22 Cdo 486/2024-942
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2b, proti žalovaným 1) J. K. a 2) M. K., zastoupeným Mgr. et Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 470/2a, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 141/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 10. 2023, č. j. 69 Co 41/2023-917, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 10. 2023, č. j. 69 Co 41/2023-917, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 15 C 141/2015-843, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 10. 2022, č. j. 15 C 141/2015-852, zřídil služebnost chůze a jízdy motorovými vozidly do 3,5 tuny (zejména minitraktorem, osobním automobilem a osobním automobilem včetně vozíku za osobní automobil), v době od 6 hodin do 22 hodin, přes pozemek žalovaných p. č. XY v katastrálním území XY, a to ve prospěch každého vlastníka pozemku p. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu, jak je tato služebnost vyznačena v geometrickém plánu č. 412-123/2021 ze dne 17. 5. 2021 vypracovaném společností GEOCENTRUM, spol. s r. o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), žalobci uložil povinnost uhradit za zřízení služebnosti žalovaným k rukám společným a nerozdílným 14 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 69 Co 41/2023-917, změnil výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně tak, že ve prospěch žalobce jako oprávněného ze služebnosti, jakož i pro každého dalšího vlastníka pozemků p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY zřídil služebnost, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty spočívající v právu průjezdu motorovými vozidly s nejvyšší povolenou hmotností do 3,5 tuny, a to minitraktorem a osobním automobilem včetně přívěsného vozíku za osobní automobil „vždy každého roku v období od 1. 3. do 31. 10. v době od 9.00 do 17.00 hodin“, přes část pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, ve vlastnictví žalovaných v rozsahu, jak je tato služebnost vyznačena v geometrickém plánu č. 412-123/2021 ze dne 17. 5. 2021 vypracovaném společností GEOCENTRUM, spol. s r. o., který je nedílnou součástí rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2022, č. j. 15 C 141/2015-843, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) k rukám společným a nerozdílným za zřízení služebnosti úplatu ve výši 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-V rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, kterým napadají rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně právně posoudil 1) otázku, zda lze zřídit právo nezbytné cesty k účelu užívání, který je v rozporu se zákonem, resp. veřejnoprávními (stavebními) předpisy, které upravují podmínky pro využití pozemků, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, 2) otázku, zda lze za řádné hospodaření, resp. „řádné užívání ve smyslu § 1029 občanského zákoníku“ považovat pouze takové hospodaření/užívání, které je realizováno v souladu se zákonem, resp., zda lze za řádné hospodaření považovat i faktický způsob užívání, i když jde o užívání v rozporu se zákonem. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 225/2006, podle kterého nelze zřídit věcné břemeno se zapovězeným obsahem, a sp. zn. 22 Cdo 1638/2016 k účelu stavby, ke které je nezbytná cesta povolována, a 3) otázku, zda zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných je méně obtěžující než přes pozemky parc. č. XY a XY, neboť řešení této otázky odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2018 založil na zjevně nepřiměřených úvahách.
5. Zatímco soudy spatřují hospodářskou potřebu pozemků žalobce v realizaci zemědělské činnosti, tak žalovaní zastávají právní názor, že řádné užívání pozemků může souviset pouze s výstavbou a provozem dopravní infrastruktury, tedy činnostmi týkajícími se výlučně dopravy, neboť pro výstavbu objektů pro dopravu a dopravní činnosti jsou pozemky žalobce určeny, a to územním plánem.
6. Poukazují dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 465/2018 o požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva při zřízení nezbytné cesty. Odvolací soud se sice otázkami výkladu § 1033 a 1029 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) zabýval, jeho úvahy ale nemohou pro nepřiměřenost obstát. Pozemek kupovali za účelem parkování vozidel v době, kdy šlo o pozemek 40 let neužívaný a žádný spor ve vztahu k tomuto pozemku neprobíhal, jiné místo k parkování možné není, určený rozsah věcného břemene možnost parkování „zásadně vyprazdňuje“. To činí úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou, zejména existuje-li ještě jiná možnost přístupu na pozemky žalobce. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Dovolání není přípustné pro řešení otázek 1) a 2), neboť na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud v současném způsobu užívání pozemku žalobce rozpor se zákonem neshledal, zařazení pozemku žalovaného v rámci územního plánu označil za nevýznamné, neboť za současného stavu nic nenasvědčuje tomu, že by obec činila konkrétní kroky za účelem jeho uskutečnění, které by znemožňovaly pozemky žalobce zemědělsky obhospodařovat. 12. Dovolání je přesto přípustné a zároveň důvodné, neboť úvahy odvolacího soudu o tom, který z možných přístupů představuje pro vlastníka povinného pozemku větší újmu, jsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu zjevně nepřiměřené.
IV. Důvodnost dovolání 13. O zřízení nezbytné cesty jako služebnosti bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, dovolací soud proto postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). 14. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. 15. Podle § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty. 16. Podle § 1033 odst. 1 o. z. obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2. 17. Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016). Protože povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka zatěžovaného pozemku, je na místě spíše restriktivní výklad podmínek pro povolení nezbytné cesty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 921/2010). Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). 18. Rozhodnutí o zřízení práva cesty je rozhodnutím konstitutivním, hmotné právo proto v rámci tohoto řízení upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019). 19. Odvolací soud se při posouzení rozsahu újmy, která povolením nezbytné cesty vzniká pro vlastníky povinného pozemku, omezil na porovnání velikosti plochy, která je pro přístup žalobce vymezena na pozemku žalovaných (7,945 m2 z celkových 65 m2) a kterou považoval za „podstatně menší“, než kterou by bylo třeba vymezit na pozemku svědka Č. Větší plocha nezbytné cesty však nutně k většímu omezení vlastníka povinného pozemku nevede. Újmu žalovaných způsobenou zřízením nezbytné cesty spatřoval odvolací soud v tom, že žalovaní nebudou moci pozemek zakoupený a stavebně uzpůsobený za účelem parkování vozidel k tomuto účelu využívat, nezabýval se však tím, zda a do jaké míry by byla při zřízení nezbytné cesty přes pozemky svědka Č., který žalobci vstup na jeho pozemek pomocí zemědělské techniky opakovaně umožnil, omezena možnost výkonu vlastnického práva k těmto pozemkům. Ze skutkových zjištění obecných soudů přitom neplyne, že zřízení nezbytné cesty přes pozemky svědka Č. by po dobu určenou pro přístup na pozemek žalobce rovněž zcela vyloučilo jejich užívání k určenému účelu (část jeho pozemku, přes který žalovaní přístup navrhují, je zatížena věcným břemenem umístění a provozování elektrorozvodného zařízení a je užívána k parkování zemědělských vozidel). Zjevně nepřiměřené jsou rovněž úvahy soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkázal a podle kterých je nezbytná cesta přes pozemek žalovaných méně obtěžující, neboť dotčená část pozemků svědka Č. by mohla být využita jako zahrada u domu, který mají zájem jeho děti v budoucnu vystavět, a „v takové situaci by tak rozloha přilehlé zahrady byla velmi podstatná pro komfort jejího využití“. Taková úvaha neodůvodněně upřednostňuje komfort budoucího možného využití pozemku svědka Č. jeho právními nástupci před možností užívat pozemek žalovaných k účelu, pro který byl zakoupen a stavebně upraven a pro který je v současnosti (v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu) využíván, ačkoli takové užití pozemku žalovaných je povolením nezbytné cesty podstatnou část roku nikoli méně komfortní, ale prakticky vyloučené.
V. Závěr 20. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 21. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. podepsáno Mgr. Davidem Havlíkem za nepřítomného předsedu senátu