22 Cdo 2350/2025-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně SUOPELOS
s.r.o., IČO 27845541, se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupené JUDr.
Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti
žalovaným 1) A. D., 2) J. D., 3) A. D., 4) J. D., zastoupeným JUDr. Romanem
Kramaříkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, a 5) A.
P., o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 46 C 492/2022, o dovolání žalované 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. 28 Co 1/2025-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 19. 6. 2025, č. j. 28 Co 1/2025-306, se zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení společně a nerozdílně 13 346 Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení, k rukám JUDr. Mgr. Marcela Petráska, M.B.A., LL.M.
1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 13. 9. 2024, č. j. 46 C 492/2022-188, zrušil podílové spoluvlastnictví
žalobkyně a žalovaných k pozemkům parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č.
p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v XY a přikázal spoluvlastnický podíl
žalobkyně o velikosti 1/12 žalované 1) tak, že spoluvlastnické podíly
žalovaných nadále činí 2/3 pro žalovanou 1), 1/12 pro žalovanou 2), 1/12 pro
žalovaného 3), 1/12 pro žalovanou 4) a 1/12 pro žalovanou 5) (výrok I),
žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu ve výši 560
833 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o nákladech
řízení (výroky III-VI).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6.
2025, č. j. 28 Co 1/2025-306, rozsudek soudu prvního stupně změnil (vyjma
nenapadeného výroku VI) tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
pozemkům parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY a
parc. č. XY v katastrálním území XY, uvedené nemovitosti přikázal do
podílového spoluvlastnictví žalovaných, a to žalované 1) v rozsahu ideálních
2/3 celku, žalované 2) v rozsahu ideální 1/12 celku, žalovanému 3) v rozsahu
ideální 1/12 celku, žalované 4) v rozsahu ideální 1/12 celku a žalované 5) v
rozsahu ideální 1/12 celku, a žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni
přiměřenou náhradu ve výši 560 833 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok
I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II- IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) včasné dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
(dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil právní otázku,
zda se má v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zahájené žalobcem,
jehož podnikání spočívá ve výkupu podílů v nucených dražbách a jejich následném
zpeněžování prostřednictvím soudního vypořádání pro určení výše přiměřené
náhrady podle § 1147 o. z. vycházet z aritmetického podílu na aktuální tržní
hodnotě nemovitosti jako celku, nebo z jiné částky, např. z ceny, za kterou byl
podíl skutečně „spekulantem“ pořízen, zvýšenou o přiměřený zisk. Otázku
považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou.
5. Namítá, že náhrada přiznaná dle pravidel vymezených v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 425/96 se pro podobné podnikatele stala
prostředkem k dosažení bezrizikového zisku, čímž právní koncept přiměřenosti
náhrady při vypořádání pozbývá funkce nástroje spravedlivého řešení ukončení
spoluvlastnictví. Judikatura, která připustila, že nižší pořizovací cena podílu
v nucené dražbě nemůže jít k tíži nabyvatele, však tyto závěry formulovala pro
ojedinělé případy takového nabytí a nikoli „ve světle systematického
podnikání“ (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4856/2017),
možnost přihlédnout i k okolnostem, za kterých účastníci spoluvlastnický podíl
nabyli, včetně toho, že jedna strana nabyla podíl v exekuční dražbě, ani možné
snížení náhrady prostřednictvím korektivu dobrých mravů, však nevyloučila
(odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 103/2019 a sp. zn. 22
Cdo 3619/2015 a 22 Cdo 1220/2022). Pro spekulativní nabytí podílu na společné
věci v dražbě by proto otázka přiměřené náhrady měla být posouzena jinak, než v
rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 425/96.
6. Má za to, že soudy úvahu o možném snížení náhrady prostřednictvím
korektivu dobrých mravů neprovedly, ačkoli podnikání žalobkyně má spekulativní
charakter, zisk má být v tomto případě dosažen na úkor sociálně slabých osob,
které nemovitosti užívají k bydlení, náhrada je zcela neekvivalentní k
pořizovací ceně, veškeré investice do nemovitostí nesli žalovaní a žalobkyně
projevovala o správu společné věci trvalý nezájem. Tím porušily právo
dovolatelky na ochranu majetku a na spravedlivý proces.
7. Poukazuje na to, že ocenění pro účely nucené dražby téměř vždy
obsahuje výrazný diskont kvůli omezené obchodovatelnosti podílu, minimální
příhoz je stanoven jako 2/3 z již diskontované ceny a obvykle ke zvýšení ceny
nad stanovený minimální příhoz nedochází. Při stanovení přiměřené náhrady podle
§ 1147 o. z. soudy vycházejí z nediskontované ceny, a tím vzniká zásadní
disproporce mezi pořizovací cenou podílu a náhradou za něj. Využívání takového
rozdílu považuje dovolatelka za nemorální. Za skutkově podobnější řešené věci
považuje případ řešený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 976/2011.
Domnívá, že pro spravedlivou výši přiměřené náhrady podle § 1147 o. z. je třeba
zohlednit všechny konkrétní okolnosti případu a neomezit se jen na mechanické
přenesení znaleckého ocenění.
8. Žalobkyně považuje dovolání žalované 1) za nepřípustné, založené na
skutkových závěrech, který odvolací soud nezjistil. Je přesvědčena, že soudy
obou stupňů postupovaly při určení výše přiměřené náhrady správně, v souladu se
zákonem a judikaturou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně
zamítl.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Dovolací soud v dané věci vychází z ustálené judikatury Nejvyššího
soudu potud, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání
spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o
své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady
vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak –
výjimečně s ohledem na dobré mravy – snížit, případně nepřiznat vůbec (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5348/2016, nebo ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6058/2017; rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
13. Nejvyšší soud pak především vysvětlil (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014), že podle zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) podléhá korektivu dobrých
mravů i konstitutivní rozhodnutí soudu. Ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje
zásadu dobrých mravů jako obecný princip ovládající výklad i aplikaci
občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání
konstitutivního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015). Soud proto může výjimečně s odkazem na princip
dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení
a vypořádání spoluvlastnictví.
14. Je však přitom třeba vzít v úvahu, že přikázání spoluvlastnického
podílu představuje nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat
ústavní podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny, což je mimo jiné
poskytnutí přiměřené náhrady, za kterou se považuje hodnotový ekvivalent
vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci
(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94,
dostupný na nalus.usoud.cz). Snížení přiměřené náhrady za přikázaný
spoluvlastnický podíl s odkazem na § 2 odst. 3 o. z. proto přichází do úvahy
jen ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků řízení s
dobrými mravy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22
Cdo 2908/2015). K tomu však v tomto případě nedošlo.
15. Otázka rozporu výhodného (spekulativního) nabývání nemovitostí s
dobrými mravy nepředstavuje otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu
neřešenou a odvolací soud rozhodl v souladu s touto rozhodovací praxí.
16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo
3009/2024, připomněl, že ústavněprávní dopady tzv. „spekulativního“ či
„nekalého“ nabývání pozemků podrobně vysvětlil Ústavní soud v nálezu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, kde mimo jiné formuloval úvahu a závěr, že
„podobně, jako se očekává, že bude stát co nejefektivněji nakládat s majetkem
nabytým například coby odúmrť, nelze očekávat, že např. vlastník tzv.
investičního bytu bude nabízet jeho nájem za cenu nižší než obvyklou v dané
lokalitě pouze proto, že jej sám výhodně nabyl. Samotným smyslem investování do
nemovitostí je totiž právě očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z
investice vlastníkovi plynout, postrádala by logicky taková investice smysl. I
z toho důvodu nelze za rozporné s dobrými mravy považovat výhodné nabytí
nemovitostí, jejichž povaha by měla garantovat jistý výnos na nájemném či
pachtovném, ať už v jakékoli výši. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s
názorem již zmíněné judikatury, že výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě
nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu
dobrých mravů“. Samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem
je dosahování zisku, samozřejmě nemůže být považováno za něco a priori
nemravného. Ten závěr ostatně sdílí i aktuální judikatura Nejvyššího soudu
vyjádřená např. v usnesení ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1346/2023. K
závěru, že koupi podílu za účelem investice nelze hodnotit jako morálně
závadnou, dospěl Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22
Cdo 103/2019. Závěry citované judikatury přitom nejsou založeny na zjištění, že
k nabytí nemovitostí nebo podílů na nich za účelem dosažení zisku došlo jen v
ojedinělých případech, jak se dovolatelka domnívá.
17. Možnost nabýt spoluvlastnický podíl v exekuční dražbě, za cenu,
která obsahovala „výrazný diskont“, měla ostatně také sama dovolatelka.
18. V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, na který
dovolatelka odkazuje, řešil dovolací soud skutkově odlišnou věc, neboť za
přiměřenou považoval za použití korektivu dobrých mravů výši vypořádacího
podílu odpovídající ceně, za kterou druhý spoluvlastník převedl spoluvlastnický
podíl na svou družku, která v rozporu s převodní smlouvou nezaplatila ani
sjednanou kupní cenu.
19. Úvaha odvolacího soudu, který způsob nabytí nemovitostí ze strany
žalované nepovažoval za rozporný s dobrými mravy a neshledal ani jiné důvody
pro určení nižšího vypořádacího podílu, než by odpovídalo výši podílu na
obvyklé ceně společných nemovitostí, není ani nepřiměřená ani nedostatečně
odůvodněná, a v dovolacím přezkumu tedy obstojí.
20. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. jako nepřípustné odmítl.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29
Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se
domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního
exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu