Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) M. N., a b) B. N., obou zastoupených Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovanému Mgr. Bc. L. Š., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 242/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2017, č. j. 18 Co 526/2016-170, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2017, č. j. 18 Co 526/2016-170, se mění ve výroku I. tak, že rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 8. 2016, č. j. 7 C 242/201-111, se potvrzuje, a ve výroku II. tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud Plzeň-sever („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2016, č. j. 7 C 242/2015-111, zamítl návrh na určení, že zemřelá B. N. (dále také „právní předchůdkyně žalobkyň“), naposledy bytem v L., byla ke dni svého úmrtí 5. 10. 2012 vlastnicí pozemku v k. ú. a obci L., který je specifikován v geometrickém plánu, vyhotoveném společností Dankovič geodetická kancelář s. r. o. a odsouhlaseném K. ú. pro P. k., K. p. P. (výrok I.). Dále uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 20 323,20 Kč (výrok II).
Soud prvního stupně zjistil, že sporný pozemek, jehož zapsaným (knihovním) vlastníkem je v současnosti žalovaný, byl v minulosti veden k. ú. jako součást pozemku. V roce 2000 právní předchůdkyně žalobkyň koupila pozemek, přičemž se spolu s tímto pozemkem ujala rovněž držby předmětného pozemku; o tom, že není jeho skutečnou vlastnicí, se dozvěděla nejdříve 22. 2. 2011. Po její smrti v roce 2012 nabyly vlastnické právo k pozemku žalobkyně; vlastníkem předmětného pozemku se stal v roce 2013 žalovaný, a to na základě usnesení o příklepu Exekutorského úřadu Praha 4 ze dne 27.
11. 2013, č. j. 095 Ex 668/11/Ú09-159, a usnesení o příklepu Exekutorského úřadu Praha-město z 24. 4. 2014, č. j. 108 Ex 8750/05.
Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli zjištěné skutečnosti svědčí o vydržení ze strany právní předchůdkyně žalobkyň, žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně nemají na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť originárně nabyté vlastnické právo žalovaného se prosadí bez ohledu na vlastnické vztahy před okamžikem rozhodnutí o příklepu.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 18 Co 526/2016-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že právní předchůdkyně žalobkyň B. N., byla ke dni úmrtí vlastnicí předmětného pozemku (výrok I.), a uložil žalovanému, aby nahradil žalobkyním na nákladech řízení před soudem prvního stupně 28 716 Kč a na nákladech odvolacího řízení 15 164 Kč (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním hodnocením věci. Posouzení právního stavu, který panoval v době úmrtí právní předchůdkyně žalobkyň, žádným způsobem nezasáhne do právního postavení žalovaného, žalobkyně se proto mohou domáhat určení vlastnického práva i v případě, že samy již vydání věci žádat nemohou; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný – dále také
„dovolatel“ – dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V neposlední řadě pak měla být právní otázka vyřešená
právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“). Žalovanému vznikly náklady v souvislosti s následujícími procesními úkony: odvolání z 15. 10. 2016 [§ 1 odst. 3 písm. f) vyhlášky], vyjádření z 20. 10. 2016 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky], vyjádření z 30. 10. 2016 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky] a vyjádření z 10. 11. 2016 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky]. Dále dovolateli vznikly náklady v dovolacím řízení, představované podáním dovolání, za které mu náleží podle § 2 odst. 3 vyhlášky paušální náhrada ve výši 300 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu