22 Cdo 2903/2024-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobkyně B. J., zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně,
Kounicova 39, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Michalem Nerudou,
advokátem se sídlem v Pardubicích, Náměstí Čs. legií 500, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 45/2022, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze
dne 24. 4. 2024, č. j. 54 Co 40/2023-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Nejvyšší soud se v této věci zabýval přípustností dovolání za
předpokladu, že dovolatelka formuluje právní otázku, která má podle jejího
tvrzení zakládat přípustnost dovolání, na jiném skutkovém stavu, než ze kterého
vyšel odvolací soud. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud posuzoval otázku
mimořádného vydržení pozemků ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, (dále jen „o. z.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 8 C 45/2022-190, zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků p. č. st. XY, p. č. st. XY,
p. č. XY a p. č. XY, to vše v k. ú. XY, zapsáno na LV č. XY pro toto
katastrální území u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (výrok
I). Ve výroku II pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) k
odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 54 Co 40/2023-220,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že upřesnil označení pozemku p.
č. st. XY v k. ú. XY tak, že součástí tohoto pozemku je stavba, rodinný dům č.
p. XY, stojící na pozemku p. č. st. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve
výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Odvolací soud vyložil, že žalobkyně vlastnické právo k těmto pozemkům
nenabyla na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně vždy užívala
pozemky s vědomím, že jsou ve vlastnictví žalovaného. Na straně žalobkyně tak
absentuje jeden ze dvou zásadních prvků nezbytných pro vznik držby, a to vůle s
věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – subjektivní prvek). Proto
není požadavek žalobkyně na určení jejího vlastnictví k těmto nemovitostem
opodstatněný.
II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“). Zakládá ji na tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného
nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
V dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
6. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastnické právo k
pozemkům nenabyla na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Tvrdí,
že byla již od roku 1996 přesvědčena o tom, že žalovaný, který je bratrem
žalobkyně, převedl vlastnického právo k pozemkům na žalobkyni v souladu s
jejich dohodou o vypořádání dědictví po rodičích. Měla tedy za to, že tyto
nemovitosti užívá jako své vlastnictví (ostatně na pozemcích p. č. st. XY a p.
č. XY začala v roce 1996 stavět rodinný dům). Žalobkyně tyto pozemky držela
déle než 20 let v přesvědčení, že je jejich vlastnicí. Pozemky rovněž po celou
dobu fakticky užívala. V takovém případě nabyla vlastnické právo k pozemkům na
základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Dospěl-li odvolací soud k
opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo
1686/2021, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo
3680/2023.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A
K námitkám směřujícím do provedeného dokazování
11. Žalobkyně předně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu
založená na výpovědích jednotlivých svědků i výslechu žalobkyně, která se
týkají povědomí žalobkyně o vlastnickém právu k nemovitostem. Soudy nižších
stupňů uzavřely, že „žalobkyně vždy věděla, že předmětné pozemky jsou ve
vlastnictví žalovaného s tím, že měli být domluveni na jejich budoucím převodu,
ke kterému však nedošlo.“ Žalobkyně považuje tento závěr za nesprávný. Podle
žalobkyně je nutné vzít v potaz „zcela jednoznačné subjektivní přesvědčení
žalobkyně o tom, že jí byly předmětné nemovitosti bratrem převedeny a jsou
její.“
12. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by
dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3.
2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud
skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci
dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne
15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5.
2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
13. V projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která se týkají přesvědčení žalobkyně o
vlastnickém režimu pozemků v rozhodné době (tedy že žalobkyně vždy věděla, že
není vlastnicí pozemků a vlastnické právo k nim její bratr na ni nepřevedl).
Především na základě těchto zjištění odvolací soud rozhodl, že v posuzované
věci žalobkyně nenabyla pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu §
1095 o. z. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného)
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li (byť i jen částečně) z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím
řízení řádně zpochybněn.
14. Již jen z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř. založit námitky žalobkyně směřující do závěru odvolacího soudu
týkajícího se tvrzeného mimořádného vydržení pozemků, jelikož jsou založeny na
jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v
dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017,
sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024,
sp. zn. 22 Cdo 3795/2023).
III.B
K mimořádnému vydržení
15. Žalobkyně namítá, že nabyla pozemky na základě mimořádného vydržení
ve smyslu § 1095 o. z.
16. Nejvyšší soud předně připomíná, že tyto námitky nemohou založit
přípustnost dovolání již jen z toho důvodu, že jsou založeny na jiném skutkovém
stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení
přípustně zpochybněn.
17. Nad rámec shora uvedeného k tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
18. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by
bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní
důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže
nepoctivý úmysl.
19. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení
vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení)
zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy
se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze
dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
20. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí
nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické
ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní).
Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto
prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo
473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo
1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného
vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008).
21. V usnesení ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, Nejvyšší
soud vyložil, že „pokud žalobci pozemek užívali s vědomím, že je vlastnictvím
jiného vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus
possidendi), a to i v případě, že byli přesvědčeni o tom, že mají nárok na to,
aby jim pozemek byl do jejich vlastnictví převeden, a fakticky o něj pečovali,
‚jako by byl jejich vlastní?. K vydržení tak nemohlo dojít“ (srovnej rovněž
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018).
22. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné rovněž v poměrech projednávané
věci. Žalobkyně užívala pozemky vždy s vědomím, že jsou ve vlastnictví
žalovaného. Proto chybí na její straně držební vůle (animus possidendi), a to i
za předpokladu, že byla přesvědčena o tom, že má nárok na to, aby jí žalovaný
pozemky převedl. V takovém případě nemohla žalobkyně nabýt pozemky na základě
mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
23. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobkyně nenabyla vlastnické
právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., je
jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto ani tyto
námitky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.
24. Přiléhavá není argumentace žalobkyně s odkazy na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023. Žalobkyně totiž prostřednictvím
odkazů na tato rozhodnutí Nejvyššího soudu nerozporuje závěr, že v posuzované
věci nebyl naplněn jeden ze dvou základních předpokladů držby vedoucí k
vydržení, tedy vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi).
Poukazuje na výklad pojmu „nikoliv nepoctivý úmysl“ držitele ve smyslu § 1095
o. z. Na řešení této právní otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Relevantní není ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018. V posuzované věci neshledává Nejvyšší soud z
hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti, na základě kterých by bylo možné
dovodit, že žalobkyně měla vůli nakládat s pozemky jako s vlastními, tedy že
byl naplněn jeden ze dvou předpokladů držby, prvek subjektivní, animus
possidendi.
25. Závěr a náklady řízení
26. V projednávané věci nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit námitky žalobkyně směřující do závěru odvolacího soudu, že
žalobkyně nenabyla vlastnické právo k pozemkům na základě mimořádného vydržení
ve smyslu § 1095 o. z., již jen z toho důvodu, že jsou (byť i jen zčásti)
založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který
nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. Nad rámec toho Nejvyšší soud
vyložil, že závěry odvolacího soudu vztahující se k otázce mimořádného vydržení
ve smyslu § 1095 o. z. jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
27. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu