USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Z. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem,
advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému J. S.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se
sídlem v Jihlavě, Židovská 1143/31, o určení vlastnického práva k pozemkům,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 102/2015, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.
května 2020, č. j. 20 Co 105/2019-617, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného JUDr. Miloslava Voborníka, advokáta se sídlem v Jihlavě, Židovská
1143/31.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. 12. 2018, č. j. 11 C 102/2015-452, určil, že žalobkyně má ve svém
výlučném vlastnictví pozemky parc. č. XY o výměře 187 m2, zahrada, a parc. č.
XY o výměře 105 m2, ostatní plocha, jiná plocha, vše v k. ú. XY, nově oddělené
a označené geometrickým plánem společnosti GEONOVA s. r. o. ze dne 1. 4. 2016,
č. plánu 417-1087/2016 (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), dále rozhodl
o nákladech řízení (výroky II–IV).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 20 Co 105/2019-506, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 22 Cdo
3404/2019-546, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 20 Co
105/2019-617, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III a jinak jej
změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně v dovolání především zdůrazňuje
dlouhodobost držby připlocených a osázených předmětných pozemků jí a jejími
právními předchůdci a také to, že o dobrou víru přišla až v roce 2014 při
seznámení se s digitalizací pozemků. Geometrický plán č. 148-555/96 ze dne 30. 8. 1996 nebyl přílohou její žádosti o vydání stavebního povolení ani žádosti o
zápis stavby do katastru nemovitostí. Podkladem byl geometrický plán z roku
1979, z něhož žalobkyně také vycházela. Neměla důvod předpokládat, že bude
vytvořen další plán, naprosto odlišný od původního. Žalovaný byl navíc
účastníkem stavebního řízení a měl tak možnost se s geometrickým plánem
seznámit. Žalobkyně se s geometrickým plánem z roku 1996 seznámila až v roce
2014. Listina s tímto geometrickým plánem není opatřena jejím podpisem,
podepsal ji pouze geodet (označen jako objednatel). Žalobkyně nepředpokládala,
že by geodet provedl odlišné zakreslení do katastrálních map, aniž by o změnách
informoval katastrální úřad a vlastníky pozemků. Odvolací soud ve svém původním
rozhodnutí správně vyhodnotil, že nebylo nutné porovnávat výměry pozemků v
souvislosti s přístavbou v roce 1996 (přístavba byla zhotovena na opačné straně
pozemku, než leží předmětné pozemky) a za tím účelem vyhotoveným geometrickým
plánem. Dovolací soud uzavřel, že byl geometrický plán z roku 1996 přílohou
žádosti o zápis novostavby, a uložil odvolacímu soudu opětovně posoudit možný
dopad na dobrou víru žalobkyně. Žalobkyně ale tento plán k její žádosti
nepřikládala; vzhledem k nesrovnalostem ve vyměřených hranicích v plánu oproti
katastru by ani podkladem být nemohl. Odvolací soud pak v dalším řízení zcela
opustil své předchozí úvahy. Uvedl, že v darovací smlouvě z roku 1995 byl odkaz
na znalecký posudek z roku 1995, ale nehodnotil, co bylo jeho obsahem. Postupoval v rozporu se závěry dovolacího soudu, neboť neučinil jednoznačný
závěr o ztrátě dobré víry. Žalobkyně ani její manžel o existenci plánu z roku
1996 neměli ponětí. Závěr, že se geometrický plán z roku 1996 dostal do
dispozice žalobkyně, nemá oporu v provedeném dokazování, další tvrzené
skutečnosti naopak nezohlednil. Odvolací soud se cítil být v tomto ohledu vázán
rozhodnutím dovolacího soudu, jenže dovolací soud pouze uložil se touto
problematikou zabývat. Nesouhlasí ani se závěrem o právních důsledcích možného
vydržení předmětných pozemků rodiči žalobkyně. Odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jednak
jde o nedostatečné odůvodnění. Odvolací soud zásadně změnil svůj názor a
ignoroval důkazy prokazující dobrou víru žalobkyně. Ve zrušeném rozhodnutí
odvolací soud správně zohlednil rozsah výměry předmětných pozemků a uvedl, že
dobrou víru držitele lze vyloučit pouze, jsou-li tu okolnosti, že držitel věděl
nebo musel vědět o držbě cizího pozemku. Podle rozsudku sp. zn. 26 Cdo 662/2010
je nutné přihlédnout ke všem okolnostem, podle rozsudku sp. zn.
22 Cdo
2009/2014 oprávněnou držbu nevylučuje absence vytyčení hranice pozemků s tím,
že významné je zejména společné oplocení, rozsah užívání právními předchůdci
apod., a podle rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1096/2010 trpí-li vlastník držiteli
držbu po řadu let, je pak nezbytné vycházet z toho, že ani on nepředpokládal,
že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření uvedl konkrétní důvody, pro které podle jeho názoru
žalobkyně nemohla být v dobré víře, resp. důvody vedoucí k zániku její dobré
víry. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobkyně ve většině svého obsáhlého dovolání polemizuje se skutkovými závěry
odvolacího soudu (zejm. s možností seznámit se s geometrickým plánem z roku
1996). K tomu dovolací soud uvádí, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení. Z toho a contrario vyplývá, že
dovolací soud je skutkovým posouzením věci nalézacími soudy vázán, a proto tyto
závěry není možné v dovolacím řízení úspěšně napadnout. Dovolací soud se proto
námitkami založenými na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu nemohl
zabývat. Žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od dřívější praxe v
rozhodování dovolacího soudu v otázce procesního práva, neboť nedostatečným
způsobem odůvodnil svůj rozsudek (nevypořádal se se zásadní změnou svého názoru
a ignoroval důkazy prokazující dobrou víru žalobkyně). Tato námitka však nemůže
založit přípustnost dovolání proto, že žalobkyně ve vztahu k ní neuvádí, od
jaké konkrétní judikatury týkající se odůvodnění rozhodnutí by se měl odvolací
soud odchýlit. Má-li přitom být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto,
že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1/2014 pod R 4/2014 civ.)]. Dále žalobkyně rozporuje především závěr ohledně její dobré víry. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří,
se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], podle něhož
„oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu
věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v
Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je
třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence
dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy
soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C
1 068 v Souboru)].
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány
skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru,
tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008
(uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]. Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se
nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí
i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku,
který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele
jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s
tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali
nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická
hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné
na www.nsoud.cz)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, i zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem
práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není
přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o
skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je
způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005
(uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. S těmito závěry se Nejvyšší soud
následně ztotožnil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015
(uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru). V rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci sp. zn. 22 Cdo 3404/2019
dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že nedostatečně zohlednil nastíněnou
možnost žalobkyně seznámit se s průběhem hranic mezi předmětnými a jejími
pozemky. Odvolací soud totiž ve svém předchozím rozhodnutí paušálně odmítl, že
by žalobkyně měla porovnávat výměru pozemků se znaleckým posudkem zhotoveným
při darování pozemků žalobkyni v roce 1995 a s geometrickým plánem z roku 1996,
který byl podle jeho závěrů zhotovený v souvislosti s přístavbou k rodinnému
domu žalobkyně. Závěry o existenci těchto dokumentů se podávají rovněž z
rozsudku soudu prvního stupně (body 20 a 31).
Dovolací soud proto ve svém
kasačním rozhodnutí odvolacímu soudu uložil, aby zkoumal možný vliv těchto
dokumentů – měly-li nebo mohly-li se dostat do sféry žalobkyně – na její dobrou
víru, aniž by výslovně předjímal, jakým způsobem má tyto důkazy hodnotit. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že nemohl uvěřit tvrzení žalobkyně
v tom, že se s citovaným geometrickým plánem seznámila až při nahlédnutí do
katastru nemovitostí dne 19. 11. 2014, neboť předně se už v roce 1996 dostal do
dispozice jejího manžela, který jej i podepsal, čímž se nutně dostal i do
dispozice samotné žalobkyně. Tento závěr odrážel argumentaci dovolacího soudu
vyslovenou v kasačním rozhodnutí ve směru, že záležitosti v příslušných
řízeních za žalobkyni vyřizoval její manžel a v takovém případě je nutno
informovanost o obsahu jednotlivých konkrétních listin přičítat žalobkyni. Opačný názor by totiž znamenal, že pokud by žalobkyně požádala o vyřízení
příslušných záležitostí svého manžela jakožto nejbližšího rodinného
příslušníka, pak by se tím bez dalšího zbavila rizika, že pro obsah konkrétních
listin by došlo ke ztrátě její dobré víry. Žalobkyně dne 19. 10. 1996 požádala o zápis novostavby přístavby kuchyně a
uvedla, že předkládá její aktuální zaměření geometrickým plánem, což nemohl být
jiný plán, než nově vypracovaný v roce 1996. Zejména to nemohl být jí tvrzený
plán z roku 1979, na němž jakákoliv přístavba až z roku 1996 logicky nemohla
být ještě zakreslena. Nadto pokud by pro účely přístavby domu žalobkyni
postačoval plán z roku 1979, nebylo by třeba vyhotovovat další plán v roce
1996, který zde sloužil výlučně a jen potřebám žalobkyně v souvislosti s její
přístavbou. V geometrickém plánu z roku 1996, resp. jemu předcházejícímu
záznamu podrobného měření změn ze dne 26. 8. 1996, je žalobkyně uvedena jako
nabyvatel přístavby, resp. objednatel měření a potažmo tedy dle něj
vyhotoveného geometrického plánu. Je tudíž naprosto nevěrohodné, že by se s
nimi ona či její manžel (který za žalobkyni vyřizoval stavební povolení k
přístavbě domu a podepisoval listiny pro stavební úřad) ještě v roce 1996 s
jejich vyhotovením neseznámili a nijak se o něj nezajímali. Pokud by je ale
přesto nechali bez povšimnutí, ačkoliv byly v jejich dispozici, pak nejednali s
běžnou opatrností a došlo u nich k narušení dobré víry ohledně držby sporných
nemovitostí tak, jak uzavřel Nejvyšší soud. Vzhledem ke ztrátě dobré víry tak
žalobkyně předmětné pozemky ke dni 16. 5. 2005 nemohla vydržet. Rozhodnutí
odvolacího soudu tak není založeno na závěru, že by na straně žalobkyně
scházela dobrá víra, ale na závěru, že v důsledku konkrétních skutečností došlo
v průběhu vydržecí doby k její ztrátě. To odpovídá té části předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve
které vysvětlil, že již pouhým nahlédnutím do příslušného geometrického plánu
ve vztahu k uvedení skutečné hranice a rohu rodinného domu je patrná zásadní
odlišnost oproti stavu faktickému, kde se hranice označená plotem nenachází v
blízkosti rohu rodinného domu, ale ve vzdálenosti mnohem větší.
Tyto závěry ostatně dovolatelka v dovolání nijak právně významně nezpochybňuje,
neboť její procesní obrana je založena na procesně nepřípustně zpochybněném
skutkovém zjištění, že se s uvedeným geometrickým plánem seznámila. Dovolací soud nepovažuje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou, a proto
v dovolacím řízení obstojí. Pokud jde o skutková zjištění a hodnocení
odvolacího soudu, těmi je dovolací soud, jak již bylo uvedeno výše, vázán a
nemohl je přezkoumávat. Další aspekty úvahy odvolacího soudu odrážejí
judikaturu Nejvyššího soudu. Jestliže žalobkyně v roce 1996 přišla o svoji
dobrou víru, neboť se s geometrickým plánem žalobkyně nebo její manžel
seznámili (ve vztahu k němu to vyplývá z dokazování), nemohla být v
omluvitelném omylu ohledně držby předmětných pozemků. Taková ingerence byla bez
ohledu na prokázanou dlouhodobost držby, užívání předmětných pozemků právními
předchůdci žalobkyně i jejich připlocení způsobilá vyvolat u držitele
pochybnosti o oprávněnosti držby, o čemž svědčí i výše citovaná ustálená
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dospěl-li pak odvolací soud k závěru, že i kdyby došlo k vydržení vlastnického
práva již rodiči žalobkyně, nemohli je darovací smlouvou převést v roce 1995 na
žalobkyni, neboť jejím předmětem byly jen pozemky v ní uvedené, nikoliv další,
cizí pozemky žalovaného, byť by už byli jejich vlastníky na základě vydržení,
přičemž vydržením části cizího pozemku nelze rozumět zvětšení hranic vlastního,
sousedního pozemku, nýbrž nabytí vlastnictví k jinému, novému a samostatnému
pozemku, pak ve vztahu k naznačené polemice s těmito závěry zcela schází
jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání. I v této části dovolání se pak zdá,
že dovolatelka nenaznačuje smluvní nabytí pozemku, ale argumentuje ve prospěch
existence její dobré víry, tj. ve prospěch závěru o vydržení vlastnického
práva. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením,
může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 4. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu