USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce K. J., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Ve Skalách 2597/2, proti žalované M. J., zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze, Bartolomějská 291/11, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 285/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, č. j. 14 Co 299/2024-185, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, č. j. 14 Co 299/2024-185, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 28 C 285/2023-144, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že nemovitosti uvedené na LV XY, k. ú. XY, a to pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, a dále stavba č. p. XY na pozemku parc. č. XY, jsou v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů žalobce a žalované (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2024, č. j. 14 Co 299/2024-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadené rozhodnutí má spočívat na nesprávném právním posouzení věci a záviset „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy předmětná otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ Dále v dovolání žalobce doplnil, že má být posuzovaná právní otázka posouzena jinak a v pochybnostech dosud řešena nebyla. Podle žalobce by otázka měla být vyřešena tak, jak ji řešil Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 833/2008, 33 Odo 400/2003 či Nejvyšší správní soud v rozhodnutích sp. zn. 1 Afs 11/2010 a 1 Afs 107/2004.
Dále žalobce shrnul a komentoval vybrané body napadeného rozhodnutí. Podstatou dovolání je, že podle žalobce dohoda o zúžení SJM účastníků představovala simulovaný (předstíraný) právní úkon a k jeho perfekci chyběla vážnost vůle, pročež je absolutně neplatný. Žalobce prokázal, že žalovaná věděla o simulovaném právním úkonu i že uzavíral dohodu z důvodu obejít a zneužít zákon (ochránit majetek před věřiteli jeho odklizením). Skutečná vůle by měla být upřednostněna před jejím formálním projevem. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1706/2003; soudy dostatečně nezohlednily, že ve věci šlo o nepoměrné plnění učiněné v tísni a za nevýhodných podmínek.
Odvolacímu soudu vytkl zamítnutí návrhu na výslech žalované a další pochybení při hodnocení skutkového stavu. Upozornil i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 331/98 a vyzdvihl princip smluvní volnosti nad formu notářského zápisu. Odkázal dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, 30 Cdo 3025/2009, 30 Cdo 2178/2016, 30 Cdo 3762/2016 a 33 Cdo 1621/2007. Navrhl odklad právní moci napadeného rozhodnutí a následně jeho zrušení spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně.
4. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila. Uvedla, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti. Žalobce nevymezil, v čem konkrétně má spočívat
nesprávné právní posouzení věci ani ona rozdílně posuzovaná otázka. Pokud jde o námitku, že dohoda sepsaná ve formě notářského zápisu je neplatná, protože šlo o simulovaný úkon, vymezil ji jako otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolání není přehledné, a ačkoliv je rozsáhlé, není přípustné. Žalobce v něm opakuje svá tvrzení a nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů. Žalovaná se ztotožnila s napadeným rozhodnutím; dovolání není důvodné. Dohodu o zúžení SJM účastníci uzavřeli o svobodné vůli, vědomě a vážně. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
5. Žalobce v replice vyjádřil nesouhlas se závěry uvedenými ve vyjádření žalované ve směru, že by dovolání nemělo být přípustné, protože neobsahuje náležitosti podle § 241a odst. 1 o. s. ř., resp. ve směru, že by žalobce neuvedl, v čem konkrétně má spočívat nesprávné právní posouzení věci a rozdílně posuzovaná otázka. Tyto výhrady pak podrobně specifikoval a odůvodnil.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolací soud předesílá, že dovolání je z formálního hlediska na samé hranici projednatelnosti. Žalobce se dovoláním domáhá komplexního přezkumu napadeného rozhodnutí. To se projevuje jednak v tom, že v dovolání uvedl všechny čtyři předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a dále v tom, že nevymezil konkrétní a zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat a se kterou by spojil odpovídající důvod přípustnosti dovolání. Namísto toho komentuje jednotlivé body odůvodnění napadeného rozhodnutí a námitky směřují do vícero oblastí.
Jinými slovy, žalobce ponechává na dovolacím soudu, aby zvolil, kterým ze čtyř předpokladů přípustnosti bude přípustnost námitek poměřovat, a to takových námitek, které jsou jen nedostatečně precizovány. Takto sepsané dovolání se vymyká požadavkům zákona i rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. K tomu přispívá i značný rozsah dovolání a prezentovaná struktura, z níž je pouze velmi obtížně seznatelné vymezení předpokladu přípustnosti ve vztahu ke konkrétní námitce.
10. Dovolací soud přesto posoudil obsah dovolání pohledem co nejpříznivějším pro žalobce a zkoumal, zda napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou, na kterou žalobce odkázal. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné, protože se od rozhodovací praxe citované v dovolání odvolací soud neodchýlil.
11. Odvolací soud námitku, že je dohoda o zúžení SJM simulovaným právním úkonem, hodnotil jako nedůvodnou. Uzavření dohody bylo účastníkům předestřeno jako možná varianta, jak se bránit případné exekuci pro vymožení daňových nedoplatků žalobce na podkladě kontroly zahájené v roce 2001 tak, aby účastníci „nepřišli“ o veškerý majetek, a to za situace, v níž účastníci neměli finanční prostředky a žalobce chtěl věc řešit půjčkou. Účastníci si tuto variantu řešení vybrali, neboť měli evidentně za to, že tak „ochrání majetek“, zejména nemovitosti, před jejich postižením ze strany finančního úřadu. Vůle účastníků byla bezesporu vážná, neboť jejich úmysl evidentně směřoval k vyvolání těch právních účinků, které byly s projevem jejich vůle spojeny.
12. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Závěr o vážnosti vůle je přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu závěrem skutkovým (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2016/2008, nebo usnesení ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3248/2019), dovolací soud je jím tedy vázán a nemůže jej jakkoliv přezkoumávat (srovnej § 241a odst. 1 a contrario). Žalobce ostatně v dovolání vůbec neuvádí, jaký konkrétní úkon by měl být modifikační smlouvou zastřen.
13. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Vychází tedy ze zjištění, že účastníci měli vůli (chtěli) předmětnou dohodu uzavřít a SJM zúžit.
14. Za takového stavu však argumentace žalobce ohledně simulovaného právního úkonu nemůže obstát. Odvolací soud totiž nezjistil, že by účastníci měli vůli učinit právní úkon jen „naoko“, tj. že by pouze předstírali zúžení SJM. Naopak je měl k tomuto právnímu úkonu vést ekonomický zájem. V dovolání odkazovaná judikatura týkající se simulovaných právních úkonů (zejm. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 833/2008, 30 Cdo 3762/2016 a 33 Cdo 1621/2007) proto na řešenou věc nedopadá, resp. odvolací soud se od ní nemohl odchýlit, protože vyšel z jiného skutkového stavu, než který v dovolání prezentuje žalobce.
15. Odvolací soud se neodchýlil ani od citovaných závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 400/2003, 30 Cdo 2737/2017, ani rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 331/98. Odvolací soud totiž – jak bylo uvedeno výše – vůli a motivaci účastníků při sepisování předmětné dohody zjišťoval; nevyšel tedy pouze z formálního projevu vůle.
16. K odkazům žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 11/2010 a 1 Afs 107/2004 pak dovolací soud krom toho uvádí, že rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu mezi předpoklady přípustnosti dovolání nepatří (viz např. usnesení Nejvyššího soudu zen dne 9. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3082/2021).
17. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1706/2003 není přiléhavý, neboť v něm jsou vykládány pojmy tíseň a nápadně nevýhodné podmínky v kontextu restitučních předpisů [§ 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích]. Navíc k této námitce odvolací soud uvedl, že uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek nebyl důvod neplatnosti právního úkonu, ale důvod pro odstoupení. V této rovině však žalobce se závěrem odvolacího soudu nepolemizuje.
18. Nepřípustné jsou i námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu a nesprávného skutkového stavu. Jediným dovolacím důvodem je totiž nesprávné právní posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), v dovolacím řízení se proto nelze úspěšně domáhat přezkumu skutkového závěru učiněného nalézacími soudy. Proto nejsou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 či 30 Cdo 2178/2016 přiléhavá; navíc v řešené věci nejde o otázku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, nýbrž se žalobce obsahem svých námitek nepřípustně domáhá jiného hodnocení důkazů.
19. Další dovolací námitky již žalobce nespojil ani náznakem s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání.
20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu