22 ICdo 15/2026

Judikát 22 ICdo 15/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Senátní značka:22 ICdo 15/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.ICDO.15.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Mimořádné vydržení (o. z.)

Dotčené předpisy:§ 1095 o. z. Kategorie rozhodnutí:E KSPL 51 INS 19734/2019

51 ICm 1222/2020

22 ICdo 15/2026-318

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Karlovarský kraj, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 353/88, IČO 70891168, proti žalované: KONREO, v. o. s., se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, IČO 04706498, jako insolvenčnímu správci dlužníka AMATI - Denak, s. r. o., se sídlem v Kraslicích, Dukelská 44, IČO 18248586, o žalobě na vyloučení věci z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 51 ICm 1222/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka AMATI - Denak, s. r. o., se sídlem v Kraslicích, Dukelská 44, IČO 18248586, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 51 INS 19734/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, č. j. 51 ICm 1222/2020, 101 VSPH 354/2025-276 (KSPL 51 INS 19734/2019), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

1. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 51 ICm 1222/2020-226, zamítl žalobu na vyloučení sbírky 269 kusů historických nástrojů, tak jak jsou popsány v soupisu majetkové podstaty ke dni 19. 2. 2020, zveřejněném v insolvenčním rejstříku pod B-39, na straně 109-114, z majetkové podstaty dlužníka AMATI - Denak, s. r. o., se sídlem v Kraslicích, Dukelská 44, IČO 18248586 (výrok I). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 51 ICm 1222/2020, 101 VSPH 354/2025-276 (KSPL 51 INS 19734/2019), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že „právně významná otázka není v rozhodovací praxi soudů dosud částečně vyřešena, nebo by případně měla být soudem již vyřešená právní otázka posouzena v daném případě jinak“. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Otázky, v dovolání označené jako „dovolací důvody ve vztahu ke konkrétním rozhodnutím obecných soudů“, formuloval žalobce následovně: 1) Bylo jednání vydržitele dle obecných hledisek úmyslně poctivé, pokud vydržitel jednající jménem právnické osoby nijak předmět vydržení nevede po dlouhou dobu ve svém účetnictví? 2) Mohou být naplněny podmínky nepoctivého úmyslu při uchopení držby právnickou osobou, chopí-li se držby právnická osoba, která není právním nástupcem právnické osoby, která byla možným držitelem právního titulu k předmětu držby?

3) Může jednání fyzické osoby, která jedná bez jakéhokoliv souhlasu svého zřizovatele (zaměstnavatele), založit poctivost držby vydržitele, když o vydání věcí, které jsou předmětem držby, nebyl zřizovatelem jednající fyzické osobě udělen jakýkoliv souhlas zřizovatele (zaměstnavatele)? Žalobce dále v dovolání připomenul jím uplatněný nárok a obsáhleji rekapituloval skutková zjištění a právní závěry učiněné soudy prvního a druhého stupně. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně je nutné dovodit nepoctivý úmysl žalované.

Vydržení je možné pouze za předpokladu poctivosti držby, přičemž závěru o poctivé držbě žalované nelze přisvědčit. Zaměstnanci zřizovatele nemohou nakládat s jeho majetkem bez příslušného souhlasu/vědomí zřizovatele. Současně nebyla splněna podmínka oznámení převozu sbírky ve smyslu § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). V řízení bylo postaveno najisto, že při privatizaci státního podniku nedošlo k převodu vlastnického práva ke sbírce. Svědci se mylně domnívali, že AMATI - Denak, s.

r. o., je nástupcem státního podniku AMATI Kraslice. Žalovaná měla být pouze detentorem sbírky, nikoliv jejím držitelem. Jako trestněprávní lze posoudit dlouhodobé nezahrnutí uvedené sbírky do účetnictví žalované. Naopak pojištění sbírky žalovanou je ve vztahu k vlastnickému právu irelevantní. Závěry odvolacího soudu považuje žalobce za neúplné a do jisté míry zkreslující. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s argumentací žalobce ohledně nepoctivého úmyslu a jednání konkrétních osob zúčastněných na odvozu sbírky.

Závěr odvolacího soudu o úvaze zástupců dlužníka o vlastnictví sbírky dlužníkem je neodůvodněný. Všechny na odvozu sbírky zúčastněné osoby si naopak měly být vědomy toho, že sbírka majetkem dlužníka není. Žalobce se o odvozu sbírky dozvěděl pouze náhodou, přičemž žalovaná prohlásila sbírku za své vlastnictví až v soupisu majetkové podstaty ze dne 19. 2. 2020. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.

5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

7. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.

8. K přípustnosti dovolání totiž nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

9. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (dostupné, stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].

10. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalobce je na samé hraně projednatelnosti. Za prvé, z toho, jak žalobce vymezil přípustnost dovolání, není zcela patrné, při řešení které otázky má být dán ten který předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jestliže má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, je založeno na řešení právní otázky, která v rozhodovací praxi „není dosud částečně řešena“, nemůže se současně domáhat toho, aby byla taková právní otázka posouzena jinak, pakliže má dovolatel za to, že taková judikatura (k dané otázce) neexistuje.

Rovněž není z dovolání nikterak patrné, že by se žalobce domáhal posouzení konkrétních otázek jinak, než jak jsou rozhodovány v judikatuře dovolacího soudu, jak nicméně § 237 o. s. ř. předpokládá. Dovolatel při vymezení přípustnosti dovolání totiž odkazuje obecně toliko na „rozhodovací praxi soudů“. Lze připomenout, že při vymezení předpokladu přípustnosti tak, že má být právní otázka posouzena jinak, je přípustnost dovolání závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že otázka hmotného nebo procesního práva, která již byla vyřešena v jeho dřívějším rozhodnutí, má být posouzena jinak, a že je tedy třeba, aby se odklonil od své dosavadní judikatury (viz Doležílek, J.

§ 237 [Přípustnost dovolání proti konečnému rozhodnutí odvolacího soudu]. In: Svoboda, K. Smolík, P. Levý, J. Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 14). Žalobce však žádné takové rozhodnutí Nejvyššího soudu v návaznosti na tento předpoklad přípustnosti dovolání neuvádí, pročež nelze ani seznat, při řešení které z uvedených otázek by se měl dovolací soud odchýlit od své dřívější rozhodovací praxe (a proč).

11. Dovolání je dále značně nepřehledné, neboť žalobce zaměňuje poctivou držbu (kterou však upravuje § 992 o. z.) s nepoctivým úmyslem ve smyslu § 1095 o. z., o jehož posouzení v řízení šlo. Současně žalobce pravidelně zaměňuje žalovanou s insolvenčním dlužníkem, neboť tam, kde se jedná o držbu vykonávanou insolvenčním dlužníkem, pravidelně hovoří o žalované. Dovolání je rovněž nepřehledné z důvodu, že dovolatel formuluje své námitky k jednotlivým závěrům, k nimž dospěly soudy prvního a druhého stupně, avšak tyto námitky jsou v textu dovolání uvedeny bez jakékoliv návaznosti na v úvodu dovolání formulované právní otázky, přičemž zde absentuje též jakákoliv návaznost námitek na nezbytný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

12. Navzdory výše uvedeným výhradám – za jisté míry benevolence vůči žalobci – dovolací soud posoudil dovolání přihlížeje k jeho obsahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20), načež dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

13. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).

14. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

15. Jako první dovolatel formuloval otázku: Bylo jednání vydržitele dle obecných hledisek úmyslně poctivé, pokud vydržitel jednající jménem právnické osoby nijak předmět vydržení nevede po dlouhou dobu ve svém účetnictví?

16. Pomine-li dovolací soud, že z dovolání není patrný předpoklad přípustnosti při řešení této otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., žalobce se fakticky domáhá přezkumu individuálních okolností případu, nikoliv odlišného řešení otázky, jež (ne)měla být dovolacím soudem vyřešena. Nejedná se totiž o zobecnitelnou právní otázku, nýbrž o hodnocení individuálních rysů konkrétního případu. Odvolací soud se k hodnocení této skutečnosti vyjádřil pod bodem 20 napadeného rozhodnutí takto: „Lze sice připustit, že dlužník spornou sbírku nevedl ve svém účetnictví, to však samo o sobě o nepoctivém úmyslu dlužníka ničeho nevypovídá, a to i za situace, pokud by se dlužník v tomto ohledu dopouštěl porušení příslušných právních předpisů. Sbírka přitom nebyla do účetnictví dlužníka zahrnuta z důvodu, že by to vyžadovalo značné náklady, nikoli proto, aby tím dlužník komukoli způsobil újmu.“

17. Dovolací soud však nemá o správnosti závěru učiněného odvolacím soudem pochybnosti. Podstatné totiž je, že nepoctivý úmysl bránící mimořádnému vydržení zde musí být při uchopení držby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024, či ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1820/2025). V nyní projednávané věci se žalobcem tvrzené nepoctivé jednání dlužníka spočívajícího v nezahrnutí sbírky do účetnictví k okamžiku uchopení držby nevztahovalo, přičemž žalobce ani takovou skutečnost netvrdí.

18. Rovněž v případě druhé formulované otázky, tj. zda „mohou být naplněny podmínky nepoctivého úmyslu při uchopení držby právnickou osobou, chopí-li se držby právnická osoba, která není právním nástupcem právnické osoby, která byla možným držitelem právního titulu k předmětu držby“, se žalobce ve skutečnosti domáhá přezkumu konkrétních okolností případu. Podmínky nepoctivého úmyslu nepochybně „naplněny být mohou“, avšak takové zjištění bude vždy záležet na úvaze soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.

5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Samotná skutečnost, že se držby chopí někdo jiný, než komu vlastnické právo skutečně náleží, však nemá (a nemůže mít) sama o sobě za následek kvalifikaci držby jako nabyté v nepoctivém úmyslu. Pokud by tomu tak bylo, jak se zřejmě domnívá dovolatel, bylo by mimořádné vydržení zcela vyloučeno; podstata vydržení tkví právě v tom, že dlouhodobou držbou nabývá držitel originárně vlastnické právo k věci, pročež je zřejmé, že držitelem je v případě vydržení vlastnického práva osoba od původního vlastníka odlišná.

Pokud otázka formulovaná dovolatelem mířila na skutečnost, že funkci statutárního zástupce dlužníka i státního podniku AMATI Kraslice zastávala po určitou dobu tatáž osoba (Ing.

Manfred Prem), založil odvolací soud pod bodem 20 napadeného rozhodnutí svoji úvahu na omluvitelnosti právního omylu Ing. Manfreda Prema (a rovněž Ing. Jiřího Štípka), přičemž tento závěr žalobce žádným – pro dovolací řízení relevantním – způsobem nezpochybňuje. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Nelze nakonec přehlédnout, že sám žalobce v rámci dovolání odkazuje na výpovědi dotyčných osob, načež konstatuje, že toto nesprávné právní hodnocení dokresluje způsob jejich uvažování.

19. Ani třetí dovolatelem formulovaná otázka, zda „může jednání fyzické osoby, která jedná bez jakéhokoliv souhlasu svého zřizovatele (zaměstnavatele), založit poctivost držby vydržitele, když o vydání věcí, které jsou předmětem držby, nebyl zřizovatelem jednající fyzické osobě udělen jakýkoliv souhlas zřizovatele (zaměstnavatele)“, nemůže založit přípustnost dovolání.

20. Pomine-li dovolací soud, že žalobce zde hovoří o „poctivosti držby“, která se k mimořádnému vydržení nevyžaduje (viz § 1095 o. z. a contrario), není na tomto závěru primárně napadené rozhodnutí vůbec založeno. Nalézací soudy blíže nezkoumaly, zda byl takový souhlas dán, k čemuž odvolací soud pod bodem 20 napadeného rozhodnutí uvedl: „Poukazoval-li žalobce dále na to, že zaměstnanci školy (‚zaměstnanci zřizovatele‘) nebyli oprávněni bez souhlasu zřizovatele nakládat s majetkem zřizovatele, nelze mít tuto námitku rovněž za opodstatněnou již jen proto, že v případě tzv. mimořádné držby není potřebné, aby byla naplněna podmínka existence právního důvodu, na kterém se držba zakládá.“ Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí pod bodem 49 dříve uvedl: „Dlužníkův přesvědčivý důvod o tom, že mu náleží vlastnické právo ke sbírce, je založen na tom, že uvedené nástroje byly prokazatelně za majetek dlužníka v souvislosti s převozem hudebních nástrojů k dlužníkovi označeny zaměstnancem školy, který měl sbírku na starosti, ale také z toho, že k převozu sbírky došlo se souhlasem tehdejšího ředitele školy.“ Ačkoliv se soud prvního stupně zřejmě klonil spíše k dobré víře dlužníka při uchopení se držby, odvolací soud tuto skutečnost blíže nezkoumal, neboť se nemůže jednat o skutečnost, která by zavdala nepoctivému úmyslu ve smyslu § 1095 o.

z., který by eventuelně mohl mimořádnému vydržení při uchopení se držby zabránit. V obou případech však platí, že rozhodnutí odvolacího soudu (a ani rozhodnutí soudu prvního stupně) není založeno na neposkytnutí souhlasu zřizovatele s odvozem sbírky.

21. Co se týká obsáhlé polemiky dovolatele s hodnocením důkazů, lze zopakovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s.

ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

22. Nakonec dovolací soud připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Neobstojí proto ani námitky dovolatele ryze skutkové povahy.

23. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím ve stanovené lhůtě, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu