22 Cdo 599/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr.
Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným,
advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalovanému L. P.,
zastoupenému opatrovnicí JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v
Klatovech, Randova 204, o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 7 C 25/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2014, č. j. 11 Co 339/2013-145, t a k t
o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2.
2013, č. j. 7 C 25/2012-89, výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a
žalobci předat budovu, stavební pozemek parcelní číslo st. 668 a pozemek
parcelní číslo 1489/8, vše v katastrálním území a obci H. (dále „předmětná
nemovitost“), a to do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Výrokem
II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na
jejich náhradu.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j.
11 Co 339/2013-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a výrokem
II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětné
nemovitosti a pro své potřeby užívá prostory v patře domu. Žalovaný je bratrem
žalobce a užívá společně s matkou účastníků prostory v přízemí domu. Matka
účastníků poté, kdy předmětnou nemovitost darovala žalobci, ji užívá na základě
práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání. Žalovaný v minulosti
předmětnou nemovitost užíval na základě prostého souhlasu své matky, nicméně
tento souhlas byl pro chování žalovaného žalobcem odvolán. Soužití v předmětné
nemovitosti je konfliktní, neboť žalovaný v jedné z místností v přízemí domu
hromadí různé věci, takže tato místnost je neobyvatelná. Hromadění věcí souvisí
s onemocněním žalovaného, pro které byl hospitalizován v psychiatrické
nemocnici. Žalovaný se k matce chová hrubě, vulgárně jí nadává a fyzicky ji
dokonce napadl poté, kdy se dozvěděl, že předmětnou nemovitost převedla na
žalobce. Žalovaný navíc za užívání ničeho nehradí. Po právní stránce nalézací
soud věc posoudil podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31.12.2013 (dále „obč. zák.“). Dospěl k závěru o důvodnosti
žaloby věcně legitimovaného vlastníka (žalobce) proti žalovanému, který do
vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Soudy obou stupňů sice připustily, že
žalovaný jako rodinný příslušník užíval předmětnou nemovitost na základě
odvozeného právního důvodu (souhlasu vlastníka s užíváním), nicméně tento
souhlas byl žalobcem nejpozději k okamžiku podání žaloby odvolán a žalovaný
předmětnou nemovitost užívá bez právního důvodu. Pro jiné než vyhovující
rozhodnutí není dle nalézacího soudu prostor ani s ohledem na korektiv dobrých
mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.). I když porušování obecných principů užívání
nemovitosti určené k bydlení a narušování pravidel společného soužití ze strany
žalovaného je zapříčiněno jeho zdravotním stavem, nelze žalobu na vyklizení
považovat za výkon práva žalobce, jenž by se dobrým mravům příčil. Zdravotní
stav žalovaného byl nalézacím soudem zohledněn při rozhodování o bytové náhradě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaný. Jeho přípustnost
zakládá odkazem na § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Žalovaný namítá, že odvolací soud
řešil právní otázku v rozporu s procesním právem a jeho postupem bylo porušeno
právo žalovaného na spravedlivý proces garantované články 36 a 38 Listiny
základních práv a svobod. V jednotlivostech uvádí, že soud prvního stupně se
spokojil pouze s tvrzeními žalobce a jím předloženými důkazy a neprovedl k
návrhu žalovaného jeho účastnický výslech, svědeckou výpověď matky účastníků
řízení a ani důkaz aktuální zprávou psychiatrické nemocnice o zdravotním stavu
žalovaného. Další procesní pochybení soudu spočívá v tom, že usnesení o
ustanovení opatrovníka bylo žalovanému doručeno až po vynesení rozsudku soudu
prvního stupně. Žalovaný dále namítá, že z hlediska současné právní úpravy
nemůže obstát věcný výrok rozsudku soudu prvního stupně, který budovu
neoznačuje jako součást pozemku st. p. č. 668, a není tudíž po formální stránce
správný. Žalovaný dále vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí soudu je nejen v
rozporu s korektivem dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák., ale i v rozporu
se zásadami, jež jsou vtěleny do § 2 a § 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále „o. z.“). V této souvislosti také odkazuje na judikaturu
Nejvyššího soudu použitelnou i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (žalovaný
zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4113/2009 a 26 Cdo 606/2012). V dovolání
žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjadřil žalobce. Uvádí, že dovolání není přípustné,
neboť žalovaný v rozporu s § 241a odst. 2 o.s.ř. nevymezil, které z hledisek
přípustnosti dovolání považuje za splněné. Ztotožňuje se s rozsudky soudů obou
stupňů jak z hlediska učiněných skutkových závěrů, tak i právního posouzení
věci. Dle žalobce byla v průběhu řízení provedenými důkazy důvodnost žaloby
zcela prokázána, neboť žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez jakéhokoliv
právního důvodu, za užívání ničeho neplatí a jeho chováním dochází k přímému
znehodnocení předmětné nemovitosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání
žalovaného odmítl, popřípadě, shledá-li dovolání přípustným, aby je zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalovaného, jakož i
vyjádření žalobce k tomuto dovolání, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah
procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 3. 2. 2012 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 13. 5. 2014 (srovnej část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o.
s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací
soud tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky
hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR
55/2013).
Ačkoliv v posuzované věci dovolatel uplatnil důvod přípustnosti dovolání podle
§ 237 o. s. ř., z obsahu samotného dovolání se nepodává žádná otázka procesního
práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž dovolací soud není
oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání na místo dovolatele, neboť
takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a
to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i
judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze
dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Přípustnost dovolání nezakládá ani
nijak nerozvedená námitka, že v řízení před odvolacím soudem (popřípadě i
soudem prvního stupně) bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Z
rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že „náležitosti dovolání a následky
plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela
jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování
minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání
uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem,
nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, jež je
přístupné na www.nalus.usoud.cz). Tento závěr není nijak zpochybněn ani tehdy,
spočívá-li důvod dovolání v námitce porušení práva na spravedlivý proces.
Dovolatel sice může na základě takové námitky uplatnit výtku nesprávného
procesního postupu, nicméně jej to nezbavuje povinnosti vymezit, v čem spatřuje
naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2
o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS
772/13, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, jež
jsou přístupná na www.nalus.usoud.cz).
Dovolatel namítal, že v nalézacím řízení soudy procesně pochybily, pokud
neprovedly jím navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník
řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k
jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo
na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1
věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud
takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2
o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům,
které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené
důkazy neprovedl (srovnej shodně právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8.
2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7.
1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09).
Požadavku náležitého sdělení důvodů, pro které nebyly (či nemohly být)
provedeny žalovaným navržené důkazy, soud prvního stupně v projednávané věci
dostál, neboť v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastnický výslech žalovaného,
stejně jako svědeckou výpověď matky účastníků řízení, nelze provést s ohledem
na jejich zdravotní stav. Stejně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
vysvětlil důvod, pro který neprovedl žalovaným navržený důkaz zprávou o jeho
aktuálním zdravotním stavu. Tvrzené nevyhovění důkazním návrhům žalovaného tedy
důvod přípustnosti dovolání nezakládá.
Přípustné není ani dovolání žalovaného pokud namítá, že usnesení o ustanovení
opatrovníka mu bylo doručeno až po „vynesení“ rozsudku soudu prvního stupně.
Nedostatkem při doručení soudní písemnosti žalovaný vystihuje vadu řízení,
která však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Vadami řízení by se mohl
dovolací soud zabývat až tehdy, když by shledal dovolání z jiného důvodu
přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.
22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn.
22 Cdo 4553/2014).
Dovolání žalovaného nemůže být přípustné ani z hlediska námitky, že odvolací
soud nereagoval na změnu právní úpravy účinné po 1.1.2014 a potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve znění, které nerespektuje, že stavba již není
samostatnou věcí, ale součástí pozemku, na němž se nachází (za předpokladu, že
ke stavbě i pozemku vykonává vlastnické právo táž osoba – § 3054 o. z.). Touto
námitkou žalovaný brojí proti materiální vykonatelnosti soudního rozhodnutí,
tedy vlastnosti, která s požadavkem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 2 o. s.
ř. (ve spojení s § 237 o. s. ř.) nijak nesouvisí a zkoumá se v exekučním,
respektive ve vykonávacím, řízení. Dlužno k tomu uvést, že materiálně je
vykonatelné takové rozhodnutí, které určitě a nezaměnitelně vymezuje nositele
přiznaného práva a uložené povinnosti, jakož i předmět, kterého se právo a
povinnost týká. Je-li takovým předmětem nemovitá věc, pak by měla být popsána
takovými identifikačními znaky (typicky v souladu s označením uvedeným v
katastru nemovitostí), aby jí nebylo možné zaměnit s nemovitou věcí jinou.
Změnou právního charakteru stavby (ze samostatné věci na součást pozemku, na
němž se stavba nachází) se však její identifikační znaky (číslo popisné, poloha
na konkrétním pozemku v určité obci a katastrálním území) nijak nemění.
Přípustnost dovolání žalovaného nemůže založit ani tvrzený rozpor rozhodnutí
odvolacího soudu s korektivem dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák.,
popřípadě po 1. 1. 2014 s § 2 a § 3 o. z. a poukaz na rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4113/2009, a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 26
Cdo 606/2012.
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez
právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). „Ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s
dobrými mravy skutečně v rozporu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu C.H. Beck pod č. C 2084). „Dovolací soud má
oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2
odst. 3 o. z.) o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého
přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C.H. Beck
č. C 5309); z tohoto rozhodnutí vyplývá, že to platí i pro posuzování rozporu
právního jednání (úkonu) s dobrými mravy.
Úvaha odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobce domáhat se vyklizení
žalovaného z předmětné nemovitosti po zajištění náhradního ubytování není – ani
s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalovaného - vzhledem ke skutkovým
okolnostem popsaným v rozsudcích soudů obou stupňů, o které se tato úvaha
opírá, zjevně nepřiměřená. Poukaz žalovaného na dva výše označené rozsudky
dovolacího soudu přitom není přiléhavý, neboť ve věcech posuzovaných Nejvyšším
soudem byly prostřednictvím korektivu dobrých mravů řešeny situace, kdy
povinnost vyklidit nemovitost určenou k bydlení nebyla vázána na žádnou bytovou
náhradu a individuální (tedy do jiných řízení nepřenositelné) skutkové
okolnosti případu odůvodňovaly úvahu, zda s využitím korektivu dobrých mravů
není na místě žalobu „pro tentokrát“ zamítnout, popřípadě vázat vyklizení
nemovitosti na zajištění bytové náhrady.
Jelikož žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém
rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné
též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické
výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z
hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku,
nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v
dovolání nedostál.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu