22 Cdo 2964/2020-879
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o. se sídlem v Rožnově
pod Radhoštěm, 1. máje 2230, IČO 26821532, zastoupené Mgr. Alešem Chamrádem,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované ENERGOAQUA,
a. s. se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, 1. máje 823, IČO: 15503461, zastoupené
JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 213/10, o
vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve
Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 64/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-829, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.
2. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-829, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3
388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Aleše Chamráda, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 13 C 64/2013-758, ve výroku I
uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. 1333/6 v katastrálním
území a obci Rožnov pod Radhoštěm a vyklizený předat žalobkyni; konkrétně
žalované uložil povinnost vyklidit z pozemku movité věci označené jako „optické
kabely sloužící v souladu s energetickým zákonem pro monitorování dodávek
jednotlivých energetických médií pro průmysl i obyvatelstvo (tepelná a
elektrická energie, technické plyny, vody atd.) [(věc J)], optické kabely
sloužící pro přenos dat poskytovateli služeb pro potřeby obyvatelstva města
Rožnov pod Radhoštěm [(věc K)], metalické kabely sloužící v souladu s
energetickým zákonem pro monitorování dodávek jednotlivých energetických médií
pro průmysl (tepelná a elektrická energie, technické plyny, vody atd.) [(věc
L)]“, a to do 180 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II uložil žalované
povinnost odstranit z pozemku parc. č. st. 1333/6 nemovité věci označené jako
„rozvod tepelné energie - přívod a vrat chlazené vody 1.16, přívod chladu [(věc
A)], rozvod tepelné energie - posilovací přívod a vrat chlazené vody [(věc B)],
rozvod tepelné energie - přívod a vrat horkovodu - bytový řád + průmysl [(věc
C)], rozvod tepelné energie - přívod a vrat horkovodu - bytový řád 1. máj
včetně ochranného betonového kanálu [(věc D)], rozvod tepelné energie - parní
přivaděč včetně kondenzátního potrubí [(věc E)], rozvod tepelné energie -
přívod a vrat horkovodu - průmysl [(věc F)], potrubní vedení plynného dusíku
[(věc G)], potrubní vedení plynného vodíku [(věc H)], lokální distribuční
soustavu elektrické energie LDS EE kabely VN a NN [(věc I)], ocelové nosné
konstrukce nesoucí energetické rozvody zahrnující energomost „sever“ a
energomost „východ“ [(věc M)], betonové základy - patky pod ocelovými nosnými
konstrukcemi [(věc N)], stavbu - betonová šachta pro dělení tepelných rozvodů
na jednotlivé větve horkovodů a dále rozvody chlazené vody [(věc O)], stavbu -
podzemní betonový kolektor pro vedení tepelných rozvodů horkovodů a chlazené
vody, LDS EE - silových kabelů VN a NN EE, optických a metalických kabelů [(věc
P)], stavbu - suchovod [(věc B1)]“, vše do 180 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž žalované ve výroku III uložil povinnost odstranit do 180 dnů od právní
moci rozsudku z pozemku parc. č. st. 1333/6 a z pozemku parc. č. st. 1318/2
rovněž v katastrálním území a obci Rožnov pod Radhoštěm rozvod tepla včetně
betonového ochranného kanálu [(věc A1)]. Ve výroku IV žalované uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 73 694 Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-829, ve znění opravného usnesení ze
dne 14. 5. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-850, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I, II a III potvrdil, vyjma lhůty k plnění, ohledně které změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že ji stanovil v délce tří let od právní
moci rozsudku (výrok I).
Ve výroku IV změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na
nákladech řízení částku 56 494 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok
II), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s.
ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle žalované závisí
rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva,
které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: zda v
souvislostech dané věci dovolatelce vzniklo (a nadále trvá) k užívání
předmětných pozemků právo odpovídající věcnému břemeni či jiné obdobné právo ze
zákona anebo v důsledku vydržení; zda v souvislostech dané věci dovolatelka
může nebo nemůže být po právu zavázána k odstranění či vyklizení věci z
pozemků, ohledně kterých obdržela od předchozího i současného vlastníka pozemků
(žalobce) souhlas s jejich zřízením a ohledně nichž bylo vydáno též kolaudační
rozhodnutí či kolaudační souhlas na dobu neurčitou, příp. jiná dokumentace, jež
takovýto souhlas nahrazuje; a dále zda v souvislostech dané věci dovolatelka
může být po právu zavázána k odstranění stavby suchovodu, jež byla vybudována
pro účely požárně bezpečnostního řešení areálu dovolatelky, přičemž soud
prvního stupně ani odvolací soud (bez jakéhokoli relevantního odůvodnění)
neprovedl dovolatelkou navržený důkaz na vypracování zprávy z oboru požární
ochrany na nezbytnost zachování suchovodu. Také podle žalované nebyla v
rozhodovací praxi doposud vyřešena otázka, zda soudy (či jiné orgány veřejné
moci) jsou vůbec oprávněny jakýmkoli způsobem napravovat, resp. měnit či
zasahovat do právních vztahů vzniklých před téměř 30 lety v rámci kuponové
privatizace, a zda dovolatelka může nést odpovědnost a vyklizovat pozemky
(resp. odstraňovat věci z pozemků) v rozsahu staveb a jejich součástí a
příslušenství vybudovaných v době před privatizací, čímž fakticky dochází k
revizi privatizačního usnesení vlády jako konečného rozhodnutí o privatizačním
procesu příslušného podnikatelského subjektu. Podle žalobkyně není dovolání žalované přípustné. Namítané důvody jsou zcela
neurčité a zmatečné a nelze ani uzavřít, že by o vymezených právních otázkách
dovolací soud nikdy nerozhodoval. V některých případech se podle žalobkyně o
právní otázky vůbec nejedná. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání
žalované jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za
nesprávné, musí být z dovolání - a to v kontextu předpokladů přípustnosti
dovolání - alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem
upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být
porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité "zevšeobecnění" sporné právní
otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je
sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne
29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá
smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky
dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky
obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí v procesním režimu zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím např. usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29
Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí
odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela
zjevné, a která nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně
vztáhnout i na právní úpravu zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014. Uvedené platí i pro dovolatelkou nastolené právní
otázky. Odvolací soud navíc při jejich řešení postupoval v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně se v nyní souzené věci vlastnickou žalobou (§ 1040 o. z.) domáhá
vyklizení pozemků parc. č. st. 1333/6 a parc. č. st. 1318/2 v k. ú. Rožnov pod
Radhoštěm (dále též jen „dotčené nemovitosti“), na kterých se nachází blíže
specifikované movité a nemovité věci („energetické rozvody“) ve vlastnictví
žalované s tím, že k užívání pozemků žalované nesvědčí žádný právní titul;
žalovaná se brání námitkou, že jí k užívání předmětných pozemků svědčí právo
odpovídající věcnému břemeni. Existenci věcného břemene dovozuje ex lege na
základě ustanovení § 22 a § 26 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a
spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), a to ve spojení s ustanovením § 18
vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb.
(elektrisační zákon), a dále na základě ustanovení § 20 zákona č. 89/1987 Sb.,
o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla (dále jen „zákon č. 89/1987 Sb.“). Podle § 22 odst. 1 elektrisačního zákona energetickým podnikům přísluší
oprávnění a) stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím
z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 m2, s
příslušenstvím (dále jen „vedení“), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné
body, přepnout nemovitosti vodičů a umisťovat v nich vedení. Podle § 22 odst. 5 elektrisačního zákona povinnost trpět výkon oprávnění
uvedených v odst. 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno. Podle § 26 odst. 1, 2 elektrisačního zákona věcná břemena podle ustanovení § 22
postihují i národní majetek; nezapisují do pozemkových knih a neplatí o nich
předpisy o promlčení a vydržení. Ocitne-li se věcné břemeno změnou okolností,
za kterých vzniklo, v hrubém nepoměru k výhodě energetického podniku, lze se
domáhat, aby energetický podnik vedení změnil nebo přeložil. Nedojde-li k
dohodě, rozhodne o změně (přeložení) a o úhradě nákladů s tím spojených výkonný
orgán okresního národního výboru anebo městského národního úřadu, který je
stavebním úřadem. Podle § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/1987 Sb. investoři, popřípadě
provozovatelé zařízení pro rozvod tepla jsou oprávněni zřizovat na cizích
nemovitostech zařízení pro rozvod tepla v rozsahu vyplývajícím ze stavebního
povolení a tato zařízení provozovat. Podle § 20 odst. 3 zákona č. 89/1987 Sb. oprávnění podle odstavce 1 vznikají
dnem, kdy stavební povolení nabylo právní moci, zanikají dnem zrušení zařízení
pro rozvod tepla. Věcná břemena byla v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 specifikována jako
věcná práva k cizí nemovité věci s tím, že jejich podstatou je omezení
vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného (srov. § 151n a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Z uvedeného plyne, že právní úprava účinná
do 31. 12. 2013 zásadně neumožňovala zřídit věcné břemeno k věci vlastní. Vlastnická služebnost, která umožnila vlastníkovi zatížit svůj pozemek
služebností ve prospěch jiného svého pozemku, byla výslovně upravena až v
ustanovení § 1257 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tyto závěry
platily i pro tzv. zákonná věcná břemena, u kterých omezení vlastnického práva
vyplývá z veřejného práva. Zcela konkrétně je to vyjádřeno v citovaném
ustanovení § 22 odst. 1 elektrisačního zákona i § 20 odst. 1 písm. a), odst. 3
zákona č. 89/1987 Sb., podle kterých veřejné omezení vlastnického práva v
podobě povinnosti strpět výstavbu a provozování elektrického vedení či zařízení
pro rozvod tepla zatěžovalo pouze „cizí nemovitosti“. Je proto zřejmé, že
nemohla ex lege vzniknout věcná břemena podle § 22 elektrisačního zákona či §
20 zákona č. 89/1987 Sb. za situace, kdy energetické rozvody byly umístěny na
pozemku ve vlastnictví jejich stavitele a provozovatele. Povinnost trpět výkon
oprávnění jako věcné břemeno zatěžovala pouze cizí nemovitosti.
Tak tomu bylo i
v tomto případě, kdy v době realizace stavby rozvodů byla vlastníkem dotčených
nemovitostí i předmětných rozvodů Tesla Rožnov, národní podnik v Rožnově pod
Radhoštěm. Vlastnický režim energetických rozvodů a dotčených pozemků byl totiž
do roku 1992 shodný a až v souvislosti s privatizací se oddělil. Žalovaná se
poté stala vlastnicí energetických rozvodů, nikoli však části pozemků, na
kterých jsou umístěny. S ohledem na předpoklady vzniku zákonných věcných břemen
tak, jak jsou specifikovány v citovaných předpisech veřejného práva, je pak
principiálně vyloučeno, aby mohlo dojít ke vzniku věcných břemen ex lege pouze
tím, že se dodatečně oddělil vlastnický režim pozemků a energetického vedení. Vznik zákonných věcných břemen je zde totiž výslovně vázán již na okamžik
právní moci stavebního povolení, tedy k době výstavby energetického vedení,
které má zatížit cizí nemovitost. Nalézací soudy navíc podrobně odůvodnily, proč nemohlo ze stejného důvodu
vzniknout ex lege věcné břemeno ani na základě jiných právních předpisů, neboť
i zde byla podmínka pro vznik věcného břemene vázána na skutečnost, že musí být
stavbou rozvodů zatíženy cizí pozemky. Odvolací soud pak zcela správně uzavřel, že věcné břemeno nemohlo vzniknout ani
později, jak se domnívá dovolatelka, v roce 1992 na základě usnesení vlády ČR
č. 199 ze dne 18. 3. 1992, jímž byl schválen privatizační projekt bývalé Tesly
Rožnov, kdy se vlastnický režim dotčených nemovitostí a rozvodů rozdělil. V
řízení totiž nebylo prokázáno, že by v souvislosti s privatizací majetku bývalé
Tesly Rožnov bylo žalované věcné břemeno, případně jiné obdobné oprávnění mít
na zatížených pozemcích umístěné rozvody, zřízeno. Žalovaná si naopak musela
být vědoma toho, že jí k užívání dotčených pozemků nesvědčí žádné oprávnění,
což podporuje zejména skutečnost, že od roku 1997 vstupovala s právními
předchůdci žalobkyně do nájemních vztahů na užívání dotčených pozemků. Tato
skutečnost také byla důvodem pro to, že nemohla věcné břemeno ani vydržet. Předpokladem vydržení je totiž oprávněná držba. Oprávněná držba předpokládá, že
držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo) patří, a že je v dobré víře se
zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, zda je držitel v dobré víře, je třeba
vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska
osobního přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře lze tedy uvažovat tam,
kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný,
tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou
opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po
každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda držitel neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc po právu
patří. Okolnost, že žalovaná od roku 1997 uzavírala nájemní smlouvy s právními
předchůdci žalobkyně, nasvědčuje tomu, že nemohla být v dobré víře, že jí
svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, a nemohla proto právo odpovídající
věcnému břemeni vydržet.
Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr, že vyhovění žalobě nebrání
legální věcné břemeno, je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, a to bez
ohledu na další dovolací námitky. Tak je tomu v případě námitky, zda vůbec může být zavázána k vyklizení věcí z
pozemku, ohledně kterých obdržela od předchozího i současného vlastníka pozemku
souhlas s jejich zřízením a ohledně nichž byl vydán kolaudační souhlas na dobu
neurčitou, i v případě námitky, že po ní nemůže být spravedlivě požadováno, aby
předmětné pozemky vyklidila v rozsahu věcí, které se na nich nacházely již před
uzavřením nájemní smlouvy č. SP-97/03 ze dne 12. 5. 1997. Odvolací soud uzavřel, že zanikla-li nájemní smlouva, zanikl tak právní titul,
který žalované umožňoval užívat pozemek. K věcem vybudovaným žalovanou na pozemcích žalobkyně po uzavření nájemní
smlouvy č. SP-97/03 ze dne 12. 5. 1997, uzavřel - s odkazem na skutkové i
právní závěry vyplývající z rozhodnutí soudu prvního stupně - že z listin
datovaných 21. 3. 2000, 19. 10. 2007 a 6. 3. 2008 vyplývá, že se nejedná o
žádný nový či jiný titul k užívání pozemku žalovanou, ale o listiny vážící se
pouze a jedině ke stavebnímu řízení; rovněž odkázal na tehdy platné a účinné
nájemní smlouvy, které jednoznačně upravovaly nájemní vztah žalované k
předmětnému pozemku (předběžný souhlas z 21. 3. 2000 byl vázán na nájemní
smlouvu č. SP-97/03 ze dne 12. 5. 1997; souhlas ze dne 19. 10. 2007 a smlouva o
souhlasu s umístěním stavby a stavbou ze dne 6. 3. 2008 pak byly vydány pouze
za účelem stavebního řízení). Také doplnil, že rozvody chladu byly odstaveny k
31. 12. 2018 a smluvní vztah na dodávky chladu do objektu žalobkyně byl rovněž
ukončen k tomuto datu, tedy k 31. 12. 2018. Důvodem sepsání souhlasu s vedením
potrubí chladu ze dne 19. 10. 2007 a smlouvy o souhlasu s umístěním stavby a
stavbou ze dne 6. 3. 2008 tak byla legalizace stavby „posílení kapacity chladu“
v rámci stavebního řízení, přičemž ukončením jak smluvního vztahu, tak i
reálného odběru média k 31. 12. 2018 bylo ukončeno faktické využití tohoto
energetického rozvodu. K otázce vyklizení věcí, které se na pozemcích žalobkyně nacházely již před
uzavřením nájemní smlouvy č. SP-97/03 ze dne 12. 5. 1997 odvolací soud uzavřel,
že i kdyby žalované takové právo ve vztahu k předmětnému pozemku v minulosti
vzniklo, tak již zaniklo v důsledku privativní novace, s odkazem na závěry
obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2653/2012. Vycházel z toho, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů dovodily, že
žalovaná, respektive její právní předchůdce postavili stavbu na dotčených
pozemcích oprávněně, a proto se nejednalo o situaci od počátku neoprávněné
stavby. Později, kdy se vlastnický režim pozemků a staveb rozdělil, žalovaná
dne 12. 5. 1997 uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o nájmu č. SP-97/03 k dotčeným pozemkům, přičemž právo nájmu zaniklo uplynutím doby dne
30. 4. 2013. K následné úpravě vztahů pro nedosažení konsensu k uzavření
smlouvy nedošlo, a proto soudy obou stupňů dovodily, že od 1. 5.
2013 již
žalované k užívání předmětných pozemků nesvědčilo nájemní právo, a užívá je
tedy bez právního důvodu. Žalované přitom k předmětnému pozemku svědčilo toliko
právo nájmu, tedy právo dočasného charakteru, a proto po uplynutí doby nájmu se
žalobkyně mohla domáhat odstranění stavby. Závěry soudů obou stupňů jsou v této otázce zcela v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, která po zániku práva dočasného charakteru, mezi něž
bezpochyby patří i nájemní právo, umožňuje vlastníkovi, aby se domáhal
odstranění stavby. Žalovaná sice namítala, že jí od počátku k předmětnému
pozemku svědčilo právo trvalého charakteru, ale i kdyby tato námitka byla
uplatněna po právu, rozhodovací praxe dovolacího soudu akceptuje, aby si
vlastník stavby a vlastník pozemku v průběhu času nově upravili vzájemný vztah,
a to i tak, že si původní právní režim nahradí jiným právním režimem, třeba z
pohledu některého z účastníků řízení méně výhodným. Pokud si tedy v poměrech
předmětné věci účastníci řízení nahradili původní režim nájemním vztahem,
učinili tak se všemi riziky, které jsou s nájemním vztahem spojeny, tedy i s
tím rizikem, že po zániku nájemního vztahu k předmětnému pozemku se vlastník
pozemku bude moci domáhat odstranění stavby [k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, zmíněný rozsudek
ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, rozsudek ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012, nebo usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015
(vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Nadto námitka žalované, že si účastníci řízení nájemní smlouvou ve skutečnosti
nedojednaly právo nájmu, nýbrž toliko úplatu za užívání k předmětnému pozemku,
k němuž měla mít žalovaná podle svého tvrzení právo trvalého charakteru,
přípustnost dovolání také nezakládá, neboť jí žalovaná nepřípustně rozporuje
zjištěný skutkový stav, kterým se však dovolací soud podle § 241a o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2013 není oprávněn zabývat. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne
4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu