22 Cdo 3556/2024-639
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně T. H., zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, proti žalovanému F. H., zastoupenému Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze, Rýmařovská 561, o zrušení společného jmění manželů a o úpravu správy společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 38/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 28/2024-583, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 26 C 38/2022-502, zamítl žalobu na zrušení společného jmění účastníků (výrok I). Založil žalovanému oprávnění jednat samostatně a bez souhlasu žalobkyně ve věcech specifikovaných ve výroku rozsudku (výrok II). Zakázal žalovanému pronajímat tam specifikovanou bytovou jednotku a zprostil jej povinnosti platit platby spojené s užíváním této bytové jednotky, hradit závazky spojené s údržbou, správou a užíváním (výrok III), nadále je však povinen platit splátky hypotéčního úvěru spojeného s touto bytovou jednotkou (výrok IV); žalobkyni založil oprávnění užívat tuto bytovou jednotku ke svému bydlení (výrok V). Uložil žalovanému povinnost platit z částky získané za pronájem bytových jednotek specifikovaných ve výroku II žalobkyni měsíčně 5 000 Kč (výrok VI). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VII a VIII).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 28/2024-583, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že společné jmění účastníků zrušil, a ve výrocích II–VIII jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako otázku vymezil, zda odvolací soud splnil veškeré zákonem stanovené podmínky uvedené zejména v § 213 a § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) pro to, aby mohl v dané věci dospět k jiným skutkovým závěrům a založit na nich své rozhodnutí, kterým změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a zda postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces a soudní ochranu. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, případně tyto otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a měly být vyřešeny jinak. V dovolání odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3477/21, I. ÚS 273/06, II. ÚS 385/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1901/98, 20 Cdo 1418/2002, 32 Cdo 2766/2014, 21 Cdo 2406/2015 a 21 Cdo 1472/2017. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl dokazování. Pouze se žalovaného dotázal, proč v září 2020 přestal využívat „rodinný“ účet k inkasu a úhradě některých plateb souvisejících s pronájmem bytů, k čemuž žalovaný uvedl, že to bylo z důvodů probíhajícího jednání o zúžení SJM se žalobkyní. Na základě takového sdělení nemohl odvolací soud dospět k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud prvního stupně, neboť k této otázce se žalovaný již v průběhu řízení opakovaně podrobně písemně vyjadřoval i s uvedením důvodů; posouzení ani neproběhlo v kontextu dalších důkazů. Rozhodnutí má být i nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neuvedl, na základě jakých důkazů a skutečností dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. Žalovaný ani nebyl poučen, že odvolací soud hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění. Bylo-li navíc potřeba nových skutečností, měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby mu přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Dovolací soud předesílá, že dovolání je z formálního hlediska na hraně projednatelnosti. Ačkoliv má dovolání sloužit k řešení zobecnitelných a zobecňujících právních otázek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 14/2024), je v zásadě celá podstata dovolání v této věci založena na zdůraznění individuálních okolností daného případu, resp. na zdůrazňování namítaných pochybení v procesním postupu odvolacího soudu. Chybí v něm proto vymezení takové zobecnitelné otázky, kterou by se měl dovolací soud zabývat a jejíž zodpovězení by sloužilo ke sjednocování rozhodovací praxe. Navíc žalovaný přípustnost svých námitek váže na tři vzájemně si odporující předpoklady přípustnosti dovolání – řešení naznačovaných otázek má být v rozporu s rozhodovací praxí, zároveň neměly být dosud řešeny a zároveň je má dovolací soud řešit jinak, než doposud činil.
9. Nad rámec závěru o neprojednatelnosti dovolací soud pro úplnost uvádí, že dovolací důvody nejsou ani věcně důvodné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe namítané žalovaným neodchýlil.
10. Jádro argumentace žalovaného směřuje k tomu, že odvolací soud nemohl bez provedení dokazování dospět ke skutkovému zjištění, a to že žalovaný v září 2020 učinil kroky, jimiž změnil trvalé odchozí platby týkající se pronájmů (bytů) a zároveň podnikl kroky k tomu, aby příjmy z pronájmů nechodily na účet vedený na jméno žalobkyně. A dále, že žalovaný změnou nastavení plateb v září 2020 znemožnil žalobkyni nakládat se společnými finančními prostředky, spolurozhodovat o jejich nakládání a mít o jejich výši a využití přehled. Tyto skutkové závěry odvolací soud považoval za rozhodné pro své právní posouzení věci, kterým se odchýlil od právního závěru soudu prvního stupně.
11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 (publikovaného pod č. 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), „shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním“ (srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.).
12. Z napadeného rozsudku i zvukového záznamu jednání odvolacího soudu konaného dne 20. 3. 2024 vyplynulo, že žalovaný na dotaz odvolacího soudu potvrdil, že příchozí ani odchozí platby z nájmů bytů od září 2020 už na účet žalobkyně nechodily. To ostatně potvrzuje i žalovaný v bodě 16 dovolání. Tím odvolací soud vzal tento skutkový závěr (skutkové zjištění) za vyplývající ze shodných tvrzení účastníků, neboť se žalobní tvrzení žalobkyně shodovalo s tvrzením žalovaného. Takový postup je v souladu s občanským soudním řádem i výše uvedeným rozhodnutím Nevyššího soudu; učinil-li odvolací soud ve sporném řízení skutkové zjištění ze shodných tvrzení účastníků, nemusel k otázce provádět, resp. doplňovat, dokazování. Rozhodný přitom není ani argument žalovaného, že dříve – v průběhu řízení před soudem prvního stupně – uvedl jiné tvrzení (k vázanosti tvrzením srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006, dostupné, stejně jako jeho níže citovaná rozhodnutí, na www.nsoud.cz).
13. Judikatura odkazovaná žalovaným proto na řešení uvedené námitky nedopadá, pročež se od ní odvolací soud ani nemohl odchýlit. Ústavní soud i Nejvyšší soud v rozhodnutích uvedených v bodu 3 tohoto rozhodnutí své závěry vztahovaly k situacím výkladu § 213 o. s. ř., v nichž odvolací soud učinil odlišný skutkový závěr na základě důkazu, aniž by dokazování zopakoval nebo doplnil. Nešlo v nich však o případy, ve kterých by soud skutečnost zjistil ze shodných skutkových tvrzení účastníků, jako tomu bylo v řešené věci.
14. Nutno zdůraznit, že na uvedeném rozhodném tvrzení ohledně nemožnosti žalobkyně podílet se od září 2020 na nakládání a na rozhodování ohledně majetku ve společném jmění manželů je přímo samotná žaloba žalobkyně založena a tuto okolnost žalobkyně zdůraznila i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který žalobu na zrušení společného jmění manželů zamítl. Dovolateli pak muselo být zřejmé, že se touto námitkou a argumentací odvolací soud zabývat bude. Jestliže na základě tohoto rozhodného tvrzení jako okolnosti významné pro právní posouzení věci odvolacím soudem odvolací soud poté, kdy je žalovaný v odvolacím řízení učinil nesporným, založil své právní posouzení věci, nelze takovému postupu odvolacího soudu nic vytknout. Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně neučinil žádné odchylné skutkové závěry oproti přijatým skutkovým závěrům soudu prvního stupně; naopak výslovně konstatoval, že soud prvního stupně (bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a zjevně jej pouze doplnil o uvedené skutkové zjištění podávající se ze shodných tvrzení účastníků, které dokreslovalo celkový zjištěný skutkový stav vztahů mezi účastníky. S klíčovou právní úvahou odvolacího soudu, že uvedené skutkové zjištění je zásadní pro závěr o splnění podmínek pro zrušení společného jmění manželů (účastníků) pak dovolání nepolemizuje (právně argumentačně ani v rovině přípustnosti dovolání) vůbec.
15. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu ani jiných právních předpisů nevyplývá žalovaným v bodě 18 naznačovaná povinnost odvolacího soudu poučit žalovaného, že hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu nesmí být toliko překvapivé či nepředvídatelné, což v daném ohledu nepochybně není. 16. „Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé, je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, dostupné na nalus.usoud.cz).
17. Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil souhrnně následně např. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012).
18. Rozhodnutí odvolacího soudu tak může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Postačují-li v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, pak ani při případném jiném právním názoru soudu není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, nebo ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4924/2016). Zde ani ze strany odvolacího soudu navíc o odlišné právní posouzení věci ve smyslu shora uvedeném nešlo, neboť jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud shodně věc posoudily podle § 724 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dospěly toliko při jeho aplikaci k odlišným právním závěrům.
19. Namístě nebylo ani poučit žalovaného podle § 118a o. s. ř. Ačkoliv má i soud v odvolacím řízení povinnost poučovat podle § 118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2539/2023), podle ustálené rozhodovací praxe se má takové poučení poskytnout v případě, kdy by jinak účastník neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1460/2019) nebo přistoupí-li soud ke změně právní kvalifikace projednávané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018). Odvolací soud však v řešené věci své rozhodnutí nezaložil na neunesení těchto procesních břemen ani se – jak je uvedeno výše – neodchýlil od právní kvalifikace nároku v žalobě a aplikovaného i soudem prvního stupně. Dovolacímu soudu proto není jasné, ohledně čeho by měl odvolací soud žalovaného v kontextu § 118a o. s. ř. poučovat. Jestliže má žalovaný na mysli poučení o tom, že odvolací soud hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, lze podotknout, že podle zvukového záznamu jednání odvolacího soudu konaného den 20. 3. 2024 v řízení taková informace zazněla. Po učiněném přednesu žalovaného odvolací soud vyslovil, jaký skutkový závěr z tvrzení, co na jednání zazněla, plyne, čímž je pro žalovaného učinil předvídatelným.
20. Argumentace ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a potřeby, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jsou pak pouze tvrzenými vadami řízení, kterými se dovolací soud nemůže zabývat, pokud dovolání není přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pojí-li ostatně dovolatel své přesvědčení o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu toliko s výtkou, že odvolací soud neuvedl, na základě čeho dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, je z výše uvedeného bez pochybností jasné, že klíčové skutkové zjištění učinil ze shodných tvrzení účastníků řízení.
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu