USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně L. S., zastoupené Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, K. H. Máchy 758/8, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem se sídlem v Praze, Újezd 450/40, o určení spoluvlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 55/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2024, č. j. 19 Co 183/2024-683, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2024, č. j. 19 Co 183/2024-683, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Pavly Rajmanové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 17 C 55/2022-612, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení že je v rozsahu jedné ideální poloviny podílovou spoluvlastnicí stavby rodinného domu č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. st. XY (pozemek ve výlučném vlastnictví žalovaného), zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY pro obec
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 19 Co 183/2024-683, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobkyně je v rozsahu jedné ideální poloviny podílovou spoluvlastnicí stavby rodinného domu č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. st. XY (pozemek ve výlučném vlastnictví žalovaného), zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadený rozsudek závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu či Ústavního soudu dosud nebyly vyřešeny (rozsáhlé dovolání dovolací soud podstatně zkrátil). Dovolací otázky formuluje následovně: a. „Hmotněprávní otázka nabytí vlastnického práva ke stavbě rodinného domu č.p. XY postavené na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále jen „Dům“) jakožto stavbě nově zhotovené před 1. 1. 2014 a skutečností významných pro posouzení této otázky a případného společného financování výstavby Domu; b. Hmotněprávní otázka, kdy došlo ke vzniku Domu jako věci v právním smyslu a předmětu vlastnického práva, a tedy i ke vzniku vlastnického práva k Domu po jeho zhotovení, a zda je možné založit posouzení otázky vlastnictví Domu a financování výstavby Domu i na skutečnostech, ke kterým došlo až po vzniku Domu jako věci v právním smyslu a předmětu vlastnického práva; c. Hmotněprávní otázka, zda, za předpokladu vzniku Domu společnou činností účastníků, je třeba při posouzení výše spoluvlastnických podílů účastníků zjistit a zohlednit poměr, v jakém se účastníci podíleli na vzniku Domu; d. Procesněprávní otázka postupu při posouzení důkazů předložených žalobkyní v průběhu odvolacího řízení a při seznámení žalovaného s těmito důkazy a souvisejícím novým podáním žalobkyně ze dne 20. 9. 2024; e. Procesněprávní otázka postupu v souvislosti s posouzením, zda byla prokázána tvrzení žalovaného týkající se způsobu financování výstavby Domu (jak je uvedeno v bodu 32. napadeného rozsudku); f. Procesněprávní otázka postupu při zjišťování skutkového stavu, včetně toho, zda učiněné skutkové závěry a skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům a obsahu spisu, resp. zda s nimi nejsou v extrémním rozporu; g. Procesněprávní otázka postupu při odůvodnění napadeného rozsudku s ohledem na požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí ve věci samé.“
4. Uvedené otázky dále rozvíjí vzhledem ke specifickým okolnostem věci. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, eventuelně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku, jelikož je žalovaný „závažně ohrožen na svých právech“.
5. Žalobkyně se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání žalovaného považuje za nepřípustné a nedůvodné. Navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, popřípadě zamítnuto. III. Přípustnost dovolání
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že rozsáhlé dovolání se v zásadě v rámci vymezení jeho přípustnosti nezaměřuje na řešení konkrétní právní otázky, ale dovolatel požaduje přezkum fakticky všech jednotlivých dílčích závěrů, které odvolací soud učinil (zpravidla v kombinaci s výhradou vůči skutkovým zjištěním, z nichž takové závěry vychází). Zde však dovolací soud vychází z toho, že k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto a dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Dovolání staví dovolací soud v zásadě do pozice požadavku na přezkum všech závěrů, které odvolací soud učinil; k tomuto postupu však dovolací řízení neslouží a ani sloužit nemůže, neboť se má zaměřovat na konkrétně formulovanou právní otázku vycházející ze zjištěného skutkového stavu věci.
9. A současně dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
10. S ohledem na vznik stavby jako věci v právním smyslu, k níž mělo dojít před 1. 1. 2014, aplikoval dovolací soud na označenou právní otázku judikaturu vztahující se k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – viz. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
11. V usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000). Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku.
12. Dovolací soud nepovažuje v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že ke vzniku stavby jako věci v právním smyslu došlo ke dni 9. 10. 2002, přičemž tento závěr je založen na skutkovém zjištění, že k stavebnímu dokončení prvního nadzemního podlaží došlo právě 9. 10. 2002. Tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná (bod 27 rozsudku soudu prvního stupně) a vyplývala i z provedeného důkazu – videozáznamu (bod 25 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud k tomu poznamenává, že je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení zásadně přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
13. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Není rozhodné, kdo vystupoval jako stavebník ve stavebním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1142/2005).
14. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, se uvádí, že „pokud ani z okolností věci není zřejmé, že by mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z účastníků, nelze vyloučit, že se tyto osoby stanou podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem společného užívaní“.
15. Z judikatury dovolacího soudu tedy vyplývá závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spolu dvě osoby (či více osob) společně zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení) a ohledně právního osudu stavby, ani ohledně právního důvodu jejich účasti na stavbě neprojevily právně významnou vůli a současně ze všech okolností věci jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví. Ten, kdo se v takovém případě spoluvlastnictví dovolává, musí prokázat, že šlo o společně zřizovanou stavbu; posouzení, zda tomu tak bylo, je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Kdo vznik spoluvlastnictví v tomto případě popírá, musí prokázat, jaký byl důvod účasti protistrany na pořízení stavby.
16. Dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (které, jak je uvedeno výše, není oprávněn zpochybňovat), že po právní moci stavebního povolení (17. 8. 2001) začala žalobkyně zasílat svoji mzdu (od září 2001) na bankovní účet žalovaného; že od února 2002 na bankovní účet žalovaného docházely finanční prostředky od P. F., bratra žalobkyně, jako splátky za vypořádání bytu po babičce žalobkyně; že rodiče žalobkyně poskytli žalovanému v říjnu 2002 půjčku ve výši 100 000 Kč; že bez prostředků žalobkyně by na bankovním účtu žalovaného nebyl dostatek prostředků na zaplacení základové desky M. B., k němuž došlo dne 6. 8. 2002; že dne 29. 11. 2002 uzavřeli oba účastníci jako dlužníci smlouvu o úvěru s věřitelem Komerční bankou a.s., přičemž z prostředků z tohoto úvěru byly zaplaceny práce proběhlé do dne vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu.
17. Dovolací soud dále vychází ze závěrů nalézacích soudů, že nebylo zjištěno, že by žalovaný dal žalobkyni jasně na vědomí úmysl stavět dům „pro sebe“. Žalobkyně se domnívala, že stavba má být ve spoluvlastnictví, ani ona však svou vůli vůči žalovanému neprojevila. Oba účastníci tedy navenek žádnou vůli ohledně vlastnictví stavby vůči sobě navzájem neprojevili. Žalovaný zároveň nedal nijak žalobkyni na vědomí, že od ní přijímá nemalé finanční částky a pomoc za jiným účelem než na výstavbu domu, ani mezi nimi nebylo zřejmé, že jde o stavbu ve výlučném vlastnictví žalovaného, se kterou mu žalobkyně jen pomáhá. Ani z jiných důkazů neplynulo, že by rodinný dům měl být pouze ve vlastnictví žalovaného.
18. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně na stavbu vynaložila vysoké finanční částky, a to i v součinnosti s jejími rodiči, byť v rozsahu nižším, než jaká byla finanční účast žalovaného. Nelze přehlédnout ani tvrzení účastníků vůči bance při získávání půjček a zřizování zástavních práv, popřípadě ručení, za účelem získání finančních prostředků na stavbu. Byl prokázán i záměr účastníků rodinný dům společně užívat; ostatně účastníci v domě společně bydleli a později spolu uzavřeli manželství.
19. Pokud odvolací soud na základě provedených důkazů uzavřel, že stavbu rodinného domu financovali oba účastníci, tedy zřizovali ji společně, že ohledně právního osudu stavby, ani ohledně právního důvodu jejich účasti na stavbě neprojevili právně významnou vůli, a proto je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví, pak takovou úvahu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou a rozpornou s judikaturními závěry dovolacího soudu.
20. Dovolatel dále namítá jako otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, zda „je třeba při posouzení výše spoluvlastnických podílů účastníků zjistit a zohlednit poměr, v jakém se účastníci podíleli na vzniku domu“. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je však v řešení této otázky ustálená a odvolací soud se od jejích závěrů nijak neodchýlil.
21. Podle § 137 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (odst. 1) a není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné (odst. 2). Jinými slovy, je-li věc ve spoluvlastnictví více osob, je podíl každého z nich stejný, není-li prokázán opak.
22. Uvedený výklad vyplývá i z komentářové literatury: „Jestliže není výše spoluvlastnických podílů stanovena dohodou ani právním předpisem, nastupuje zákonná nevyvratitelná domněnka o stejné výši podílů všech spoluvlastníků“ (srov. KRÁLÍK, Michal. § 137 [Spoluvlastnický podíl]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 835, marg. č. 37.).
23. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009, (proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2221/2012, odmítl ústavní stížnost) dospěl k závěru, že „ve sporech obdobného druhu jako je právě posuzovaný, kdy jde o to stanovit rozsah (spolu)vlastnictví ke stavbě, na jejímž vytvoření se podílelo více stavebníků, aniž by se jasně dohodli na velikosti svých spoluvlastnických podílů, je právní úprava, jež by měla tyto spory řešit, nedostatečná.
Vychází jen z § 136 odst. 1 a z § 137 odst. 2 obč. zák., podle kterých věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků a není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné. Protože tato úprava není dostatečně určitá a nestanoví konkrétní předpoklady, pravidla či hlediska pro vznik podílového spoluvlastnictví stavebníků, zejména, kdo z nich a za jakých podmínek může být považován za stavebníka participujícího na vlastnictví k vystavěné nemovitosti, jestliže se nedohodli předem na rozsahu spoluvlastnických podílů (a nelze-li ho dovodit ani z právního předpisu).
Záleží pak jen na soudu, jak sám takovou rozhodnou hypotézu v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů vymezí. V těchto případech může dovolací soud shledat rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nesprávným pouze tehdy, jestliže by přijaté právní závěry byly zjevně nepřiměřené či nepatřičné vzhledem k relevantním skutkovým zjištěním soudu o (ne)existenci vůle účastníků nabýt stavěnou věc do společného vlastnictví. Pro konečný právní závěr ve sporech daného typu jsou pak určující konkrétní a pro věc relevantní skutková zjištění; těmi je dovolací soud vázán, neboť skutková zjištění vycházející z hodnocení důkazů nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn 22 Cdo 3897/2013).
24. V rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, pak Nejvyšší soud uvedl, že „jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III. ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů. Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna. Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci“. Toto pravidlo odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011, usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3927/2010, a řada dalších rozhodnutí).
25. Je třeba zdůraznit, že četná judikatura dovolacího soudu ohledně řešené otázky (jen zmíněné rozhodnutí 22 Cdo 1174/2001, na které zejména dovolatel odkazuje, je citováno ve 147 rozhodnutích publikovaných v informačním systému ASPI) řeší věci, které zpravidla nejsou skutkově zcela totožné, a to, co v jedné věci významné není, může být vzhledem k dalším okolnostem významné v jiné věci, a naopak. Nelze tedy bez dalšího vytrhovat z komplexu relevantních skutečností jednu či několik a činit z nich závěry o odklonu od dosavadní judikatury.
26. Jestliže v dané věci odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění k závěru, že mezi účastníky sice nedošlo k dohodě o vzniku podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, avšak stavbu rodinného domu financovali oba účastníci, tedy zřizovali ji společně, a s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře dovolacího soudu dovodil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí uvedeného domu a jelikož nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli jinou dohodu ohledně velikosti spoluvlastnických podílů, platí nevyvratitelná domněnka podle § 137 odst. 2 obč. zák., že jejich podíly jsou stejné, není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
27. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky určení velikosti spoluvlastnických podílů účastníků ke stavbě rodinného domu postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a nejedná se o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, jak míní dovolatel.
28. Pokud dále dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s § 205a písm f) o s. ř. připustil důkaz smlouvou o překlenovacím úvěru ze dne 12. 5. 2004 mezi Wüstenrot – stavební spořitelnou a.s. a účastníkem stavebního spoření L. F. na poskytnutí překlenovacího úvěru do částky 500 000 Kč a úvěru ze stavebního spoření do výše rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu na základě smlouvy o stavebním spoření č. XY ze dne 15. 3. 2000, pak uvedené listiny nelze považovat za provedené v rozporu s § 205a písm. f) o. s. ř., nadto bez možnosti žalovaného se k nim vyjádřit, jelikož – podle bodu 15 písm. h) rozsudku soudu prvního stupně – žalovaný se již v prvostupňovém řízení ke skutečnostem ohledně překlenovacího úvěru vyjadřoval. Žalobkyně vyžádání listin nadto navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně.
29. Ani tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
30. Namítá-li pak dovolatel opomenutí důkazu ze strany odvolacího soudu a vytýká-li odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno z jiného důvodu přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci.
31. Nadto Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dovodil, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Soud ale musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě by došlo k nepřípustnému opomenutí důkazu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I.
ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08). Z rozhodnutí odvolacího soudu není patrné, že by opomněl či se nevypořádal s množstvím námitek, které dovolatel uvádí v rozsáhlém dovolání. Odvolací soud vzal v úvahu všechny pro věc rozhodné skutečnosti a dospěl k přesvědčivému závěru na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.
32. Neobstojí ani výtky dovolatele stran nepřezkoumatelnosti (nedostatečného odůvodnění) rozsudku odvolacího soudu. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobné pak lze říci ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a úspěšně uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí; rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
33. Pro úplnost se sluší dodat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného postupu odvolacího soudu. Dovoláním napadené rozhodnutí proto není v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, publikovaným pod č. 460/2017 Sb. IV. Závěr a náklady řízení
34. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
36. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu