22 Cdo 356/2025-680
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, a b) I. G. proti žalovaným 1) J. F., 2) J. V., oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, 3) Z. Z. a 4) V. Z., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Špotem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo náměstí 30/6, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 257/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 285/2023-592, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 285/2023-592, se ve výrocích I – XXI ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalovaných 1) a 2) v části směřující proti výrokům XXII – XXIII rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 285/2023-592, se odmítá. III. Dovolání žalovaného 3) v části směřující proti výrokům XXII – XXIII rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 285/2023-592, se odmítá. IV. Dovolání žalované 4) se odmítá. V. Žalovaná 4) je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 319 Kč k rukám zástupce žalobce a) JUDr. Zdeňka Krampery, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. VI. Ve vztahu mezi žalovanou 4) a žalobcem b) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobci domáhali zřízení služebnosti stezky a cesty k tíži pozemků žalovaných v katastrálním území XY, a to pozemku parc. č. XY, jehož vlastníky jsou žalovaný č. 1) a č. 2), pozemku parc. č. XY, jehož vlastníkem je žalovaný 3), a pozemku parc. č. XY, jehož vlastníkem je žalovaná 4), v rozsahu geometrického plánu č. 946-35/2023, vyhotoveného spol. GEOMAP s.r.o., ověřeného dne 24. 2. 2023 oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Petrem Košťálem pod č. 130/2023, ve prospěch pozemků žalobců v katastrálním území XY, a to pozemků parc.
č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba ev. č. XY, jejichž vlastníkem je žalobce a), a pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba ev. č. XY, jejichž vlastníkem je žalobce b), a to za úplatu. Svůj návrh zdůvodnili tím, že jejich pozemky nejsou přímo spojeny s veřejnou cestou, a oni je tak mohou řádně užívat či na nich hospodařit pouze s využitím zpevněné cesty, která „od nepaměti“ vede přes pozemky žalovaných.
2. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci žádají o povolení nezbytné cesty „za účelem pohodlnějšího spojení,“ neboť bylo z oddělovacího geometrického plánu prokázáno, že v daném místě historicky sloužila jako jediný přístup k pozemkům žalobců cesta přes pozemek parc. č. XY; od silnice, kde se nachází pozůstatek betonového schodiště a je zde patrná pěšina – vyšlapaná cesta. Je tak „pouze na žalobcích, aby takový přístup opravili, obnovili a uvedli opět do provozu.“ Vzhledem k tomu, že se jedná o přístup k pozemku sloužícímu k rekreaci, jeví se cesta vedená přes pozemky žalobců jako „zcela dostačující.“ Podle soudu prvního stupně také „nelze přisvědčit tvrzení žalobců, že při koupi pozemků vycházeli z toho, že mohou užívat cestu přes pozemky žalovaných, když toto oprávnění nebylo nikdy zapsáno v katastru nemovitostí jako věcné břemeno.“ Navíc na začátku cesty je označení, že se jedná o soukromý pozemek a je zde značka zákazu vjezdu.
Dohoda o možnosti užívat cestu přes pozemky žalovaných byla uzavřena s právními předchůdci žalobců a nikoliv se samotnými žalobci. Jedná se tak o závazkový vztah; práva a povinnosti z takového jednání plynou pouze pro účastníky dohody, nikoliv pro jejich právní nástupce. Podle soudu prvního stupně bylo na žalobcích, aby „nepostupovali nedbale“ a aby „při koupi předmětných pozemků řádně zkoumali možnosti přístupu.“ Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby je skutečnost, že „všichni žalovaní nabídli žalobcům možnost uzavření nájemní smlouvy,“ na základě které by žalobci měli možnost příjezdu ke svým nemovitostem.
Rozsah tohoto užívání „plně odpovídá účelu, k němuž nemovitosti žalobců slouží, tedy rekreačnímu účelu.“ Nájemné v tomto návrhu bylo stanoveno celkem „na 3 000 Kč ročně, tj. o polovinu menší, než navrhli žalobci v jejich návrhu.“ Nájemní smlouva byla navržena na dobu neurčitou a takovéto řešení dle soudu prvního stupně „poskytuje potřebnou právní jistotu žalobců“ (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3607/2016).
4. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 285/2023-592, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zřídil k tíži pozemků žalovaných služebnost cesty a stezky ve prospěch pozemků žalobců, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 946-35/2023, vyhotoveným spol. GEOMAP s.r.o., ověřeným dne 24. 2. 2023 oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Petrem Košťálem pod č. 130/2023 (výrok I odvolacího soudu). Rozhodl, že služebnost stezky se zřizuje co do nevýhradního práva kdykoli chodit po služebných pozemcích v uvedeném rozsahu nebo se po nich dopravovat lidskou silou a co do práva, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali, nikoli však za účelem podnikání oprávněných osob (výrok II rozsudku odvolací soudu).
Dále rozhodl, že se služebnost cesty zřizuje za účelem obvyklého užívání a obhospodařování shora uvedených nemovitostí oprávněných osob, a to co do nevýhradního práva kdykoli jezdit přes služebné pozemky v uvedeném rozsahu tam i zpět osobními vozidly a dále co do práva průjezdu nákladních a jiných vozidel tam i zpět, ale jen v nezbytném rozsahu, nic z toho však není povoleno za účelem podnikání oprávněných osob, a že na služebných pozemcích není povoleno jakákoli vozidla parkovat (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Dále rozhodl o náhradě za zřízení uvedené služebnosti mezi účastníky (výroky IV – IX rozsudku odvolacího soudu), o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (výroky X – XV rozsudku odvolacího soudu), o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím mezi účastníky (výroky XVI – XXI rozsudku odvolacího soudu) a o doplatku soudního poplatku (výroky XXII – XXIII rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, a stejně tak k jinému právnímu posouzení věci. Odvolací soud uzavřel, že nemovitosti žalobců nejsou spojeny s veřejnou cestou ve formě práva cesty, tedy pro průjezd vozidel, nýbrž pouze pěší stezkou vedoucí nad pozemky žalobců, a ani tuto stezku nelze považovat za „dostatečné“ spojení s veřejnou cestou. S ohledem na „standardní civilizační vymoženosti 21. století“ je nutné pod potřebu „řádně hospodařit či jinak řádně užívat“ podřadit i průjezd vozidel. Shora od silnice přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví Středočeského kraje a dále přes přilehlé pozemky ve spoluvlastnictví žalobců sjíždět nešlo a nelze. Stejně tak pěší přístup je omezen, jelikož nejbližší veřejné parkoviště je vzdáleno cca 1 km chůze. Navržená nezbytná cesta po stávající panelové cestě nepředstavuje cestu novou. Nevyžaduje žádné stavební úpravy ani jiné podobné investice, ať již na straně žalovaných, nebo žalobců a lze tedy uzavřít, že navržená trasa představuje při naplnění potřeb žalobců (viz výše) ten nejmenší zásah do práv žalovaných. Není také pravdou, že by si žalobci způsobili nedostatek potřebného přístupu z hrubé nedbalosti či dokonce úmyslně. Možnost sjezdu motorovými vozidly shora od silnice, jak žalovaní navrhují, je jen domnělá (tvrzená), objektivně však nereálná a žalobci nemají reálnou možnost si takový příjezd zajistit, ať již technicky či právně. V případě požadavku na zřízení nezbytné cesty přes pozemky ve vlastnictví žalovaných nejde tedy o zřízení jen za účelem „pohodlnějšího spojení.“ V současné situaci žalobci řádné spojení se svými nemovitostmi nemají. Proto odvolací soud uzavřel, na rozdíl od soudu prvního stupně, že zřízení práva nezbytné cesty je v daném případě opodstatněné a nezbytnou cestu zřídil ve formě služebnosti, a to v rozsahu stávající cesty zaměřené geometrickým plánem, bez explicitního kazuistického omezování tohoto práva z hlediska druhu vozidel, z hlediska časového, počtu průjezdů za nějaké období či z hlediska okruhu dopravovaných osob (jejich věku, zdravotního stavu, počtu apod.), za úplatu dle shody účastníků. II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají zvlášť žalovaní 1) a 2), zvlášť žalovaný 3) a zvlášť žalovaná 4), dovolání.
7. Žalovaní 1) a 2) přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud zřídil nezbytnou cestu přesto, že žalobci nepostrádají spojení s veřejnou cestou a přístup si nezajistili před nabytím nemovitých věcí, a jejich jednání tak bylo hrubě nedbalé, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, sp. zn. 22 Cdo 651/2018 a sp. zn. 22 Cdo 1976/2017. Dále odvolací soud „nedbal principu co nejmenšího obtěžování a nejmenšího zásahu pozemku souseda zřízením a užíváním nezbytné cesty“, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013 a sp. zn. 22 Cdo 3117/2019. Odvolacímu soudu vytýkají, že nezkoumal „zda žalobci mají zajištěn přístup (popř. v jakém rozsahu) přes pozemek, který rovněž představuje překážku pro spojení s veřejnou cestou a který je toliko v minoritním spoluvlastnictví žalobců“, přičemž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1826/2020 a v neposlední řadě odvolací soud porušil princip předvídatelnosti a právo žalovaných na spravedlivý proces, když v rozsudku doměřil částku soudního poplatku, čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 4026/17. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Dovolání žalovaného 3) je argumentačně identické s dovoláním žalovaných 1) a 2) (ačkoliv podáno jiným zástupcem). Žalovaný 3) uplatňuje stejné námitky, jako žalovaní 1) a 2) a odkazuje na totožnou judikaturu dovolacího a Ústavního soudu. Navrhuje taktéž, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Dovolání žalované 4) je pak totožné s dovoláním žalovaného 3).
10. Žalobce a) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za řádně a logicky odůvodněné. Dovolání všech žalovaných (s ohledem na jejich blízkou podobnost), považuje za nepřípustná a pouze polemizující se skutkovým stavem a hodnocením důkazů. Dále rozvádí argumentaci k jednotlivým námitkám žalovaných a navrhuje, aby dovolací soud všechna dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
11. Žalobce b) se k dovoláním nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolání žalované 4):
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 4) dovolání, které bylo dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 16. 10. 2024.
14. Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
15. Podle § 57 odst. 2 věty první o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce.
16. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen do datové schránky zástupce žalované 4) dne 9. 8. 2024. Lhůta k podání dovolání podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. v souladu s § 57 odst. 2 větou první o. s. ř. uplynula ve středu dne 9. 10. 2024. Bylo-li dovolání žalované 4) podáno a dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 16. 10. 2024, bylo podáno opožděně.
17. Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 3 ve spojení s § 218a o. s. ř. dovolání žalované 4) pro opožděnost odmítl. K dovolání žalovaných 1), 2) a 3):
18. Z důvodu identických námitek i odkazů na totožnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, zabýval se dovolací soud dovoláním žalovaných 1) a 2) a dovoláním žalovaného 3) společně. III. A Hrubá nedbalost žalobců
19. Ačkoliv dovolatelé namítají, že žalobci nepostrádají spojení s veřejnou cestou a přístup si nezajistili před nabytím nemovitých věcí, a jejich jednání tak bylo hrubě nedbalé, uvedená právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání proto, že odvolací soud se při posouzení těchto zákonných předpokladů pro povolení nezbytné cesty od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
20. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
21. Hrubou nedbalostí se rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod č. 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
22. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, uveřejněném pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uzavřel: „Hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.“ Současně uvedl, že koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovité věci v daném případě postupoval hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovité věci. Jinými slovy řečeno, soud bude moci v poměrech konkrétní věci žalobě vyhovět, jestliže nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné ani hrubě nedbalé (prostá nedbalost zřízení nezbytné cesty nevylučuje).
23. Tyto závěry byly doplněny ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, (dostupným na http://nalus.usoud.cz) ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně namístě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022).
24. V projednávané věci odvolací soud při úvaze o tom, zda žalobci jako nabyvatelé nemovité věci, ke které nebylo zajištěno spojení s veřejnou cestou, jednali hrubě nedbale či dokonce úmyslně ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., zvážil veškeré okolnosti projednávané věci. Úvaha odvolacího soudu, že jednání žalobců nelze hodnotit jako hrubě nedbalé či dokonce úmyslné, je řádně odůvodněna a dovolací soud ji neshledává zjevně nepřiměřenou. V řízení není pochyb o tom, že po sporné panelové cestě kolem řeky jsou nemovitosti žalobců fakticky a bez jakýchkoli problémů přístupné motorovými vozidly, včetně nákladních (nejen na vývoz septiků), a že tímto způsobem byly uvedené nemovitosti po desetiletí také užívány, a to „bez jakýchkoli sporů“. Zřízení pěšího přístupu nedostačuje k „řádnému“ obhospodařování nemovitostí žalobců s ohledem na dovoz pitné vody, vývoz septiku a dopravu jiného materiálu potřebného k údržbě. Nadto v nejbližším okolí (1 km) není možnost legálního parkovacího státní. Možnost sjezdu motorovými vozidly shora od silnice, jak žalovaní navrhují, je jen domnělá (tvrzená), objektivně však nereálná. Žalobci tedy neměli a nemají reálnou možnost si takový příjezd zajistit, ať již technicky či právně. Žalobcům také nelze přičítat k tíži, že nepřistoupili na podmínky navrhované nájemní smlouvy žalovanými, neboť nešlo o návrh „spravedlivý a dostačující“. Tento závěr odvolací soud dostatečně odůvodnil s poukazem na obsah návrhu smluvního řešení přístupu, ve kterém žalovaní požadovali rozsáhlé omezení počtu průjezdů, omezení oprávněných osob k průjezdu s ohledem na jejich věk či zdravotní stav, regulaci „oslav a návštěv žalobců“, podmínění průjezdu předchozím elektronickým oznámením s uvedením důvodu jízdy s tím, že smlouva měla být z jejich strany kdykoliv vypověditelná bez uvedení důvodu. Odvolací soud pak současně dostatečně vysvětlil, proč se v případě nezbytné cesty přes pozemky žalovaných nejedná ani o „pohodlnější spojení“. Pokud za těchto okolností žalobci spoléhali na to, že jim bude přístup k pozemkům v jejich vlastnictví zajištěn právě po stávající panelové cestě, nelze v jejich chování spatřovat hrubou nedbalost a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. III. B Princip nejmenšího obtěžování a nejmenšího zásahu
25. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud nedbal principu co nejmenšího obtěžování a nejmenšího zásahu pozemku souseda zřízením a užíváním nezbytné cesty.
26. Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
27. Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
28. Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012]. Tyto obecné závěry se zcela prosadí i v řízení o povolení nezbytné cesty podle o. z. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017].
29. V projednávané věci nepovažuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu ohledně zřízení nezbytné cesty ve prospěch žalobců po stávající cestě vedoucí přes pozemky žalovaných za zjevně nepřiměřenou. Pokud odvolací soud uvedl a měl za prokázané, že navržená nezbytná cesta po stávající panelové cestě nepředstavuje cestu novou, nevyžaduje žádné stavební úpravy ani jiné podobné investice, ať již na straně žalovaných, nebo žalobců, vede v dostatečné vzdálenosti od obytných zón všech žalovaných, pozemky žalovaných jsou zasaženy na svém obvodu, v místě, které k tomuto účelu sloužilo již řadu desetiletí bez jakýchkoliv obtíží, pak jeho úvaze nelze ničeho vytknout a jeho posouzení je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
30. Lze tedy uzavřít, že navržená trasa představuje při naplnění potřeb žalobců ten nejmenší zásah do práv žalovaných a nelze ani uzavřít, že by škoda na pozemcích žalovaných, kde se uvedená cesta již dávno fakticky nachází, měla zjevně převýšit výhodu zřízení nezbytné cesty pro žalobce.
31. Dovolání žalovaných 1), 2) a 3) proto ani v této části není přípustné. III. C Doměření soudního poplatku
32. Výroky XXII – XXIII rozhodl odvolací soud o doplatku soudního poplatku a uložil každému z žalobců a) (výrok XXII rozsudku odvolacího soudu) a b) (výrok XXIII rozsudku odvolacího soudu) povinnost doplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně na doplatku soudního poplatku částku 25 000 Kč.
33. Pokud dovolatelé dále namítají, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces a vlastnické právo, „jelikož doměřená částka soudního poplatku se citelně dotýká majetkové sféry žalovaných“, pak dovolací soud podotýká, že dovolání žalovaných není subjektivně přípustné, neboť těmito výroky jim nebyla a ani nemohla být způsobena újma odstranitelná změnou či zrušením této části napadeného rozsudku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015). Dovolání je zde i objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 3 o. s. ř. III. D Zajištění přístupu přes pozemek parc. č. XY v minoritním spoluvlastnictví žalobců
34. Dovolatelé dále namítají, že považují postup odvolacího soudu za nesprávný i v tom, že „v řízení nebylo prokázáno, že žalobci jsou oprávněni využívat jako příjezdovou a přístupovou cestu pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, který leží mezi služebností zatíženými pozemky a oprávněnými pozemky žalobců.“ Žalobci a) náleží na tomto pozemku toliko podíl o velikosti 5/20 a žalobci b) podíl o velikosti 3/20. Žalobci tedy nedisponují majoritní většinou tak, aby byli oprávněni o způsobu užívání pozemku rozhodnout. Dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, v němž soud konstatuje, že soud nepovolí nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků, nemá-li postaveno najisto, zda žadatel o nezbytnou cestu má zajištěn přístup přes další pozemky, které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou.
35. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na kterou dovolatelé odkazují) ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalovaných v této části přípustné. IV. Důvodnost dovolání
36. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 37. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, uveřejněném pod č. 93/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, podle kterého soud nemůže povolit nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků označených v žalobě, jestliže nemá postaveno najisto, že přes další pozemky, které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou, má žadatel o nezbytnou cestu zajištěn přístup. Tento závěr byl odrazem obecnější argumentace, podle které hmotněprávní podmínkou vyhovění žalobě obsaženou v § 1029 odst. 1 o. z. je nedostatek spojení nemovitosti s veřejnou cestou. Účelem povolení nezbytné cesty je potom takový nedostatek odstranit. Z toho plyne, že pokud se mezi nemovitostí, k níž žádá její vlastník povolení nezbytné cesty, a veřejnou cestou nachází více pozemků, je nutné zkoumat, zda rozsah požadované cesty zajistí skutečně dostatečné spojení. Zákonem předpokládaný účel žaloby by nebyl splněn tehdy, kdyby přes povolení nezbytné cesty přes jeden nebo i více pozemků označených v žalobě nedošlo k dostatečnému spojení s veřejnou cestou pro existenci dalších pozemků, které by takovému přístupu nadále bránily. Nezbytnou cestu je totiž možné povolit zásadně jen tehdy, když se na základě soudního rozhodnutí žalobci zpřístupní spojení s veřejnou cestou. 38. Soud proto nemůže zásadně povolit nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků označených v žalobě, jestliže nemá najisto postaveno, že přes další pozemky (například pozemky jiných vlastníků), které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou, má žadatel zajištěn přístup. 39. Žadatel o nezbytnou cestu musí buď požadovat její zřízení přes všechny dotčené pozemky tak, aby bylo zajištěno dostatečné spojení jeho nemovitosti s veřejnou cestou, a označit jako žalované všechny jejich vlastníky, nebo musí tvrdit a prokázat, že přes další pozemky, které leží mezi jeho nemovitostí a veřejnou cestou, má k okamžiku rozhodování soudu přístup zajištěn. Tím bude zajištěno, že vyhoví-li soud žalobě a nezbytnou cestu povolí, bude mít žadatel o její zřízení zajištěn přístup ke své nemovitosti z veřejné cesty, a bude tak naplněn účel institutu nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020). 40. V posuzované věci se žalobci domáhali povolení nezbytné cesty každý ke své nemovitosti přes pozemky parc. č. XY, jehož vlastníky jsou žalovaný č. 1) a č. 2), parc. č. XY, jehož vlastníkem je žalovaný č. 3), a parc. č. XY, jehož vlastníkem je žalovaná č. 4). Mezi nemovitostmi žalobců a veřejnou cestou se však nachází i pozemek parc. č. XY, přičemž žalobce a) má k tomuto pozemku vlastnické právo toliko k podílu o velikosti 5/20 a žalobce b) o velikosti 3/20. V řízení přitom nebylo zjišťováno ani prokazováno, zda žalobcům jako menšinovým spoluvlastníkům nebrání v užívání pozemku případná dohoda s ostatními spoluvlastníky či rozhodnutí soudu, resp. zda užití pozemku parc. č. XY k přístupu k nemovitostem žalobců odpovídá jeho běžnému užívání. 41. Jestliže v projednávané věci odvolací soud řádně neposuzoval oprávnění žalobců užívat k přístupu na veřejnou cestu i pozemek parc. č. XY, který mají žalobci toliko v menšinovém spoluvlastnictví, je jeho rozhodnutí předčasné, a tedy i nesprávné. 42. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání je v této části důvodné, protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. V. Závěr a náklady řízení 43. Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se spojení nemovitostí žalobců s veřejnou cestou mimo jiné přes pozemek parc. č. XY založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je tak v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na nesprávném právním posouzení věci, je dovolání i podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné. 44. Nejvyšší soud tak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 285/2023-592, v rozsahu výroků I – XXI, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. 45. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Nejvyšší soud proto zrušil i výroky odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení jakožto akcesorické výroky k výrokům o věci samé. 46. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud se bude zabývat oprávněním žalobců k užívání pozemku parc. č. XY jako přístupové cesty ke svým nemovitostem. 47. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalovanou 4) a žalobcem a) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované 4) bylo odmítnuto, a řízení tak ve vztahu mezi těmito účastníky končí. 48. Stejně tak ve vztahu mezi žalovanou 4) a žalobcem b), avšak žalobci b) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. 49. O náhradě nákladů řízení mezi ostatními účastníky včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná 4) povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může se žalobce a) domáhat soudního výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu