22 Cdo 4924/2016

22 Cdo 4924/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka

ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem

v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované K. Š., zastoupené Mgr. Jiřím

Šolcem, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, o zaplacení částky 175 203

Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 19 C

232/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 11. 5. 2016, č. j. 7 Co 757/2016-433, takto:

Dovolání se odmítá.

Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2016,

č. j. 19 C 232/2014-404, zamítl žalobu o zaplacení částky 175 203 Kč se

zákonným úrokem z prodlení od 16. 10. 2014 do zaplacení (výrok I.), uložil

žalované povinnost zaplatit žalobci v obecné pariční lhůtě částku 1 971 Kč s

úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 16. 10. 2014 do zaplacení (výrok II.)

a žalobci uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám

jejího zástupce náklady řízení ve výši 66 828,30 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce

usnesením ze dne 11. 5. 2016, č. j. 7 Co 757/2016-433, rozsudek soudu prvního

stupně ve výrocích I. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud při posouzení nároku žalobce na peněžité plnění ve výši 168 000

Kč (úhrada podílu žalované na nákladech na pořízení společného pozemku,

projektové dokumentace a na provádění společné stavby) se neztotožnil se

závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o nárok z bezdůvodného obohacení, ale

o plnění ze smlouvy a v důsledku námitky promlčení vznesené žalovanou nemůže

být promlčen. Odkázal na § 37 odst. 1 a § 136 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jenž na

právní posouzení věci aplikoval vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012

Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Uvedl, že žalobcem tvrzenou dohodu o

povinnosti žalované podílet se na nákladech na pořízení společné nemovité věci

nelze považovat v části předmětu financování („provádění stavby“) za neurčitou,

neboť v době jejího uzavření nemohla být známa konečná podoba budoucího

společného domu. Ustanovení § 136 odst. 1 obč. zák. a judikatura dovolacího

soudu ustanovení reflektující (odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, a na rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004) umožňují, aby budoucí

spoluvlastníci uzavřeli smlouvu o vzniku spoluvlastnictví i ke stavbě, která má

teprve vzniknout, a v rámci smluvní autonomie si mohou dohodnout i další

otázky, tedy například i způsob financování společné věci. Nebylo přitom nutné

a z povahy věci to není ani vždy možné, aby spoluvlastníci znali přesnou výši

nákladů spojených s výstavbou domu. Postačí shoda o rámcových parametrech

zamýšlené stavby, například odkazem na projektovou dokumentaci. Žalobcem

tvrzená dohoda o způsobu financování společného domu a o následné povinnosti

žalované podílet se polovinou na nákladech formou splátek není v rozporu se

zákonem. Navíc nelze preferovat výklad, který z formálních důvodů vede k závěru

o neplatnosti právního jednání. V souvislosti se závěrem o platném uzavření

dohody odvolací soud označil za nesprávný postup soudu prvního stupně, který

žalobci poskytl poučení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o.

s. ř.“). Uvedl, že poučovací povinnost má ve smyslu citovaného ustanovení

objektivní povahu a její potřeba nastane pouze tehdy, pokud soud na základě

správného právního názoru vyzve účastníka řízení k doplnění takových rozhodných

skutečností, jež právnímu názoru korespondují. V ostatních případech znamená

postup podle citovaného ustanovení, respektive absence takového postupu, vadu

řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost

vymezila odkazem na zákonná hlediska rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s

judikaturou soudu dovolacího, a věci dovolacím soudem dosud neřešené. Dále

vymezila důvod přípustnosti dovolání tak, že věc má být dovolacím soudem

posouzena odchylně od soudu odvolacího. Nesouhlasila se závěrem odvolacího

soudu, že soud prvního stupně žalobce neměl v důsledku jiného právního názoru

na uplatněný nárok poučovat podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Připomněla, že i pro

případ, že by postup soudu prvního stupně nebyl správný, mohl žalobce setrvat

na právní kvalifikaci nároku jako plnění ze smlouvy. Žalobce však po poučení

soudem prvního stupně právní kvalifikaci nároku změnil, když jako důvod

požadovaného plnění uvedl, že investoval do výstavby nemovitosti, která je v

podílovém spoluvlastnictví účastníků. Přesto však odvolací soud, aniž by si k

tomu opatřil náležitý skutkový podklad, uzavřel, že účastníci uzavřeli platnou

dohodu o způsobu financování společného domu, jejíž obsah ovšem nebyl žalobcem

ani tvrzen. Odvolací soud proto nemohl dospět k závěru, že žalované plnění je

nárokem ze smlouvy, pokud se žalobce domáhal svého nároku z důvodu jiného. Dále

žalovaná namítala, že usnesení odvolacího soudu řešilo otázku hmotného práva,

tj. zda může být v režimu hospodaření se společnou věcí (§ 137 obč. zák.)

uzavřena dohoda spoluvlastníků o investicích do ještě neexistující věci, v

rozporu se zákonem. Takovou dohodu je možné, jak správně uzavřel soud prvního

stupně, uzavřít pouze ohledně věci již existující. Nárok žalobce tak nemohl být

kvalifikován jako majetkové právo investujícího spoluvlastníka dle § 137 obč.

zák., ale jako bezdůvodné obohacení. Pro tento případ však již byl nárok

promlčen, což také žalovaná namítla. Navrhla, aby dovolací soud usnesení

odvolacího soudu ve výrocích I. a III. změnil tak, „že se odvolání žalobce

proti rozsudku soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu jako nedůvodné zamítá.“

Žalobce označil dovolání za nepřípustné, neboť žalovaná v něm nevymezila žádný

z důvodu jeho přípustnosti upravený v § 237 o. s. ř. Uvedl, že žalovaný nárok

skutkově založil na existenci smlouvy a důvod, z něhož se plnění domáhá, nijak

nezměnil ani po nesprávném poučení soudem prvního stupně. Právě soud prvního

stupně žalované plnění chybně právně posoudil jako bezdůvodné obohacení.

Žalobce pod hrozbou neúspěchu ve sporu svá skutková tvrzení doplnil. Na původní

žalobě však nadále setrval. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl,

popřípadě, shledá-li dovolání přípustným, aby je zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož

to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že

je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je

splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o.

s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí

dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v

projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam

uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání

nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a

ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na

internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále

citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené

rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu

patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud

nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky

hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti

dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno,

o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se

řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné

podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být

posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §

241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého

řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele,

dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.

2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Žalovaná vymezila shora popsané důvody přípustnosti dovolání odkazem na jejich

znění obsažené v § 237 o. s. ř. Přehlédla však, že ohledně téže právní otázky,

která je předkládána k řešení, nemůže být současně naplněn důvod přípustnosti

dovolání, spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou

rozhodovací praxí soudu dovolacího, a důvod přípustnosti založený na argumentu

o právní otázce v praxi dovolacího dosud neřešené. Nebyla-li právní otázka

hmotného či procesního práva v praxi dovolacího soudu dosud řešena, pak zde

není žádná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se mohl

odvolací soud odchýlit. Z logiky věci dále vyplývá, že ohledně stejné právní

otázky, nemůže být současně naplněn ani důvod přípustnosti dovolání,

spočívající v existenci právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené,

a požadavek, aby právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena

jinak. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své

rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku

řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby

„dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem)

posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013,

sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek). Důvod přípustnosti dovolání, spočívající v rozporu rozhodnutí

odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a požadavek,

aby právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena jinak, sice

vedle sebe při řešení stejné právní otázky obstát mohou, nicméně v uvedeném

směru žalovaná v dovolání ničeho neuvedla. I pokud by žalovaná důvody

přípustnosti dovolání vymezila in eventum, pak stejně dovolání trpí absencí

náležitostí vyplývajících z § 241a odst. 2 o. s. ř.

V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v

rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezila žádnou

otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z jeho

obsahu. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti

dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady,

na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu

rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že

dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran

nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp.

zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp.

zn. 22 Cdo 1936/2015).

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za nezbytné

doplnit, že ani uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci,

který sám o sobě nemůže zákonem požadované vymezení přípustnosti dovolání

nahradit, v poměrech projednávané věci není dán. Žalovaná jednak namítala, že

odvolací soud nesprávně posoudil žalovaný nárok jako plnění z dohody

spoluvlastníků o investicích do společné věci, která ovšem může být v režimu §

137 obč. zák. uzavřena pouze v případě investic do již (právně) existující

věci, a dále nesouhlasila s odvolacím soudem, který – i přes žalobcem uplatněná

tvrzení (po poučení soudem prvního stupně podle § 118a odst. 2 o. s. ř.) –

dospěl k závěru, že žalobce se na žalované domáhá peněžitého plnění ze smlouvy

a nikoliv z bezdůvodného obohacení.

V nalézacím řízení soudy správně na zjištěný skutkový stav aplikovaly právní

úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, neboť žalobcem tvrzený

nárok na úhradu poloviny nákladů vynaložených na pořízení společné věci měl

vzniknout před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“)

– srovnej § 3028 odst. 3 o. z. Přiléhavé proto bylo užití nejen § 37 odst. 1

obč. zák. na posouzení platnosti dohody (z hlediska určitosti právního úkonu),

jež měla být uzavřena mezi žalobcem a žalovanou, ale i § 136 obč. zák. Toto

ustanovení odvolací soud správně připomněl coby „uvozující“ ustanovení

institutu podílového spoluvlastnictví. Protože v posuzovaném případě uplatněný

nárok úzce souvisí s originárním nabytím vlastnického práva více osob ke

společné nemovité věci jejím zhotovením, nebylo možné opomenout ani judikaturu

dovolacího soudu, jež problematiku založení spoluvlastnictví k nově vytvořené

věci (stavbě) reflektuje.

V rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, jenž byl publikován v

časopise Soudní rozhledy č. 2, roč. 2003, str. 47, Nejvyšší soud, mimo jiného

uvedl, že „při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě

vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené

mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí

spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším

zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit

spoluvlastnický vztah.“

V rozsudku ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2012, Nejvyšší soud

zdůraznil, že „pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové

stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo

jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé

výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v

občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými

spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o

vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí

se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností

věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného.“

Z uvedených rozhodnutí, která tvoří součást poměrně bohaté judikatury

dovolacího soudu k problematice vzniku vlastnictví více osob ke společné

stavbě, vyplývá závěr, který přijal i odvolací soud, tj. že založit

spoluvlastnický poměr k zamýšlené stavbě lze zřídit bezformálním způsobem

(ústně i konkludentně), přičemž ze souhrnu okolností každého případu, jenž je

třeba hodnotit individuálně, musí být zřejmá vůle více osob vztah ke společné

věci založit. Požadavek na precizní vymezení práv a povinností těchto osob před

započetím stavby, včetně například konkrétní výše finančního podílu

spoluvlastníka na předmětu financování, nebude vždy možné objektivně naplnit,

což s sebou přináší potřebu některé otázky v případě uzavřených dohod

formulovat obecněji. Dohoda o financování zamýšlené (ještě neexistující) stavby

přitom není dohodou, na jejímž základě by investujícímu spoluvlastníku vznikl

majetkový nárok ve smyslu § 137 odst. 1 obč. zák. Jedná se o dohodu související

s nabytím vlastnického práva k věci originárním způsobem. Takový právní úkon

nemůže být s ohledem na zásadu smluvní autonomie v soukromoprávních vztazích (§

2 odst. 3 obč. zák.) zapovězen, neboť svým obsahem a účelem neodporuje zákonu.

Pokud určitý smluvní typ není z hlediska obsahu či formy výslovně právním

předpisem upraven, je pouze na smluvních stranách, zda a jakým způsobem si

určitý případ svá práva a povinnosti vymezí. Autonomie vůle, specificky

ztělesněná autonomií smluvní, představuje přitom volnost uzavírání smluv a

spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření

obsahu smluv i ve volnosti formy. Projevem takové autonomie je existence

institutu smlouvy nepojmenované (§ 51 obč. zák.).

V projednávané věci byl na základě nesporného tvrzení účastníků a provedených

důkazů postaven najisto závěr, že účastníci řízení nabyli do podílového

spoluvlastnictví pozemek a zakoupili i projektovou dokumentaci na výstavbu

společného domu. Rozestavěnou stavbu pak nechali zapsat jako předmět

spoluvlastnictví do katastru nemovitostí. Takto zřetelně projevená vůle založit

spoluvlastnictví k věci dohodou nevylučovala existenci i další dohody,

například o financování. S ohledem na povahu a okolnosti, za nichž měla být

podle tvrzení žalobce dohoda s žalovanou uzavřena (odvolací soud správně

připomněl, že její obsah bude muset být v dalším řízení prokazován), lze

souhlasit s odvolacím soudem i v závěru, že určitost tvrzené dohody z hlediska

vymezení předmětu financování bylo třeba posoudit za užití zásady in favorem

negotii, tedy upřednostněním výkladu právního jednání směřujícího k závěru o

jeho platnosti. Požadavek na respektování této zásady obecnými soudy vyplývá i

z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne

14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jenž je přístupný na internetových stránkách

Ústavního soudu nalus.usoud.cz).

V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv.

sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční

zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce

vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením

skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě

žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených

skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu

řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná,

neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho

rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav

věci právně posuzuje. Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v

řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění

se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně rozsudky ze dne 25. 11. 2004,

sp. zn. 32 Odo 160/2002, ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004 a ze dne

28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006).

Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a

důkazního břemene patří k základním požadavkům občanského soudního řízení při

zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže

mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné,

aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Poučovací

povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v

průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo

že je uvedl neúplně (odst. 1), nebo má-li předseda senátu zato, že věc je možné

po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež

je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst.

2). K poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. je třeba přistoupit pouze v případě,

že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem,

než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento

nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení

(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo

1586/2005, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016,

sp. zn. 32 Cdo 137/2014). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a

navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky

věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle

ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).

V projednávané věci dospěl soud prvního stupně před poskytnutím poučení podle §

118a odst. 2 o. s. ř. žalobci k závěru, že nárok uplatněný žalobou je třeba

jinak právně kvalifikovat (nikoliv jako nárok ze smlouvy, ale jako nárok na

plnění z bezdůvodného obohacení). Z tohoto důvodu vyzval žalobce k doplnění

žalobních tvrzení, která by odpovídala tomu, jak hodlal nárok právně posoudit.

Na základě poučení, jež se mu dostalo při jednání dne 16. 9. 2015, žalobce

doplnil požadovaná skutková tvrzení tím, že specifikoval jednotlivé investice,

které požaduje na žalované uhradit, včetně vynaložených nákladů na ně. Na

podkladě doplněných tvrzení soud prvního stupně, vycházeje ze změněného

právního posouzení věci jako nároku z bezdůvodného obohacení, a poté, kdy

žalovaná vznesla námitku promlčení, žalobu zamítl. K závěru, že nárok je

promlčen, přitom využil skutkového tvrzení, které žalobce uplatnil již v

žalobě, tj. že společný dům byl zkolaudován dne 17. 10. 2012, a nejpozději v

tomto okamžiku tak mohly být vynaloženy investice, jejichž částečného zaplacení

se žalobce na žalované domáhá.

Z uvedeného vyplývá, že poučení, kterého se žalobci soudem prvního stupně podle

§ 118a odst. 2 o. s. ř. dostalo, bylo pro právní posouzení věci zcela

nadbytečné. V souvislosti s nesprávným závěrem o neplatnosti tvrzené dohody pro

její neurčitost se navíc jednalo i o chybný procesní postup, jak správně

uzavřel odvolací soud. Právně nevýznamnou je přitom námitka žalované, že sám

žalobce na základě poučení soudem prvního stupně doplněnými skutkovými

tvrzeními změnil i titul, na jehož základě se peněžitého plnění na žalované

domáhá. Z podání žalobce ze dne 8. 10. 2015 na č. l. 323 až 327 se žádná změna

náhledu žalobce na kvalifikaci uplatněného nároku nepodává. Z výčtu investic a

jejich výše, jež žalobce výlučně bez přispění žalované měl vynaložit, nelze

dovodit, že by se jejich částečné náhrady domáhal například z titulu

bezdůvodného obohacení. Doplněná tvrzení mohou být stejně relevantně považována

za specifikaci nákladů na předmět financování, na jejichž úhradě se s žalovanou

podle uplatněného žalobního tvrzení dohodl, přičemž jejich existence a výše

bude předmětem dalšího dokazování.

I pokud by dovolání žalované bylo přípustné, usnesení odvolacího soudu by z

hlediska právních otázek, jejichž řešení vyplývá z jeho odůvodnění, v intencích

uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci plně obstálo.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním

napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci

samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20

Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. března 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu