23 Cdo 1001/2024-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci
žalobkyně SOLEDPRO s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1327/45,
identifikační číslo osoby 27316688, proti žalovanému Centru pro celou rodinu,
z.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Severní terasa, Jana Zajíce 2882/17,
identifikační číslo osoby 04593863, zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem,
advokátem se sídlem v Praze 12, Semická 2026/12, o zaplacení 78 450 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 C
134/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 20. 11. 2023, č. j. 8 Co 186/2023-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5 518 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši
78 450 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že uvedenou
částku zaplatila žalovanému poté, co jí bylo pěti fakturami, které byly blíže
specifikovány v žalobě, vyúčtováno plnění, které jí však ve skutečnosti nebylo
žalovaným poskytnuto. V žalobě dále uvedla, že si u žalovaného žádné plnění
neobjednala, neodsouhlasila žádnou cenovou nabídku, neuzavřela s ním žádnou
smlouvu, a že žalovaný jí nic neporadil ani nepředal. Žalovaný nárok žalobkyně
popíral s odůvodněním, že žalobkyně s žalovaným poměrně úzce spolupracovala, a
není pravdou, že žalovaný neposkytl žalobkyni žádné plnění.
2. Okresní soud pro Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 23. 6. 2023, č. j. 70 C 134/2022-221, žalobu o zaplacení částky 78 450 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Doplňujícím usnesením ze dne 21. 7. 2023, č. j. 70 C 134/2022-229, soud prvního
stupně doplnil svůj rozsudek o výrok III, kterým uložil žalobkyni povinnost
nahradit státu náklady řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
napadeným rozsudkem změnil rozsudek a doplňující usnesení soudu prvního stupně
tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 450 Kč s
příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího
soudu) a před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a vůči
státu (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu dovoláním.
Namítal, že závěr odvolacího soudu, podle něhož mezi účastníky při setkání v
první polovině roku 2018 nedošlo k uzavření rámcové smlouvy o dílo, je v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný odvolacímu
soudu zejména vytýkal, že při posouzení zákonných předpokladů vzniku platného
závazku nevyužil výkladové metody právního jednání, jak je zakotvila judikatura
dovolacího soudu, neboť při svém rozhodování nepřihlédl ke shodné vůli
účastníků uzavřít ústní rámcovou dohodu o budoucí úplatné spolupráci v oblasti
poradenství týkajícího se přípravy vnitropodnikové směrnice GDPR a operačního
programu zaměstnanosti, dále jen „OPZ“. Namísto toho odvolací soud nesprávně
dospěl k závěru o zdánlivosti smlouvy.
5. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že
žalobkyně byla při uzavření smlouvy o dílo zastoupena svou zaměstnankyní ve
smyslu § 166 odst. 1 o. z. Zdůraznil, že právě za těchto okolností uzavřel s
žalobkyní rámcovou smlouvu o dílo a na základě tohoto relevantního právního
důvodu přijal plnění ve formě úhrad předmětných faktur. Odvolací soud se tímto
postupem podle žalovaného odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou ve
svém dovolání odkazoval.
6. Žalovaný rovněž zpochybňuje hodnocení svědeckých výpovědí provedené
odvolacím soudem, neboť je vyhodnotil nesprávně a přehlédl rozhodné
skutečnosti, jež byly těmito výpověďmi podle žalovaného prokázány. Dále
žalovaný namítá, že při posuzování věrohodnosti svědeckých výpovědí odvolací
soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Žalovaný konečně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když
vycházel ze skutkových zjištění založených na listinných důkazech, které
okresní soud neprovedl s ohledem na koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s.
ř. Podle judikatury Nejvyššího soudu může odvolací soud vycházet z takových
důkazů pouze tehdy, pokud je zákonným způsobem znovu provede. Jelikož to
odvolací soud neučinil a ze samotného rozhodnutí nelze zjistit, zda skutková
zjištění převzal, či sám vytvořil, namítá žalovaný rovněž jeho
nepřezkoumatelnost.
8. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že
se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
9. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zpochybnila dovolací argumentaci
žalovaného a uvedla, že odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Žalovaný podle ní brojí zejména proti zjištěnému skutkovému stavu
či hodnocení důkazů, které nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné
odmítl.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalovaný v dovolání především nesouhlasil se závěrem odvolacího
soudu, že při setkání v první polovině roku 2018 nedošlo mezi účastníky k
uzavření rámcové smlouvy o dílo, a namítal zejména to, že odvolací soud
nepřihlédl ke skutečné vůli stran.
15. Nejvyšší soud dále k této námitce žalovaného nejprve poznamenává, že
závěr o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy, je
závěrem skutkovým (srov. například usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo
1860/2016), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci (tedy o právní
posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva
a povinnosti účastníků právního poměru (srov. například důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, či usnesení).
Zakládá-li proto dovolatel svou polemiku s právním posouzením věci odvolacím
soudem na argumentu, že skutečná vůle stran byla jiná, pak nezpochybňuje
samotné právní posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z
něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází (obdobně srov. výše uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2857/2022).
Žalovaný takto ve skutečnosti uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, a jeho námitka tak nemůže přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
16. K námitce, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečné vůli stran,
Nejvyšší soud dále dodává, že jeho judikatura je ustálena na tom, že základní
(prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §
556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle
(úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících
okolností. Skutečnou vůli jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy
projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta
právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje
výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu
jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu
jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i
adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující
skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa
adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např.
objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou
vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556
odst. 1 větě druhé o. z. Při výkladu právního jednání je přitom třeba vycházet
z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná
právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31
Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo
1001/2021, uveřejněný pod číslem 18/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo
2591/2022, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
17. V projednávané věci vyšel odvolací soud především ze skutkových
zjištění, že na jednání účastníků v první polovině roku 2018 nebylo sjednáno,
jaký konkrétní předmět plnění měl žalovaný žalobkyni dodat, kdy měl na tomto
plnění začít pracovat ani kdy měl jeho výsledky předat. Nebylo rovněž
prokázáno, v jakém rozsahu a podobě měly být práce provedeny, jaká úplata za
provedení plnění byla ujednána, ani že žalovaný pro žalobkyni jakékoli práce
skutečně provedl, ani to, že by žalobkyně vágní nabídku žalovaného na dodání
blíže nevymezených služeb jakkoli akceptovala (viz bod 21 odůvodnění napadeného
rozhodnutí). Odvolací soud se proto ve svém závěru, že při jednání stran na
jaře 2018 nedošlo k uzavření rámcové smlouvy o dílo, neboť předběžná jednání o
možné budoucí spolupráci vyústila v neurčitý výsledek, neodchýlil od výše
zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, zohlednil-li při výkladu jednání účastníků
nejen jejich skutečnou vůli, ale i okolnosti jednání stran, přičemž ovšem
nemohl vycházet z jejich zavedené praxe, protože jejich setkání v první
polovině roku 2018 představovalo první kontakt. Tímto postupem odvolací soud
respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a uvedená námitka žalovaného
ani z tohoto důvodu nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
18. Přípustnost dovolání nemůže být založena ani námitkou žalovaného, že
odvolací soud nerespektoval ustanovení § 574 o. z., které stanoví, že na právní
jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné. Odvolací soud
totiž v posuzované věci na základě hodnocení provedených důkazů a výkladu
projevů vůle stran dospěl k závěru, že mezi účastníky nebylo učiněno žádné
právní jednání, jež by představovalo právní důvod nebo smluvní rámec jejich
spolupráce v oblasti GDPR a programu OPZ. Z tohoto důvodu se odvolací soud
nezabýval (neměl důvod zabývat) otázkou platnosti takového jednání ve smyslu §
574 o. z., a dospěl k závěru o jeho zdánlivosti pro neurčitost (srov. též bod
22 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z provedeného dokazování totiž vyplynulo,
že jednání účastníků v první polovině roku 2018 vedlo k natolik neurčitému
výsledku, že ani velmi podrobné dokazování neumožnilo zjistit, že by se
účastníci skutečně na něčem dohodli.
19. Prostřednictvím uvedené námitky tak žalovaný ve skutečnosti
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž hodnocení
provedených důkazů a skutkové závěry odvolacího soudu z něj vyplývající, na
kterých odvolací soud své právní posouzení věci založil. Správnost skutkového
stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od
skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů
odvolacího soudu. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o
přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
20. Ze stejného důvodu pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládají ani námitky, kterými žalovaný zpochybňuje hodnocení svědeckých
výpovědí odvolacím soudem a hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyň, neboť
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem
dovolacího přezkumu (viz již bod 19 shora).
21. Rovněž žalovaným předložená námitka, že odvolací soud nezohlednil
skutečnost, že žalobkyně byla při uzavření rámcové smlouvy zastoupena svou
zaměstnankyní ve smyslu § 166 odst. 1 o. z., přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. nezakládá, neboť tato námitka se míjí s právním posouzením věci
odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo
3532/2022, a ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024). Odvolací soud totiž
svůj závěr o tom, že nebyla uzavřena rámcová smlouva o dílo, nezaložil na tom,
že její zaměstnankyně nebyla oprávněna žalobkyni zastupovat, nýbrž na tom, že v
projednávané věci nelze mít na základě provedených důkazů za prokázané, že
jednání účastníků bylo natolik určité, aby bylo možno uzavřít, že se jednalo o
právní jednání (viz bod 21 a 22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka
žalovaného, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu ohledně
povinnosti opakování důkazů odvolacím soudem, neboť žalovaný touto námitkou
nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení
napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může
dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř.
přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou
však není námitka dovolatele proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada
řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem
46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo
4905/2014).
23. Konečně ani žalovaným namítaná nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť také touto
námitkou je tvrzena existence vady řízení, jež sama o sobě není způsobilá
založit přípustnost dovolání (viz již bod 22 shora). Nejvyšší soud dodává, že i
když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, rozhodnutí
zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou
podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího
soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy,
když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě
formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku
nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015), což rovněž není případ
projednávané věci.
24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím
k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu