USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Pavlem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému V. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 279/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-238, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 10 C 279/2023-178, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-238, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení vlastnického práva žalobce ke spornému pozemku, přestože ten byl dlouhodobě připlocen k dalším pozemkům, se kterými byl užíván už právními předchůdci žalobce. Z jednotlivých skutkových zjištění totiž učinil odvolací soud skutkový závěr, že žalobce musel už v okamžiku uchopení se držby tohoto pozemku vědět, že jde o pozemek ve vlastnictví jiné osoby. Jeho držba nebyla z tohoto důvodu nejen poctivá (oprávněná), ale šlo o držbu v nepoctivém úmyslu, která brání i mimořádnému vydržení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky vyžadované míry opatrnosti držitele při odlišné výměře nabytého a drženého pozemku (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 1261/2007, 22 Cdo 1004/2009, 22 Cdo 290/2023 a 22 Cdo 3202/2018) a nepřihlédl k okolnostem, které judikatura přičítá ve prospěch držitele (nabytí od osob blízkých, dlouhodobost držby, připlocení od nepaměti, nepřehlednost terénu, neprojevování zájmu skutečného vlastníka).
Poukazuje na skutkové okolnosti, při kterých dovolací soud ve své judikatorní praxi vydržení připustil, a uvádí, že předpoklad shodného řešení skutkově shodných otázek je jedním ze základních předpokladů právního státu. Namítá, že reálně je situace v místě mnohem méně přehledná, než se může jevit z fotografií, ze kterých odvolací soud vycházel, neboť přehled o situaci si nelze přes vzrostlé stromy a keře učinit. Nesouhlasí s tím, že z těchto fotografií je možné učinit závěr, že žalobce musel vědět o rozdílu výměr nabývaných a oplocených pozemků.
Dovolateli není také zřejmé, z jakého pohledu odvolací soud situaci posuzoval, když uvedl, že „zaplocený prostor vlevo od brány a chaty je dramaticky menší než prostor napravo“. Přitom délka oplocení z ulice činí 55 m a střed brány je asi 27 m od rohu pozemku, brána je tedy přesně v polovině. Přibližně stejná je i vzdálenost z terasy chaty do rohů přilehlých k ulici. Žalobce má za to, že odvolací soud nepodává “žádný logický argument, proč by k vydržení pozemku neměla být započítána výměra obou kupovaných pozemků 822 m2, či celého oploceného souboru pozemků“.
Polemizuje s úvahami odvolacího soudu při hodnocení některých důkazů a jejich relevanci. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela opomněl argumentaci uplatněnou v odvolání, že na geometrickém plánu z roku 1971 sporný pozemek není vůbec zakreslen, a postupoval tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu o potřebě vypořádat všechny argumenty (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3616/2011). Dodává, že není zřejmé, k čemu se v geometrickém plánu vztahuje číslovka 40,73, kterou odvolací soud považuje za délku plotu.
Rozdíl mezi 41 a 55 považuje za těžko odhadnutelný, navíc má za to, že je třeba věc posuzovat pohledem roku 1983 či 1991 a při neexistenci potřeby držitele nějak blíže věc zkoumat. Některé zjištěné skutečnosti podle jeho názoru vůbec neprokazují, že o situaci v místě věděl. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „vykládá veškeré skutečnosti ve prospěch žalovaného a k tíži žalobce, stejně tak hledá argumenty jen ve prospěch žalovaného, a již ne ve prospěch žalobce; není tak zachována rovnost stran v řízení, což je rovněž v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu“, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí nepřípustně založené na domněnkách a spekulacích.
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu.
7. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení, neboť žalobce už od převzetí držby sporného pozemku věděl, že jde o pozemek jiného vlastníka. Poukazuje na případy, kde i při vyšším rozdílu výměr nabytého a drženého pozemku závěr o vydržení v dovolacím přezkumu obstál, a má za to, že pro vydržení svědčí i další skutečnosti, v rozhodovací praxi obvykle vykládané ve prospěch držitele.
12. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023, či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 476/24).
14. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, že žalobce nejprve v roce 1983 od rodičů nabyl jen pozemek („pruh“), na kterém je umístěna stavba chaty, o rozloze celkem cca 400 m2. Pozemek vlevo od jeho pozemku (z pohledu od ulice a brány) o výměře rovněž 400 m2 a pozemek vpravo od jeho pozemku o přibližně stejné výměře byl s pozemkem s chatou sice užíván už rodiči žalobce a později i žalobcem, avšak jen v rámci tzv. dočasného užívání („nájmu“) od MNV, což bylo žalobci známo.
Tyto pozemky nabyl žalobce až v roce 1991, a to s uvedením jejich výměry v nabývacím titulu. K pozemku vpravo byl přitom připlocen i sporný pozemek o výměře 360 m2, a na první pohled tak muselo být zřejmé, že pozemku o výměře 400 m2 vlevo od pozemku s chatou neodpovídá velikost zaploceného zemského povrchu vpravo od tohoto pozemku, neboť šlo o plochu větší o 90 %. Žalobce měl díky velikosti pozemku vlevo od pozemku s chatou možnost jasného srovnání, jak na místě vypadá „cca 400 m2 pozemku“.
Závěr o tom, že žalobce musel vědět, že se ujal držby cizího pozemku, založil odvolací soud i na dalších skutkových zjištěních, která s tímto závěrem korespondovala, včetně následného chování účastníků při digitalizaci, plnění daňové povinnosti a vzájemné komunikaci, a přesvědčivě se vypořádal i s důvody, pro které žalovaný po dlouhou dobu proti držbě nezasáhl (slib žalovaného nedisponovat se sporným pozemkem a případně jej přednostně nabídnout rodičům žalobce ke koupi, podle kterého se následně zachoval a pozemek nabídl ke koupi žalobci, ačkoli dostal nabídku od svědka J.).
15. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na úvaze, zda omyl žalobce byl či nebyl omluvitelný, neboť odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z toho, že žalobce nedržel cizí pozemek v omylu, ale od počátku své držby věděl, že má připlocen i cizí pozemek. Otázku nepoctivého úmyslu držitele proto odvolací soud nevyřešil v rozporu s judikaturou, na kterou dovolatel odkazoval a která vymezuje kritéria pro závěr o (ne)omluvitelnosti omylu držitele.
16. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu ani neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
18. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, pak nelze než připomenout, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); vady řízení (s účinností od 1. 1. 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 věta právní o. s. ř.) a přípustnost dovolání také založit nemohou. Ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; § 157 odst. 2 o.
s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, a ani případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2, za použití § 211 o.
s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
19. K namítané nerovnosti stran neformuluje dovolatel žádnou právní otázku spojenou s řádným vymezením přípustnosti dovolání, neboť neoznačil žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým je podle jeho názoru postup odvolacího soudu v rozporu. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
20. Dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalobce na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu