22 Cdo 2502/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně K. N., bytem ve S. S., S. r. 83, zastoupené JUDr. Milanem
Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému
Ing. J. N., bytem v Č. L., H. 2177, zastoupenému JUDr. Danuší Koldovskou,
advokátkou se sídlem v České Lípě, náměstí T. G. Masaryka 169, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15
C 69/2006, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 15. března 2011, č. j. 35 Co
123/2010-230, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou ze dne 20. 3. 2006 domáhala vypořádání společného jmění
manželů.
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
ledna 2010, č. j. 15 C 69/2006-198, ve znění opravného usnesení ze dne 21.
ledna 2010, č. j. 15 C 69/2006-202, přikázal ze společného jmění účastníků do
výlučného vlastnictví žalovaného movité věci v rozsudku blíže specifikované pod
body 1 – 26 (výrok I.), pozemek parc. č. 1683/21 – orná půda v k. ú. D. u. M.
j. společně s venkovními úpravami v rozsudku blíže specifikovanými pod body 1 –
6 (výrok II.), žalovanému uložil povinnost vyplatit žalobkyni na vypořádání
jejího podílu částku 637.108,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok
III.) a na úhradu venkovního osvětlení ve výlučném vlastnictví žalovaného
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.742,- Kč do tří měsíců
od právní moci rozsudku (výrok IV.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky V. – VII.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno
rozsudkem Okresního soudu v České Lípě, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2005. Účastníci nabyli za trvání manželství do společného jmění manželů movité
věci označené pod body 1 – 26 ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a
pozemek parc. č. 1683/21 – orná půda v k. ú. D. u. M. j. společně s venkovními
úpravami v rozsudku blíže specifikovanými pod body 1 – 6 ve výroku II. rozsudku
soudu prvního stupně. Soud prvního stupně nezahrnul do společného jmění manželů
budovu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1683/19 v k. ú. D. u. M. j., neboť
tato budova stájí byla postavena žalovaným na jeho pozemku z výlučných
prostředků žalovaného získaných darem od jeho rodičů. Ze stejných důvodů
nezahrnul soud prvního stupně do společného jmění manželů venkovní úpravy
(zpevněné plochy a sadové obrubníky) stavebně související se stavbou stájí. Do
společného jmění manželů soud prvního stupně nezahrnul ani tvrzené vnosy ze
společného jmění do výlučného vlastnictví žalovaného (garážová vrata, zpevněná
plocha s dlážděným povrchem – přístupový chodník k rodinnému domu, balkonové
zábradlí), když dospěl k závěru, že tyto úpravy byly „pořízeny z výlučných
prostředků žalovaného před uzavřením sňatku“. Naopak jako vnosy ze společného
jmění do výlučného vlastnictví žalovaného zahrnul venkovní osvětlení v hodnotě
5.472,- Kč. Dovodil dále nárok žalovaného na odečtení jeho vnosu 360.000 Kč
vynaloženého na výstavbu pískovcových ohradních zdí, přestože nárok na tento
vnos uplatnil žalovaný po více jak třech letech od rozvodu manželství, neboť
podle soudu prvního stupně tento nárok „dle § 150 odst. 4 obč. zákona
nezanikl“. Po odečtení hodnoty vnosu žalovaného 360.000,- Kč od celkové hodnoty
společného jmění manželů 1.637.219 Kč se žalovanému dostalo 1.274.219,- Kč,
polovinu z této částky (637.108,50 Kč) proto uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci,
rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. 35 Co 123/2010-230, rozsudek soudu
prvního stupně ve spojení s opravným usnesením ve výrocích I., II. a III. změnil pouze tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na
vypořádání jejího podílu ze společného jmění účastníků částku 818.609,50 Kč do
tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrok IV. rozsudku soudu prvního
stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. – V.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil rozsah zaniklého
společného jmění manželů, a to i co do závěru, že jeho součástí nebyla budova
stájí, kterou žalovaný vystavěl sám ze svých výlučných prostředků, které mu
daroval otec. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil nárok na vypořádání
vnosu žalovaného ve výši 360.000 Kč, který žalovaný uplatnil až po uplynutí
tříleté lhůty od zániku společného jmění manželů a není ho již proto možné v
řízení o vypořádání společného jmění manželů projednat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají dovolání oba účastníci řízení. Žalobkyně napadá výslovně výrok I. a V. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost
dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nalézacím soudům
vytýká, že do společného jmění manželů nezahrnuly budovu stájí. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalovaný opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti
projednat nárok na vypořádání vnosu 360.000 Kč. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. března 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně a žalovaného podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání žalobkyně není přípustné. V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch
žalobkyně pouze ohledně částky, kterou je povinen zaplatit žalovaný na
vypořádání jejího podílu ze zaniklého společného jmění účastníků; ta tak není
subjektivně legitimována podat dovolání proti měnící části, a na rozhodnutí
odvolacího soudu je tak třeba pohlížet jako na potvrzující (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 7176). Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí
jednat o právní otázku zásadního významu. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy,
2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze
dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního
významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale
zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“)]. Dovolatelka v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnila. V
rovině právního posouzení nalézacím soudům vytýká, že do společného jmění
manželů nezahrnuly budovu stájí. Tvrdí sice, že podává dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti však pouze polemizuje se
skutkovými zjištěními nalézacích soudů (nutno poznamenat, že vždy řádně
odůvodněnými) o tom, že budovu stájí vystavěl pouze žalovaný ze svých výlučných
prostředků, darovaných mu jeho otcem. Nezpochybňuje tak právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem).
Dovolatelka podala dovolání výslovně i proti výroku V. odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není
dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 pod č. 4). Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalovaného. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo
425/2008, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8042 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010,
uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Žalovaný v dovolání nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který předmětem
vypořádání společného jmění účastníků neučinil i tvrzený vnos žalovaného v
částce 360.000 Kč na výstavbu ohradních zdí z jeho výlučného majetku do majetku
společného a neprovedl vypořádání tohoto vnosu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že nárok na
vypořádání vnosu 360.000 Kč uplatnil žalovaný včas, a proto hodnotu vnosu
odečetl od celkové hodnoty společného jmění účastníků, odvolací soud dospěl k
závěru, že žalovaný nárok na vypořádání vnosu uplatnil až po uplynutí tříleté
lhůty od zániku společného jmění účastníků, tedy opožděně. Zatímco tedy soud prvního stupně vnos předmětem vypořádání společného jmění
manželů učinil, odvolací soud vnos žalovaného nevypořádal; tento postup pak
dovolatel v dovolání výslovně napadá. Potud práva a povinnosti účastníků ve
vztahu k uvedené skutečnosti nalézací soudy posoudily odlišně a dovolání je v
daném směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání žalovaného však není důvodné. Praxe dovolacího soudu je jednotná potud, že soud může vypořádat pouze ty
hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství
manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku
majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C
5055, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo
1192/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8045, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné v Souboru pod
pořadovým č. C 8310, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22
Cdo 2380/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, uveřejněný tamtéž). V dané věci žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla u soudu prvního
stupně podána dne 13. února 2006, přičemž podle zjištění nalézacích soudů došlo
k zániku společného jmění manželů (v návaznosti na rozvod manželství účastníků)
dne 23. března 2005. Předmětem řízení se tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty,
závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu do 23. března 2008. Z obsahu spisu se podává, že ve vztahu k vnosu 360.000 Kč, s jehož
nevypořádáním v rámci společného jmění manželů dovolatel nesouhlasí, tato
podmínka splněna není, neboť žalovaný hodnotu vnosu uplatnil až dne 1. června
2009, tj. zjevně po uplynutí tří let od zániku společného jmění účastníků. Za
této situace, jestliže odvolací soud neučinil tvrzený vnos žalovaného předmětem
řízení o vypořádání společného jmění manželů, je jeho rozhodnutí správné a
dovolání žalovaného není důvodné. Dovolací soudu proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem zamítl, když nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení vedeného o tomto
dovolání; protože žalovanému v řízení o dovolání žalobkyně nevznikly žádné
náklady (zástupce žalovaného se k dovolání nevyjádřil, ani neučinil jiný úkon
právní služby), nemá právo na náhradu jeho nákladů ani žalovaný. Podobně
žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení
vedeného o tomto dovolání, a protože žalobkyni rovněž nevznikly žádné náklady v
řízení o dovolání žalovaného, nemá ani ona právo na náhradu jeho nákladů. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. dubna
2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu