22 Cdo 3423/2024-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. P. a b) A. P. proti žalovanému O. K., zastoupenému Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 400/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Co 753/2024-142, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Co 753/2024–142, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4.2024, č. j. 21 C 400/2023-108, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY (výrok I), pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY přikázal do společného jmění žalobců (výrok II), pozemky parc. č. XY, XY a XY přikázal do vlastnictví žalovaného (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Co 753/2024–142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma výrokům,
podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Namítá, že odvolací soud nevzal při rozhodování o přikázání společné věci do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků v úvahu veškerá relevantní kritéria a ani probíhající řízení o vkladu vlastnického práva jeho dcery do katastru nemovitostí, na základě kterého by došlo ke změně v legitimaci účastníků. Postupem odvolacího soudu byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu porušen § 109 odst. 2 o. s. ř. a právo žalovaného na spravedlivý proces a další ústavně zaručená práva žalovaného a jeho nezletilé dcery, která se ani nemohla vyjádřit (odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 1594/16). Z rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně rozsáhle cituje a uvádí, že polovinu svého spoluvlastnického podílu převedl na svou nezletilou dceru, řízení o schválení tohoto právního jednání není dosud skončeno (proti zamítavému rozsudku bylo podáno odvolání), vkladové řízení zahájené 29. 5. 2024 rovněž není skončeno. Návrh žalovaného na přerušení řízení byl přesto zamítnut, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které žalovaný nepovažuje za přiléhavé. Tento postup označil žalovaný za protiústavní (odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 2648/2013) a řízení jako celek za nespravedlivé s prvky formalismu a svévole, což by měl napravit dovolací soud (odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu). Uvedl dále, že nesouhlasí s tím, které pozemky byly přikázány do vlastnictví žalobců a které do vlastnictví žalovaného, a s tím, že nebyl aplikován jeho návrh na přikázání části pozemku parc. č. XY do jeho výlučného vlastnictví ani jeho další modifikovaný návrh. Uvádí výhody svého návrhu na vypořádání a nalézacím soudům vytýká, že upřednostnily kritérium možnosti přístupu k pozemku před jinými kritérii (např. budoucí možné snazší vyjmutí) a opomenuly kritérium vytváření účelně obdělávatelných celků.
Soudu prvního stupně dále vytýká, že nepostavil najisto, zda sporné pozemky patří do souboru navazujících nemovitostí, a jeho závěr o tom, že nedošlo k podstatnému snížení hodnoty (nemovitosti) považuje za nepřezkoumatelný. Má za to, že nalézací soudy postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, protože za stěžejní považovaly hlediska uvedená v zákoně a ostatní považovaly za podpůrná. Nezabývaly se ani tím, zda zrušení spoluvlastnictví může mít za následek újmu osoby na spoluvlastnictví zúčastněné, a probíhající vkladové řízení nezohlednil.
Má za to, že soud zvolil formu vypořádání spoluvlastnictví, která porušuje rovnováhu vlastnického práva žalobců a žalovaného a rovněž jeho nezletilé dcery. Dodává, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce předvídatelnosti soudního rozhodnutí (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15, II. ÚS 566/05, III. ÚS 1561/13, II. ÚS 1810/16, III. ÚS 1441/17, III.
1167/17, II. ÚS 387/18 a II. ÚS 2226/21), neboť nebyla zohledněna nově uzavřená darovací smlouva a vkladové řízení a jeho dcera se v odvolacím řízení nemohla náležitě hájit. Rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za řádně odůvodněný. Uvádí, že
dovolání je přípustné „také především proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ s tím, že v „bližším odkazuje na předmětné dovolání“. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k zásadám spravedlivého procesu a k nezbytnosti vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu a nalézat spravedlivá řešení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že provedené důkazy řádně nehodnotil a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
6. Dovolání je z části nepřípustné a z části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
11. V usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
12. Dovolatel vznáší řadu dovolacích námitek, neformuluje však žádnou zobecnitelnou právní otázku a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje pouze obecným odkazem na znění § 237 o. s. ř. Dovolání je přípustné, pokud bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva dovolatele, námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (resp. I do jiného základního práva) však sama o sobě k přípustnosti dovolání nepostačuje, pokud v její souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
13. V otázce překvapivosti rozhodnutí lze sice dovodit předpoklad přípustnosti dovolání rozporem s judikaturou Ústavního soudu, není však zřejmé, v čem bylo rozhodnutí odvolacího soudu pro dovolatele překvapivé. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí). Všechny okolnosti, které v souvislosti s překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel uvádí (převod části spoluvlastnického podílu a s tím spojený nesouhlas žalovaného se zamítnutím návrhu na přerušení řízení odůvodněný potřebou ochrany jeho práv a práv jeho nezletilé dcery) uplatnil žalovaný již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nebylo tedy překvapivé, že se jimi odvolací soud zabýval (bod 16 odůvodnění). Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že dcera žalobce nebyla účastnicí řízení a ani spoluvlastnicí pozemků, a již proto nemohla být rozsudkem nijak dotčena (viz § 159a odst. 1 o. s. ř.)
14. Dovolání tak postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, která brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku.
15. S benevolentním přístupem dovolacího soudu k vymezení přípustnosti dovolání – vzhledem k jeho následnému obsahu, kde žalovaný odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze usuzovat na přípustnost vymezenou rozporem závěrů odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu jedině v otázce kritérií rozhodných pro vypořádání spoluvlastnictví.
16. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, na které dovolatel odkazuje, dovolací soud uvedl, že „při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].“ Nicméně hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017). I když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2323/2024, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2724/18), anebo ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1712/19). V této věci je žalovaný s podílem ideální 1/10 spoluvlastníkem výrazně menšinovým.
17. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází i z toho, že v řízení o zrušení a vypořádání (podílového) spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). Uvedené platí v zásadě i v poměrech současné úpravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
18. V dané věci soud prvního stupně úvahu o způsobu vypořádání řádně odůvodnil (viz bod 18 a násl. rozsudku) a jeho úvaha o způsobu vypořádání, kterou převzal i odvolací soud, není zjevně nepřiměřená. Kritérium přístupu k nově vzniklým pozemkům vystihuje požadavek jejich účelného užívání, a tedy i účelně obdělávatelných celků. Je přitom zřejmé, že účelné využívání pozemku je spojeno s přístupem k němu; nelze soudům vytýkat, že toto hledisko vzaly do úvahy jako podstatné. To, že jde o soubor prostorově navazujících nemovitostí je skutkovým zjištěním, které soud prvního stupně učinil (body 16 a 17 rozsudku) a nepodléhá dovolacímu přezkumu. Možným snížením hodnoty jednotlivých pozemků se zabýval už soud prvního stupně, když uvedl, že „strany netvrdily (ani v řízení nevyšlo najevo), že by dělením mělo dojít ke snížení hodnoty jednotlivých pozemků (natož podstatnému)“.
19. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
20. Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu