22 Cdo 3298/2024-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. Ž., zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, proti žalovanému D. V., zastoupenému Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 190/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně–pobočky v Jihlavě ze dne 23. 4. 2024, č. j. 54 Co 162/2023-131, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně– pobočky v Jihlavě ze dne 23. 4. 2024, č. j. 54 Co 162/2023-131, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Palatického, advokáta se sídlem v Brně, Údolní 567/33.
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 11 C 190/2022-88, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, a dále pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ Přídělový plán nebo jiný podklad (GP) parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a p. č. XY, to vše v k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“ nebo jen „pozemky“) (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Zamítnutí žaloby soud prvního stupně zdůvodnil tím, že žalobkyně neprokázala splnění zákonných podmínek vydržení, konkrétně neprokázala svou dobrou víru v to, že by jí vlastnické právo k pozemkům patřilo. Z dokazování naopak vyšlo najevo, že žalobkyně od počátku věděla, že pozemky patří jejímu bratrovi, který je nabyl na základě darovací smlouvy. Sama uvedla, že se tak v rodině dohodli. Proto nemohla být přesvědčená, že je sama vlastnicí předmětných pozemků. Tomu navíc odpovídala i její následná snaha spolu s dcerou pozemky od bratra odkoupit.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně–pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 54 Co 162/2023-131,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívala
se, že dovolání je přípustné, poněvadž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení několika otázek. Odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k pozemkům. Dále upozornila na to, že otázka originárního nabývání pozemků ve veřejné dražbě je z jejího pohledu dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Následně uvedla, že odvolací soud opomenul některé jí navržené důkazy. A na závěr odvolacímu soudu vytkla, že se neřídil zásadou zákazu reformationis in peius při vyčíslování nákladů řízení.
5. Žalovaný k dovolání uvedl, že podle jeho názoru není dovolání přípustné, protože žalobkyně řádně nevymezila dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti. Ačkoliv splnění těchto náležitostí tvrdila, nenaplnila je. Proto navrhoval dovolání odmítnout.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolatelka nejprve předložila dovolacímu soudu svou pochybnost o správnosti závěru odvolacího soudu ohledně otázky vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně v dovolání namítala, že už od roku 1986, respektive od roku 1992, jedná ve vztahu k pozemkům jako vlastník. Z toho dovozovala, že splnila dobu potřebnou pro vydržení vlastnického práva k pozemkům. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že o vydržení práva k pozemkům v případě žalobkyně nemůže jít, protože žalobkyně od počátku věděla, že hospodaří na pozemcích, které patří jejímu bratrovi. Žalobkyně v dovolání zpochybňovala, že odvolací soud, respektive už i soud prvního stupně, dospěly z provedeného dokazování ke správným zjištěním. Žalobkyní namítaná nejasnost se ale týká dokazování skutkového stavu a skutkových zjištění, nikoli právního posouzení.
10. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A contrario současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán. Žalobkyní uváděné skutkové námitky proto nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
11. Odvolací soud (bod 25 odůvodnění jeho rozsudku) vyšel ze samotných tvrzení žalobkyně, že „se držby předmětných pozemků ujala v roce 1992 (viz obsah podání žalobkyně – repliky ze dne 20. 4. 2023 na č. l. 140 spisu) s tím, že tehdy byl jejich vlastníkem její bratr M. Z., kdy na tomto (že bratr bude vlastníkem) se v rodině domluvili (viz vyjádření žalobkyně při jednání soudu prvního stupně, které se konalo dne 20. 6. 2023)“.
12. Následně pak v této souvislosti (bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) uzavřel, že „pokud tedy žalobkyně předmětné pozemky užívala s vědomím, že jsou vlastnictvím někoho jiného (jejího bratra), absentovala na její straně držební vůle (animus possidendi), byť by je i užívala, obhospodařovala je, spravovala je a starala se o ně, jako by jí patřilo vlastnické právo. Tento závěr současně odůvodňuje neprovedení důkazů, které žalobkyně navrhla právě za účelem prokázání toho, jak předmětné pozemky v průběhu doby užívala“.
13. Ve vztahu k tomuto pro věc klíčovému závěru odvolacího soudu neobsahuje dovolání žádnou právní otázku, která by měla založit přípustnost dovolání a která by měla mít zobecňující povahu. Dovolatelka zjevně nesouhlasí se základním závěrem, že věděla o tom, že pozemky patří jejímu bratrovi; to je ovšem závěr bez jakýchkoliv pochybností skutkový, který dovolacímu přezkumu nepodléhá a na základě dokazování a obsahu spisu o něm ostatně nemá dovolací soud sebemenší pochybnost.
14. Naopak právní posouzení zjištěného skutkového stavu provedly oba soudy v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pokud držitel od počátku ví, že užívá pozemky, které jsou ve vlastnictví jiného, na základě jiného právního důvodu, chybí u něj jeden ze dvou základních předpokladů pro vznik držby, a sice držební vůle (animus possidendi) – (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2315/2024). K vydržení vlastnického práva žalobkyní tak na tomto skutkovém základě nemohlo dojít. S tímto pro věc určujícím právním závěrem pak v rovině právní dovolatelka ostatně ani nijak nepolemizuje.
15. Další otázkou, která podle dovolatelky zakládá přípustnost jejího dovolání, je otázka originárního nabývání pozemků ve veřejné dražbě, která je podle jejího názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobkyně se domnívá, že veřejná dražba předmětných pozemků neproběhla v souladu se zákonem. V návaznosti na to odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou podle jejího názoru navzájem v rozporu.
16. K tomu dovolací soud uvádí pouze tolik, že z důvodů procesní ekonomie se otázkou nabývání ve veřejné dražbě vůbec nezabýval, jelikož ta není pro určení vlastnictví žalobkyně rozhodná. Soud už v předchozích odstavcích uvedl, že je vázán skutkovým stavem zjištěným před odvolacím soudem, tedy že žalovaná od počátku věděla, že pozemky patří jejímu bratrovi. Z toho odvolací soud správně vyvodil, že se nestala vlastnicí pozemků na základě vydržení. Tím pádem je nerozhodné, jakým způsobem vlastník s pozemky dále nakládal či zda je někdo jiný získal v dražbě. I kdyby dražba pozemků vůbec neproběhla, na vlastnictví žalobkyně by to nemělo žádný vliv.
17. Další námitka dovolatelky směřovala vůči vedení řízení. Žalobkyně se domnívala, že odvolací soud opomenul provést některé jí navržené důkazy, a že tím bylo zkráceno její právo na spravedlivý proces.
18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). V souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. je na rozhodnutí soudu, které důkazy považuje za nezbytné k provedení, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k opomenutí důkazu, čímž je porušeno účastníkovo právo na spravedlivý proces (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1380/2024, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08).
19. V posuzovaném případě soud prvního stupně, který dokazování vedl, důkazní návrhy usnesením zamítl s odůvodněním, že jsou již nadbytečné, protože skutkový stav už má za dostatečně prokázaný a navržené důkazy nemohou do řízení přinést nic nového ohledně skutečností rozhodných pro rozhodnutí ve věci (bod 17 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud s tímto závěrem pracoval a ztotožnil se s ním ve svém odůvodnění (bod 27 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tím soudy v souladu s výše citovanou judikaturou dostály svým zákonným povinnostem, a nejednalo se tedy o opomenuté důkazy. Proto ani tato námitka žalobkyně nezakládá přípustnost dovolání.
20. Nakonec ještě žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že se při vyčíslování nákladů řízení neřídil zásadou zákazu reformationis in peius.
21. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
22. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]
24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu