22 Cdo 5372/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) K. B., b) R. K., oběma zastoupených Mgr. Lubošem Havlem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, proti žalovanému J. R.,
zastoupenému JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem v Havířově, Hlavní
třída 442/65, o určení, že pozemky nejsou zatíženy věcným břemenem, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 6/2010, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2014, č. j. 71 Co
366/2013-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. října 2012, č. j. 10 C 6/2010-143, ve výroku I. určil, že pozemky žalobkyně
a) parc. č. 96/1, 98/1, 98/2, 99, 935/1 a 935/2 v katastrálním území a obci H.
B., zapsané na LV č. 1186, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský
kraj, Katastrálním pracovištěm Havířov, nejsou zatíženy věcným břemenem ve
prospěch žalovaného. Ve výroku II. určil, že pozemky žalobce b) parc. č. 88/1,
88/2, 88/3 a 63, v katastrálním území a obci H. B., zapsané na LV č. 1182,
vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm
Havířov, nejsou zatíženy věcným břemenem ve prospěch žalovaného. Ve výroku III.
uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náhradu
nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 71 Co 366/2013-272, rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu), ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení změnil (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
III. rozsudku odvolacího soudu). Proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí podle jeho názoru na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 417/98 a 22 Cdo 515/2004,
která se týkala posouzení otázky dobré víry jako předpokladu oprávněné držby. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že
odvolací soud pochybil, pokud konstatoval, že žalovaný nemohl z objektivního
pohledu nabýt přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemeni
náleží. Přitom správně vyšel z toho, že i v případě neplatnosti ujednání o
zřízení věcného břemene lze věcné břemeno vydržet. Dovolatel nesouhlasil se
závěrem odvolacího soudu, že v řešené věci chyběl jeho poctivý úmysl, resp. že
nebyl naplněn požadavek oprávněné držby. Poctivý úmysl spatřuje v tom, že
uzavíral smlouvu o zřízení věcného břemene se svou manželkou z toho důvodu, aby
ji zabezpečil. Předmětné nemovitosti, které manželce převedl darovací smlouvou,
následně i užíval. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal
důvod, pro který měly být smlouvy uzavřené mezi ním a jeho manželkou účelové a
nevěrohodné, měl uvést konkrétní důvody, proč věc takto posoudil. Dovolatel má
za to, že okolnosti nabytí věcného břemene svědčí o existenci jeho dobré víry. Má za to, že prokázal svůj poctivý úmysl darovat své manželce předmětné
nemovitosti a zřídit na nich věcné břemeno. Navrhl proto, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k tvrzenému vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovaným
mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto
nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. ledna 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno,
kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě žalovaný rozporuje posouzení otázky, zda byl oprávněným
držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni k předmětným nemovitostem. Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud
zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001,
publikovaném pod č. C 551 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“). V uvedeném rozsudku Nejvyšší
soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení
držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v
dobré víře ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘. Tuto podmínku vykládá publikovaná
judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z
posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí
vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k
právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu
sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se
posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální
opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu
právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že
jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu
náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba
rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je
časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem
vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010,
dostupný na www.nsoud.cz). Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného
omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik
věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se
proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě
fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna
2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný pod č. C 1654 v Souboru). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22
Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, č. 5, str. 152, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli
pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v
úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít,
po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru, což mutatis
mutandis platí i pro přezkum dobré víry vedoucí k vydržení práva odpovídajícího
věcnému břemenu) – (souhrnně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2010,
sp. zn. 22 Cdo 5125/2008, dostupné na www.nsoud.cz). V nálezu ze dne 3. června 2006, sp. zn. III. ÚS 50/04, uveřejněném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usnesení č. 33, str. 545, Ústavní
soud uvedl: „Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním
skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem
držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo
chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z toho důvodu, že
její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v
dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že
taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje.
Držba nemovitosti,
která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.“ S těmito právními
závěry se následně ztotožnil i dovolací soud, jak vyplývá např. z rozsudku ze
dne 7. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 1347/2009, nebo z rozsudku ze dne 24. února
2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014 (dostupných na www.nsoud.cz). Uvedené závěry vylučující dobrou víru lze vztáhnout i na případy vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemenu. Nalézací soudy uzavřely, že smluvní ujednání o
zřízení práva žalovaného odpovídajícího věcnému břemenu ze dne 14. srpna 1998 a
ze dne 28. prosince 1998 jsou absolutně neplatná pro neurčitost „samotného
předmětu smlouvy o zřízení věcného břemene“, když „obsah a rozsah tohoto práva
dle smlouvy byl nejasný, neurčitý, a tedy objektivně nezjistitelný“. Závěr o
absolutní neplatnosti smluv o zřízení věcného břemene z tohoto důvodu ostatně
připouští výslovně i sám dovolatel. Obsah dovolacích námitek se omezuje v zásadě na kritiku závěru odvolacího
soudu, že žalovaný nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
právo odpovídající věcnému břemeni náleží, a tedy jej nemohl vydržet. Jestliže však smlouvy o zřízení věcného břemene byly absolutně neplatné pro
neurčitost vymezení jak předmětu smlouvy o zřízení věcného břemenem, tak i pro
obsah a rozsah takového věcného práva, nemohl být dovolatel oprávněným
držitelem práva odpovídajícího věcnému břemenu, neboť nemohl být v dobré víře,
že mu svědčí právní titul o založení a konkrétním obsahu a rozsahu práva
odpovídajícího věcnému břemenu. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
zdůvodnil, na základě jakých skutečností nelze žalovaného považovat za
oprávněného držitele práva odpovídajícího věcnému břemeni. Odkázal přitom na
případnou judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu, ačkoliv z nálezu
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 vyvodil nesprávný závěr o tom, že
absolutní neplatnost ujednání o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni
pro jeho neurčitost nevylučuje (objektivně posuzovanou) dobrou víru držitele,
ačkoliv v citovaném nálezu Ústavního soudu Ústavní soud zaujal (v poměrech
možnosti vydržení vlastnického práva) opačné stanovisko. Dospěl však k závěru, že dovolatel nemůže být v dobré víře proto, že smlouvy o
zřízení věcného břemene jsou „nevěrohodné a účelové“. Dovolací soud však vychází z toho, že již samotná absolutní neplatnost smluv o
zřízení věcného břemene pro neurčitost předmětu smlouvy a rozsahu a obsahu
práva odpovídajícího věcnému břemenu brání v této konkrétní věci vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemenu. Je však zřejmé, že rozhodnutí odvolací soudu,
byť odvolací soud z nálezu Ústavního soudu vyvodil chybný závěr, nelze
považovat za věcně nesprávné, neboť se do něj v konečném důsledku uvedený nález
promítl tak, že odvolací soud neshledal námitku vydržení práva odpovídajícího
věcnému břemenu žalovaného důvodnou. Pokud dovolatel v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98 a 22 Cdo 515/2004, nelze mu přisvědčit.
Z uvedených rozhodnutí je totiž zřejmé, že jsou v souladu s výše citovanou
judikaturou dovolacího soudu a v rozhodnutí odvolacího soudu nelze – v rovině
věcné správnosti - spatřovat nic, čím by se odvolací soud od těchto rozhodnutí
dovolacího soudu odchýlil. Za této situace bylo již nadbytečné zabývat se úvahou odvolacího soudu, jenž
uzavřel, že smlouvy o zřízení věcného břemene jsou „nevěrohodné a účelové“,
neboť posouzení této otázku nemůže mít vliv na celkovou věcnou správnost
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel ostatně závěry odvolacího soudu ohledně
„nevěrohodnosti a účelovosti“ smluv o zřízení napadá výhradně z pohledu
tvrzených nedostatků skutkových zjištění, resp. prostřednictvím vady řízení,
tj. důvody, které samy o sobě bez dalšího nemohou přípustnost dovolání založit. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.