USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M.
J., zastoupené JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Budyni nad Ohří,
Malomlýnská 177, proti žalovaným 1) M. J. a 2) V. J., zastoupeným Mgr.
Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, a 3) J.
J., zastoupené Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem se sídlem v Mělníku,
Kpt. Jaroše 317/24, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 20 C 226/2020, o dovolání žalované 3) proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 69/2023-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
(dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo
jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2022, č. j. 20 C 226/2020-203, určil, že rozestavěná stavba, postavená na
pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. XY (dále jen „rozestavěná stavba“), je v
zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného
2) – (výrok I), a že stavba č. p. XY, postavená na pozemku parc. č. st. XY, v
k. ú. XY (dále jen „rodinný dům“), je v zaniklém a dosud nevypořádaném
společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) – (výrok II). Dále rozhodl o
nákladech řízení (výroky III a IV). K odvolání žalovaného 2) a žalované 3) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 69/2023-265, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil s upřesněním výroku I a II tak, že stavby uvedené v
těchto výrocích jsou samostatnými věcmi (výrok I). Dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výroky II a III). Proti výroku I a III rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 3). Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru založeno na nesprávném
právním posouzení věci, neboť se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je posuzovaná otázka
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalovaná 3) především nesouhlasila se
závěrem odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na
požadovaném určení; odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1031/2009, z nichž cituje pasáže týkající se naléhavého
právního zájmu. Uzavřela, že „k této otázce existuje vzájemně rozporná
judikatura Nejvyššího soudu ČR“. V další části dovolatelka uvedla, že „má
potřebu vyjádřit se ke skutkovým závěrům nalézacích soudů“, a odkázala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1168/2019, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016
a sp. zn. 22 Cdo 3428/2020. V této souvislosti dospěla k závěru, že ani
případné čerpání prostředků spadajících do společného jmění žalobkyně a
žalovaného 2) na financování výstavby řešených nemovitostí nezakládá vlastnické
právo žalobkyně. Jediné, čeho by se žalobkyně na žalovaném 2) mohla domáhat, je
vypořádání tzv. vnosu do majetku žalovaného 2) z prostředků náležejících do
společného jmění – to však spadá do předmětu řízení o vypořádání zaniklého
společného jmění manželů, nikoliv do tohoto řízení. V poslední části dovolání
vyjádřila nesouhlas se závěrem o absenci její dobré víry a odmítla, že by měla
mít informaci, že jí nabývaná stavba patří do společného jmění žalobkyně a
žalovaného 2). Citovala pasáže z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
4540/2018 (resp. 21 Cdo 3017/2019) a dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 1187/2019, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019 a z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 693/23 a III. ÚS 1207/23. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ostatní účastníci se k dovolání žalované 3) nevyjádřili. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V prvé řadě dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o existenci
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Ve vztahu k této otázce dovolatelka odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu
a přípustnost dovolání vymezuje tak, že k otázce naléhavého právního zájmu
„existuje vzájemně rozporná judikatura Nejvyššího soudu ČR“. Dovolací soud v této souvislosti především uvádí, že pokud by mělo jít o tento
předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že určitá právní otázka je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, muselo by dovolání uvádět, o jakou
právní otázku jde, v čem spočívají rozdílné závěry jednotlivých rozhodnutí
Nejvyššího soudu a které řešení by podle dovolatelky mělo být do budoucna v
praxi aplikováno. Rozhodnutí uváděná dovolatelkou však tento důvod přípustnosti
dovolání nemohou založit již proto, že ve vzájemném rozporu nejsou, a
dovolatelka ani neuvádí, v čem by tento rozpor měl spočívat a jaké řešení by
soudní praxe pro další období měla přijmout. Obě dovolatelkou uváděná
rozhodnutí totiž shodně připouštějí, že naléhavý právní zájem na určení, že věc
je součástí společného jmění manželů, může v určitých situacích pominout. Řešení vzájemného vztahu obou rozhodnutí je však v dané věci bez významu již
proto, že obě rozhodnutí míří do právních poměrů ustavených ještě v poměrech
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. do 31. 12. 2013, zatímco v dané
věci jde o řešení poměrů nastanuvších po 1. 1. 2014. Pro toto období, spadající
již do účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je však judikatura
Nejvyššího soudu pro řešení otázky naléhavého právního zájmu na určení, že věc
je součástí společného jmění manželů, zcela jednotná a rozhodnutí odvolacího
soudu je s ní v naprostém souladu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017,
uveřejněném pod č. 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.,
vysvětlil, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován
jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého,
avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, může se domáhat určení, že
nemovitost je v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů. V
odůvodnění výslovně vysvětlil, že právní názor obsažený v rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 506/2008 již není po 1. 1. 2014 pro nemovitosti evidované v katastru
nemovitostí použitelný, a to s ohledem na zavedení principu materiální
publicity zápisů do veřejných seznamů. K tomuto závěru se bez jakýchkoliv
pochybností Nejvyšší soud přihlásil následně např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 nebo v usnesení ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 2811/2021 (tato i všechna další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na www.nsoud.cz) – proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze
dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV.
ÚS 624/22 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V
usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1542/2019, pak Nejvyšší soud
jednoznačně konstatoval, že naléhavý právní zájem na určení, že nemovitosti
jsou v zaniklém a nevypořádaném společném jmění, jestliže je jako jejich
vlastník zapsán pouze jeden z manželů, trvá až do vypořádání společného jmění
manželů. Závěr odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení je proto bez jakýchkoliv pochybností správný. V další části dovolání (bod VIII) zpochybňuje dovolatelka skutkové závěry
nalézacích soudů, což také výslovně zdůrazňuje, a současně provádí oproti
nalézacím soudům odlišné hodnocení dokazování. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v
dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší
soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z
těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak
a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího
řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění
odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1235/2014 (uveřejněný pod č.
68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. V této části ostatně není formulována žádná právní otázka, kterou by měl
Nejvyšší soud přezkoumat. Samotný odkaz na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu je v
této souvislosti zcela nepřiléhavý. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1168/2019 se
řeší právní režim věci nabyté na základě kupní smlouvy, což není tento případ,
protože zde stavby byly vybudovány svépomocí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016, řeší otázku transformace majetku
nabytého za majetek náležející do výlučného vlastnictví jednoho z manželů a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, se týká
tzv. vypořádání vnosů; o tyto situace v dané věci nejde. Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na klíčovém závěru, že obě stavby
vznikly za trvání manželství i z prostředků tvořících součást společného jmění
manželů. Byly postaveny svépomocně, a to s účastí obou manželů a s jejich
úmyslem nemovitosti společně užívat. Již z tohoto důvodu proto tvoří součást
společného jmění manželů. S těmito závěry však dovolání nijak nepolemizuje, tím
méně v rovině vymezené přípustnosti dovolání. Závěr o zařazení staveb do
společného jmění manželů je tak správný. Poslední námitkou dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nebyla v
dobré víře při uzavření směnné smlouvy, což vylučuje nabytí vlastnického práva
k předmětným stavbám na základě ustanovení o tzv. materiální publicitě (§ 984 a
násl. o. z.). Ani zde neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla založit
přípustnost dovolání a kterou by měl dovolací soud přezkoumat. Cituje pasáže z
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4540/2018 (21 Cdo 3017/2019) a dále
z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, 21 Cdo 1353/2019 a z
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 693/23 a III. ÚS 1207/23. Uvedená rozhodnutí vymezují především obecná pravidla pro nabývání od tzv. neoprávněného, která citaci částí rozhodnutí obsahují a která odvolací soud
zohledňoval při posouzení, zda dovolatelka nenabyla vlastnické právo ke stavbám
právě podle těchto zákonných ustanovení. Závěr o nedostatku dobré víry u dovolatelky opřel odvolací soud o skutečnost,
vycházející z tvrzení samotné dovolatelky, že s podáním návrhu na vklad
vlastnického práva podle uzavřené směnné smlouvy vyčkávaly její smluvní strany
na to, zda do katastru nemovitostí nebude zapsána poznámka spornosti, a to
proto, že žalovaná 1), se kterou směnnou smlouvu dovolatelka uzavřela, obdržela
dopis, ve kterém žalobkyně namítala relativní neplatnost převodu vlastnického
práva na žalovanou 1) s tím, že stavby jsou ve společném jmění manželů. Již
tato informace byla způsobilá žalovanou 3) objektivně znejistit v jejím
přesvědčení o správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Odvolací soud dodal, že
žalobkyně mohla využít zápis poznámky podle § 985 a § 986 o.
z., které by
působily vůči všem osobám, uzavřel však, že vůči jednotlivé osobě může dobrou
víru zpochybnit i adresné sdělení skutečností, které správnost zápisu
znejišťují, či znalost takových skutečností. S těmito rozhodnými závěry odvolacího soudu však dovolání nijak nepolemizuje,
tím méně v rovině vymezené přípustnosti dovolání a uvedení důvodu dovolání. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 3) přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu