USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Budyni nad Ohří, Malomlýnská 177, proti žalovaným 1) M. J., zastoupené Mgr. Bc. Martinou Lukschovou, advokátkou se sídlem v Kladně, náměstí 17. listopadu 1611, 2) V. J., zastoupenému Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, a 3) J. J., zastoupené Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, náměstí 17. listopadu 1611, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 20 C 226/2020, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 69/2023-265, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2022, č. j. 20 C 226/2020-203, určil, že rozestavěná stavba, postavená na pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. XY (dále jen „rozestavěná stavba“), je v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) – (výrok I), a že stavba č. p. XY, postavená na pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. XY (dále jen „rodinný dům“), je v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání žalovaného 2) a žalované 3) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 69/2023-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním výroku I a II tak, že stavby uvedené v těchto výrocích jsou samostatnými věcmi (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je posuzovaná otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalovaná 1) především nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení; odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 506/2008, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1031/2009, z nichž cituje pasáže týkající se naléhavého právního zájmu. Uzavřela, že „k této otázce existuje vzájemně rozporná judikatura Nejvyššího soudu ČR“. V další části dovolatelka zpochybnila skutková zjištění odvolacího soudu a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1168/2019, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016 a sp. zn. 22 Cdo 3428/2020. V této souvislosti dospěla k závěru, že ani případné čerpání prostředků spadajících do společného jmění žalobkyně a žalovaného 2) na financování výstavby řešených nemovitostí nezakládá vlastnické právo žalobkyně. Jediné, čeho by se žalobkyně na žalovaném 2) mohla domáhat, je vypořádání tzv. vnosu do majetku žalovaného 2) z prostředků náležejících do společného jmění – to však spadá do předmětu řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, nikoliv do tohoto řízení. V poslední části dovolání vyjádřila nesouhlas se závěrem o absenci její dobré víry a odmítla, že by měla mít informaci, že jí nabývaná stavba patří do společného jmění žalobkyně a žalovaného 2). Citovala pasáže z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4540/2018 (resp. 21 Cdo 3017/2019) a dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019 a z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 693/23 a III. ÚS 1207/23. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Ostatní účastníci se k dovolání žalované 1) nevyjádřili.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolací soud především předesílá, že ve vztahu k nyní napadenému rozhodnutí odvolacího soudu již rozhodoval k dovolání žalované 3), a to usnesením ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3177/2023, v němž dovolání odmítl. Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 700/24. Při vydání tohoto rozhodnutí dovolacího soudu mu nebylo k rozhodnutí předloženo dovolání žalované 1), o kterém tak rozhoduje nyní ve vztahu ke stejnému rozsudku odvolacího soudu v situaci, ve které současná dovolatelka proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala odvolání a napadá až nyní dovoláním rozsudek odvolacího soudu.
9. Uvedenou okolnost zdůrazňuje dovolací soud proto, že dovolání žalované 1) a dovolání žalované 3) jsou fakticky obsahově totožné jak co do vymezení přípustnosti dovolání, odkazu na jednotlivá rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu, s nimiž má být rozsudek odvolacího soudu v rozporu, tak i co do samotné dovolací argumentace i struktury a obsahu dovolání. Z tohoto důvodu nepovažuje dovolací soud za potřebné opětovně uvádět obsah svého rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3177/2023, které je účastníkům i dovolatelce samotné samozřejmě známo, a v plném rozsahu na ně (s jedním doplněním dále uvedeným) odkazuje.
10. Jediným doplněním oproti předchozímu rozhodnutí je argumentace odvolacího soudu, kterou vysvětlil, proč se žalovaná 1) [ve vztahu k původnímu rozhodnutí dovolacího soudu žalovaná 3)] nemohla stát vlastnicí rozestavěné stavby a rodinného domu ani podle ustanovení o tzv. nabývání od neoprávněného ve smyslu § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace odvolacího soudu k této otázce je obsažena v bodě 31, 32 a zejména 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Zde odvolací soud vyšel ze zjištění, že „žalovaná 1) měla vědomost o tom, že žalobkyně a žalovaný 2) nabyli dům i garáž za trvání jejich manželství a jakým způsobem se tak stalo, tedy že stavby byly financovány i z půjček a že výstavba probíhala svépomocí za účasti obou manželů.
Jde přitom o skutečnosti, které nabytí staveb do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů objektivně vylučují. Vědomost o těchto skutečnostech tedy vylučuje i dobrou víru ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, které takovým skutečnostem neodpovídají, a to bez ohledu na to, že žalovaná 1) mohla být subjektivně přesvědčena o správnosti zápisu, neboť v takovém případě by šlo o omyl v právu, který není omluvitelný. Ke zvýšené opatrnosti měla vést žalovanou 1) i skutečnost, že žalovaný 2) převádí nemovitosti, které byly užívány jako rodinná domácnost, v době rozchodu s žalobkyní.“
11. S těmito rozhodnými závěry odvolacího soudu však dovolání nijak nepolemizuje, tím méně v rovině vymezené přípustnosti dovolání a uvedení důvodu dovolání.
12. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 1) přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
13. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu