22 Cdo 3603/2024

22 Cdo 3603/2024-199

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce B. D., zastoupeného Mgr. Veronikou Olšarovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Gen. Hlaďo 748/4, proti žalovanému I. S., zastoupenému Mgr. Eliškou Královou, advokátkou se sídlem v Hranicích, Masarykovo náměstí 122, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 361/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 2. 5. 2024, č. j. 69 Co 70/2024-171, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 2. 5. 2024, č. j. 69 Co 71/2024-175, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 2. 5. 2024, č. j. 69 Co 70/2024-171, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 2. 5. 2024, č. j. 69 Co 71/2024-175, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 7 C 361/2021-120, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba - rodinný dům č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY - zahrada, zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovitosti“) a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok I). Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému (na vypořádacím podílu) částku 1 215 000 Kč (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 000 Kč (výrok III) a státu náhradu nákladů řízení, jejíž výše a splatnost bude určena samostatným usnesením (výrok IV).

2. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 1. 2024, č. j. 7 C 361/2021-127, byla náhrada nákladů řízení státu, kterou je žalovaný povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Přerově určena částkou 7 304 Kč.

3. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 69 Co 70/2024-171, ve spojení s usnesením ze dne 2. 5. 2024, č. j. 69 Co 71/2024-175, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III a IV změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že každý z účastníků je povinen zaplatit státu - Okresnímu soudu v Přerově náhradu nákladů řízení ve výši 3 652 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaný (dále také „dovolatel“); přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a má za to, že „ odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jak co se týče rozhodnutí o přikázání věci jednomu z účastníků, tak i ohledně ceny za vypořádací podíl, případně že tato otázka nebyla dovolacím soudem doposud vyřešena a protože by právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ V obsahu dovolání žalovaný nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil solventnost obou spoluvlastníků. Připomíná, že v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu splňoval i on podmínku pro přikázání nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví, byť připouští, že původně s tímto způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví nesouhlasil a zpočátku navrhoval i zamítnutí žaloby. Upozorňuje na to, že i žalobce si prostředky k zaplacení vypořádacího podílu obstaral zápůjčkou od třetí osoby. Skutečnost, že žalobce pro účely půjčky svůj spoluvlastnický podíl zatížil zástavním právem, nemůže být důvodem, jenž měl vyznít ve prospěch žalobce, neboť v době rozhodování odvolacího soudu zástavní právo ještě nevzniklo. Žalovaný se tudíž nemohl vyjádřit k tomu, jak by na zatížení nemovitosti reagoval jeho věřitel, který hodlal od žalovaného po skončení věci nemovitost koupit. Dále žalovaný brojil proti výši vypořádacího podílu (1 215 000 Kč) určené v závislosti na ceně obvyklé zjištěné znaleckým posudkem. Namítá, že prodávala-li by se nemovitost jako celek, byla by cena nepochybně mnohem vyšší. Upozorňuje rovněž na to, že odvolací soud měl přihlédnout k aktuální ceně vypořádávané věci, která se postupem času navýšila. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení; současně navrhuje před rozhodnutím o dovolání odložit právní moc a vykonatelnost dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu.

5. Žalobce ve vyjádření uvádí, že dovolání je vadné, neboť v něm žalovaný nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž řešení je rozsudek odvolacího soudu založen; proto navrhuje odmítnutí dovolání. Dále upozorňuje na to, že podle pravomocného rozsudku žalovanému již vypořádací podíl zaplatil, neboť žalovaný se zavázal, že dovolání nepodá. Rovněž následně převedl nemovitost do vlastnictví třetích osob, jež ji nabyly v dobré víře; žalovaný totiž o zápis příslušné poznámky, jež by byla zanesena do katastru nemovitostí, nepožádal.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.).

7. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek dovolatelem vymezených poměřováno. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit. Pokud má být přípustnost dovolání založena na předpokladu, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, protože takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.

11. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).

12. Dovolatel v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Namítal sice, že se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně nevymezil nejen tuto otázku, ale ani jediné rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu (pouze konstatoval bez bližší konkretizace rozpor jako takový).

I Ústavní soud (shodně jako Nejvyšší soud - viz judikatura označená v bodě 9 odůvodnění tohoto usnesení) v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, přitom zdůraznil, že pokud dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. V případě přípustnosti dovolání spočívajícího na argumentaci o již dovolacím soudem vyřešené právní otázce, jež by měla být dovolacím soudem znovu posouzena jinak, pak obdobně dovolatel neuvádí žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, který již právní otázku řešil, jakým způsobem ji řešil, a nepřednáší žádné důvody, pro které by se měl dovolací soud od přijatého řešení nově odchýlit.

Pokud pak dovolatel alternativně tvrdí, že „tato otázka nebyla dovolacím soudem doposud řešena“, pak - a to je společné všem třem uplatněným důvodům přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. - nelze ani z obsahu dovolání žádnou zobecnitelnou právní otázku mající zřetelný judikatorní přesah vůbec dovodit. Formulaci „co se týče rozhodnutí o přikázání věci jednomu z účastníků“ a „ohledně ceny za vypořádací podíl“ lze ve spojení s dovolatelem přiřazenou polemikou o solventnosti obou účastníků a měnícím se postojem dovolatele ke zrušení spoluvlastnictví a způsobu jeho vypořádání, jak byly hodnoceny odvolacím soudem (viz body 8 a 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), sotva považovat za řádné vymezení právní otázky, jež by mohla iniciovat meritorní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem.

13. Obdobně pak námitka dovolatele k výši vypořádacího podílu založená na nesouhlasné skutkové (nikoliv právní) argumentaci o určení obvyklé ceny vypořádávané nemovitosti znaleckým posudkem, jež bude dle mínění dovolatele nepochybně vyšší (dovolatel svou představu o obvyklé ceně nijak nekonkretizuje a rovněž ničeho neuvádí ke znaleckému dokazování, jehož vady by mohly být na určení obvyklé ceny vliv), nepředstavuje řádnou formulaci právní otázky, jejímž řešením by se mohl Nejvyšší soud zabývat. Ostatně uplatněná skutková argumentace o (nesprávně) stanovené obvyklé ceně vypořádávané nemovitosti postrádá rovněž vazbu na jediný zákonný důvod dovolání, kterým je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Současná právní úprava dovolacího řízení (ovšem již s účinností od 1. 1. 2013) nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právě tento charakter mají námitky, kterými dovolatel v dovolání proti závěrům znaleckého posudku, jehož závěry dovolatelovu právnímu názoru na věc nekonvenují, brojí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

14. Dovolání žalovaného tudíž trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

15. Bez ohledu na závěr o vadách dovolání Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015). V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou totiž často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené nebo by nebyly řádně odůvodněny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). O takový případ se však v nyní posuzované věci, jde-li o dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu, nejedná. Odvolací soud v bodech 8 a 9 odůvodnění rozsudku náležitě zhodnotil kritérium solventnosti obou účastníků a přihlédl i ke stabilnímu postoji žalobce spoluvlastnictví zrušit a vypořádat přikázáním věci do jeho vlastnictví. Své úvahy pak účastníkům řízení dostatečně zpřístupnil; se zřetelem na individuální okolnosti případu nelze tyto úvahy přitom shledat zjevně nepřiměřenými. Skutečnost, že s konkluzemi odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí, a podává odlišný náhled na způsob vypořádání spoluvlastnictví (přikázáním nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví) na základě oponentury, jež vychází z vlastních skutkových závěrů dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na základě zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a jejich následného právního posouzení, podávajících se z bodů 8 a 9 odůvodnění jeho rozsudku, by nezaložila přípustnost dovolání ani tehdy, pokud by dovolání žalovaného nebylo vadné.

16. Jelikož dovolání žalovaného je vadné (není věcně projednatelné), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

17. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu