22 Cdo 2481/2025-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce L. P., zastoupeného doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Náplavní 2013/1, proti žalované J. D., zastoupené Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Krnsku 155, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 157/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2025, č. j. 25 Co 324/2024-508, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované Mgr. Šárky Zelenkové.
1. V projednávané věci, jejímž předmětem je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné ve smyslu § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). K námitkám žalobce dále zkoumal, zda není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví – přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované ve smyslu § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Současně posuzoval, zda žalobce nezakládá právní otázky na jiném řešení prejudiciální právní otázky, jejíž řešení však v dovolání nebylo zpochybněno, případně na jiném skutkovém stavu, který však nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
2. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 15 C 157/2020-457, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemkům p. č. XY a p. č. XY, to vše v k. ú. XY(výrok I). Uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II) a uložil jí povinnost zaplatit žalobci 407 680 Kč jakožto vypořádací podíl (výrok III). Dále rozhodl
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že oba účastníci mají zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví a mají vztah k lokalitě, ve které se nemovitosti nachází. Uvedl, že žádný z účastníků nepřispěl významnou měrou k péči o údržbu a renovaci nemovitostí. Žádný z účastníků neprokázal ani relevantní investici, která by nemovitosti zhodnotila. Zohlednil rovněž, že zvolený způsob vypořádání spoluvlastnictví umožní oběma účastníkům užívat část nemovitostí, které společně zakoupili v roce 2010 (následně se na základě právního jednání účastníků část takto společně nabytých nemovitostí stala již v roce 2017 výlučným vlastnictvím žalobce).
4. Pro rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví nepovažoval soud prvního stupně za rozhodující další kritéria, která účastníci řízení soudu sdělili a která měla svědčit pro přikázání nemovitostí do jejich vlastnictví.
5. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 25 Co 324/2024-508, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I). Ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2 548 000 Kč jakožto vypořádací podíl (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III a IV) i účastníkům řízení (výrok V).
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované (rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil jen v souvislosti s výší vypořádacího podílu). Uvedl, že z hlediska spravedlivého uspořádání vzájemných vztahů mezi účastníky řízení je opodstatněné, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované. Přihlédl k tomu, že žalobce se již stal na základě dohody mezi účastníky řízení vlastníkem části nemovitostí, které nabyli do spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2010. Zásluha obou účastníků na nabytí nemovitostí do spoluvlastnictví byla srovnatelná a oba se podíleli přibližně jednou polovinou na zaplacení sjednané kupní ceny. Žalovaná je solventní k zaplacení vypořádacího podílu. Přikázáním nemovitostí do jejího vlastnictví získá možnost užívat je spolu se synem účastníků, a to k rekreačním či jiným účelům nebo i k trvalému bydlení. II. Dovolání žalobce a vyjádření žalované II.A Dovolání žalobce
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a na právní otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
8. Dovolatel považuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).
9. Podle dovolatele nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena právní otázka, zda může soud přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví spoluvlastníka na základě kritéria „možnosti žít v lokalitě“, aniž by tento spoluvlastník takovou vůli v řízení jakkoli tvrdil nebo ji dokazoval. Namítá, že žalovaná v řízení ani neprojevila vůli žít přechodně či trvale v lokalitě XY, kde se nemovitosti nachází (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1180/14).
10. Dovolatel dále tvrdí, že soudy nižších stupňů při rozhodnutí o způsobu vypořádání spoluvlastnictví ignorovaly soubor kritérií, která Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně formuloval jako relevantní pro rozhodování o přikázání nemovitosti, a to například: vůle nabýt věc do výlučného vlastnictví (sp. zn. 22 Cdo 367/2019), solventnost (sp. zn. 22 Cdo 972/2023), výše nabídky přiměřené náhrady (sp. zn. 22 Cdo 1114/2016), zásluhy při správě, údržbě a opravě věci (sp. zn. 22 Cdo 367/2019), citová vazba k nemovitosti (sp. zn. 22 Cdo 3222/2018), schopnost provést rekonstrukci (sp. zn. 22 Cdo 2688/2020), veřejný zájem či účelné využití věci (sp. zn. 22 Cdo 1236/2017), užívání nemovitosti rodiči spoluvlastníka (sp. zn. 22 Cdo 1450/2015), zásluhy na pořízení věci (sp. zn. 22 Cdo 103/2019) a další kritéria uvedená v dovolání spolu s odkazy na relevantní ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. V této souvislosti dovolatel odkazuje „pro stručnost“ na své odvolání ze dne 11. 11. 2024, kde u každého kritéria uvádí, z jakého důvodu svědčí jemu, a nikoliv žalované.
11. Podle žalobce je nutné především zohlednit, že řešil veškeré záležitosti týkající se nabytí nemovitostí do spoluvlastnictví účastníků řízení a většinově se podílel na úhradě kupní ceny. Žalobce je více solventní k zaplacení vypořádacího podílu než žalovaná, neboť by jej nemusel platit z prostředků třetí osoby. Rovněž nabídl za vypořádací podíl podstatně vyšší částku, než činí polovina stanovené obvyklé ceny nemovitostí. Investoval také do nezbytných oprav a údržby nemovitostí. Uvádí, že má k lokalitě, kde se nemovitosti nachází, mnohem bližší vztah než žalovaná a že nemá v úmyslu tyto nemovitosti prodat, jak to zamýšlí žalovaná.
12. Na základě uvedeného považuje úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované za zjevně nepřiměřenou a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
13. Namítá rovněž, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami směřujícími do rozhodnutí soudu prvního stupně o způsobu vypořádání spoluvlastnictví a omezil se na obecné konstatování, že neexistuje důvod pro přikázání nemovitostí žalobci. Takový postup považuje za rozporný s judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 435/09, sp. zn. III. ÚS 103/99), podle níž musí soudy své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
14. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II.B Vyjádření žalované
15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu a ztotožňuje se s ním.
16. Uvádí, že dovolání žalobce představuje „seznam různých rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by jakýmkoliv způsobem osvědčoval jejich relevanci k tomuto konkrétnímu případu“. Podle žalované dovolatel „toliko ventiluje svoji nespokojenost s výsledkem soudního řízení“. Má rovněž za to, že tvrzení dovolatele si často navzájem odporují, popírají se a vylučují.
17. Poznamenává, že již splnila povinnost zaplatit žalobci finanční náhradu za spoluvlastnický podíl stanovenou rozhodnutím odvolacího soudu.
18. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A
K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu
21. V části dovolání žalobce namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami směřujícími do rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. Proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované za nepřezkoumatelné.
22. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
23. Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. se pro rozhodnutí odvolacího soudu použije podle § 211 o. s. ř. přiměřeně, a to jen potud, pokud to odpovídá zpravidla přezkumné povaze činnosti odvolacího soudu.
24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), uvedl, že „požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí“ (srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).
25. Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1412/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), k otázce odůvodnění rozsudku obecných soudů vyložil, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srovnej také nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). V nálezu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, Ústavní soud dále uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.“ S těmito závěry Ústavního soudu se Nejvyšší soud ztotožnil například v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, či v usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019.
26. V nálezu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1095/18, Ústavní soud rovněž dovodil, že z hlediska naplnění požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí tvoří řízení před jednotlivými soudními stupni jeden celek (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3066/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2673/2020).
27. S ohledem na shora uvedené nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Je důležité zohlednit, že z hlediska naplnění požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí tvoří řízení před jednotlivými soudními stupni jeden celek. Není porušením práva žalobce na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud nevystavěl vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) žalobcem jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim postavil (a to i se zohledněním rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud ztotožnil) vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyložil tak, že podpora správnosti závěrů odvolacího soudu je sama o sobě dostatečná. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, nikoliv žalobce, a se zohledněním rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž vyložil, která kritéria považoval v poměrech této věci za rozhodující a která nikoliv.
28. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno v této části na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu. Tato námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. III.B K vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované
29. Žalobce považuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. Má za to, že celá řada kritérií definovaných v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu svědčí pro přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví.
30. Podle dovolatele nebyla rovněž dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena právní otázka, zda může soud přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví spoluvlastníka na základě kritéria „možnosti žít v lokalitě“, aniž by tento spoluvlastník takovou vůli v řízení jakkoli tvrdil nebo ji prokázal.
31. V této souvislosti však není námitka, že žalovaná v řízení neprojevila vůli žít (ať již trvale nebo přechodně) v lokalitě XY, opodstatněná. Žalovaná tuto svoji vůli před soudy nižších stupňů několikrát deklarovala (viz například vyjádření žalované ze dne 28. 9. 2020, které soud přečetl při jednání konaném dne 23. 11. 2021, nebo vyjádření žalované ze dne 1. 4. 2022 na č. l. 269 a násl.). Dovolatel zde tedy nedovoleně formuluje tvrzenou neřešenou otázku na skutkových závěrech, které neodpovídají zjištěním učiněným odvolacím soudem (odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně projevila vůli žít v lokalitě XY, a i proto rozhodl o přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví).
32. Dovolatel dále namítá, že úvaha odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované je zjevně nepřiměřená.
33. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
34. Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá pouze jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019).
35. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i po 1. 1. 2014 lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl nebo ochotu a schopnost zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
36. Jinými slovy, soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci. Jeho rozhodnutí však může vycházet i z jiných rozhodných kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3423/2024).
37. Z uvedeného plyne, že judikaturu ohledně kritérií pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků nelze absolutizovat; vždy je nutné posuzovat konkrétní okolnosti každé projednávané věci. Ty mohou způsobit, že jednotlivá kritéria nabudou odlišné váhy než v jiných, dříve projednávaných věcech (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1429/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2429/2024).
38. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou tak často dány skutečnosti, které umožňují s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je proto zpravidla na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněná a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3508/2023).
39. V poměrech projednávané věci je nutné především zdůraznit, že dovolatel staví svou argumentaci o zjevné nepřiměřenosti úvah odvolacího soudu o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované částečně na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud.
40. Dovolatel například uvádí, že se převážně zasloužil o nabytí nemovitostí do spoluvlastnictví účastníků řízení (odvolací soud však uvedl, že zásluha obou účastníků na nabytí nemovitostí byla srovnatelná). Namítá také, že žalovaná je schopna zaplatit vypořádací podíl jen prostřednictvím třetí osoby (z takového zjištění však soudy nižších stupňů nevyšly). Žalobce rovněž uvádí, že investoval do nezbytných oprav a údržby nemovitostí (z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů však vyplývá, že žádný z účastníků neprokázal udržující či zhodnocující investici do nemovitosti).
41. Žalobce však v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž v této souvislosti řádně formuluje konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
42. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem, aniž dovolatel uvede, v čem spatřuje v této souvislosti splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). V takovém případě je dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
43. S ohledem na výše uvedené je dovolací soud vázán relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu (včetně zjištění, že zásluha obou účastníků řízení na nabytí nemovitostí do spoluvlastnictví byla zcela srovnatelná, že žádný z účastníků neprokázal udržující či zhodnocující investice do nemovitosti, nebo zjištění, že žalobkyně je solventní k zaplacení vypořádacího podílu), na jejichž základě odvolací soud rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. V takovém případě není uplatněním dnes jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, jestliže dovolatel vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn. Proto ani tato námitka žalobce přípustnost dovolání nezakládá.
44. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí žalované nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Je nutné zohlednit, že zásluha obou účastníků řízení na nabytí nemovitostí do spoluvlastnictví byla zcela srovnatelná a každý z nich se podílel přibližně ? na zaplacení jejich kupní ceny. Žalovaná je rovněž schopna zaplatit přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl žalobce stanovenou na základě obvyklé ceny nemovitostí. Přikázáním nemovitostí do jejího vlastnictví jí bude umožněno užívat je jak k rekreačním či jiným účelům, tak i k trvalému bydlení. Lze také přihlédnout k tomu, že žalobce je již na základě právního jednání mezi účastníky řízení vlastníkem části nemovitostí, které nabyli do spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy z roku 2010. Z hlediska spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky řízení je proto opodstatněné, aby vypořádávané nemovitosti nabyla do svého výlučného vlastnictví žalovaná.
45. Není důvodná ani námitka žalobce, že soudy při rozhodnutí o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované upřednostnily pouze kritérium možnosti žalované žít (trvale či přechodně) v lokalitě XY. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů se podává, že rozhodly na základě dalších kritérií. Ostatně to potvrzuje i shora uvedená úvaha dovolacího soudu, která vychází z rozhodnutí soudů nižších stupňů.
46. Pokud odvolací soud rozhodl s ohledem na shora uvedené o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. I z tohoto důvodu nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. námitky žalobce směřující do závěrů odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované.
47. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. IV. Závěr a náklady řízení
48. Z uvedeného plyne, že námitka žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu není opodstatněná, a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Stejně tak přípustnost dovolání nezakládají námitky žalobce směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání nemovitostí žalované – především jsou tyto námitky částečně založeny na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolání řádně zpochybněn. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud přezkoumal úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví a neshledal ji zjevně nepřiměřenou.
49. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
50. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu