22 Cdo 531/2026

Judikát 22 Cdo 531/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:20.04.2026

Spisová značka:22 Cdo 531/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.531.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Přípustnost dovolání

Vypořádání SJM

Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 741 o. z. § 742 o. z. Kategorie rozhodnutí:E 22 Cdo 531/2026-678

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. Č., zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Krátký lán 138/8, proti žalovanému I. Č., zastoupenému JUDr. Markétou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 140/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, č. j. 54 Co 234/2025-638, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 66 247,50 Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Markéty Kadlecové, advokátky se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů („SJM“)

– účastníků řízení; návrh po opětovném poučení soudem opakovaně upřesňovala a měnila. Žalobu mimo jiného založila na tvrzeních, že žalovaný ze SJM „odklonil“ minimálně 5 426 538 Kč, které investoval do cenných papírů, různých finančních transakcí. A pravděpodobně za ně nakoupil i kryptoměnu nebo zlato. Dále prostředky náležící do SJM investoval do oprav a rekonstrukce nemovitosti – vily na XY, kterou spoluvlastní, nebo utratil se svou milenkou. Podle žalobkyně některé finanční prostředky od zaměstnavatele nepřišly žalovanému na účet, a to částka 1 000 000 Kč, která mu byla vyplacena v lednu 2013, a částka 190 000 Kč, která mu byla zaměstnavatelem poukázána v lednu 2015.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 20 C 140/2020 - 567, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 6. 2025, č. j. 20 C 140/2020 – 588, vypořádal zaniklé SJM účastníků řízení tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal nemovité věci – bytovou a nebytovou jednotku, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku, movitou věc – osobní automobil, dále finanční prostředky a cenné papíry, uvedené ve výroku I, do vlastnictví žalovaného věci (prostředky na účtech a cenné papíry) uvedené ve výroku II. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 1 500 000 Kč (výrok III) a zamítl vzájemnou žalobu na zaplacení 174 000 Kč (výrok IV; pozn. Nejvyššího soudu: tento výrok není předmětem dovolacího přezkumu). Výroky V a VI rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.

3. Pokud jde o rozsah SJM, soud prvního stupně vyšel ze shodných tvrzení účastníků, která spočívala v tom, že „manželé před rozvodem manželství evidovali věci v SJM uvedené ve výroku I a II tohoto rozhodnutí“; tyto věci a majetkové hodnoty také vypořádal. Dále konstatoval, že „sporná zůstala otázka, zda se žalovaný v průběhu manželství dopouštěl odklonů majetku ze SJM“.

K tomu žalovaného vyslechl, uzavřel však, že ani z jeho výpovědi a ani z dalších důkazů nevyplynulo, že by něco „odklonil do investic“ a že „nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z účastnické výpovědi žalovaného“. Vypořádávané věci a majetkové hodnoty soud spadající do zaniklého SJM přikázal účastníkům podle jejich návrhů. Připomněl, že mezi účastníky „nebyla sporná hodnota tohoto majetku.“ Hodnota věcí, které soud prvního stupně přikázal žalobkyni do jejího výlučného vlastnictví ve výroku I, činí 14 686 829 Kč a hodnota věcí, které soud přikázal žalovanému ve výroku II, činí 14 694 072 Kč. Naopak soud prvního stupně nevypořádal finanční prostředky získané žalovaným výběrem z bankomatů ve výši 1 990 000 Kč, práva a povinnosti na účtu č. XY a další žalobkyní tvrzené „odklony“, neboť nebyly zahrnuty do masy SJM ve lhůtě tří let od zániku manželství, a proto se u nich uplatní domněnka podle § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o.

z.“) – tzv. pravidlo tří let. Rovněž uvedl, že žalobkyně ani přes výzvu soudu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) neprokázala, že by žalovaný cokoliv vynaložil ze SJM na zhodnocení nemovitosti, jejímž je spoluvlastníkem.

4. Při úvaze o paritním, respektive přijatém disparitním, způsobu vypořádání SJM, jež se projevilo ve výši vypořádacího podílu, jenž je povinen žalovaný žalobkyni zaplatit, soud prvního stupně přihlédl ve prospěch žalobkyně k několika skutečnostem: a) žalovaný nedokázal vysvětlit, jak naložil s odměnami od zaměstnavatele náležícími do SJM ve výši 1 000 000 a 200 000 Kč, b) zohlednil polovinu hodnoty již zaniklého cenného papíru CZ XY ve výši 507 500 Kč získané z jeho likvidace, c) z důvodu liknavého přístupu žalovaného, pokud šlo o osvětlování jeho majetkových poměrů, neboť žalobkyně až s odstupem času a po náročném dokazování zjistila veškerý majetek a byl to žalovaný, kdo způsobil, že se částka ve výši 1 990 000 Kč (peněžní hotovost získaná výběry z bankomatů) vypořádala podle zákonné domněnky podle § 741 o.

z. tak, že jsou ve vlastnictví žalovaného, neboť je výlučně jako vlastník užíval, když žalobkyně o těchto prostředcích bez své viny nevěděla, d) žalobkyně se starala o rodinnou domácnost. Naopak v neprospěch žalobkyně soud prvního stupně přihlédl k tomu, že to byl především žalovaný, kdo se zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění, a že žalobkyně po zániku SJM výlučně užívala společnou bytovou jednotku, zatímco žalovaný z ní neměl žádný užitek. Soud prvního stupně shrnul, že rozdíl mezi hodnotami věcí, které přikázal žalovanému a žalobkyni, činí sice jen částku 7 243 Kč, nicméně je spravedlivé, aby žalobkyně na vypořádacím podílu v rámci disparity (§ 742 o.

z.) obdržela částku 1 500 000 Kč.

5. Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2025, č. j.

54 Co 234/2025-638, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé pod body I, II a IV a ve výroku o nákladech řízení VI potvrdil (výrok I), a ve výroku o věci samé III jej změnil jen tak, že výši vypořádacího podílu určil částkou 2 500 000 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).

6. Odvolací soud se ztotožnil s konkluzemi soudu prvního stupně vycházejícími, pokud jde o rozsah SJM předložený k vypořádání, z nesporných tvrzení účastníků, a dále i s tím, jaké položky ze SJM byly přikázány tomu kterému účastníku. Uvedl, že v tomto směru účastníci řízení proti rozsudku soudu prvního stupně ničeho nenamítali.

7. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvody pro disparitní způsob vypořádání SJM a k výši vypořádacího podílu, jenž je povinen žalovaný žalobkyni zaplatil, dospěl na základě dalších – od soudu prvního stupně – odlišných úvah. Předně učinil předmětem vypořádání částku 1 015 000 Kč, kterou žalovaný získal po zániku SJM likvidací cenného papíru. Dále s odkazem na judikaturu i odbornou literaturu uvedl, že ke vnosům a investicím uplatněným po tříleté lhůtě po zániku SJM se sice nepřihlíží, nicméně nesdílel názor soudu prvního stupně, že žalobkyně řádně v zákonem stanovené lhůtě tří let od zániku SJM neoznačila finanční prostředky, které dle jejího tvrzení žalovaný ze SJM „odklonil“.

Připomněl, že již v žalobě totiž žalobkyně uvedla, že žalovaný „odkláněl“ finanční prostředky pomocí výběrů v hotovosti. Tato specifikace je podle odvolacího soudu dostatečná, neboť žalobkyně v důsledku informačního deficitu nemohla v době podání žaloby uvedenou částku konkretizovat, a mohla tak učinit až poté, kdy soud k jejímu návrhu vyžádal výpisy z účtu žalovaného. V řízení pak bylo dle odvolacího soudu prokázáno, že žalovaný vybral v letech 2008 až 2018 v hotovosti celkem částku 2 771 800 Kč, přičemž pouze obecně tvrdil (aniž by to jakkoliv prokázal), že byly spotřebovány v rámci rodiny.

Až posléze připustil, že z takto vybrané hotovosti mu dosud zůstala částka 1 990 000 Kč. Protože se většinou jednalo o částky v řádech desetitisíců (v jednom případě dokonce 300 000 Kč), dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba vybranou částku zohlednit.

8. Na druhé straně se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, jenž nevypořádal další žalobkyní tvrzené „odklony“ ze strany žalovaného, neboť tyto ani po řádném poučení soudem prvního stupně podle § 118a o. s. ř. neprokázala. K tomu připomněl z komentářové literatury tezi, že „žalobce, popřípadě v průběhu řízení žalovaný, pokud navrhují vypořádání určité majetkové hodnoty, která podle nich spadá do SJM, totiž nesou důkazní břemeno o tom, že daná hodnota byla k okamžiku zániku SJM jeho součástí, resp. že byly činěny vnosy či investice ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) a c) o. z.“ [Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 2. vydání, 2020, s. 351–374: J. Psutka, beck-online].

Odvolací soud též přisvědčil správnosti postupu soudu prvního stupně, který nenechal vypracovat znalecký posudek ke zjištění ceny rekonstrukce nemovitosti, jejímž je žalovaný podílovým spoluvlastníkem; žalobkyně totiž (ani po poučení soudem prvního stupně) neprokázala základ nároku na vrácení investic ze SJM do výlučného majetku žalovaného, a proto nebylo možno nechat znalecky určit jeho výši.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Má za to, že při řešení dále vymezených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále „posoudil právní otázku odlišně od dosavadní judikatury, a má být proto posouzena jinak“. Rovněž ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

10. Dovolatelka vymezuje tyto právní otázky, které mají založit přípustnost dovolání: a) „Zda lze považovat majetek za řádně označený k vypořádání ve smyslu § 741 a § 742 občanského zákoníku, pokud žalobce v zákonné tříleté lhůtě označí masu SJM alespoň rámcově hodnotově a následně ji v průběhu řízení zpřesňuje podle výsledků dokazování“ – dále v textu otázka a). V intencích této otázky žalobkyně připomíná, že tuto masu SJM označila v hodnotě „přibližně Kč 50 000 000“ již v žalobě ze dne 25. 6. 2020 a žalovaný na toto tvrzení reagoval ve vyjádření ze dne 8.

10. 2020 a označil je za domněnky a spekulace. Má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda žalobkyně ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů označila majetek k vypořádání v hodnotě vyšší než oběma soudy tvrzených 29 380 901 Kč. b) „Zda v případě, kdy jeden z manželů měl výlučnou dispozici s finančními prostředky náležejícími do SJM, nese důkazní břemeno o jejich osudu on, nebo zda je povinen druhý manžel, který k těmto prostředkům přístup neměl, prokazovat, že tyto prostředky byly ke dni zániku SJM jeho součástí.“ – dále v textu otázka ad b).

Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala, že odkloněné prostředky byly součástí SJM ke dni jeho zániku. Uvádí, že odklony ze SJM prováděl žalovaný z prostředků, se kterými měl výhradní dispozici jen on, neboť byly zasílány na jeho bankovní účty, a i výpisy z těchto účtů si nechával zasílat do zaměstnání, aby znemožnil žalobkyni přístup k informacím. Odklony ze SJM představovaly nejen výběry z bankomatů, ale i další neodůvodněné platby na známé i neznámé bankovní účty, které žalovaný prováděl bez souhlasu žalobkyně ve prospěch třetích osob.

Poukazuje na bod 27 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, v němž se odvolací soud vyjadřuje tak, že „nesdílí názor soudu prvního stupně, že žalobkyně řádně v zákonem stanovené lhůtě 3 let od zániku SJM neoznačila finanční prostředky, které dle jejího tvrzení žalovaný ze SJM odklonil.“ Oponuje tím, že již v žalobě uvedla, že žalovaný odkláněl finanční prostředky prostřednictvím výběrů v hotovosti.

Svou argumentaci k této otázce sumarizuje tak, že odvolací soud odklony prováděné žalovaným ze SJM zúžil jen na výběry hotovosti z bankomatů, ale pominul přitom tvrzení žalobkyně vyjádřené v podání ze dne 27. 5. 2021, ve kterém uvádí, že žalovaný v průběhu manželství systematicky odkláněl prostředky ze SJM, a žádala soud o součinnosti při zajištění důkazů k takovému jednání žalovaného. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, (tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) a v něm uvedenou tezi („že vysvětlovací povinnost nese ten z manželů, který měl faktickou kontrolu nad prostředky SJM a prováděl s nimi dispozice“) připomíná, že podle ustálené judikatury nastupuje v případě informačního deficitu žalujícího vysvětlovací povinnost žalovaného.

Kritizuje postup soudů obou stupňů, že vysvětlení prokázaných odklonů po žalovaném nežádaly a ani při „závěrečném výslechu“ žalovaného před soudem prvního stupně nebyla těmto odklonům věnována patřičná pozornost. Žalovaný potom dle mínění žalobkyně nedostál své vysvětlovací povinnosti. c) „Zda mohou soudy nižších stupňů odmítnout provést účastníkem opakovaně a včas navržený důkaz znaleckým posudkem k prokázání vnosů ze společného jmění manželů do výlučného majetku druhého z manželů, aniž toto neprovedení jakkoli odůvodní, a současně uzavřít, že účastník neunesl důkazní břemeno ohledně základu nároku.“ – dále v textu otázka ad c)

Žalobkyně dále vysvětluje, že požadovala provedení důkazu znaleckým posudkem k výši investic ze SJM do nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalovaného; soud však provedení tohoto důkazu odmítl s tím, že žalobkyně neprokázala základ nároku. Má tudíž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „zejména potom od rozhodnutí 22 Cdo 1172/2022 (pozn. Nejvyššího soudu: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, jenž byl uveřejněn pod číslem 64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v řízení, ve kterém dovolací soud řešil téměř identickou situaci účastníků“. d) „Zda může soud založit skutkový závěr o rozsahu SJM na údajné shodě účastníků, pokud taková shoda ze spisu nevyplývá, a zda takový postup není v rozporu s § 120 odst. 3 o. s. ř. a judikaturou Nejvyššího soudu.“ – dále v textu otázka ad d)

Ve vztahu k této otázce dovolatelka namítá, že „vzhledem k tomu, že žalobkyně téměř ve všech svých podáních uvádí, že žádá vypořádat masu SJM v hodnotě mezi 45 miliony Kč a 50 miliony Kč, není zřejmé, jak soud dospěl k názoru, že se účastníci řízení prostřednictvím svých nesporných tvrzení shodli na tom, že majetkové hodnoty v SJM, které účastníci navrhli k vypořádání, činí Kč 29 380 901.“ Tvrdí, že „jde o extrémní nesoulad a porušení práva na spravedlivý proces (I. ÚS 84/09)“.

11. Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť se odvolací soud při řešení právních otázek, jež žalobkyně v dovolání vymezuje, od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.

Má současně za to, že žalobkyně pojímá řízení o vypořádání SJM jako vyúčtovací spor, v němž žádá, aby byly vypořádány majetkové hodnoty, jež účastníci nabyly a rovněž pozbyly v celém průběhu manželství. Připomíná, povahu řízení o vypořádání SJM, jež je klasickým sporným řízení, v němž se plně uplatní základní zásady civilního procesu, tedy i povinnosti účastníka řízení tvrdit a prokazovat pro věc rozhodné skutečnosti, včetně označení masy majetku, který má být jako předmět SJM vypořádán. Poukazuje rovněž na to, že stěží mohly soudy obou stupňů pochybit, nenařídily-li k tvrzeným vnosům ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného vypracování znaleckého posudku, pokud dovolatelka neprokázala základ nároku, tj. že k vnosům do výlučného majetku žalovaného vůbec došlo. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl, jako nedůvodné.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně zákonem předepsané náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).

13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

15. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části.

Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek dovolatelem poměřováno [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015; k tomu dále z rozhodovací praxe Ústavního soudu srovnej zejména body 35 až 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního https://nalus.usoud.cz), popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 29.

8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23].

16. V poměrech projednávané věci dovolatelka uvádí, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud: „1. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, 2. posoudil právní otázku odlišně od dosavadní judikatury, a má být proto posouzena jinak.“ Jestliže hledisko odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je srozumitelným způsobem vyjádření zákonem aprobovaného důvodu přípustnosti dovolání dle § 237 o.

s. ř. (a tento důvod přípustnosti dovolání lze rovněž z argumentace v textu dovolání žalobkyně vysledovat i z obsahového hlediska), pak požadavek na „jiné posouzení právní otázky, již odvolací soud posoudil odlišně od dosavadní judikatury“, je buď neobratným vyjádřením již vymezeného důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícím v odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu, anebo formulací důvodu přípustnosti dovolání, který zákon v § 237 o. s. ř. nezná, a jenž dovolatelé často zaměňují za hledisko korespondující s požadavkem, aby určitá právní otázka, jež byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešena, byla nově posouzena jinak (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo uveřejněno pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016). Vzhledem k tomu, že dovolatelka ve své argumentaci nijak nebrojí proti závěrům podávajícím se z některého rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž v textu dovolání odkazuje, považuje dovolací soud formulaci, že odvolací soud „posoudil právní otázku odlišně od dosavadní judikatury, a má být proto posouzena jinak“, za neobratné vyjádření již vymezeného důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu.

K otázce ad a)

17. V rozsahu této otázky není dovolání věcně projednatelné (je vadné), neboť žalobkyně sice vymezuje důvod přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), nicméně již neuvádí, s jakými konkrétními rozhodnutími dovolacího soudu je řešení otázky přijaté odvolacím soudem v rozporu, a jak se v konkrétním rozhodnutí tento rozpor projevil. Odkaz na judikaturu dovolacího soudu (v dovolání žalobkyně absentující) totiž zahrnuje i povinnost označit judikatorní konkluzi (či konkluze), jíž se řešení určité právní otázky odvolacím soudem protiví. Samotný argument, že konkrétní právní názor vyjádřený odvolacím soudem je nesprávný, nemůže zákonu a judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz bod 15 odůvodnění tohoto usnesení) odpovídající vymezení důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, kvalifikovaně nahradit.

18. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není ani pro řešení tří zbylých právních otázek, jež dovolatelka, vymezila přípustné. K otázce ad b)

19. Řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů je řízením sporným, jež je ovládáno zásadou projednací; tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je v tomto řízení věcí účastníků řízení. Iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim povinnost označit důkazy k prokázání tvrzení; úastníci mají tedy povinnost tvrzení a povinnost důkazní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009).

20. V usnesení ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Nejvyšší soud uvedl: „Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici.

Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň ‚opěrné body‘ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srovnej Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 121 a násl.; týž: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu.

Brno: Masarykova univerzita, 2000). Vysvětlovací povinnost tedy není totožná s důkazním břemenem, její nesplnění se projeví jen v hodnocení důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013).

Není to rozhodně tak, že by tím, že žalobkyně „požádala soud o součinnosti při zajištění důkazů“ se v řízení namísto zásady projednací prosadila zásada vyšetřovací, a že by soud musel provádět další dokazování z „úřední povinnosti“. Důkazní břemeno se nastoupením vysvětlovací povinnosti tudíž nijak nemění.

21. Žalobkyně při formulaci této otázky vychází z předpokladu, že žalovaný „měl výlučnou dispozici s finančními prostředky náležejícími do SJM“ nad rámec provedeného vypořádání. Takové skutkové zjištění však soudy v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení neučinily a dovolatelka zakládá přípustnost dovolání a uplatněný dovolací důvod na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšly soudy nižších stupňů. Dovolací soud připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

22. Dovolatelka tvrdí rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, v němž se konstatuje: „V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, dovolací soud uvedl, že prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. (nyní § 713 odst. 1, § 714 o. z.). Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů… Toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil.

V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho břemeno tvrzení a důkazní břemeno se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo“.

23. Na žalobkyni tedy leželo důkazní břemeno o tom, že konkrétní majetek byl nabyt do SJM a že s ním žalovaný nakládal; pokud by to bylo prokázáno, bylo by na žalovaném, aby prokázal, jak s vybranou částkou naložil. Pokud však nebylo prokázáno, že žalovaný s určitým majetkem v SJM disponoval bez vědomí a souhlasu žalobkyně, pak nebylo místo pro dokazování, jak s takovým majetkem naložil. V této věci odvolací soud považoval za dokázané a včas uplatněné výběry z bankomatu, nikoliv další dispozice tvrzené žalobkyní. Přitom různé nároky uplatněné žalobkyní mohly mít a zpravidla měly jiný právní osud. K otázce ad c)

24. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, na který dovolatelka odkazuje s tím, že jde o téměř stejnou situaci, se uvádí: „Judikatura v zájmu spravedlivého vypořádání vztahů mezi účastníky a při vědomí obtížnosti dokázat při rekonstrukci domu jednotlivé vynaložené investice a jejich výši doklady připouští, aby v případě, že je prokázáno, že investice byly skutečně vynaloženy a je v zásadě zřejmé, na co byly vynaloženy, tam, kde je to vzhledem k individuálním okolnostem věci namístě, aby rozsah a výše investic vynaložených na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků byla za podmínek § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu; tím spíše je třeba připustit její stanovení znaleckým posudkem.“

25. V nyní posuzované věci však nešlo o situaci, kdy by bylo prokázáno, že investice byly skutečně vynaloženy, a bylo v zásadě zřejmé, na co byly vynaloženy. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný vynaložil prostředky ze SJM na rekonstrukci domu, jehož byl spoluvlastníkem (v rozsahu ideální 1/8); žalovaný vynaložení investic ze SJM do výlučného majetku popíral.

26. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99).

27. Žalobkyni v poměrech projednávané věci tížilo důkazní břemeno o tom, že žalovaný během manželství vynaložil na rekonstrukci domu, jehož je spoluvlastníkem, finanční prostředky; pokud by to prokázala, bylo by na žalovaném naopak prokázat, že nešlo o prostředky ze SJM.

Vysvětlovací povinnost žalovaného by nastoupila, pokud by bylo zjištěno, že opravdu prostředky na rekonstrukci vynaložil, avšak nebylo by objektivně v moci žalobkyně prokázat, o jaké částky šlo. Žalovaný již ve vyjádření k žalobě popřel, že by nějaké finanční prostředky na rekonstrukci vynaložil; tvrdil, že rekonstrukci financovali jeho rodiče, kteří byli dostatečně solventní (např. na studium vnuků vynaložili 2 000 000 Kč) a rekonstrukci chtěli financovat sami. Žalobkyně pak nenavrhla žádné důkazy, které by tuto verzi zpochybnily. Žalovaný pak byl slyšen jako účastník řízení (§ 131 o. s. ř.); žalobkyně a ani její právní zástupkyně, ač byly účastnické výpovědi žalovaného přítomny, jeho verzi nijak nezpochybnily a nekladly ohledně ní žádné dotazy.

28. Protože, jak soudy nižších stupňů uvedly, nebyl prokázán „základ nároku“ (že byly vynaloženy společné prostředky a ani že žalovaný vůbec na rekonstrukci nějak přispíval), bylo ovšem nadbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem k ocenění rekonstrukce. Takové ocenění by o původu vynaložených prostředků nic nevypovědělo. Dovolatelkou položená otázka tak mísí dvě různé skutečnosti – to, zda vůbec ke vnosu ze SJM došlo a jeho případnou výši. Závěr odvolacího soudu, že nebyl-li prokázán „základ nároku“, a je nadbytečné se zabývat jeho výší (provedením důkazu znaleckým posudkem) tedy v konfrontaci s judikaturou Nejvyššího soudu plně obstojí, a dovolatelkou položená otázku tudíž přípustnost dovolání založit nemůže. K otázce ad d)

29. Ani dovolací argumentace žalobkyně, že odvolací soud založil skutkový závěr o rozsahu SJM na „údajné“ shodě účastníků, pokud taková shoda ze spisu nevyplývá, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Z obsahu spisu (viz č. l. 478 a násl.) je zřejmé, že účastníci se shodli na položkách, které byly vypořádány, a jen ty položky označily soudy za nesporné (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Naopak sporné položky, jejich existence a výše (hodnota) byly v souladu s pravidly ovládajícími sporný proces, zejména i s uplatněním procesních povinností tvrzení a důkazní, předmětem dokazování, jehož výsledek se pak promítl do závěru o zjištěném skutkovém stavu.

Dovolatelka zjevně mylně interpretovala rozsah, z něhož soudy obou stupňů vycházely na základě souhlasných (nesporných) tvrzení účastníků řízení. Jednalo se přitom pouze o majetkové hodnoty, jež soudy vypořádaly, a sice podle návrhů žalobkyně a žalovaného, kteří ze zaniklého SJM do svého výlučného vlastnictví převzali ty věci a majetkové hodnoty, jež si sami získat přáli.

30. Pro řešení položené otázky týkající se aplikace § 120 odst. 3 o. s. ř., tak dovolání žalobkyně není přípustné již jen proto, že na této otázce není dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu založen, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s.

ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

31. Za vhodné považuje dovolací soud dále doplnit, že – mimo režim přípustnosti dovolání a dovolací důvod – žalobkyní namítané průtahy v soudním řízení nemohou mít vliv na obsahovou kvalitu rozhodnutí soudů obou stupňů. Ostatně dovolatelka ani neuvádí, jakým negativním způsobem se dle jejího mínění nepřiměřená délka řízení po skutkové či právní stránce do rozhodnutí promítla. Případné nároky spojené s újmou, jež by účastníku nepřiměřenou délkou řízení vznikla, lze uplatnit podle zvláštního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1701/2008), přičemž ovšem újmu jako takovou nelze odstranit zrušením rozhodnutí a pokračováním v řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 891/2009).

32. Jelikož dovolání není pro jednu z vymezených právních otázek věcně projednatelné, a pro další otázky přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

33. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalobkyně povinna žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 66 247,50 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 54 300 Kč (tarifní hodnota předmětu řízení činí polovinu z hodnoty majetku, které strany učinily předmětem vypořádání, tj. z částky 25 000 000 Kč) - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 7 a § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění účinném od 1.

1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450,- Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 11 497,50 Kč.

34. Místem splnění náhradové povinnosti je sídlo zástupkyně žalovaného, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 20. 4. 2026 JUDr.

Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu