22 Cdo 2911/2025-181
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. Ch., b) R. Ch., obou zastoupených JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, proti žalovaným 1) N. R., b) N. Ř., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, o vyklizení bytů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 124/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 21 Co 75/2025-152, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 21 Co 75/2025-152, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 26. 3. 2024 domáhali vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalované 1) uložena povinnost vyklidit byt číslo 26 umístěný v 5. podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY, a žalované 2) povinnost vyklidit byt číslo 27 umístěný v 5. podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY – dále také „dům“, „byty“ nebo „předmětné byty“. Žalobu založili na tvrzeních, že jsou spoluvlastníky domu a jejich podíly představují v souhrnu 52/100. Žalované jsou rovněž spoluvlastnicemi domu a jejich podíly, společně s další spoluvlastnicí L. Ř., činí 48/100. Žalované užívají předmětné byty, přičemž za užívání ničeho neplatí. Dne 19. 2. 2024 žalobci písemně vyzvali žalované prostřednictvím jejich zástupce listinou označenou jako „Návrh na rozhodnutí o běžné správě společné věci“ k hlasování o vyloučení žalovaných z užívání předmětných bytů a současně hlasovali pro přijetí tohoto rozhodnutí. Žalované v písemné odpovědi ze dne 26. 2. 2024 na výsledek hlasování reagovali negativně, a stejně tak i na výzvu žalobců ze dne 8. 3. 2024 k vyklizení předmětných bytů. Žalobci tudíž mají za to, že žalované pozbyly rozhodnutím většinových spoluvlastníků o vyloučení žalovaných z užívání společné věci k užívání bytů právní důvod a ve smyslu § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) se domáhají ochrany vlastnického práva k věci, do nějž žalované neoprávněně zasahují.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 40 C 124/2024-105, zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení (výrok I) a dále zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalované 1), aby vyklidila byt číslo 26 umístěný v 5. podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY (výrok II), a na žalované 2), aby vyklidila byt číslo 27 umístěný v 5. podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY (výrok III). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 23 958 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 21 Co 75/2025-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalovaná 1) je povinna vyklidit byt číslo 26 umístěný v 5. nadzemním podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY, do 31. prosince 2025 (výrok I) a ve výroku III tak, že žalovaná 2) je povinna vyklidit byt číslo 27 umístěný v 5. nadzemním podlaží domu č. p. XY, ulice XY, katastrální území XY, do 31. prosince 2025. (výrok II). Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 46 329,60 Kč (výrok III).
4. V řízení o vyklizení žalovaných z předmětných bytů na základě žaloby opírající důvodnost nároku o ustanovení § 1040 o. z. řešily soudy nižších stupňů jako otázku předběžnou klasifikaci rozhodnutí většinového spoluvlastníka (žalobců, jimž v součtu náleží podíly na domě o velikosti 52/100) vyloučit žalované (menšinové spoluvlastnice, jimž v součtu náleží podíly na domě o velikosti 32/100) z užívání předmětných bytů. Žalobci vyzvali žalované (účastníci řízení jsou sourozenci) dne 19. 2. 2024 k hlasování o rozhodnutí o jejich vyloučení z užívání předmětných bytů. Žalované se prostřednictvím jejich zástupce k návrhu vyjádřily negativně; rozhodnutí žalobců jako většinových spoluvlastníků bylo přijato nadpoloviční většinou (52/100 ku 32/100).
5. Soud prvního stupně důvodnost žaloby posoudil skrze ustanovení § 1128 odst. 1 a § 1129 odst. 1 o. z. Dovodil přitom, že rozhodnutí většinových spoluvlastníků vyloučit menšinové spoluvlastníky z užívání bytů ve společném domě není záležitostí běžné správy, ale správy mimořádné. Tuto kvalifikaci přitom odůvodnil argumentem, že uvolnění dvou bytů v domě přinese stav podstatného zlepšení společné věci tím, že většinoví spoluvlastníci budou mít k dispozici další dva volné byty, jež budou moci za tržních podmínek pronajímat. Protože se však žalobcům nepodařilo dosáhnout v záležitosti mimořádné správy rozhodnutím kvalifikované (dvoutřetinové) většiny, je rozhodnutí přijaté pouze prostou většinou neplatné a neúčinné. Za této situace žalované stále disponují titulem k užívání bytů odvozeným od jejich spoluvlastnických podílů k domu jako celku; proto žalobu opírající se o požadavek na ochranu vlastnického práva soud prvního stupně zamítl. Zamítl pak také procesní návrh žalovaných na přerušení řízení až do skončení řízení o určení vlastnického práva vedené z podnětu žaloby A. M., babičky žalovaných, u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 190/2023.
6. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl po doplněném dokazování k závěru, že rozhodnutí o vyloučení žalovaných z užívání předmětných bytů nepředstavuje záležitost mimořádné správy, ale správy běžné. Argumentuje přitom úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“), konkrétně § 139 odst. 3 obč. zák., dle něhož rozhodnutí o užívání společné věci bylo klasickým případem hospodaření se společnou věcí, o němž rozhodovala prostá většina hlasů spoluvlastníků. Předestřené argumenty pak odvolací soud podpořil odkazy na soudobou komentářovou literaturu, jež v poměrech nové právní úpravy přináší výčet právě těch úkonů při správě společné věci, jež budou nadále klasifikovány jako záležitosti běžné správy. Mezi ně pak komentářová literatura řadí i případy, „je-li rozhodováno o tzv. úpravě užívání mezi spoluvlastníky, tj. o tom, který ze spoluvlastníků, případně v jakém rozsahu, bude společnou věc (typicky nemovitou věc) užívat“ (viz KRÁLÍK, Michal. § 1130 [Ochrana spoluvlastníka před hrozící těžkou újmou]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 590, marg. č. 19). Odvolací soud dále vysvětlil, že rozhodnutí o vyloučení žalovaných z užívání předmětných bytů, k němž žalované dostaly příležitost se vyjádřit, bylo přijato prostou většinou hlasů, a tedy v souladu se zákonem. Proto jsou žalované jako přehlasované menšinové spoluvlastnice povinny rozhodnutí většiny se podřídit, a žaloba na ochranu vlastnického práva opírající se o § 1040 o. z. je tak důvodná.
7. Odvolací soud připomněl existenci právních nástrojů, které zákon menšinovému spoluvlastníku, jenž byl v záležitosti běžné, popřípadě mimořádné, správy přehlasován, dává k dispozici (§ 1130, § 1139 o. z.). Zdůraznil, že žalobní legitimací jsou nadáni všichni spoluvlastníci, jež s rozhodnutím majority nesouhlasí, ať již ti, kteří byli přehlasováni nebo ti, jež byli opomenuti, popřípadě tehdy, nedosáhlo-li se při hlasování potřebné většiny. Žalované však uvedený zákonný postup nevyužily, tudíž je způsob užívání společné věci nadále upraven rozhodnutím žalobců jako většinových spoluvlastníků, jemuž se musí podřídit. Námitky žalovaných o konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky a ohled na osobní poměry nepředstavují dle odvolacího soudu mimořádné okolnosti, jež by měly korigovat přijaté rozhodnutí většiny ve věci běžné správy společné věci.
8. Odvolací soud neshledal – k námitce žalovaných – že by výkon práva žalobců spočívající v požadavku na vyklizení žalovaných z předmětných bytů byl v rozporu s dobrými mravy nebo by představoval šikanózní výkon práva (odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018; toto usnesení je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dále vysvětlil, že vyloučením z užívání společné věci k vyprázdnění práva spoluvlastníka nedochází, neboť za nemožnost užívací právo plynoucí z vlastnictví věci vykonávat, náleží vyloučenému vlastníku peněžitá náhrada odpovídající výši nájemného v místě a čase obvyklé (odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3259/2017).
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalované (dále též „dovolatelky“); přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a jako důvod dovolání ohlašují nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
10. Žalované mají za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, jenž byl uveřejněn pod číslem 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3071/2023, a sice otázky, zda relevantním kritériem pro rozlišení záležitosti běžné či mimořádné správy mohou být konkrétní (individuální) okolnosti případu, na jejichž základě by pak mohla být záležitost subsumovaná pod demonstrativní výčet případů mimořádné správy s podmínkou přijmout rozhodnutí kvalifikovanou (dvoutřetinovou) většinou.
Za nesprávnou pak dovolatelky označují úvahu odvolacího soudu, který nezohlednil konkrétní okolnosti případu a pouze blanketně odkázal na komentářovou literaturu vycházející ze zrušené právní úpravy a setrval na postoji, že rozhodnutí o vyloučení spoluvlastníka z užívání společné věci je vždy rozhodnutím v rámci běžné správy.
11. Žalované dále v dovolání vymezují otázku (dle jejich mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), za jakých podmínek je rozhodnutí většinového spoluvlastníka společné věci o jejím užívání (zejména ve vztahu k úplnému vyloučení menšinových spoluvlastníků z užívání věci), rozhodnutím v rámci běžné správy dle § 1128 o. z. a za jakých podmínek rozhodnutím v rámci mimořádné správy dle § 1129 o. z. Mají za to, že na příkladu odlišných závěrů soudu prvního stupně a soudu odvolacího v projednávané věci je zřejmé, že ono rozlišení činí v praxi soudů potíže a rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v tomto směru nejednotná.
Domnívají se, že právě v situaci dovolatelek dochází k ryze šikanóznímu a úplnému znemožnění spoluvlastníků užívat společnou věc, když žalovaným s omezenými možnostmi výdělku neplynou ze společné věci žádné užitky, společný dům je k užívání více spoluvlastníky uzpůsoben a žalobci a jejich rodinní příslušníci několik bytů v domě užívají; dovolatelky mají za to, že popsané okolnosti věci subsumování rozhodnutí většinového spoluvlastníka pod režim § 1129 o. z. umožňují.
12. Žalované navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výrocích I a II tak, že ve výrocích II a III potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. K dovolání žalovaných se vyjádřil žalobce b). Má za to, že dovolatelky nevymezují žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by již nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Připomíná, že otázka rozlišení mezi případy běžné a mimořádné správy společné věci dle § 1128 a § 1129 o. z. byla již zodpovězena v dovolatelkami odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3071/2023, dle jejichž konkluzí také odvolací soud věc správně posoudil. Zdůrazňuje, že z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by každé rozhodnutí většinového spoluvlastníka o vyloučení menšinového spoluvlastníka z užívání společné věci mělo být automaticky posuzováno jako záležitost mimořádné správy. Ve vyjádření žalobce b) navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl pro případ, shledá-li je přípustným.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelek advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
15. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srovnej § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího soudu může být Nejvyšším soudem aktivován jen v případě, že dovolatel explicitně či alespoň obsahově vymezí otázku hmotného nebo procesního práva, na jejíž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a spojí odvolacím soudem přijaté řešení s některým ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., jež propojují vazbu řešené otázky na judikaturu Nejvyššího soudu.
18. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné pro řešení otázky hmotného práva, „za jakých podmínek je rozhodnutí většinového spoluvlastníka společné věci o jejím užívání (zejména ve vztahu k úplnému vyloučení menšinových spoluvlastníků z užívání věci), rozhodnutím v rámci běžné správy dle § 1128 o. z. a za jakých podmínek rozhodnutím v rámci mimořádné správy dle § 1129 o. z.“ Naopak přípustnost dovolání zakládá řešení otázky, „zda relevantním kritériem pro rozlišení záležitosti běžné či mimořádné správy mohou být konkrétní (individuální) okolnosti případu, na jejichž základě by pak mohla být záležitost subsumovaná pod demonstrativní výčet případů mimořádné správy s podmínkou přijmout rozhodnutí kvalifikovanou (dvoutřetinovou) většinou“. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od dovolatelkami označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména pak od konkluzí rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3017/2023, jež se i v poměrech projednávané věci prosadí.
19. Přípustnosti dovolání žalovaných nemůže Nejvyšší soud přisvědčit pro řešení otázky hmotného práva, „za jakých podmínek je rozhodnutí většinového spoluvlastníka společné věci o jejím užívání (zejména ve vztahu k úplnému vyloučení menšinových spoluvlastníků z užívání věci), rozhodnutím v rámci běžné správy dle § 1128 o. z. a za jakých podmínek rozhodnutím v rámci mimořádné správy dle § 1129 o. z.“, neboť na řešení této otázky dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu není založen a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
20. Odvolací soud dovolatelkami zmíněnou okolnost „úplného vyloučení menšinového spoluvlastníka z užívání společné věci“ nepovažoval za faktor, jenž by záležitost běžné správy „povyšoval“ do kategorie významné záležitosti týkající se společné věci, ale jako obvyklý důsledek rozhodnutí o užívání společné věci, který nezakládá stav rozporný s dobrými mravy, a omezení vlastnického práva, jenž přináší, kompenzuje (viz bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a rozhodnutí tam uvedená). Ostatně i judikatura Nejvyššího soudu reflektující úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, jenž byl uveřejněn pod číslem 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, jenž byl uveřejněn pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4756/2010), jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu odkazující na právní poměry ustavené od 1. 1. 2014 (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, jež bylo uveřejněno pod číslem 260/2018 Sb. a je rovněž přístupné – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nepojímají samotné vyloučení spoluvlastníka z užívání společné věci jako mimořádnou okolnost individuálně zohlednitelnou ve sporech o správě takové věci, jejíž následek by měl být spojován i s něčím jiným, než se vznikem práva vyloučeného spoluvlastníka na náhradu za omezení vlastnického práva. Naopak konkrétní okolnosti případu týkající se poměrů většinových či menšinových spoluvlastníků, povaha společné věci či uplatňovaný způsob hospodaření s ní, jsou-li v řízení tvrzeny, popřípadě vyjdou-li i jinak najevo, mohou být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, s níž dovolatelky rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci poměřují, individuálně danými skutečnostmi, jež záležitost tzv. běžné správy povyšují do kategorie významné záležitosti týkající se společné věci, tj. správy mimořádné (viz výklad níže). IV. Důvodnost dovolání
21. V rozsahu, v němž shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaných přípustným (viz bod 18 odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
22. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází (musí vycházet).
23. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se ani nepodávají.
24. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Podle § 1126 odst. 1 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů (odstavec 2).
26. Podle § 1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů. Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel (odstavec 2). Není- li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědomen, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (odstavec 3).
27. Podle § 1129 odst. 1 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně (odstavec 2).
28. Žalované v dovolání na základě právní otázky, pro jejíž řešení shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, uplatňují argumentaci vážící se k zohlednění ochrany menšinového spoluvlastníka (dovolatelek), jenž byl v záležitosti týkající se správy společné (nemovité) věci přehlasován většinovým spoluvlastníkem (žalobci). Činí tak v řízení o vyklizení předmětných bytů, z jejichž užívání byly rozhodnutím žalobců vyloučeny, a dle uplatněných žalobních tvrzení pozbyly oprávnění byty užívat. Jinými slovy řečeno, spor o vyklizení bytů žalovanými je důsledkem rozhodnutí většinového spoluvlastníka přijatého v režimu § 1128 odst. 1 o. z., tedy v záležitosti běžné správy společné věci, jak problematiku užívání společné věci klasifikoval – na rozdíl od soudu prvního stupně – odvolací soud. Dovolatelky pak předestřenými námitkami s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu polemizují se závěrem odvolacího soudu, že by se rozhodnutí většinového spoluvlastníka o vyloučení spoluvlastníka menšinového z užívání společné věci týkalo záležitosti běžné správy, pokud současně nebylo přihlédnuto k existujícím dovolatelkami tvrzeným individuálním okolnostem případu.
29. Z ustanovení § 1126 o. z. plynou dvě vůdčí zásady ovládající institut správy společné věci, a sice oprávnění spoluvlastníka podílet se na rozhodování o správě společné věci, byť by byl jeho podíl sebemenší, a dále princip majorizace uplatňující se při rozhodování o společné věci v záležitostech běžné i mimořádné správy. Byť citované ustanovení hovoří o právu spoluvlastníka podílet se na správě společné věci, bude koneckonců jemu na vůli, zda tohoto práva bude využívat či nikoliv. Pokud jej bude chtít využít, musí mu být ostatními spoluvlastníky účast na správě věci umožněna. Na druhé straně bude spoluvlastníka tížit povinnost snášet a respektovat rozhodnutí přijaté v záležitostech běžné i mimořádné správy většinovým spoluvlastníkem. Tato povinnost ovšem není bezbřehá a pokud ji nehodlá menšinový spoluvlastník snášet, může kromě takového významného kroku jako je případné vystoupení ze spoluvlastnictví (viz § 1140 a násl. o. z.), využít některého z právních nástrojů (žalobních práv), jež mu zákon č. 89/2012 Sb. na ochranu jeho postavení přiznává. V souladu s principem enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky, článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) se pak soudní ingerence do případného sporu plynoucího z rozhodování o správě společné věci uskutečňuje zásadně na základě konkrétního žalobního práva (viz § 1128 odst. 2 a 3, § 1129 odst. 1 a 2, § 1130, popřípadě i § 1139 odst. 1 a 2 o. z.).
30. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 31/2000 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, k nimž odkazuje nebo na ně navazuje i na další relevantní judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017), se podává, že pojem běžné správy nahrazuje dosud užívaný pojem hospodaření se společnou věcí dle § 139 odst. 2 obč. zák. Jejím cílem je účelné využití společné věci, zejména ve formě úkonů „které se týkají ekonomické stránky společné věci, k jejichž provedení však není z hlediska platnosti nezbytně nutný souhlas všech spoluvlastníků. Konkrétně jde např. o užívání společné věci, o její údržbu a úpravu, dále otázky spojené se zajištěním příjmů a výdajů souvisejících s pronájmem společné věci, shromažďování výnosů ze společné věci na speciálním účtu, nebo rozhodnutí o investicích do společné nemovitosti.“ Uvedené platí obdobně i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. [srovnej např. Králík, M. In: Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 550, marg. č. 20. Remeš, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1128, marg. č. 3. a dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017]. V obecné rovině proto obstojí závěr odvolacího soudu, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. je rozhodnutí většinového spoluvlastníka o způsobu užívání společné věci záležitostí náležící do tzv. běžné správy.
31. Z ustanovení § 1129 odst. 1 věty první o. z. plyne, že zákon demonstrativním způsobem za rozhodnutí o významné záležitosti (tzv. mimořádná správa) považuje zejména rozhodnutí o podstatném zlepšení nebo zhoršení věci, rozhodnutí o změně jejího účelu nebo rozhodnutí o jejím zpracování. Navazuje se tak v zásadě na, byť nepočetnou, dosavadní judikaturu k § 139 odst. 3 obč. zák., která tam použitý pojem důležité změny společné věci vyložila jako „případy, kdy dochází ať již k dočasné nebo trvalé změně ekonomického využití společné věci“, konkrétně třeba „změna prostor, které slouží k bydlení, ať již proto, že k tomu nejsou určeny, nebo proto, že jsou vzhledem ke špatnému stavu pro bydlení nevhodné, na prostory k bydlení... Taková změna vede k trvalé změně ekonomického určení částí společné věci, která nadále může právně i fakticky sloužit k jinému účelu než doposud, zejména, může-li uspokojovat právem chráněný zájem spoluvlastníka na bydlení“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3287/2008, a na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
32. Obecnému judikatornímu přístupu ke klasifikaci rozhodnutí většinového spoluvlastníka v záležitosti jinak běžné správy jako rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, jenž se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, uveřejněném pod číslem 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho použitelnosti i v případě rozhodnutí o jiných záležitostech běžné správy (v odkazovaném rozhodnutí se jednalo o nájem společné věci) nebrání fakt, že konkluze v rozhodnutí vyjádřené se dotýkaly řízení iniciovaného přehlasovaným spoluvlastníkem žalobou v režimu § 1130 o.
z. Naopak vyslovené závěry korespondují nejen tomu, že konkrétní rozhodnutí v záležitosti běžné správy může být se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního sporu podřaditelné pod režim § 1129 odst. 1 o. z. s demonstrativním výčtem významných záležitostí týkající se společné věci, ale vyhovují i požadavku diferencovaného přístupu k rozhodování ve věcech běžné správy tak, jak byl vyjádřen i v judikatuře Ústavního soudu. Ta sice nijak nerelativizovala princip majorizace, nicméně akcentovala i v zájmu zachování ekvity ohled na práva a oprávněné zájmy menšinových spoluvlastníků (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21.
10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, a na něj odkazující usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 968/09). Podle přesvědčení dovolacího soudu je nezbytné diferencovaně posuzovat rovněž jednotlivé případy rozhodování ve věcech způsobu užívání společné věci i v podmínkách úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014. Vždy však bude záležet na konkrétních okolnostech případu, které budou pro soud jedinečným a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude jednat o případ běžné či mimořádné správy.
Osobní poměry spoluvlastníků, povaha společné věci a způsob jejího dosavadního využití a braní požitků či výnosů z věci tím kterým spoluvlastníkem představují příkladmý výčet okolností, jež mohou být pro klasifikaci rozhodnutí o užívání společné věci jako záležitosti běžné správy či naopak mimořádné správy relevantní.
33. V nyní projednávané věci odvolací soud k řešení otázky, zda rozhodnutí žalobců o vyloučení žalovaných z užívání předmětných bytů ve společném domě založené na polemice o tom, jednalo-li se o záležitost běžné správy (§ 1128 o. z.) či s ohledem na tvrzené individuální okolnosti případu mimořádné správy (§ 1129 o. z.), prezentoval závěr, že vyřešení předběžné otázky dotýkající se neshody mezi většinovými a menšinovými spoluvlastníky o správě společné věci již nelze přenášet do řízení (o vyklizení bytů), v němž žalované již nemohou aktivovat své žalobní právo přehlasovaného spoluvlastníka.
Odvolací soud v bodě 17 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku uvedl, že ochrany, kterou zákon č. 89/2012 Sb. menšinovému spoluvlastníku v § 1130 o. z. v případě hrozící těžké újmy přiznává, žalované nevyužily. To stejné pak platí i v případě žalobní legitimace upravené v § 1139 o. z., jež každému ze spoluvlastníků umožňuje navrhnout soudu vydání rozhodnutí konstitutivní povahy o úpravě poměrů podle kritéria slušného uvážení. Odvolací soud nepovažoval námitky žalovaných stran konfliktních vztahů mezi účastníky a osobních poměrů žalovaných za mimořádné okolnosti ve vztahu ke správě společné věci.
S touto konkluzí se dovolací soud neztotožňuje.
34. Z výše připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, byť implicitně, vyplývá pro případ rozhodování o správě společné věci v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. i konkluze, že většinový spoluvlastník, jenž hodlá přijmout rozhodnutí v záležitosti běžné správy, by měl před rozhodnutím dostatečně zvážit, zda individuální okolnosti věci neodůvodňují, aby rozhodnutí jinak o záležitosti běžné správy bylo přijato kvalifikovanou (nikoliv „pouze“ prostou) většinou, neboť právě jedinečné okolnosti případu rozhodovanou záležitost mohou posunout do kategorie tzv. mimořádné správy. Jestliže k poznatkům o relevantních okolnostech, jež mohl většinový spoluvlastník za dobu trvání spoluvlastnického poměru získat a mohly mu být známy, nepřihlédne, vystavuje se riziku, že při rozhodování o záležitosti náležící do správy společné věci nebude dosaženo potřebné většiny. Takovému riziku se v poměrech projednávané věci vystavili i žalobci, kteří zcela zřejmě ve snaze jednoduše a rychle vyřešit konfliktní majetkové vztahy mezi rodinnými příslušníky, spoléhali na to, že prostá většina hlasů, jíž disponovali, je dostačující pro přijetí rozhodnutí o vyloučení žalovaných (menšinových spoluvlastnic) z užívání společné věci (domu). Odvolací soud svou konkluzí o absenci „mimořádných okolností ve vztahu ke správě společné věci“ správnosti postupu žalobců při rozhodování o správě společné věci přitakal. Přehlédl ovšem, že žalované prostřednictvím svého zástupce u jednání soudu prvního stupně konaného dne 3. 10. 2024 (viz protokol z jednání soudu prvního stupně na č. l. 77 až 78) uplatnily řadu skutkových tvrzení o individuálních okolnostech, jež mají osobní poměry účastníků, povahu společné věci (domu), její využitelnost, způsob správy a braní užitků a výnosů charakterizovat. Takové okolnosti, byla-li by jejich existence prokázána, pak mohou být důvodem pro klasifikaci záležitosti jinak běžné správy jako významné záležitosti týkající se společné věci, u níž by rozhodování většinového spoluvlastníka podléhalo režimu § 1129 odst. 1 o. z.
35. Podle § 1139 odst. 1 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny (odstavec 2).
36. Citované rozhodnutí vymezuje katalog rozhodovacích oprávnění soudu v rámci institutu správy společné věci. Z hlediska hmotně-právního jeho význam spočívá v tom, že umožňuje soudní ingerenci do rozhodovacích procesů upravených zejména v ustanoveních § 1128 až 1130 o. z. Z pohledu procesního je pak relevantní jeho charakter ustanovení právního předpisu, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srovnej § 153 odst. 2 o. s. ř.). Tím je dána možnost soudu odchýlit se od podoby návrhu na vydání konkrétního rozhodnutí. Významným je pak i pro poměry projednávané věci znění odstavce 2 ustanovení § 1139 o. z., dle nějž se ingerence soudu uplatní i v případě, kdy nebylo dosaženo potřebné většiny hlasů při záležitostech běžné či mimořádné správy. O takový případ se z pohledu dovolacích námitek žalovaných jedná i v projednávané věci, pokud žalované na podkladě tvrzených individuálních okolností věci, jejichž relevanci odvolací soud nesprávně neuvážil, dovozují, že prostá většina hlasů žalobců k přijetí rozhodnutí o vyloučení žalovaných z užívání společné věci nepostačovala (neb se nejednalo o záležitost běžné správy), a kvalifikované (dvoutřetinové) většiny žalobci nedosáhli.
37. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3017/2023, s jehož závěry dovolatelky rozsudek odvolacího soudu rovněž poměřují, dovolací soud s odkazem na předchozí judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, uveřejněný pod číslem 71/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3689/2022, uveřejněný pod číslem 65/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že „pro případ, kdy se při rozhodování záležitosti týkající se společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon kterémukoliv ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoliv dále podmiňoval.“ Takový stav může dle citované judikatury nastat i tehdy, nedosáhnou-li spoluvlastníci potřebné dvoutřetinové většiny pro přijetí rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci. Ustanovení § 1129 odst. 1 věta druhá o. z. ve spojení s § 1139 odst. 2 o. z. pak pro každého ze spoluvlastníků zakládá žalobní právo iniciovat vydání soudního rozhodnutí konstitutivní povahy, jež by poměry účastníků podle kritéria slušného uvážení upravilo. Podstatným také je, že vznik tohoto práva je založen již samotným nedosaženým potřebné většiny (v záležitosti běžné nebo mimořádné správy) a není podmíněn zachováním žádné lhůty k jeho uplatnění. S „nedosažením“ potřebné většiny při rozhodování v neodkladné záležitosti běžné správy (§ 1128 odst. 2 a 3 o. z.) a o významné záležitosti týkající se společné věci (§ 1129 odst. 2 o. z.) totiž zákon lhůtu k uplatnění žalobního práva a ani počátek jejího běhu nekonstruuje.
38. V poměrech projednávané věci se proto prosadí závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné; dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalovanými uplatněn právem. Závěr o důvodnosti vindikační žaloby, na jejímž základě se žalobci domáhají ochrany vlastnického práva dle § 1040 o. z., se odvíjí od žalovanými zpochybňovaného předpokladu, že v důsledku rozhodnutí žalobců coby většinových spoluvlastníků domu přijatého v režimu běžné správy (§ 1128 odst. 1 o. z.) užívají předmětné byty bez právního důvodu. Úkolem odvolacího soudu tak bude vyřešit spornou předběžnou otázku, zda rozhodnutí žalobců o vyloučení žalovaných z užívání předmětných bytů bylo přijato v režimu běžné správy (s dosaženou dostačující prostou většinou hlasů) nebo s ohledem na tvrzené individuální okolnosti případu mělo být přijato rozhodnutí, pro nějž by hlasovala kvalifikovaná (dvoutřetinová) většina (jíž však dosaženo nebylo), neboť se jednalo o významnou záležitost týkající se společné věci (o tzv. mimořádnou správu). V posléze uvedeném případě by pak platilo, že nedosažení potřebné většiny iniciuje vznik žalobního práva, jehož uplatnění u soudu není vázáno podmínkou zachování lhůty. Takové žalobní právo pak svědčí ve smyslu § 1139 o. z. jak žalobcům, tak i žalovaným. Proto ani procesní obranu žalovaných přenesenou do řízení o vyklizení předmětných bytů nelze považovat za opožděné bránění práva menšinovým spoluvlastníkem, pokud tvrdí, že rozhodnutí většinového spoluvlastníka o správě společné věci nebylo s ohledem na povahu rozhodované záležitosti přijato potřebnou většinou.
39. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že mimo dovolací přezkum již zůstaly závěry a argumentace odvolacího soudu reagující na námitky žalovaných uplatněné v odvolání, že rozhodnutí žalobců o jejich vyloučení z užívání předmětných bytů (a žaloba na vyklizení bytů) je v rozporu s obecným korektivem dobrých mravů. Na právní posouzení věci v uvedeném směru odvolacím soudem (viz bod 18 odůvodnění rozsudku) již v dovolání žalované nijak nereagovaly. Pokud přesto v textu dovolání (na straně 7) zmínily, že „v situaci dovolatelek dochází k ryze šikanóznímu a úplnému znemožnění spoluvlastníků užívat společnou věc“, spojily vyřčenou charakteristiku právě s dále předestřenými individuálními okolnostmi věci (omezené možnosti výdělku v důsledku rodičovské dovolené a vysokoškolského studia, dostatečná saturace potřeb žalobců a jejich rodinných příslušníků užíváním několika bytů v domě), jež by mohly klasifikovat rozhodnutí žalobců o vyloučení žalovaných z užívání společné věci jako záležitost mimořádné správy ve smyslu § 1129 o. z. (viz výklad v bodě 34 odůvodnění tohoto rozsudku).
40. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
41. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.). 42. náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu