhojena a posouzena jako věcné břemeno, ale nebyla za ni soudem žalované přisouzena ani vzniklá újma“. Dovolatelka zde jen obecně cituje spisové značky rozhodnutí, aniž by tvrzený rozpor nějak vysvětlila.
A dále: I když judikatura v konkrétních případech měla skutečnost, že jde o nepovolenou stavbu, za důvod k nepovolení nezbytné cesty anebo k odstranění neoprávněné stavby, vždy šlo o posouzení konkrétních okolností věci, což vyplývá i z těchto rozhodnutí (použití obratů jako „zásadně“, „v poměrech konkrétní věci“ apod.). Obecně však možnost zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka nepovolené stavby nevyloučila (k tomu viz judikaturu citovanou výše). Dále žalovaná cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1434/2010, a dodává: „Dle názoru žalované tedy odvolací soud se svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kdy měl v rámci rozhodnutí také určit náhradu za vzniklou újmu, kdy za tímto účelem byl dokonce zpracován Ing. Klikou, Ph.D., znalecký posudek, ve kterém detailním způsobem rozvádí své úvahy, kterými došel k vyčíslení vzniklé újmy, což však odvolací soud ponechal bez povšimnutí“. Není jasné, co tím myslí; náhrada za způsobenou újmu je přece zahrnuta v náhradě za zřízení věcného břemene a soud, vycházející z posudku znalce Ing.
Kliky, zvýšil tuto náhradu právě kvůli okolnostem, za kterých újma vznikla na dvojnásobek ceny zjištěné podle cenových předpisů. Soud vzal do úvahy i okolnosti zmíněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, i v dalších dovolatelkou uváděných rozhodnutích. Ke skutkovým námitkám a právní polemice, nevymezující předpoklad přípustnosti dovolání:
Ke skutkovým námitkám nemohl dovolací soud přihlédnout pro jejich nepřípustnost (viz výše). To stejné platí o právní polemice, ohledně které nebyl předpoklad přípustnosti dovolání vymezen. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. nemusí rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení obsahovat odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu