22 Cdo 2974/2024

22 Cdo 2974/2024-332

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) Š. G., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, b) K. S., c) V. Š., d) L. S. a e) J. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze, Panská 895/6, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 164/2019, o dovolání žalobců a) a e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 20 Co 363/2023-312, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 20 Co 363/2023-312, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2023, č. j. 64 C 164/2019-237, se ve vztahu mezi žalobci a) a e) a žalovaným ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 64 C 164/2019-237, zamítl žalobu, že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobce a) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobce b) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II), že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobkyně c) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok III), že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobkyně d) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY a do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok IV), a že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobce e) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY v budově č. p. XY a do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VI).

2. Soud prvního stupně zohlednil závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, a z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, a ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1489/2016. Konstatoval, že působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu ve věcech silnic II. a III. třídy, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací vykonávají obecní úřady s rozšířenou působností. Příslušnému silničnímu správnímu úřadu náleží i oprávnění uzavření či částečného uzavření místní komunikace ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Obec jakožto vlastník místní komunikace je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní, a ovlivnit tak negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje. Vzhledem k tomu, že obec nemůže ze zákona vyvíjet žádnou činnost, kterou lze ovlivnit provoz na pozemní komunikaci, je pojmově vyloučeno, aby jí byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci, který je, na rozdíl od technického nebo stavebního stavu komunikací, vlastníkem komunikace neovlivnitelný. Vedle toho pak soud prvního stupně zdůraznil, že žalobci ve smyslu poučení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) nenavrhli relevantní důkazy k prokázání nadměrného hluku v dané lokalitě, a nebylo tak objektivně prokázáno, že imise hluku z provozu vozidel na pozemku žalovaného překračují zákonné hlukové limity, že imise hluku, stanovené protokolem o autorizovaném měření hluku č. 32G2V04 ze dne 3. 5. 2018, jsou nepřiměřené místním poměrům, a že je dána „reálná možnost požadavku žalobců k výkonu rozhodnutí“ podle faktických a technických možností žalovaného.

3. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 20 Co 363/2023-312, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku o nákladech řízení změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

4. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil s klíčovým důvodem, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl. Žalovaný totiž ve svém postavení vlastníka místní komunikace podle § 9 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, musí umožnit její obecné užívání a je povinen vykonávat její správu, opravy a údržbu, nemá však žádná oprávnění k regulaci dopravy ve smyslu § 24 tohoto zákona, jež jsou vyhrazena silničnímu správnímu orgánu. Pro danou věc považoval za zásadní, že dotyčná místní pozemní komunikace byla pravomocným správním rozhodnutím silničního orgánu zařazena do sítě místních komunikací III. třídy a tím určena k běžnému provozu motorových vozidel. V této situaci musí žalovaný dopravní provoz na komunikaci umožnit a nemá žádnou právní možnost proti němu zasáhnout bez ohledu na to, zda byly při jejích úpravách šetřeny stavebněprávní předpisy. Postavení žalovaného jako obce v rámci občanskoprávního vztahu, z něhož vychází žaloba, a působení jeho úřadu coby správního orgánu v rámci vymezené správní agendy v tzv. přenesené působnosti obce nelze směšovat. Žalovaný v postavení vlastníka komunikace odpovídá pouze za imise vzniklé v důsledku špatného stavebního či dopravně-technického stavu komunikace, na takovém skutkovém základě však není žaloba založena; naopak se podle žalobců jedná o zrekonstruovanou komunikaci s nově položeným povrchem. Žalobcům přisvědčil v tom, že soudem prvního stupně nebyli řádně poučeni o své důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť poučení o tom, co má účastník tvrdit a prokazovat, musí být formulováno zcela konkrétně a nikoliv obecně, jak to ve věci učinil soud prvního stupně. Tato okolnost však není významná, neboť „s ohledem na zásadní závěr, pro který nelze žalobě vyhovět, je vedení dalšího dokazování ve věci zbytečné.“

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a e) dovolání.

Dovolání je podle jejich názorů přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ve vztahu k otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jde o to, zda „musí vlastník místní komunikace umožnit její užívání, ačkoliv tato komunikace není umístěna, povolena a zkolaudována?“ Podle dovolatelů odvolací soud posoudil tuto právní otázku nesprávně, neboť vycházel z toho, že vlastník místní komunikace musí umožnit její užívání, i když tato komunikace není umístěna, povolena a zkolaudována.

Pokud však komunikace tyto požadavky nesplňuje, nelze ji užívat, což musí zajistit vlastník. Ve vztahu k otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, se jedná o tyto závěry: „Domáhá-li se žalobce ochrany proti rušením (imisím) pocházejícím z pozemní komunikace, soud…zjistí, zda imise obtěžující žalobce mají alespoň zčásti původ ve stavebním stavu komunikace, resp. jiných okolnostech přičitatelných žalovanému a zda jsou ovlivnitelné jejími úpravami.“ V této souvislosti dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 a 22 Cdo 1489/2016.

Mimo jiné zdůrazňují, že samotná okolnost, že žalovaný je povinen jako vlastník silnice strpět její obecné užívání bez možnosti regulovat provoz na ní, ještě bez dalšího neznamená, že nemůže ovlivnit imise z takového provozu pomocí jiných nástrojů. Nelze proto žalobu zamítnout jen s odkazem na to, že žalovaný jako vlastník dané komunikace je povinen strpět její obecné užívání bez možnosti regulovat provoz na ní, neboť se soud musí zabývat i stavem komunikace a dalšími okolnostmi přičitatelnými žalovanému.

Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

9. První dovolateli uvedená právní otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není oproti přesvědčení dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud považoval za zásadní, že dotyčná místní pozemní komunikace byla pravomocným správním rozhodnutím silničního orgánu zařazena do sítě místních komunikací III. třídy a tím určena k běžnému provozu motorových vozidel. Žalovaný pak musí dopravní provoz na komunikaci umožnit a nemá právní možnost proti němu zasáhnout, proto mu nelze uložit plnění požadované žalobci. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že prostřednictvím této části dovolací argumentace dovolatelé směřují k prosazení tvrzení, že žalovaný možnost ovlivnit provoz na pozemní komunikaci má. Rozhodnutí odvolacího soudu však není založeno na východisku, že by šlo o komunikaci „neumístěnou, nepovolenou a nezkolaudovanou“, ale na východisku, že určení dané komunikace k běžnému provozu motorových vozidel se opírá o příslušné pravomocné správní rozhodnutí příslušného správního orgánu, v daném případě rozhodnutí silničního orgánu. Nadto dovolací soud připomíná závěr formulovaný dovolacím soudem v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), podle kterého „územní samosprávný celek (obec) nemůže provoz na komunikaci regulovat. Mohou-li regulovat provoz na komunikacích územní samosprávné celky jen v rámci tzv. přenesené působnosti, pak je taková regulace… především věcí státu. Vlastník komunikace nemá v zásadě možnost ovlivnit provoz na ní“.

10. Ve vztahu k druhé dovolateli vymezené právní otázce je však dovolání přípustné i důvodné, neboť při jejím řešení se odvolací odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

11. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12. Jelikož o nároku žalobců bylo pravomocně rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněném pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval tzv. nepravou zpětnou účinnost zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i pro případy, kdy soud prvního stupně rozhodoval před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ale odvolací soud rozhodoval již po 1. 1. 2014. Tento závěr následně potvrdil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněném pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Tím spíše se pak prosadí úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i na případy, v nichž soud prvního stupně rozhoduje po 1. 1. 2014. Sousedská práva se tak po 1. 1. 2014 posuzují podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

13. Dovolací soud poznamenává, že přes rozdíly ve formulacích § 1012 a 1013 odst. 1 o. z. a § 127 odst. 1 obč. zák. vychází současná úprava z obdobných principů ochrany proti imisím, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. Ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířat na sousedící pozemek) se totiž – přes odlišné slovní vyjádření – obsahově neliší od § 1013 odst. 1 o. z. (podrobně viz též shora uvedenou věc Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3277/2014).

14. Dovolací soud úvodem této části odůvodnění předesílá, že problematika imisí představovaných hlukem z dopravy představuje závažný problém, a to zejména z hlediska vymezení vzájemných práv, povinností a nároků jednotlivých subjektů v těchto právních vztazích vystupujících. V novější judikatuře je řešení těchto problémů započato a spojeno zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2010, a následným judikatorním vývojem jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu.

15. Souhrnnou sumarizaci tohoto vývoje a jeho vysvětlení podal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016. Jeho použitelnost v dané věci je umocněna tím, že šlo o pokračování judikatorního vývoje přímo ve věci původně Nejvyšším soudem rozhodované pod sp. zn. 22 Cdo 3281/2010, týká se pokračování řešení problematiky imisí hlukem z dopravy a pozemních komunikací a v pozici žalovaného i v tomto rozhodnutí vystupovalo hlavní město Praha.

16. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud uvedl a vysvětlil, že „Nejvyšší soud v minulosti připustil vyhovění žalobě na zdržení se imisí hluku, a to i v případě imisí pocházejících z provozu pozemní komunikace“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273). Toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, v němž Ústavní soud zdůraznil, že vlastník místní komunikace je povinen strpět obecné užívání této komunikace, není až na výjimky oprávněn provoz na ní jakkoliv regulovat, a není tak schopen ovlivnit negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje. Připustil, že vlastník komunikace může učinit určitá opatření, zdůraznil však, že je třeba přihlédnout k faktickým možnostem povinného subjektu (markantně vystupujícím do popředí u vlastníka veřejné komunikace), včetně jeho možností funkčních i finančních.

17. Po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi již několikrát zabýval imisemi hluku pocházejícími z provozu místní komunikace.

18. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani po nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 není vyloučena úspěšnost žaloby domáhající se zdržení se obtěžování hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích. Při poměřování práv vlastníka komunikace a kolidujících práv osob obtěžovaných imisemi z této komunikace je třeba zkoumat, zda lze ochrany vlastnického práva vlastníka komunikace dosáhnout i jinými opatřeními než omezením práv žalobců na nerušené užívání jejich obydlí, a to s ohledem na faktické možnosti vlastníka komunikace a na konkrétní okolnosti dané místem a časem. Přihlíží se k právu na ochranu zdraví osob a k tomu, jak vlastník komunikace přispívá pomocí organizačních a technických opatření ke snižování imisí.

19. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze závěrů Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 451/11, kromě jiného však přináší konkretizaci okolností, které je třeba zvažovat při poměřování protichůdných práv vlastníka komunikace a sousedů obtěžovaných z imisí z komunikace pocházejících. Takovou okolností je provedení (resp. provádění) účinných opatření vlastníkem komunikace.

20. Ve vztahu k veřejnoprávní normou udělené výjimce dovolací soud v rozsudku ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2945/2011, dovodil, že v případě hlukové imise z provozu na pozemní komunikaci se lze domáhat ochrany na základě úpravy podle § 127 obč. zák. Poskytnutí takové ochrany není vyloučeno z důvodu, že vlastník pozemní komunikace má veřejnoprávní normou udělenou výjimku pro překročení hladiny hluku na této komunikaci.

21. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, se Nejvyšší soud zabýval vztahem veřejnoprávních předpisů k imisím hluku. Dovodil, že zjištění, že rušení přesahuje limity stanovené veřejnoprávními předpisy, je důležité pro posouzení, zda jde o imisi. Jestliže příslušný státní orgán udělí v rámci své pravomoci výjimku umožňující překročení těchto limitů, nejde z hlediska veřejného práva o nepovolený výkon vlastnického práva a samotná okolnost, že rušení přesahuje uvedené limity, nestačí pro vyslovení závěru, že jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. Je třeba též zvážit obecnou prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, a společenské důsledky zákazu imise.

22. Dospěje-li soud k tomu, že žalobce je obtěžován imisemi hluku nad míru přiměřenou poměrům, soud žalovanému uloží, aby se zdržel rušení žalobce konkrétními imisemi; v odůvodnění rozsudku též uvede, jaké závady je třeba za účelem zamezení imisí či snížení jejich míry odstranit, resp. jaká opatření učinit. V řízení o výkon rozhodnutí bude soud zkoumat, zda žalovaný provedl opatření, která měla vést ke snížení míry imisí; je třeba vzít v úvahu i to, že po odstranění závad nemusí v důsledku provozu na komunikaci, který žalovaný nemůže ovlivnit, dojít ke snížení imisí na míru přiměřenou poměrům [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)].

23. Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech. Z uvedených rozhodnutí dovolacího soudu ovšem nevyplývá, že by se v případě překročení veřejnoprávních předpisů na ochranu před hlukem muselo vždy jednat o rušení nad míru přiměřenou poměrům; naopak zde dovolací soud dává prostor nalézacímu soudu, aby v jednotlivém případě provedl odpovídající úvahu, přičemž má vycházet z veřejnoprávních předpisů jako z vodítka pro stanovení překročení míry přiměřené poměrům.

24. Dovolací soud je oprávněn úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4266/2009). To ostatně Nejvyšší soud zdůraznil v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, kde dovodil, že stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (shodně také viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005).

25. Nosným závěrem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 v řešené věci je to, že „obecné soudy nedostatečně vzaly v úvahu specifika obecného užívání místní pozemní komunikace ve vlastnictví obce a důsledky automobilového provozu na její okolí, a tím nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. ‚míru přiměřenou poměrům‘. Tato podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy omezení základního práva na ochranu majetku. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž současně zasáhly ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele. Pro danou věc je též právně významné, že obec, jakožto vlastník místní komunikace, je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní… S přihlédnutím k těmto skutečnostem je pojmově vyloučeno, aby vlastníkovi pozemní komunikace byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na ní ‚mechanickou‘ aplikací § 127 obč. zák.“

26. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyšel z toho, že právní úprava tzv. sousedského práva představuje regulaci zaměřenou na řešení kolize dvou (více) subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.

27. Řešení konfliktu vzájemně kolidujících práv – podle judikatury Ústavního soudu – vyplývá z testu proporcionality (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek č. 2, č. 46, str. 57), nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3859/13 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek č. 74, č. 164, str. 409), jakož i nález Ústavního soudu ze dne ze 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek č. 9, nález č. 163, str. 408, publikovaný pod č. 30/1998 Sb.).

28. Třístupňový test proporcionality spočívá v 1. testu vhodnosti, tj. odpovědi na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva), 2. testu potřebnosti, tj. porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, 3. testu poměřování, tj. porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.

29. V případě prvního kritéria vhodnosti je nepochybné, že odepřením ochrany proti nadměrným imisím lze dosáhnout ochrany vlastnického práva žalovaného spočívajícího především v umožnění obecného užívání komunikace. Je však také třeba posuzovat, zda lze tohoto cíle (ochrany vlastnického práva žalovaného) dosáhnout i jinými opatřeními (kritérium potřebnosti), a je třeba porovnávat závažnost kolidujících práv účastníků [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1994/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 12, str. 454)], resp. porovnat závažnost zásahu do základního práva a jím sledovaného účelu.

30. Ústavní soud nezpochybnil, že vlastnická práva vedlejších účastníků byla a jsou za daného stavu věci imisemi hluku porušována. Neuvedl však, jak se mají osoby, rušené nadměrným hlukem z pozemní komunikace, tomuto obtěžování bránit. Z jeho nálezu nelze ani dovodit, že by „bez dalšího“ bylo vyloučeno uložit obci povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích. To, že je obec povinna „strpět její obecné užívání bez možnosti regulovat provoz na ní“ tedy bez dalšího neznamená, že nemůže ovlivnit imise z takového provozu pomocí jiných nástrojů [srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)].

31. Pro vyřešení sporu mezi dotčenými vlastníky je nezbytné zkoumat, zda lze ochrany vlastnického práva žalovaného dosáhnout i jinými opatřeními než omezením práv žalobců na nerušené užívání jejich obydlí, a to s ohledem na faktické možnosti žalovaného a na konkrétní okolnosti dané místem a časem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012). Nejvyšší soud i v tomto rozhodnutí odkázal na závěry Ústavního soudu ve shora označeném nálezu, a při posuzování přiměřenosti poměrů zohlednil tu skutečnost, že žalovaný provádí organizační a technická opatření směřující k snižování imisí, konkrétně budováním protihlukové stěny nebo provedením úpravy okenních konstrukcí. Takovým opatřením může být jistě i vybudování nových dopravních komunikací, to vše ale za předpokladu posouzení reálnosti provedení vzhledem ke shora uvedeným kritériím. Není vyloučeno, aby k vyřešení této otázky bylo využito i znaleckého zkoumání. Uzavřel, že zároveň je třeba porovnat závažnost práv účastníků, a to i s ohledem na právo žalobců na příznivé životní prostředí a ochranu jejich zdraví.

32. Odvolací soud po vydání rozhodnutí Ústavního soudu vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jakož i z výsledků dokazování v odvolacím řízení před přijetím citovaného nálezu Ústavního soudu. Z hlediska právního posouzení však neučinil žádné relevantní úvahy. Omezil se pouze na převzetí celých pasáží nálezu Ústavního soudu, na který odkázal, aniž by se blíže zabýval kolizí obou subjektivních vlastnických práv a provedl právně kvalifikační úvahu v konkrétní věci. Jeho rozhodnutí proto nedostojí požadavkům soudní praxe na řádné odůvodňování soudního rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013).

33. Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na mechanickém převzetí některých závěrů uvedených v označeném rozhodnutí Ústavního soudu a neposuzoval otázku kolize dvou subjektivních vlastnických práv při aplikaci úpravy tzv. sousedského práva a současně nepřihlédl k právu na ochranu zdraví (§ 11 obč. zák.) podle shora rozvedených závěrů, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012).

34. Pro vyřešení sporu bylo v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu třeba zkoumat, zda šlo o případ, v němž imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, a to s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. lokalitám velkých měst s obdobně frekventovanými a situovanými pozemními komunikacemi). Na základě této úvahy měla být zjištěna přiměřená míra konkrétních imisí, tj. obtěžování hlukem, a porovnána s tím, jaká je míra imisí v dané věci. Odvolací soud nezohlednil, že Ústavní soud vycházel z toho, že ochranu proti nadměrným imisím lze odepřít pouze za předpokladu, že k porušování práv žalobců nedochází v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí veřejné komunikace. Znamená to tedy, že ochrana žalobců není paušálně vyloučena.

35. Dále bude třeba zkoumat také to, zda je možné po žalovaném spravedlivě požadovat provádění efektivních organizačních a technických opatření směřujících ke snižování imisí, resp. zda je v dostatečné míře provádí či nikoliv. Sám Ústavní soud v rušícím nálezu totiž uložil soudům zkoumat jako podmínku konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Má-li být tedy zásah do práv žalobců ospravedlnitelný, je třeba jej učinit způsobem, resp. za využití prostředků, které lze po žalovaném spravedlivě požadovat a které jsou mu objektivně k dispozici.

36. Dovolací soud si je vědom toho, že imise hluku z pozemních komunikací představují závažný společenský problém. Na jednu stranu je žalovaný jako obec povinen strpět z důvodu obecného užívání provoz na svých komunikacích, který dává imisím hluku jistý společenský význam, na druhou stranu však nelze tolerovat obtěžování žalobců takovým způsobem, který obsahově vyprazdňuje jejich vlastnické právo a zasahuje do jiných chráněných statků, obzvláště do jejich práva na ochranu zdraví.

37. Dovolací soud však v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva poznamenává, že samotná okolnost, že obec nebo kraj nemohou přímo, v rámci své samostatné působnosti, regulovat provoz na pozemní komunikaci, neznamená, že by byla vyloučena ochrana osob postižených hlukem z provozu na ní, byť osobou pasivně legitimovanou zde může být jen ten, kdo má možnost regulací provozu imise ovlivnit. Evropský soud pro lidská práva zde zohledňuje nejen práva obtěžovaných osob na ochranu zdraví, ale i právo na respektování obydlí a soukromého života, jakož i zdravého životního prostředí [viz k tomu judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Powell a Rayner proti Spojenému království (rozsudek ze dne 21. 2. 1990, č. stížnosti 9310/81), Hatton a ostatní proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu ze dne 8. 7. 2003, č. stížnosti 36022/97, odst. 118), López Ostra proti Španělsku (rozsudek ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 16798/90, odst. 51), Fadeyeva proti Rusku (rozsudek ze dne 9. 6. 2005, č. stížnosti 55723/00, odst. 68 a 69)].

38. Hluku způsobeného nadměrným provozem se týkal zejména případ György Deés proti Maďarsku (rozsudek ze dne 9. 11. 2010, č. stížnosti 2345/06), kde Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že ohledně porušení práva na obydlí v důsledku nadměrného silničního provozu měl stát v tomto případě nalézt rovnováhu mezi zájmy uživatelů cesty a místních obyvatel. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva uznal, že správa infrastruktury může vyžadovat značný čas i zdroje, konstatoval, že opatření přijatá státem byla nedostatečná (odklon, rychlostní omezení, semafor, později i zákaz vjezdu těžkých vozidel), a že stěžovatel byl vystaven nadměrnému obtěžování hlukem. Stát zde tedy nesplnil svou pozitivní povinnost zajistit stěžovatelovo právo na respektování domova a soukromého života.

39. Dovolací soud nezpochybňuje, že imise z veřejné komunikace, sloužící obecnému užívání, jsou spjaty s jejím společenským významem a napomáhajícím naplnit určitý suverénní cíl. Je však třeba vzít ohled na účel a dosah tohoto cíle a poměřit jej intenzitou zásahu do práv žalobců. Soudy se přitom musí snažit nastolit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a společnosti jako celku. V rámci ústavněprávní interpretace je nutné při posuzování místních poměrů a podstatného ztěžování užívání pozemku zohledňovat také existenci veřejnoprávního povolení, veřejného zájmu, předvídatelný vývoj, ale i možnost přijetí opatření k zamezení imisí [srovnej ve vztahu k letištnímu provozu rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 8 Ob 128/09w (uveřejněné na www.ris.bka.gv.at)].

40. Dovolatelé v dovolání brojili proti tomu, že odvolací soud nezohlednil, že obec je jak vlastníkem místní komunikace, tak i silničním správním úřadem, který rozhoduje o všech věcech, které souvisí s obecným užíváním této komunikace. Tato námitka však není důvodná. Dovolatelé totiž nerozlišují mezi výkonem státní správy na úseku dopravy a samostatnou působností obce, v rámci které vystupuje jako vlastník komunikace a nedisponuje tak oprávněním provoz na ní jakkoliv regulovat a ovlivnit i případné negativní důsledky, jež tento provoz způsobuje [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2144/14 (uveřejněný na http://nalus.usoud.cz/)]“.

41. Závěry podávající se z uvedeného rozsudku ve věci sp. zn. 22 Cdo 1313/2016 pak akceptuje jako správné i současná komentářová literatura (k tomu srovnej např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (976-1474). Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 156–157 nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1087).

42. Jestliže odvolací soud neposuzoval věc z výše uvedených hledisek a bez dalšího převzal pouze část odůvodnění výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, aniž jej celkově promítl do okolností konkrétního případu způsobem podávajícím se z rozsudku ve věci sp. zn. 22 Cdo 1313/2016, je jeho rozhodnutí neúplné, v důsledku čehož byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uplatněn právem.

43. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože ze stejného důvodu neobstojí ani rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i toto rozhodnutí, a věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Protože žalobci mají postavení samostatných procesních společníků, vztahují se důsledky kasačního rozhodnutí pouze na vztah mezi žalobci – dovolateli a žalovaným; ostatní žalobci nejsou účastníky dovolacího řízení.

44. V dalším řízení pak bude soud prvního stupně postupovat způsobem naznačeným v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1313/2016.

45. Odvolací soud i soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu