22 Cdo 3068/2024-402
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 13, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, IČO 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o 17 625 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 343/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 11 Co 166/2024-382, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 11 Co 166/2024-382, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. V projednávané věci se dovolací soud zabýval otázkou omezení vlastnického práva k pozemkům vlivem ochranných pásem letiště. I. Dosavadní průběh řízení
2. Žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, obec XY. Žalobce nabyl tyto pozemky ke dni 24. 8. 2005 za kupní cenu 385 588 Kč, přičemž část těchto pozemků o rozloze 40 209 m2 přenechal žalované k užívání na dobu od 1. 6. 2006 do 31. 1. 2010, a to za nájemné ve výši 1 206 270 Kč ročně. Pozemky nejsou letištními pozemky, nacházejí se však v ochranných pásmech vojenského letiště XY (zákaz staveb, výškové omezení staveb, ochranné pásmo před nebezpečnými a klamavými světly, ochranná pásma ornitologická atd.), která byla opatřením obecné povahy zřízena dne 6. 3. 2012.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 9 C 343/2016-365, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 17 625 600 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětné pozemky spadají pod ochranná pásma s tak vysokou mírou intenzity omezení činnosti na nich (bod 26 rozsudku soudu prvního stupně), že vlastnické právo žalobce k nim lze označit „prokazatelně za holé“, je zasažena samotná podstata vlastnictví a je na místě přiznat žalobci náhradu za omezení vlastnického práva.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 11 Co 166/2024-382, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování uvedl, že předmětné pozemky nejsou, resp. v rozhodném období nebyly, letištními pozemky ve smyslu § 2 odst. 7, 8 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, (dále jen „zákon o civilním letectví“) a to ani částečně, netvoří rovněž jeden funkční celek s letištěm XY. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o omezení vlastnického práva žalobce. Podle odvolacího soudu „závěr o tzv. holém vlastnictví lze učinit v případě, že vlastník je vyloučen z práv, která jsou s výkonem vlastnického práva spojena, takovýto stav však v případě žalobce ve vztahu k předmětným pozemkům nenastal“. Dále uvedl, že „z omezení nevyplývá, že by žalobce na předmětných pozemcích nemohl vykonávat žádnou činnost, může zde naopak vykonávat jakoukoli činnost s výjimkou těch činností, které jsou omezeny v důsledku existence ochranných pásem, přičemž jakákoliv činnost na těchto pozemcích podléhá schválení žalovanou.“ Ve vztahu k náhradě za omezení vlastnického práva žalobce pak odvolací soud uvedl, že legitimní očekávání žalobce bylo naplněno ziskem z inkasa nájemného od žalované za období od 24. 8. 2005 do 31. 1. 2010 v částce přes 5 000 000 Kč při prvotní investici žalobce 385 588 Kč.
7. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobce ve vztahu k předmětným pozemkům není ochrannými pásmy v tomto konkrétním případě omezeno nad spravedlivou míru, a žalobci proto nepřísluší náhrada za takovéto omezení vlastnického práva. Jelikož základ uplatněného nároku není dán, není možné zabývat se ani jeho výší. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V první části dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se v případě pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY v jeho vlastnictví nejedná o pozemky letištní. V této souvislosti formuluje „zásadní právní otázky“, které dovolacímu soudu předkládá k řešení.
Zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, které je podle dovolatele v rozporu se závěry čtyř znaleckých posudků. V další části dovolání brojí proti závěrům odvolacího soudu ohledně míry omezení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, a opět formuluje „právní otázky“, které požaduje od dovolacího soudu „zodpovědět“. Je přesvědčen, že jeho vlastnické právo je omezeno nad spravedlivou míru, a náleží mu proto právo na náhradu za takové omezení. Ve vztahu k míře omezení svého vlastnického práva podrobně analyzuje rozhodnutí odvolacího soudu a poměrně obsáhle s ním polemizuje. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje též za „nepřezkoumatelné“, „nahodilé“ a „neopakovatelné“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu buď změnil, nebo potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nebo napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Podle žalované dovolatel řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání. Dovolatel podle ní pouze nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, popřípadě odmítl. III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. K povaze pozemků
13. Žalobce v podstatné části dovolání polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, ale i s některými skutkovými zjištěními, na nichž jsou tyto závěry založeny, ohledně povahy sporných pozemků a dovozuje, že jde o pozemky letištní ve smyslu § 2 odst. 7, 8 zákona o civilním letectví. S ohledem na to usuzuje, že právní posouzení odvolacího soudu má být jiné.
14. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018 – tato, i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou dostupná na www.nsoud.cz).
16. Jinými slovy řečeno právní otázkou, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
17. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení nebo procesní postup odvolacího soudu měly být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
18. V projednávané věci žalobce napadá závěry odvolacího soudu, které se týkají posouzení povahy sporných pozemků. Dovolatel však neodkazuje na žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Obsahem dovolání je tak pouhá polemika žalobce s právními závěry s tím, že tyto právní závěry měly být jiné (a to takové, že sporné pozemky splňují kritéria pro pozemky letištní).
19. Přípustnost dovolání tak nezakládají ani žalobcem značně obecně formulované otázky, které po dovolacím soudu požaduje zodpovědět. Jejich řešení nemůže mít samo o sobě vliv na závěry odvolacího soudu, a jejich řešení je proto nadbytečné.
20. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení nepřípustně za dovolatele formuloval právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
21. Dovolacímu soudu ani není zřejmé, jak by se řešení těchto otázek, s ohledem na jejich formulaci, mohlo promítnout do poměrů žalobce.
22. Přípustnost dovolání je však založena co do otázky omezení vlastnického práva vlivem ochranných pásem letiště a s tím související otázky práva na náhradu za takové omezení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). IV. Důvodnost dovolání K míře omezení vlastnického práva
23. Přípustnost a důvodnost je v této části dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o otázku míry a intenzity omezení vlastnického práva žalobce vlivem existence ochranných pásem letiště a s tím související právo na náhradu za takovéto omezení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014).
24. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
25. Podle § 1039 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen.
26. Podle § 37 odst. 1 zákona o civilním letectví se kolem leteckých staveb zřizují ochranná pásma. Ochranné pásmo zřídí Úřad opatřením obecné povahy podle správního řádu po projednání s úřadem územního plánování. Opatřením obecné povahy podle věty druhé Úřad stanoví parametry ochranného pásma a jednotlivá opatření k ochraně leteckých staveb.
27. Podle § 40 zákona o civilním letectví v ochranných pásmech leteckých staveb lze zřizovat zařízení a provádět činnosti jen se souhlasem Úřadu. Úřad souhlas udělí, nebude-li zařízení nebo činnost bránit leteckému provozu ani ohrožovat jeho bezpečnost a nepůjde-li o objekt vyžadující ochranu před hlukem.
28. Podle § 42 zákona o civilním letectví je provozovatel letiště nebo jiných leteckých staveb oprávněn i mimo ochranné pásmo, po předchozím prokazatelném informování vlastníka, vstupovat na cizí pozemky za účelem zajištění provozování letišť a jiných leteckých staveb, případně odstraňování překážek omezujících provozování letiště nebo leteckých staveb. Přitom je povinen dbát toho, aby užívání pozemků a staveb na nich stojících bylo co nejméně rušeno a aby vstupem a činnostmi nevznikly škody, kterým je možno zabránit. Výkon těchto oprávnění musí být omezen na nezbytnou dobu a nezbytnou míru. Vlastník nemovitosti je povinen strpět omezení vlastnického práva ke své nemovitosti při výkonu těchto oprávnění. Tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody podle občanského zákoníku.
29. Ochranným pásmem se rozumí zvlášť vymezené území, v němž se zakazují nebo omezují určité činnosti z důvodu veřejného zájmu. Existence ochranného pásma může vyplývat ze zákona nebo z podzákonného právního předpisu, popř. může být zákonným důsledkem jiného správního aktu, nebo je ochranné pásmo přímo stanoveno správním aktem. „Jádrem“ ochranného pásma bývá určitá stavba nebo jiný objekt (Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Jelikož ochranným pásmem dochází k omezení vlastnického práva, lze v obecné rovině uvažovat o tom, že vlastníkovi za omezení jeho vlastnického práva náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
30. Jsou-li ochranná pásma stanovena přímo na základě zákona, upravují příslušné předpisy zpravidla i právo vlastníka pozemku na náhradu za omezení jeho vlastnického práva jako je tomu např. v případě ochranných pásem vodních zdrojů [§ 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)], vodovodů a kanalizací [§ 7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích)], přírodních léčivých zdrojů [§ 34 odst. 1 zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon)], průzkumného území pro ložiskový průzkum (§ 16 odst. 4 zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu), zvláště chráněných území (§ 58 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), nemovitých kulturních památek (§ 17 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči), krematorií a veřejných pohřebišť (§ 12 odst. 3 a § 17 odst. 3 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů) apod. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011). V případě omezení vlastnického práva podle § 37 a násl. zákona o civilním letectví taková náhrada není výslovně stanovena [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 20, str. 719)]. To ovšem neznamená, že by vlastníkovi pozemku zatíženému ve veřejném zájmu ochranným pásmem leteckých staveb podle § 37 a násl. zákona o civilním letectví nepřináležela za žádných okolností náhrada za omezení vlastnického práva. Takový závěr by se totiž především v případech vysoké míry intenzity omezení vlastnického práva ochranným pásmem dostal do rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Na druhou stranu ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi musí být přiznána náhrada, obzvláště za situace, kdy ochranné pásmo vlastníka věci nijak zásadně neomezuje.
31. V této souvislosti je třeba upozornit na premisy, z nichž vychází jak judikatura Nejvyššího soudu, tak i judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012].
32. Soud, který o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva rozhoduje, proto musí podle konkrétních okolností případu posoudit, zda po vlastníkovi, který je omezen na svém vlastnickém právu z důvodu existence ochranného pásma a jemuž z příslušného zákona výslovně nevyplývá nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, lze ještě spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva způsobené existencí ochranného pásma bez náhrady, nebo zda je třeba mu přiznat náhradu za omezení vlastnického práva ochranným pásmem, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud by byl předmětný pozemek zatížen ochranným pásmem letiště, pak by bylo třeba zkoumat, zdali je vlastnické právo žalobce omezeno nad spravedlivou míru či nikoliv a zdali mu za takové omezení má přináležet spravedlivá náhrada.
33. Stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva není podle čl. 11 odst. 4 Listiny otázkou skutkovou, nýbrž se jedná o otázku právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012). Náhrada za omezení vlastnického práva má být proto stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zohlednit, nakolik ochranné pásmo vlastníka ve využívání jeho pozemku skutečně omezuje, jak dlouho ochranné pásmo trvá, jaký byl dosavadní a do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku. Lze přihlédnout například i k tomu, za jakých podmínek vlastník pozemek nabyl a zda již v okamžiku nabytí ochranné pásmo existovalo. Je však třeba upozornit, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze zcela odepřít jen z toho důvodu, že při koupi byl pozemek ochranným pásmem již omezen. Je však především na žalobci, který se náhrady domáhá, aby v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti, které posouzení jejího nároku z tohoto pohledu umožní.
34. Dovolací soud považuje v této věci úvahy odvolacího soudu za nepřiměřené, pokud odvolací soud uvedl, že omezení vlastnického práva žalobce ochrannými pásmy nedosahuje takové míry, která by umožňovala přiznání jakékoliv náhrady za omezení vlastnického práva a současně, že žalobce žalované nepředstavil žádný (vyjma výstavby polygonu) konkrétní záměr ohledně využití předmětných pozemků, a proto podle odvolacího soudu k faktickému omezování jeho vlastnického práva nedochází. Takový závěr neodpovídá zjištěnému množství a rozsahu ochranných pásem, které zasahují na předmětné pozemky a s tím spojenému omezení jejich užívání (viz bod 26 rozsudku soudu prvního stupně). To i s ohledem na zcela opačný závěr soudu prvního stupně, že žalobci zbylo pouze „holé vlastnictví“ a že omezení zasáhlo „samotnou podstatu vlastnictví“. Sám odvolací soud přitom uvedl, že žalobce nesmí na pozemcích zřizovat stohy, siláže, hnojiště, krmelce, skládky a jiná zařízení zvyšující výskyt ptactva na letišti, nesmí mít na pozemcích umístěny objekty o něco málo převyšující 180 cm, nesmí zde umisťovat jakákoliv nová světla bez souhlasu žalované, nesmí pozemky pronajmout za účelem stavby vedení vysokého nebo velmi vysokého napětí, nesmí na nich zřizovat trvalé stavby mimo účely letiště a dočasné stavby jen s předchozím souhlasem žalované, musí strpět překročení stanovených hygienických limitů hluku.
35. Dovolací soud připomíná, že nalézací soudy jsou povinny odůvodnit závěr o nároku na přiměřenou náhradu na základě konkrétních zjištění o míře intenzity omezení vlastnického práva ochranným pásmem. Úvaha odvolacího soudu, že žalobce „může vykonávat jakoukoliv činnost s výjimkou těch činností, které jsou omezeny v důsledku existence ochranných pásem, přičemž jakákoliv činnost na těchto pozemcích podléhá schválení žalovanou“ nijak blíže nevysvětluje, jak konkrétně může žalobce pozemky užívat, resp. jak konkrétně je jeho vlastnické právo omezeno.
36. Stejné lze uvést k závěru, že legitimní očekávání žalobce bylo naplněno ziskem z inkasa nájemného od žalované za období od 24. 8. 2005 do 31. 1. 2010 v částce přes 5 000 000 Kč při prvotní investici žalobce 385 588 Kč. Z této úvahy nelze především nijak zjistit, jak se výše inkasovaného nájemného za užívání pozemků v době před zřízením ochranných pásem promítla do nároku na náhradu za omezení vlastnického práva po jejich zřízení. To i s ohledem na (podle dovolacího soudu nepřiměřenou) úvahu o neexistujícím podstatném omezení vlastnického práva žalobce.
37. S ohledem na zjištěný rozsah omezení a v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, lze dovodit, že prostřednictvím ochranných pásem zasahujících na pozemky žalobce byla zasažena samotná podstata jeho vlastnictví, a že jeho vlastnické právo je ochrannými pásmy významně omezeno. Jestliže přesto odvolací soud bez dalšího nepřiznal žalobci nárok na jakoukoliv náhradu za takovéto omezení, je jeho závěr v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. IV. Závěr a náklady řízení
38. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
39. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí míru omezení vlastnického práva žalobce ochrannými pásmy letiště, přihlédne ke všem okolnostem projednávané věci a s tím související případné náhrady za omezení vlastnického práva a své úvahy řádně odůvodní.
40. Odvolací soud je vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první o. s. ř.).
41. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu