22 Cdo 659/2025

22 Cdo 659/2025-837

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Z. K., zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 23/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2024, č. j. 37 Co 199/2023-766, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 328 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Lubomíra Kincla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 14 C 23/2019-604, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemek p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemek p. č. XY a pozemek p. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I). Žalobkyni přikázal k úhradě společný dluh účastníků vůči Československé obchodní bance, a s. (dále jen „ČSOB, a. s.“), spočívající v nesplaceném zůstatku hypotečního úvěru ke dni 1. 5. 2023 ve výši 213 288 Kč, který je blíže specifikován ve výroku II. Žalobkyni také uložil povinnost zaplatit žalovanému 4 353 947 Kč jakožto vypořádací podíl ze

zaniklého společného jmění manželů (výrok III). Ve výroku IV rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a ve výrocích V a VI o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.

2. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství 20. 7. 2002. K tomuto dni vzniklo rovněž společné jmění manželů. Toto majetkové společenství zaniklo dne 25. 9. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Brno -venkov ze dne 11. 9. 2018, č. j. 14 C 193/2017-19, kterým bylo manželství účastníků řízení rozvedeno.

4. Zohlednil, že žalovaná nabyla pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1997, tedy před uzavřením manželství. V roce 1999 žalobkyně vybudovala na pozemku p. č. XY základovou desku a v první polovině roku 2002, tedy před vznikem společného jmění manželů, byla zahájena další fáze stavby rodinného domu. V srpnu roku 2002 byl stupeň rozestavěnosti dané stavby 37,72 %. Dne 14. 8. 2002 uzavřeli účastníci řízení smlouvu ve formě notářského zápisu, na jejímž základě se shora uvedené pozemky staly součástí jejich společného jmění manželů.

5. Soud prvního stupně rozhodl o disparitě podílů v poměru 65:35 ve prospěch žalobkyně. Zohlednil především zásluhy žalobkyně na nabytí vypořádávaných nemovitostí a její péči o nezletilé děti. Zdůraznil, že žalobkyně pozemky koupila před vznikem společného jmění účastníků, kdy rovněž zahájila stavbu rodinného domu. Až po uzavření manželství došlo k rozšíření společného jmění manželů o předmětné pozemky a následně se stala součástí tohoto majetkového společenství i dokončená stavba rodinného domu.

6. Za nedůvodný považoval návrh žalovaného na zohlednění nájemného, které žalobkyně inkasuje po zániku manželství za pronájem části rodinného domu. Soud prvního stupně uvedl, že je mezi účastníky nesporné, že nájemné činí 10 000 Kč. Platba za energie činí přibližně 3 000 Kč, po zaplacení daně z příjmu žalobkyni zbývá 6 000 Kč. Tyto finanční prostředky vynakládá na nezbytné opravy rodinného domu.

7. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 37 Co 199/2023-766, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II jej změnil tak, že přikázal žalobkyni i žalovanému k úhradě společný dluh účastníků vůči ČSOB, a. s., který je blíže specifikován ve výroku II, spočívající v zůstatku hypotečního úvěru ve výši 101 215,72 Kč spolu s příslušenstvím, jež k dluhu přiroste v budoucnu. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 4 323 122 Kč jakožto vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů a ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.

8. Odvolací soud se ztotožnil se shora uvedenými skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně ohledně disparity podílů.

9. Ani odvolací soud neshledal jako opodstatněný požadavek žalovaného na zaplacení příslušné části nájemného, které žalobkyně obdržela za nájem části nemovitostí po zániku společného jmění manželů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že po odečtení plateb za energie a příslušné daně žalobkyně vynakládá zbývající část nájemného na údržbu nemovitostí. II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobkyně

10. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázky doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené.

11. Žalovaný nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, že jeho požadavek na zaplacení příslušné části nájemného, které žalobkyně obdržela z nájmu části nemovitostí po zániku společného jmění manželů, není opodstatněný. Předně namítá, že odvolací soud se v této souvislosti řádným způsobem nevypořádal s námitkami, které vznesl v odvolání (žalovaný namítal, že v obsahu spisu nemá oporu závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně použila finanční prostředky získané z nájmu nemovitostí na jejich údržbu; tato tvrzení rovněž nebyla podle žalovaného v řízení žádným způsobem prokázána). V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2000/18 a sp. zn. I. ÚS 74/06.

12. S přihlédnutím k těmto námitkám měl soud požadavku žalovaného na zaplacení příslušné části nájemného vyhovět (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 968/2021).

13. Odvolací soud rovněž opomenul rozhodnout o požadavku žalovaného na zohlednění nájemného obdrženého žalobkyní od okamžiku rozhodnutí soudu prvního stupně do doby rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně tak představuje odepření spravedlnosti postup odvolacího soudu, který nerozhodl o dočasné úpravě poměrů ke společným nemovitostem poté, kdy v nich dovolatel přestal bydlet.

14. Žalovaný napadá i závěr odvolacího soudu o disparitě podílů v souvislosti s vypořádáním nemovitostí, které tvořily společné jmění manželů. Namítá, že pokud se jeden z manželů řádně podílí na péči o rodinu a domácnost, disparita podílu v jeho neprospěch zpravidla nepřichází v úvahu ani tehdy, pokud se o nabytí převážné části společného majetku zasloužil druhý z manželů (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2767/2019). V posuzované věci však soudy nižších stupňů nehodnotily péči žalovaného o domácnost. Jinými slovy neposuzovaly, zda je splněna základní podmínka pro disparitu podílů. Poukazuje rovněž na skutečnost, že stavba rodinného domu byla před tím, než se stala součástí společného jmění manželů, v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků. Není tedy správný závěr soudů nižších stupňů, že tato nemovitost byla nabyta do společného jmění manželů výlučně zásluhou žalobkyně. Soudy rovněž dostatečně nezohlednily, že pozemky se staly součástí společného jmění manželů na základě dohody účastníků řízení o rozšíření tohoto majetkového společenství uzavřené ve formě notářského zápisu. Je nutné také přihlédnout k tomu, že žalobkyně se podílela pouze na koupi pozemků, ale žalovaný v době trvání společného jmění financoval podstatnou část výstavby rodinného domu.

15. Podle dovolatele není pro projednávanou věc přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (na které odkázaly soudy nižších stupňů), neboť v poměrech projednávané věci došlo k rozšíření společného jmění manželů na základě svobodného projevu vůle účastníků řízení, nikoliv v důsledku aplikace „kogentních ustanovení občanského zákoníku“.

16. Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se žalobkyně zasloužila o nabytí majetku „značné hodnoty“. Poukazuje především na skutečnost, že žalobkyně nabyla pozemky v roce 1997 za 136 500 Kč. Podle žalovaného nelze posuzovat hodnotu tohoto majetku v dnešních cenách. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje za nevyřešenou právní otázku, k jakému okamžiku má být posuzována hodnota majetku pro rozhodnutí, zda se jedná o majetek značné hodnoty při úvahách o disparitě podílů.

17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

18. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně uvádí, že akceptovala rozhodnutí soudů nižších stupňů, které aplikovaly disparitu ve prospěch žalobkyně v poměru 65:35, a to i přesto, že v průběhu řízení navrhovala disparitu ve svůj větší prospěch. Žalobkyně dále podrobně rozebírá důvody pro uplatnění disparity podílů. Podle žalobkyně je nezbytné především zohlednit její zásluhy na nabytí vypořádávaných nemovitostí (žalobkyně nabyla pozemky a zahájila stavbu rodinného domu před vznikem společného jmění manželů). Pokud za těchto okolností odvolací soud rozhodl o uplatnění disparity podílů, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2019).

19. Za neopodstatněné považuje rovněž námitky žalovaného směřující do části rozhodnutí odvolacího soudu o jeho požadavku na zohlednění nájemného, které inkasuje žalobkyně za pronájem části shora uvedených nemovitostí. Uvádí, že po zaplacení služeb spojených s užíváním předmětu nájmu a příslušné daně z příjmu žalobkyni zbývá částka 6 000 Kč, kterou vynakládá na nezbytnou údržbu a opravy.

20. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – neshledá-li podmínky pro jeho odmítnutí – jej zamítl. III. Přípustnost dovolání

21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

23. Vzhledem k tomu, že společné jmění manželů zaniklo v projednávané věci po 1. 1. 2014, je nutné při jeho vypořádání postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). III.A K požadavku žalovaného na zohlednění nájemného obdrženého žalobkyní po zániku společného jmění manželů z pronájmu části rodinného domu v XY

24. Žalovaný v souvislosti s požadavkem na zohlednění nájemného z části rodinného domu inkasovaného žalobkyní předně namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami žalovaného vznesenými proti příslušné části rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18.

25. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

26. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).

27. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, nebo zcela nedostatečně.

28. I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07).

29. Zmíněnému pojmu „adekvátně“ je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, přičemž je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva [srovnej rozhodnutí ve věci V. de H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42 (citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int)]. Podle rozsudku ESLP ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

30. V poměrech projednávané věci odvolací soud v mezích definovaných shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci a náležitě se vypořádal se všemi námitkami žalovaného směřujícími do rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud své závěry řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Je nutné zohlednit, že odvolací soud se především ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vyložil, z jakých důvodů nepovažoval požadavek žalovaného na zohlednění nájmu obdrženého žalobkyní z pronájmu části rodinného domu v XY za opodstatněný.

31. Z tohoto důvodu nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Postupem odvolacího soudu nebylo porušeno ani právo žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto tato námitka žalovaného nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

32. Opodstatněná není v této souvislosti ani námitka žalovaného, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalobkyně po zaplacení záloh na poskytnuté služby a příslušné daně z příjmu vynakládá zbylé finanční prostředky na nezbytnou údržbu a opravy. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, který se s tímto argumentem žalovaného vypořádal v odst. 35 svého rozhodnutí. K tomu považuje dovolací soud za důležité poznamenat, že důkaz listinou, na základě kterého vzaly soudy nižších stupňů za prokázanou výši nákladů na nezbytnou údržbu a opravy, provedl soud prvního stupně jako důkaz při jednání konaném dne 19. 5. 2022 (viz č. l. 429 verte). Nejednalo se tedy o pouhá tvrzení žalobkyně, ale o zjištění učiněná soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování. Proto není ani důvodná námitka žalovaného, že tyto skutečnosti žalobkyně „ničím neprokázala a jen tvrdila údajné výdaje“. Relevantní proto není ani odkaz žalovaného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06.

33. Z tohoto důvodu není ani opodstatněná námitka žalovaného, že „nižší soudy vadně započítávaly společný majetek (příjem z nájmu) na výlučné potřeby žalobkyně, které nesouvisí s majetkovým právem účastníků“. Ze shora uvedeného se totiž podává, že soudy nižších stupňů přihlédly v souvislosti s příjmem z nájmu z části rodinného domu v XY k výdajům vynaloženým na nezbytné opravy a údržbu předmětu nájmu. Proto neobstojí ani námitka žalovaného, že upozornil odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 968/2021 (který řeší vypořádání přírůstků a výnosů ze společného majetku po zániku společného jmění manželů do doby jeho vypořádání), a ten „přesto nároky dovolatele zcela ignoroval“.

34. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud opomenul v řízení vypořádat jeho požadavek na zohlednění nájmu z části rodinného domu v XY, který měla žalobkyně obdržet od doby rozhodnutí soudu prvního stupně do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Tak tomu však není. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně vynakládá získané nájemné (po odečtení plateb za energie a daň) na údržbu nemovitostí. Tato skutková zjištění přitom odvolací soud neomezil pouze na období do rozhodování soudu prvního stupně.

35. Stejně tak představuje podle žalovaného odepření spravedlnosti postup odvolacího soudu, který nerozhodl o dočasné úpravě poměrů ke společným nemovitostem poté, kdy zde dovolatel přestal bydlet.

36. Postup soudu a účastníků řízení pro případ, že by soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s § 152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v § 166 o. s. ř., podle něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak soud rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014).

37. Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním skutečnost, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1126). Již pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srovnej shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97). A dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Proto tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 236 odst. 2 o. s. ř.

38. Z uvedeného se podává, že námitky žalovaného směřující do části rozhodnutí odvolacího soudu související s požadavkem žalovaného na zohlednění nájmu obdrženého žalobkyní z pronájmu části rodinného domu v XY po zániku společného jmění manželů ani s tvrzeným „nerozhodnutím“ o dočasné úpravě poměrů ke společným nemovitostem poté, kdy zde dovolatel přestal bydlet, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají. III.B K disparitě podílů v souvislosti s vypořádáním nemovitostí v k. ú. XY

39. Dovolatel nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o disparitě podílů v poměru 65:35 v jeho neprospěch v souvislosti s vypořádáním nemovitostí v katastrálním území XY. Především namítá, že se soudy nižších stupňů, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (na kterou v dovolání odkazuje), nezabývaly otázkou, zda je dán důvod pro disparitu podílů s přihlédnutím k péči žalovaného o domácnost. K tomu uvádí, že „rodina účastníků se ničím nevymykala běžným vzorcům chování v jiných rodinách, ať už jde o péči o rodinu nebo nabývání majetku“. Poznamenává také, že rozestavěná stavba rodinného domu byla již před vznikem společného jmění manželů součástí podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Pozemky, na nichž se tato stavba nachází, se staly součástí společného jmění manželů na základě dohody účastníků řízení o rozšíření společného jmění manželů uzavřené po vzniku tohoto majetkového společenství ve formě notářského zápisu. Má také za to, že během trvání společného jmění manželů vynaložil na investice do těchto nemovitostí více finančních prostředků než žalobkyně před uzavřením manželství. Ze všech těchto důvodů považuje úvahu odvolacího soudu o disparitě podílů za zjevně nepřiměřenou.

40. V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (R 63/2019), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání společného jmění manželů rozhodnout o disparitě (nerovnosti) podílů. Uvedl, že tomuto závěru jednoznačně nasvědčují kritéria uvedená v § 742 odst. 1 o. z., k nimž je soud povinen při vypořádání přihlédnout. Poznamenal, že disparita se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů nebo jen na některé z nich (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, dále vyložil, že judikatura vztahující se k disparitě podílů v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), je s ohledem na obdobný účel i obdobnou právní úpravu zpravidla obecně použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

41. Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů podává, že podíly bývalých manželů při vypořádání společného jmění manželů nemusí být totožné, nýbrž mohou být modifikovány dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011].

42. Soudní odklon od principu rovnosti podílů je postupem, který musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu, při které musí soud zohlednit všechny relevantní okolnosti projednávané věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152).

43. V rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, Nejvyšší soud uvedl, že důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti; uplatnit se však mohou i další okolnosti nastalé v konkrétně projednávané věci.

44. Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].

45. V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ [srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 6, str. 220)].

46. V usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, Nejvyšší soud poznamenal, že shora uvedené závěry o disparitě podílů při uplatnění principu zásluhovosti byly přijaty za situace, ve které se jednalo o majetek nabývaný v průběhu manželství na straně jedné a výkon osobní péče o rodinu na straně druhé. Netýkaly se však posouzení disparity například v případech, ve kterých došlo k rozšíření společného jmění o majetek, který měl některý z manželů již před uzavřením manželství jako majetek výlučný. K tomu dále dodal, že „odborná literatura v této souvislosti zdůraznila, že je třeba odlišovat situace, kdy k nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů za trvání manželství a kdy nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů ještě před vznikem manželství. Zatímco v prvním případě se zdůrazňuje, že i s ohledem na (morální či jinou) podporu prvního manžela druhým z manželů budou důvody disparity spíše výjimečného charakteru, oproti tomu v druhém případě se disparita podílů uplatní spíše. Tatáž odborná literatura pak zdůraznila nutnost přihlížet ke všem okolnostem případu a posuzovat každý případ individuálně (srovnej např. DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, str. 240 a násl. nebo KRÁLÍK, Michal. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, str. 383 a násl.).“

47. Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů pouze z toho pohledu, zda jsou relevantní úvahy soudů nižších stupňů řádně odůvodněny a nejsou zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).

48. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o disparitě podílů v souvislosti s vypořádáním nemovitostí v k. ú. XY v poměru 65:35 v neprospěch žalovaného. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil.

49. Je nutné zohlednit, že žalobkyně byla před vznikem společného jmění manželů výlučnou vlastnicí příslušných pozemků, na kterých rovněž zahájila před uzavřením manželství stavbu rodinného domu. Nejprve byla vybudována základní deska, žalobkyně také započala ještě před uzavřením manželství stavbu prvního nadzemního podlaží rodinného domu. Z uvedeného vyplývá, že k nabytí majetku značné hodnoty (viz níže) došlo zejména v důsledku činnosti žalobkyně realizované před vznikem manželství. Proto jsou dány ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, důvody pro disparitu podílů při vypořádání těchto nemovitostí ve prospěch žalobkyně.

50. Shora uvedené důvody pro disparitu podílů se prosadí i přes to, že na základě shodného prohlášení účastníků řízení byla tato rozestavěná stavba zapsána dne 10. 7. 2022 (tedy přibližně měsíc před vznikem společného jmění manželů) do katastru nemovitostí jako podílové spoluvlastnictví účastníků řízení, a že po uzavření manželství účastníci řízení rozšířili společného jmění o uvedené pozemky na základě dohody uzavřené ve formě notářského zápisu. K tomu dovolací soud poznamenává, že stavba rodinného domu byla zapsána jako součást společného jmění manželů do katastru nemovitostí v roce 2003 na základě příslušného kolaudačního rozhodnutí, které nebylo právní moci dne 27. 6. 2003.

51. Stále totiž platí, že uvedený majetek značné hodnoty se stal součástí společného jmění manželů zejména v důsledku činnosti žalobkyně před vznikem společného jmění, a to bez součinnosti žalovaného a bez vynaložení jeho výlučných finančních prostředků v souvislosti s nabytím tohoto majetku. Lze rovněž přihlédnout k závěrům odvolacího soudu, že příjmy žalovaného v době trvání společného jmění manželů, které vynakládal i na společné nemovitosti, nelze považovat za nadstandardní, a tedy za důvod zakládající disparitu podílů ve prospěch žalovaného.

52. V této souvislosti není důvodná námitka žalovaného, že soud se měl rovněž zabývat otázkou péče žalovaného o společnou domácnost jakožto jednou z podmínek pro uplatnění disparity podílů. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, vyplývá, že pokud dojde k rozšíření společného jmění manželů o majetek, který měl jeden z manželů jako výlučný ještě před uzavřením manželství, mohou být dány důvody pro disparitu podílů i bez předpokladu, že druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu – a v mezích jeho možností – o společný majetek. Proto není relevantní ani námitka žalovaného, že toto rozhodnutí není na projednávanou věc přiléhavé.

53. Dovolatel dále namítá, že podmínkou aplikace disparity podílů je zásluha jednoho z manželů na nabytí majetku značné hodnoty. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje za doposud neřešenou právní otázku, zda se pro účely možné aplikace disparity podílů má ocenit majetek ke dni, kdy se tento majetek stal součástí společného jmění manželů, nebo ke dni vypořádání společného jmění manželů (případně zániku tohoto majetkového společenství). V posuzované věci je nutné podle žalovaného zohlednit, že kupní cena pozemku, který původně nabyla žalobkyně, činila 136 500 Kč. Za této situace se však žalobkyně nezasloužila o nabytí majetku značné hodnoty. Z tohoto důvodu nejsou podle dovolatele splněny podmínky pro rozhodnutí o disparitě podílů.

54. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, se podává, že při úvahách o disparitě podílů by měl soud při zkoumání podmínky, zda došlo k nabytí majetku značné hodnoty, vycházet z jeho ceny pro účely vypořádání (tedy zpravidla z obvyklé ceny v době rozhodování soudu, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019), a nikoliv z ceny v době pořízení věci, resp. v době, kdy se tato věc stala součástí společného jmění manželů.

55. Jelikož odvolací soud vyšel při úvahách o disparitě podílů z ceny daného majetku pro účely jeho vypořádání, je jeho postup v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato námitka proto nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

56. Opodstatněná není ani námitka žalovaného, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho výhradami vznesenými proti rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se disparity podílů. Odvolací soud – v mezích definovaných shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu – zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci a řádně se vypořádal se všemi námitkami žalovaného směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Také v této části svého rozhodnutí odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, které považoval za správné. Jeho postup tak byl v souladu s relevantní ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (na kterou Nejvyšší soud odkázal shora). Ani tato námitka tak nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. IV. Závěr a náklady řízení

57. Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z námitek žalovaného nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

58. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 3. 12. 2025

Mgr. David Havlík předseda senátu