22 Cdo 3611/2024-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. S. a b) H. S., zastoupených Mgr. Karlem Lažou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, proti žalovaným 1) R. P. a 2) D. P., zastoupeným JUDr. Tomášem Pavlíčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Příkrá 6898, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 203/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně–pobočky ve Zlíně ze dne 5. 9. 2024, č. j. 58 Co 234/2023-286, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaných na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně–pobočky ve Zlíně ze dne 5. 9. 2024, č. j. 58 Co 234/2023-286, se zamítá. III. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 591 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců. IV. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 591 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců. V. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 591 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců. VI. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 591 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců.
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 19 C 203/2022-245, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. 9. 2023, č. j. 19 C 203/2022-252, určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětný pozemek“), jak je vyznačen v geometrickém plánu pro dělení pozemku č. 9495-168/2021, vyhotoveném Ing. Markem Svobodou dne 9. 3. 2021 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 58 Co 234/2023-286, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 9. 2024, č. j. 58 Co 234/2023-300, rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění (předmětný pozemek náleží do společného jmění manželů – pozn. dovolacího soudu) potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, případně, že řešená právní otázka má být dovolacím soudem řešena jinak. Neřešenou otázkou hmotného práva je posouzení skutečnosti, zda mohou být žalobci ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, oprávněnými držiteli a je možno u nich dovodit dobrou víru za situace, kdy tvrdí, že užívají pozemek po ve svahu evidentně vyvrácené a ujíždějící hraniční kameny do sousedního pozemku. Tzn. zda geodetická značka, kterou je hraniční kámen, je způsobilá být touto geodetickou značkou i za situace, kdy tato je zcela jednoznačně vychýlena ze své svislé osy a padá nebo ujíždí vinou ujíždějícího svahu a působení fyzikálních sil do pozemku souseda pod takto vyvrácenými hraničními kameny. A tedy, zda údajné užívání pozemku po takto degradovanou geodetickou značku je způsobilé vyvolat u průměrně uvažujícího člověka dobrou víru v to, že po právu užívá to, co mu může náležet, a zda takové užívání pozemku je vůbec způsobilé vyvolat vznik vlastnického práva vydržením. K otázce dobré víry poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04. Absence dobré víry poté vylučuje též mimořádné vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále v dovolání polemizovali se skutkovými zjištěními učiněnými soudy ve vztahu k držbě předmětného pozemku. Závěrem navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhli odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby podanému dovolání nebylo vyhověno. Za nedůvodný považovali též návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí.
5. Dovolání žalovaných zčásti trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
9. Dovolatel je povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (dostupné, stejně jako další níže uvedena rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].
10. Dovolání trpí vadami, neboť v něm žalovaní nevymezili zobecnitelnou právní otázku
– na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – kterou by se dovolací soud podle nich měl zabývat.
11. Žalovaní v dovolání předložili (vlastní) verzi skutkového stavu, která se zakládá na tom, že došlo k pohybu hraničních kamenů směrem do pozemku žalovaných. Zejména vyšli z toho, že hraniční kameny „ujíždějí“ do sousedního pozemku (bod 9 dovolání). Na tomto – jimi předestřeném – skutkovém základě poté formulovali otázku, kterou předložili dovolacímu soudu k řešení.
12. Rozhodnutí nalézacích soudů nicméně nebyla založena na zjištění skutečností, že by v období rozhodném pro posouzení dobré víry žalobců při výkonu držby k „ujíždění“ hraničních kamenů či jejich jinému posunu (směrem do pozemku žalovaných) došlo.
13. Pod bodem 26 prvostupňového rozhodnutí je uvedeno: „Nestabilitu přímo na předmětné hranici ale slyšení svědci nepotvrdili (...), a to, že hraniční kameny ujíždějí z meze dolů, uváděl toliko žalovaný (...). Z ohledání na místě samém nic takového také nevyplynulo, byť je evidentní, že většina hraničních kamenů v dané lokalitě je nakloněna v mezi směrem dolů. Jsou ale pevně v zemi (...).“
14. Též odvolací soud pod bodem 56 napadeného rozhodnutí uzavřel, že „bylo prokázáno (...), že k posunu hraničních kamenů v období od roku 1995 do roku 2019 nedošlo.“
15. Protože se otázka formulovaná dovolateli zakládala na skutkovém základu, který nebyl nalézacími soudy zjištěn, dovolatelé v tomto směru předložili otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Nalézací soudy totiž při posuzování dobré víry žalobců při výkonu držby vyšly shodně ze zjištění, že k posunu hraničních kamenů v rozhodném období nedošlo.
16. Rovněž je dovolací soud přesvědčen, že dovolatelé nepředložili zobecnitelnou otázku s judikatorním přesahem. Žalovaní totiž – nadto ve vztahu k vlastní verzi skutku – formulují otázku, která je specifická toliko pro řešenou věc, a jejíž vyřešení by nemohlo mít obecný judikatorní přesah. Jen těžko si lze představit, že by vyřešení otázky „ujíždějících“ hraničních kamenů pro posouzení dobré víry nezbytné pro vydržení nebylo toliko specifickým rysem nyní řešené věci.
17. Z uvedeného je patrné, že dovolání nedostálo obligatorním náležitostem (vymezení zobecnitelné právní otázky, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí), pročež trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
18. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je současně založeno na úvaze (kterou se shodl se soudem prvního stupně), že i kdyby nedošlo k vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nabyli žalobci vlastnické právo mimořádným vydržením podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) – (bod 47 rozsudku odvolacího soudu).
19. Tomuto závěru oponují dovolatelé pouze jednovětým konstatováním (bod 17 dovolání), že „absence dobré víry vylučuje i možnost mimořádného vydržení dle ustanovení § 1095 NOZ ve spojení s § 1091 odst. 2 NOZ a 3006 (správně 3066 – poznámka dovolacího soudu) NOZ,“ aniž by jakkoliv byla k této otázce vymezena přípustnost dovolání.
20. Již jen zcela nad rámec pak dovolací soud podotýká, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, případně jeho právního předchůdce (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 205/2024). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ držitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
21. Nedůvodné jsou též námitky žalovaných představující polemiku se zjištěným skutkovým stavem.
22. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Nepřípustné jsou proto námitky dovolatelů směřující ke zpochybnění skutkových závěrů nalézacích soudů. Jimi je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoli přezkoumávat.
23. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v § 237 o. s. ř.
24. S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že dovolání žalovaných trpí v části týkající se mimořádného vydržení vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a ve zbylém rozsahu není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Vzhledem k odmítnutí dovolání zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 1. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu