22 Cdo 2233/2024-822
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. S., zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. Alešem Adámkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bojčenkova 1101/1, o vypořádání společného jmění manželů a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 315/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2024, č. j. 25 Co 359/2023-761, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2023, č. j. 5 C 315/2018-717, v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“) a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl, že z věcí, spadajících do zaniklého společného jmění účastníků, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal podíl o velikosti 5/10 celku pozemku parc. č. st. XY– zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY - objekt bydlení, v hodnotě 2 300 000 Kč, zapsaného pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I). Z věcí, spadajících do zaniklého společného jmění manželů, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal finanční prostředky ve výši 125 000 Kč a ve výši 554 000 Kč, tj. věci a hodnoty v celkové výši 679 000 Kč (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit V. a J. S. půjčku ke dni rozhodnutí soudu ve výši zůstatku 323 380 Kč, jež byla účastníkům řízení jmenovanými poskytnuta na základě smlouvy o půjčce ze dne 2. 8. 2000 (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 648 810 Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok IV). Dále soud prvního stupně zrušil (podílové) spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, zapsanému pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, jíž uložil povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ze zrušeného spoluvlastnictví ve výši 380 000 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku (výroky V až VII). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky VIII až X).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č.j. 25 Co 359/2023-761, změnil ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně tak, že každému z účastníků přikázal zaplatit rovným dílem V. a J. S. půjčku v úhrnné výši 323 380 Kč, jež byla účastníkům řízení jmenovanými poskytnuta na základě smlouvy o půjčce ze dne 2. 8. 2000 (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění částku 810 500 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok II). Ve výrocích I, II, V, VI a VII rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení státu a o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení (výroky IV a V).
3. Soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí o vypořádání SJM a o zrušení a vypořádání (podílového) spoluvlastnictví k nemovité věci takto: manželství účastníků trvalo v době od 8. 7. 1995 do 7. 4. 2017. Součástí SJM účastníků byl i ideální spoluvlastnický podíl 5/10 na pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 478 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, v hodnotě 2 300 000 Kč. Oba účastníci měli sice na pořízení nemovité věci zásluhy, nicméně vzhledem k tomu, že žalobkyně - na rozdíl od žalovaného - prokázala dostatek vlastních finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu, soud prvního stupně nemovitou věc přikázal do jejího výlučného vlastnictví. Žalobkyně dále zahrnula do vypořádání společného jmění manželů dluh z půjčky ve výši 400 000 Kč poskytnuté na koupi a rekonstrukci nemovitosti v XY účastníkům řízení jejími rodiči na základě smlouvy o půjčce ze dne 2. 8. 2000. Zařazení této položky do vypořádání bylo mezi stranami sporné, žalovaný existenci půjčky popíral. Soud prvního stupně měl existenci půjčky za prokázanou ve výši 323 380 Kč, a protože dospěl k závěru, že se jedná o společný závazek obou účastníků, půjčku jako součást SJM účastníků vypořádal. Předmětem řízení bylo i žalobní žádání o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY; cena pozemku, včetně staveb a trvalých porostů, činila 760 000 Kč. Soud prvního stupně vzhledem k tomu, že jde o pozemek nepravidelného tvaru bezprostředně související a tvořící jeden celek se stavebním pozemkem parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY (ideální polovinu tohoto pozemku přikázal přitom žalobkyni do výlučného vlastnictví v rámci vypořádání SJM), považoval za zcela nelogické, aby stavební pozemek vlastnil jeden z účastníků a pozemek parc. č. XY, byť i jeho část, druhý z účastníků. Spoluvlastnictví tak zrušil a pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně.
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, vyjma náhledu na povahu půjčky od rodičů žalobkyně, kterou jako společný dluh přikázal – na rozdíl od soudu prvního stupně - k úhradě rovným dílem oběma účastníkům (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020, uveřejněný pod číslem 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní; tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), a změnil i výši vypořádacího podílu, který je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. V případě vypořádání pozemku v SJM účastníků vyšel odvolací soud z judikatury dovolacího soudu, která se týká schopnosti účastníka vyplatit vypořádací podíl za přikázání věci do výlučného vlastnictví (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019); žalovaný i podle mínění odvolacího soudu neprokázal, že by měl dostatek prostředků k vyplacení podílu žalobkyni.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s.
ř. Přípustnost dovolání a nesprávné právní posouzení věci vymezuje takto: napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020), pokud každému z účastníků přikázal zaplatit rovným dílem V. a J. S. půjčku v úhrnné výši 323 380 Kč. V daném případě se podle dovolatele jednalo o závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, a který tak nespadá do vypořádávaného zaniklého SJM.
Žalovaný též popírá existenci uvedené půjčky jako takové a tvrdí, že ta nebyla v řízení prokázána, když ji soud prvního stupně dovodil toliko z účelového tvrzení žalobkyně a jejích rodičů, aniž jakkoli přihlédl k důkazům předloženým v řízení žalovaným. Jimi žalovaný existenci i výši žalobkyní tvrzené půjčky zpochybnil a vyvrátil. Podle jeho názoru hodnocení důkazů neodpovídá požadavkům § 132 o. s. ř. a rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Tvrdí též, že „právní závěry soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci“.
7. Přípustnost dovolání dále žalovaný spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Namítá nesprávný závěr soudů obou stupňů, že netvrdil a neprokázal splnění kritéria solventnosti ve vztahu ke své schopnosti uhradit vypořádací podíl žalobkyni. Oponuje, že podmínku solventnosti splnil, když prokázal, že v případě přikázání předmětné nemovité věci do jeho výlučného vlastnictví je schopen uhradit žalobkyni vypořádací podíl.
Poukazuje na to, že tuto skutečnost soudu prokázal listinnými důkazy přiloženými k odůvodnění jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 11. 2023, které navrhl provést k důkazu odvolacím soudem. Žalovaný konkretizuje, že svou solventnost prokazoval potvrzením vystaveným dne 27. 10. 2023 Komerční bankou, a. s., ze kterého vyplývá, že na bankovním účtu č. XY, vedeném na jeho jméno, činí zůstatek 1 900 808,14 Kč, dále potvrzením vystaveným dne 27.10.2023 Komerční bankou, a. s., ze kterého bylo možné zjistit, že na majetkovém účtu vedeném na jeho jméno jsou vedeny cenné papíry v hodnotě odpovídající částce 272.900,49 Kč, a dále výpisem z účtu cenných papírů vystaveným dne 14.
10. 2023 Československou obchodní bankou a. s., prokazujícím, že na majetkovém účtu vedeném na jeho jméno jsou vedeny cenné papíry v hodnotě odpovídající částce 320.033,03 Kč. Žalovaný shrnuje, že tak soudu prokázal svou solventnost tím, že disponuje finančními prostředky na úhradu vypořádacího podílu žalobkyni v celkové výši 2.493.741,63 Kč, tedy v částce podstatně přesahující jeho hodnotu a rovněž tak v částce podstatně přesahující finanční prostředky, které k osvědčení své solventnosti dokládala soudu žalobkyně.
Jestliže odvolací soud k uvedeným listinným důkazům nepřihlédl a k důkazu je neprovedl, aniž by tento svůj postup jakkoliv odůvodnil, jednal v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný dodává, že uvedené listinné důkazy jím přitom nebyly předloženy v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř., který stanoví zákaz novot v odvolacím řízení, neboť výše uvedené listinné důkazy vznikly po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně.
8. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud při svém rozhodování o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků nikterak nepřihlédl ke kritériu zásluhovosti obsaženému v ustanovení § 742 odst. 1 písm. f) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Toto kritérium přitom hovoří zcela jednoznačně ve prospěch žalovaného, jak v dovolání rozvádí. Odvolací soud však v rozporu s tímto kritériem přikázal nemovitou věc do výlučného vlastnictví žalobkyně, která po celou dobu řízení splnění předmětného kritéria ani netvrdila a ani neprokázala. V odůvodnění rozsudku pak odvolací soud nepředestřel své úvahy, pro které nemovitou věc přikázal žalobkyni, což má za rozporné jednak s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. a dále i s ustálenou judikaturou; tato vada přitom činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným.
9. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvrací opodstatněnost žalovaným uplatněné argumentace. Současně má za to, že dovolatel v rozporu s ustanovením § 237 o. s. ř. předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázky skutkové, avšak nikoliv právní. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda lze obsah dovolání poměřovat s některým z důvodů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, a v daném případě, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18 (toto usnesení je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)]. Žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nenamítal, že by se - pokud jde o půjčku poskytnutou rodiči žalobkyně - jednalo o závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Na řešení otázky, zda v případě půjčky od rodičů žalobkyně se jednalo toliko o závazek žalobkyně, jenž neměl být vypořádán jako závazek manželům společný, tak rozsudek odvolacího soudu nezávisí. V této části není dovolání přípustné, neboť není splněn obecný předpoklad jeho přípustnosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
14. Nadto se nemohou uplatnit ve vztahu k řešení otázky povahy závazku založeného na půjčce od rodičů žalobkyně (zda společný či výlučný či existence půjčky samotné) výtky dovolatele, které mají skutkovou povahu. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v této části dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř., neboť judikaturou dovolacího soudu je z podnětu dovolání poměřováno řešení otázky právní.
15. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, se podává, že soud může přikázat věc jen tomu ze spoluvlastníků, který prokáže schopnost zaplatit přiměřenou náhradu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03, nebo ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04).
16. Dovolatel napadá skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého nebyl schopen vyplatit vypořádací podíl za přikazovanou nemovitost v SJM s tím, že solventnost doložil v přílohách připojeným k odvolání proti rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud však konstatoval: „V řízení pak nebyla tvrzena, natož prokázána pohledávka žalovaného vůči jeho družce, která by byla takového rázu, že by z ní bylo možno dovodit způsobilost žalovaného k výplatě vypořádacího podílu v přiměřené lhůtě. Ani v odvolacím řízení předložené listiny o ničem takovém dále nesvědčí (svědčí pouze o vzájemném pohybu mezi účty žalovaného a jeho družky).“ Takový závěr odvolacího soudu i se zřetelem na dále uvedené plně obstojí.
17. Z obsahu spisu se podává, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný uvedl, že je schopen vyplatit vypořádací podíl a že „z podkladů – výpisů je zřejmé, že jsem posílal již od roku 2021 finanční prostředky na spořící účet své družky, a tedy jde o finanční prostředky mnou vydělané.“ K odvolání přiložil 16 listin, přičemž z listiny (zjevně fotokopie) na č. l. 740 se podává, že ke dni 26. 10. 2023 (tedy po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) byla na jeho účet připsána částka 1 790 122 Kč a z potvrzení Československé obchodní banky, a.
s., ze dne 14. 10. 2023 (č. l. 742) se podává, že k uvedenému datu vlastnil cenné papíry v celkové výši 320 033 Kč. Dále předložil listinu (opět zjevně fotokopii) bez data, vystavenou na jeho jméno Komerční bankou, a. s., ze které se podávalo, že „celková hodnota portfolia“ činí (k neuvedenému datu) 2 173 709 Kč (č. l. 741). Nicméně ani v odvolání a ani při jednání před odvolacím soudem provedení důkazů těmito listinami nenavrhl; jeho zástupce - obecný zmocněnec k této otázce jen uvedl, že žalovaný je ve lhůtě několika dnů od právní moci schopen vyplatit vypořádací podíl, což v řízení před soudem prvního stupně doložil svým čestným prohlášením.
Dále viz citace: „Jde o to, že vlastní peněžité prostředky uložil na účet u peněžního ústavu, jehož majitelkou je jeho družka A. H. Žalovaný je schopen tuto skutečnost doložit důkazně i ve vztahu k aktuální situaci“.
18. V souvislosti s výtkou, že soudy pominuly tvrzené vyšší zásluhy žalovaného na pořízení a zachování společné nemovité věci, žalovaný nevymezuje žádný předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Tvrdí-li, že se odvolací soud s kritériem zásluhovosti svědčícím tomu kterému z účastníků nevypořádal a postupoval tak v rozporu „jednak s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., tak i s ustálenou judikaturou a činí tak rozsudek nepřezkoumatelným“, pak tím vystihuje vadu řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem (nenaplňuje důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř.). Současně platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o.
s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalovaného, jež nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí uplatnil argumentaci, která činí jeho dovolání minimálně projednatelným (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Fakt, že se žalovanému v poměrech projednávané věci nepodařilo zformulovat přípustné dovolání s kvalitou odůvodnění dotčeného rozsudku odvolacího soudu nijak nesouvisí.
19. Sluší se ke zkoumání kritéria zásluhovosti v poměrech přítomné právní věci soudy obou stupňů dále ozřejmit, že soud prvního stupně se zásluhami účastníků o nabytí a udržení společných hodnot zabýval (viz bod 75 odůvodnění rozsudku); uvedl, že „o nabytí majetku se zasloužili oba manželé, na koupi se podíleli i rodiče žalobkyně, o rekonstrukci a udržování nemovitostí se fyzickou prací i finančně zasloužil žalovaný, ale i žalobkyně – ta zejména finančně (společný účet), a to opět i za pomocí svých rodičů (viz smlouva o půjčce) … O rodinu se v dané věci vždy starala žalobkyně“. Nelze ani přisvědčit tomu, že by žalobkyně v řízení své zásluhy netvrdila (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se k této otázce vyjádřil sice jen stručně, avšak adekvátně k obsahu a rozsahu odvolání žalovaného: „Okresní soud v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku jasně uvedl, jakými kritérii se při rozhodování o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně řídil, jak tato kritéria hodnotil. To platí i pro žalovaným výslovně zmiňovaná kritéria zásluhovosti a solventnosti. Tyto závěry odvolatel ve svém odvolání nijak nevyvrací; opakuje své subjektivní přesvědčení, že tato kritéria vyznívají v jeho prospěch. V odvolacím řízení však nevyšlo najevo nic, co by správnost rozhodnutí okresního soudu v daném směru zpochybnilo“ (viz bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Navíc za situace, kdy soud vycházel z toho, že žalovaný není schopen vypořádací podíl zaplatit (a v odvolacím řízení se mu právně relevantním způsobem příznivé důsledky plynoucí z kritéria solventnosti na svou stranu naklonit nepodařilo), bylo prioritním způsobem vypořádání přikázat společnou nemovitou věc do výlučného vlastnictví žalobkyně. Solventnost je přitom prioritním předpokladem pro to, aby mohla být spoluvlastníkovi přikázána věc do výlučného vlastnictví (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp, zn. 22 Cdo 3296/2018).
20. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti věcným výrokům I až III rozsudku odvolacího soudu) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Protože dovolatel uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku IV, jímž bylo rozhodnuto o nákladech státu vzniklých v řízení před soudem prvního stupně, jakož i ve vztahu k výroku V, jímž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu