22 Cdo 296/2022-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce A. L., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, proti žalované H. L., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 208/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2021, č. j. 19 Co 71/2021-572, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 23 135 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Hrušky, advokáta se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 19 C 208/2016-455, ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobce obytný vůz XY, osobní automobil XY, dluh vůči Z. N. ve výši 460 000 Kč, ? dluhu vůči dceři účastníků A. L. v celkové výši 47 000 Kč a ? dluhu vůči synovi účastníků A. L. v celkové výši 30 000 Kč (výrok I), do výlučného vlastnictví žalované zůstatek na důchodovém pojištění žalované u Kooperativa pojišťovna, a.
s., ve výši 71 414 Kč, zůstatek na univerzálním životním pojištění žalované u Kooperativa pojišťovna, a. s., ve výši 69 061 Kč, zůstatek na penzijním pojištění žalované u ČSOB Penzijní společnost, a. s., ve výši 159 522,30 Kč, ? dluhu vůči dceři účastníků A. L. v celkové výši 47 000 Kč, ? dluhu vůči synovi účastníků A. L. v celkové výši 30 000 Kč (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílů částku 97 498,65 Kč (výrok III), odmítl návrh žalované na vypořádání dosud nezjištěného objemu finančních prostředků, které se nacházejí nebo měly nacházet na dosud nezjištěných účtech žalobce u tuzemských peněžních ústavů, popřípadě v podobě jiných finančních produktů znějících na jméno žalobce (výrok
IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky V a VI). Doplňujícím rozsudkem ze dne 21. 5. 2021, č. j. 19 C 208/2016-526, soud prvního stupně zamítl návrh žalované na vypořádání částky 1 400 000 Kč jako finančních prostředků, které žalobce bez vědomí a souhlasu žalované převedl na účet A. D. nebo společnosti G., částky 3 412 927 Kč, kterou žalobce v období od 8. 6. 2011 do 7. 6. 2016 vybral ze svého účtu, a částky 398 868,78 Kč, která byla získaná žalobcem ze zrušených pojištění v období od 27.
12. 2011 do 20. 9. 2013 (výrok VII). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 19 Co 71/2021-572, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I – IV a v části výroku VII, kterou byl zamítnut návrh žalované na vypořádání částky 3 412 927 Kč, kterou žalobce v období od 8. 6. 2011 do 7. 6. 2016 vybral ze svého účtu, a částky 398 868,78 Kč, která byla získaná žalobcem ze zrušených pojištění v období od 27. 12. 2011 do 20. 9.
2013 (výrok I), ve zbývající části výroku VII rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že každému z účastníků přikázal ? pohledávky v celkové výši 1 400 000 Kč vůči A. D. (výrok II), a ve výrocích III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného i procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje otázku, zda vypořádání vnosu závisí na vypořádání součásti majetku, na níž byl vynaložen, tj. zda vypořádáním určité součásti společného jmění manželů je zároveň vypořádán i vnos, který byl na ni za trvání společného jmění manželů použit. Požaduje, aby se dovolací soud při řešení otázky, zda je převod peněžních prostředků z bankovního účtu náležejícího jednomu z manželů právním úkonem (právním jednáním), jehož neplatnosti je zapotřebí se dovolat, odchýlil od svého rozsudku ze dne 31.
3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006. Tento závěr by měl být „alespoň“ ve vztahu k projednávané věci přehodnocen tak, že převod peněžních prostředků z bankovního účtu náležejícího jednomu z manželů není právním úkonem (právním jednáním), z čehož plyne, že jeho neplatnosti se není zapotřebí dovolat. Odvolací soud se měl podle žalované odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, při řešení otázky, zda se odvolací soud musí v odůvodnění svého rozhodnutí alespoň stručně vypořádat se všemi námitkami odvolatele směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud se nevypořádal s její námitkou týkající se možného náhledu na převod částky 1 400 000 Kč z účtu žalobce na účet A.
D., což způsobuje
nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Dále se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, při řešení otázky, zda je podmínkou vypořádání určité pohledávky, aby taková pohledávka tvořila součást společného jmění manželů v době jeho zániku, popř. aby existovala v době, kdy se o jejím vypořádání rozhoduje. Odvolací soud se nezabýval tím, zda pohledávka ve výši 1 400 000 Kč existuje, označil ji za nedobytnou. Vypořádat přitom nelze pohledávku zaniklou, v projednávané věci proto, že žalobce si před zánikem společného jmění manželů mohl uvedenou částku vybrat, nebo proto, že společnost G., zanikla bez právního nástupce a byla vymazána z obchodního rejstříku.
Odvolací soud se měl rovněž odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, při řešení otázky, zda v případě tzv. informačního deficitu postačí, aby jím dotčená strana alespoň obecně označila, čeho se v rámci vypořádání společného jmění manželů domáhá. Žalovaná je přesvědčena, že požadavkům na určitost označení položek navržených k vypořádání (nezjištěný objem finančních prostředků, které se nacházejí nebo měly nacházet na dosud nezjištěných účtech žalobce u tuzemských peněžních ústavů, popřípadě v podobě jiných finančních produktů znějících na jméno žalobce) dostála, a pokud nikoli, stalo se tak jen proto, že soud prvního stupně zamítl její důkazní návrh na rozšíření období pro „tzv. kontrolu účtů“ žalobce.
K tomu odkázala na své podání ze dne 10. 9. 2021. Vysvětlovací povinnost žalobce nesplnil ani ohledně částky 3 412 927 Kč, neboť opakovaně tvrdil, že část jím provedených výběrů byla jeho osobní spotřebou, ačkoli z jím předložených dokladů plynulo, že všechny výběry zůstaly „v jeho podnikání“ jako tzv. peníze na cestě. Tento rozpor navrhovala žalovaná odstranit tím, že soud bude mít k dispozici kompletní účetnictví žalobce; i tento její důkazní návrh byl zamítnut. Za nepřezkoumatelný považuje žalovaná rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení účastníků, který se navíc odchyluje od nálezu Ústavního soudu ze dne 10.
11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Právo na uplatnění vnosu ve smyslu § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je samostatným nárokem, který lze uplatnit nezávisle na ostatních aktivech a pasivech společného jmění, což vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 999/2006 či sp. zn. 22 Cdo 428/2017.
Nalézací soudy vzaly za prokázané, že žalovaná souhlasila s převodem finančních prostředků na účet A. D., proto nebylo jejímu návrhu vyhověno. Na posouzení právní otázky spočívající v posouzení důsledku převodu finančních prostředků bez jejího souhlasu tak dopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 654/2016 o
nepřípustnosti dovolání. Zánik právnické osoby jako dlužníka není právním důvodem zániku pohledávky, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4828/2017. Žalobce v řízení postupoval transparentně, udělil souhlas se zjišťováním svých účtů a z dokazování vyplynulo, že podezření žalované o jiných účtech žalobce je neopodstatněné. Proti nákladovému výroku není dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce, zda vypořádáním určité součásti společného jmění manželů je zároveň vypořádán i vnos, který byl na ni za trvání společného jmění manželů použit: Námitku, že vnos žalobce ve výši 430 000 Kč na pořízení fotovoltaické elektrárny, která je součástí obchodního závodu žalobce, byl vypořádán dohodou účastníků v rámci vypořádání obchodního závodu žalobce, uplatňuje žalovaná poprvé, a tedy nepřípustně (srovnej § 241a odst. 6 o.
s. ř.), až v dovolacím řízení. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 – tato i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Pokud tedy účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
Zmiňuje-li dovolatelka v této souvislosti, že se skutkovou verzí žalobce, že částka 430 000 Kč byla jeho výlučným majetkem investovaným do fotovoltaické elektrárny, kterou nalézací soudy převzaly, nesouhlasí, pak současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka tak neuplatnila v dovolání způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o.
s. ř., dovolání je proto v této části neprojednatelné, neboť trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. K nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu: Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se převodu částky 1 400 000 Kč, který nepovažuje za právní úkon, jehož neplatnosti by bylo třeba se dovolat, v nichž odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 185/2018 a na charakter komisionářské smlouvy.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř.
není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud
uvedl: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“
V rozsudku ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že „závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně.“
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz), uvedl: „Pokud stěžovatel namítá, že odvolací soud nepřezkoumal v plném rozsahu všechny jeho žalobní důvody a námitky, Ústavní soud připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument".
Není porušením
práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud stran dalších námitek na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti odkázal na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, v němž se soud těmito námitkami zabýval a neshledal je důvodnými, a s nímž se odvolací soud v tomto rozsahu ztotožnil (šlo o námitky, že usnesení valné hromady je v rozporu s ústavním pořádkem, že důvodem zneužití většiny je nižší cena akcií než jejich skutečná hodnota a že jde o nepřípustnou retroaktivitu zákona). Stejné stanovisko zastává i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se odvolací soud může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, pokud s ním souhlasí
(srovnej např. jeho rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42, a ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ Odvolací soud se sice výslovně k uvedeným námitkám žalované nevyjádřil, implicitně však ano, když v bodě 25 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně z větší části věc správně právně posoudil.
Za nesprávné považoval, že soud prvního stupně o návrhu žalované na vypořádání částky 1 400 000 Kč věcně nerozhodl a následně návrh žalované doplňujícím rozsudkem vyhlášeným k pokynu odvolacího soudu zamítl. Uzavřel, že „položka“ 1 400 000 Kč byla žalovanou uplatněna, a jestliže bylo prokázáno, že byla investována ze společného jmění „vůči třetí osobě“ a nemůže jít pouze k tíži žalobce, musí být vypořádána. S ohledem na její nedobytnost přikázal pohledávku účastníkům rovným dílem. Soud prvního stupně přitom vysvětlil, že převod částky 1 400 000 Kč na účet A.
D. nebo společnosti G. je právním úkonem, jehož samotným předmětem jsou finanční prostředky, které byly poskytnuty třetí osobě na základě komisionářských smluv za účelem jejich zhodnocení, a nejde o případ, kdy by byly použity v rozporu s § 714 odst. 1 o. z. (resp. § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“) ke splnění povinnosti vyplývající z právního úkonu, u něhož není třeba se dovolat jeho relativní neplatnosti. Soud prvního stupně svůj závěr učinil i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, jehož se v řízení před ním dovolávala žalovaná, který rozlišil právní úkony na ty, jejichž základním předmětem je majetek tvořící společné jmění manželů (finanční prostředky), přičemž nakládání s ním přesahuje rámec tzv. běžné správy, u nichž se uplatní princip relativní neplatnosti právního úkonu, a na ty, jejichž samotným předmětem nejsou finanční prostředky tvořící společné jmění manželů, ale takové prostředky mohou sloužit ke splnění povinností vyplývajících z takového právního úkonu, u nichž se uplatní nesouhlas manžela z povahy věci pouze ve vztahu k tomu, zda mají či nemají být tyto prostředky použity na úhradu závazku z takovéto smlouvy vyplývajícího, aniž by to mělo vliv na smlouvu samotnou.
Částku 1 400 000 Kč soud prvního stupně nevypořádal proto, že ke dni zániku společného jmění manželů účastníků nebyla jeho součástí a nebylo prokázáno, že by žalobce s touto částkou naložil v rozporu s § 714 odst. 1 o. z. (resp. § 145 odst. 2 obč. zák.), když uzavřel, že k investování uvedené částky dala žalovaná „minimálně“ konkludentní souhlas, a i kdyby jej nedala, tak se jednalo o právní úkon, jehož předmětem byly finanční prostředky, a žalovaná se nedovolala jeho neplatnosti. Uvedená částka nebyla k vypořádání uplatněna jako pohledávka.
V projednávané věci je tedy zřejmé, že odvolací soud zcela přijal právní závěry soudu prvního stupně o tom, že převod částky 1 400 000 Kč dne 12. 1. 2012 na účet A. D. nebo společnosti G. je právním úkonem, ohledně něhož je třeba dovolat se relativní neplatnosti, neboť jeho předmětem byly finanční prostředky ve společném jmění manželů. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu nelze odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považovat za nepřezkoumatelné pro nevypořádání se s námitkami žalované ohledně povahy převodu částky 1 400 000 Kč. Ostatně namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu nebránila žalované v uplatnění práv dovolatele.
Při řešení uvedené otázky není dovolání přípustné. Namítá-li žalovaná nepřezkoumatelnost výroku o nákladech řízení (a i jeho rozpor s judikaturou Ústavního soudu), je třeba uvést, že proti výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání objektivně přípustné. K požadavku na odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3336/2006:
Dovolání není ani při řešení uvedené otázky přípustné. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, že „převod peněžních prostředků jedním z manželů bez souhlasu druhého na účet třetí osoby je právním úkonem relativně neplatným, přesahuje-li tento úkon rámec obvyklé správy majetku“, maje za to, že „alespoň“ v projednávané věci převod peněžních prostředků z bankovního účtu náležejícího jednomu z manželů není právním úkonem a není proto zapotřebí se dovolat jeho neplatnosti.
Nalézací soudy nezaložily svůj závěr o nevypořádání částky 1 400 000 Kč v neprospěch žalobce pouze na skutečnosti, že uvedená částka byla převedena na účet třetí osoby (neopřely jej tedy o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, který řešil odlišnou situaci a týkal se nároku z bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě), ale vysvětlily, proč považují převod částky 1 400 000 Kč z účtu žalobce na účet A. D. dne 12. 1. 2012 za právní úkon, jehož předmětem byly převáděné finanční prostředky, a proto je třeba dovolat se jeho neplatnosti.
Své závěry opřely o instruktivní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, jehož se sama žalovaná v řízení před nalézacími soudy opakovaně dovolávala, a který rozlišoval právní úkony při nakládání s majetkem přesahujícím rámec tzv. běžné správy bez souhlasu manžela na ty, u nichž je třeba dovolat se neplatnosti, a na ty, u nichž postačí pouze uplatnit v řízení nesouhlas.
Rovněž je třeba uvést, že nalézací soudy svůj závěr o nevypořádání částky 1 400 000 Kč pouze v neprospěch žalobce založily současně i na závěru, že žalovaná s převodem uvedené částky A. D. souhlasila. Tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn. Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr o souhlasu žalované s investováním částky 1 400 000 Kč obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro nevypořádání uvedené částky jako částky, se kterou žalobce nakládal v rozporu s § 714 odst. 1 o. z. (resp. § 145 odst. 2 obč. zák.), není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázky, zda převod finančních prostředků jedním manželem na účet třetí osoby bez souhlasu druhého manžela je právním úkonem vyžadujícím dovolání se relativní neplatnosti.
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolateli uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000). K rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3110/2010: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22.
8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněném pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, uvedl: „Podmínkou vypořádání věcí v řízení je to, že v době rozhodnutí soudu existují a že v době zániku společného jmění tvořily jeho součást.“ Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval existencí pohledávky ve výši 1 400 000 Kč. Ta mohla zaniknout tím, že si částku 1 400 000 Kč mohl
žalobce před zánikem společného jmění manželů od A. D. nebo společnosti G. vybrat nebo proto, že společnost zanikla bez právního nástupce. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, že žalobce investoval do „letadla“ A. D. „nejméně“ 1 950 000 Kč a bylo mu vráceno zpět „pouze“ 400 000 Kč. Skutkové zjištění o vymazání společnosti G. z obchodního rejstříku či o
vrácení žalobci dalších částek z investovaných peněz nalézací soudy neučinily. S námitkou, že pohledávka ve výši 1 400 000 Kč zanikla zánikem společnosti G. bez právního nástupce, navíc přichází žalovaná poprvé až v dovolacím řízení (srovnej § 241a odst. 6 o. s. ř.). V této části proto není dovolání projednatelné, neboť není vymezen způsobilý dovolací důvod. K rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 a sp. zn. 22 Cdo 1027/2018:
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, uvedl, že „zejména v případech, kdy jeden z manželů nemá s ohledem na chování (nedostatek součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku SJM objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede „opěrné body“ svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení“. V rozsudku ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, Nejvyšší soud učinil
závěr: „Vzhledem k tvrzenému informačnímu deficitu žalované lze v individuálních poměrech případu považovat za dostačující, když ve lhůtě tří let od zániku SJM alespoň obecně uvedla, že žalovanému plynuly příjmy ze jmenované společnosti a že u ní vlastní aktiva, a navrhla, aby si soud vyžádal přehled o výši aktiv žalobce u společnosti [srovnej např. namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4376/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)]“. Částku 3 412 927 Kč, kterou navrhla k vypořádání, specifikovala žalovaná dostatečně určitě její výší a současně tak, že jde o částku, kterou žalobce vybral ze svého podnikatelského účtu vedeného u Komerční banky, a.
s., v období od 8. 6. 2011 do 7. 6. 2016 (kdy bylo manželství účastníků rozvedeno). Návrh žalované na její vypořádání nebyl zamítnut pro tzv. informační defecit žalované, ale proto, že nalézací soudy na základě provedeného dokazování uzavřely, že s uvedenou částkou žalobce běžně nakládal za účelem podnikání v rámci svého obchodního závodu, který byl vypořádán, a ke spotřebě, která nebyla „neběžná“.
Vycházely i z tvrzení žalované, že z uvedené částky, která představuje součet všech provedených výběrů žalobce z podnikatelského účtu ve sledovaném období, bylo zpět do podniku žalobce nakoupeno zboží za 3 114 961 Kč. V této části není dovolání přípustné, neboť tvrzený důvod přípustnosti není dán. Ve vztahu k tvrzené určitosti označení položky navržené k vypořádání a označené jako nezjištěný objem finančních prostředků, které se nacházejí nebo měly nacházet na dosud nezjištěných účtech žalobce u tuzemských peněžních ústavů, popřípadě v podobě jiných finančních produktů znějících na jméno žalobce, žalovaná sice vymezila přípustnost dovolání, ale neuplatňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Pouze v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř. poukazuje na obsah svého podání
učiněného v odvolacím řízení. K němu však v dovolacím řízení přihlížet nelze. V této části trpí dovolání vadami, pro které není projednatelné. Namítá-li současně žalovaná, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, uplatňuje vadu řízení, která sama o sobě nemůže vést k přípustnosti dovolání; je subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.). A protože dovolatelka v souvislosti s tvrzenou vadou řízení nevymezila právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., a dovolání není přípustné z jiného důvodu, nemohl dovolací soud k této ani k případným jiným vadám řízení přihlédnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Nadto je třeba uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.
s. ř. – srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, nebo ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že nedoplnil dokazování účetnictvím žalobce a dotazy na bankovní ústavy ohledně účtů a finančních produktů žalobce za období předcházející dnu 7. 6. 2011 mimo jiné proto, že žalovanou navržené důkazy se vztahují k jejímu vágnímu tvrzení o možné existenci finančních prostředků, které měl žalobce „vyvést“ ze společného jmění manželů v době hluboko předcházející ukončení společného hospodaření a následnému rozvodu účastníků, že i kdyby měl žalobce v období od 1.
1. 2009 do 7. 6. 2011 jakékoli účty či finanční produkty, musely by být do konce tohoto období zrušeny, neboť jinak by se jejich existence promítla do zpráv soudem prvního stupně oslovených finančních ústavů (zde dovolací soud doplňuje že nalézací soudy učinily dotaz na 25 bankovních ústavů k prověření období 8. 6. 2011 až 7. 6. 2016), a že žalovaná dosud neoznačila konkrétní rozhodnou skutečnost pro určení rozsahu společného jmění účastníků či pro způsob jeho vypořádání, která by měla být prokázána.
Tyto závěry odvolacího soudu nebyly žalovanou v dovolání zpochybněny. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.