22 Cdo 58/2026

Judikát 22 Cdo 58/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:22 Cdo 58/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.58.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Ochrana vlastnictví

Dotčené předpisy:§ 1042 o. z. Kategorie rozhodnutí:C 22 Cdo 58/2026-612

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Thornhill, s. r. o., se sídlem v Praze, Malé náměstí 144/1, IČO 28174593, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 653/17, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, a 2) městské části Praha 1, se sídlem v Praze, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, o zdržení se užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 349/2011, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 13 Co 298/2023-581, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného 1) na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 13 Co 298/2023-581, se zamítá. III. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění:

1. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 2378/2016-311, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2015, č. j. 21 C 349/2011-160, a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 6. 1. 2016, č. j. 13 Co 377/2015-196, řízení zčásti zastavil a ve zbylém rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I). Dále rozhodl, že v rozsahu, v němž bylo řízení zastaveno, bude věc postoupena po právní moci tohoto rozsudku Ministerstvu pro místní rozvoj (výrok II).

2. V dalším řízení soud prvního stupně věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 21 C 349/2011-465, uložil žalovaným povinnost zdržet se užívání části parcely č. XY v k. ú. XY, která je označena jako díl „b“ o výměře 79,4 m2 v určení výměr pozemku č. XY v k. ú. XY, vypracovaném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Nikolajem Marčevem pod č. 7/2014 (výrok I) – (dále jen „daná část předmětného pozemku“), jež je součástí tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. K odvolání žalovaného 1) odvolací soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-509, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Jeho rozhodnutí však Nejvyšší soud opětovně zrušil rozsudkem ze dne 30. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 2503/2024-544. Novým rozhodnutím ve věci, rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 13 Co 298/2023-581, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání.

Jeho přípustnost shledal v celkem čtyřech otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 1) Je dána pravomoc soudu k rozhodnutí o zásahu do stavby místní komunikace? Namítl, že jde o problematiku veřejného práva, spadající do pravomoci správních orgánů, resp. do pravomoci správního soudnictví. V občanskoprávním řízení proto není vůbec možné takovou povinnost uložit. Odvolací soud se měl odchýlit např. od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1707/2005 a 25 Cdo 1017/2001 a v podstatě uložit povinnost k nezákonnému jednání, kdy odstraněním místní komunikace bez příslušného správního rozhodnutí by se žalovaný 1) dopustil přestupku podle § 42a odst. 1 písm. g) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

2) Má povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnost uvést pozemek do stavu přede dnem doručení výzvy k vydání věci? Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit např. od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1743/2000 a v podstatě modifikovat dřívější rozhodnutí o restitučním nároku právního předchůdce žalobkyně, a to v rozporu s § 7 odst. 1 předmětného zákona. 3) Lze v této věci považovat užívání dané části předmětného pozemku umístěním místní komunikace III. třídy za protiprávní zásah do práv vlastníka pozemku, v jehož důsledku by bylo možné uložit odstranění místní komunikace III.

třídy? Odvolací soud se měl odchýlit např. od rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 518/2001, jestliže uložil povinnost odstranit místní komunikaci III. třídy, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Dovodil, že má nadále právo stavbu užívat a pokud tím zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, nejedná se o zasahování protiprávní. 4) Tíží žalovaného 1) důkazní břemeno prokázat, že je oprávněn mít na dané části předmětného pozemku žalobkyně umístěnou stavbu? K tomu namítl, že důkazní břemeno tíží žalobkyni, která by měla v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (kupř.

rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1005/2013 či 22 Cdo 587/2018) prokázat své tvrzení, jímž popírá oprávnění žalovaného 1) mít na dané části předmětného pozemku umístěnou stavbu pozemní komunikace. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného 1) uvedla, že je považuje za nepřípustné. Pravomoc soudů podle jejího názoru již byla potvrzena v prvním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2378/2016. Argumentovala také, že nyní se v souvislosti s restitucemi ničeho nedomáhala, místní komunikace v daném případě nemohla vzniknout a odpověď na čtvrtou otázku pak vyplývá již z druhého kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2503/2024. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

6. Dovolání není přípustné.

7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s.

ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

9. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda je dána pravomoc soudu k rozhodnutí o zásahu do stavby místní komunikace.

10. Tato otázka není způsobilá přípustnost dovolání založit.

11. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

12. V občanském soudním řízení naproti tomu nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, které spadají do pravomoci správních orgánů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Pravomoc soudu v občanském soudním řízení tak není dána kupř. tehdy, uplatní-li žalobce požadavek, jehož realizace by měla za následek zásah do již vybudované stavby místní komunikace (např. vybudování bezbariérového přístupu na jeho pozemek) a tím i její změnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1707/2005). Taktéž není v pravomoci soudu nařídit předběžné opatření, jímž se žalobce domáhá, aby byl na určitém úseku místní komunikace zakázán provoz, zastavení a stání určitých motorových vozidel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1017/2001).

13. V nyní projednávané věci se žalobkyně prostřednictvím negatorní žaloby podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, domáhá ochrany svého vlastnického práva k dané části předmětného pozemku, neboť je do něj ze strany žalovaných neoprávněně (bez právního důvodu) zasahováno. Neoprávněný zásah spatřuje v zařazení dané části předmětného pozemku jakožto veřejného prostranství do obecně závazné vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, o místním poplatku za užívání veřejného prostranství, jako místa podléhajícího místnímu poplatku, následného vybírání tohoto místního poplatku a rozhodování o užívání dané části předmětného pozemku.

Soudy přitom dospěly k závěru, že daná část předmětného pozemku není ze strany žalovaných považována za veřejné prostranství po právu, neboť stavba pozemní komunikace je stavbou neoprávněnou, resp. umístěnou na dané části předmětného pozemku bez právního důvodu, pročež žalobě vyhověly.

14. Žalobní požadavek naopak nesměřuje k uvedení do původního stavu (resp. k odstranění následků rušení), jak se zřejmě mylně domnívá dovolatel, jestliže namítá, že rozhodnutí o částečném odstranění staveb pozemních komunikací spadá do pravomoci správních orgánů, resp. správního soudnictví. Předmětem tohoto řízení nejsou práva veřejnoprávní povahy, nýbrž ochrana vlastnického práva žalobkyně. Jedná se o spor vyplývající z poměrů soukromého práva, spadající do pravomoci soudů v občanském soudním řízení.

K přípustnosti negatorní žaloby v této věci dovolací soud odkazuje taktéž na své první kasační rozhodnutí pod sp. zn. 22 Cdo 2378/2016. Ostatně, v soudní praxi nepanují žádné pochybnosti o tom, že v případě vlastnické žaloby je dána k jejímu projednání pravomoc soudu v občanském soudním řízení i v případě, že by se proti takové žalobě bránil žalovaný námitkou mající základ ve veřejném právu, např. v podobě práva veřejného užívání pozemní komunikace (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015).

15. Dále se dovolatel táže, zda má povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnost uvést pozemek do stavu přede dnem doručení výzvy k vydání věci, a taktéž zda lze považovat užívání dané části předmětného pozemku umístěním místní komunikace III. třídy za protiprávní zásah do práv vlastníka pozemku, v jehož důsledku by bylo možné uložit odstranění místní komunikace III. třídy.

16. Ani tyto otázky nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit, neboť napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o povinnosti uvést pozemek do uvedeného stavu ani uložena povinnost odstranit stavbu pozemní komunikace. Od judikatury citované dovolatelem se proto odvolací soud ani nemohl odchýlit.

17. Konečně dovolatel předkládá otázku, zda jej tíží důkazní břemeno prokázat, že je oprávněn mít na dané části předmětného pozemku žalobkyně umístěnou stavbu.

18. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

19. Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.

20. V duchu citovaného ustanovení proto Nejvyšší soud setrvale judikuje, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, či usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2082/2020).

21. V nyní souzené věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalovaný 1) nemá k umístění stavby pozemní komunikace na dané části předmětného pozemku žádný právní titul.

Bylo totiž zjištěno, že právní předchůdci žalobkyně k jejímu vybudování nikdy nedali souhlas; odvolací soud (body 11–12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) učinil dále jednoznačný závěr, že nebyl prokázán žádný právní důvod, na jehož základě měla stavba místní komunikace být na pozemku žalobkyně umístěna; tím spíše pak v současné době. Své rozhodnutí tak nezaložil na neunesení důkazního břemene ze strany žalovaného 1), ale na zjištěném skutkovém stavu. Žalovaný 1) naproti tomu tvrdil, že stavba pozemní komunikace byla na danou část předmětného pozemku umístěna po právu. Bylo proto na něm, aby tvrdil a prokázal existenci právního důvodu, jenž by umístění stavby pozemní komunikace opravňoval. Této své procesní povinnosti nedostál. Postupu odvolacího soudu proto v tomto směru není čeho vytknout.

22. K dovolací námitce lze dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také platí, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, a ze dne 25.

9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3111/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 587/2018). Proto v případě, že na pozemku ve státním vlastnictví je několik desítek let umístěna stavba, zřízená původně tzv. socialistickou právnickou osobou, kterou stavební úřad povolil a která byla k původnímu účelu užívána bez problému až do její privatizace a restituce pozemku, na kterém byla postavena, pak je na tom, kdo popírá oprávnění vlastníka stavby mít ji umístěnou na stavebním pozemku, aby své tvrzení také dokázal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1005/2013).

23. Rozhodnutí odvolacího soudu se však v projednávané věci nezakládá na presumpci pravidelného běhu věcí v době dávno minulé, která by byla důvodem pro obrácení důkazního břemene ohledně prokázání existence, resp. neexistence právního důvodu zbudování stavby pozemní komunikace na dané části předmětného pozemku. Naopak vychází ze zjištěného skutkového stavu, pročež se odvolací soud ani v této otázce nemohl od citované judikatury Nejvyššího soudu odchýlit.

24. Jelikož dovolání žalovaného 1) není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

25. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného 1) na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný 1) povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu