23 Cdo 1089/2025-1389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) B.D.Q. s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Polabiny, Fáblovka 404, identifikační číslo osoby 26762307, b) Centrum služeb Chrudim s.r.o., se sídlem v Chrudimi, Chrudim III, Obce Ležáků 758, identifikační číslo osoby 27163326, a c) P. P., všech zastoupených JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Hartigova 1965/208, proti žalovaným 1) Oluwa s.r.o., se sídlem v Prešově, Hlavná 50, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 50800621, a 2) Orofa s.r.o., naposledy sídlem v Košicích, Južná trieda 2/A, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 50800701, zaniklé ke dni 25. 8. 2023, obou zastoupených JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem se sídlem v Černošicích, Svatopluka Čecha 2202, za účasti Bostex LLC, se sídlem 23638 Lyons Avenue No. 223, Newhall, CA 91321, Spojené státy americké, registrační číslo osoby 20161846980, zastoupeného opatrovníkem Mgr. Ing. Ladislavem Kavříkem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 228/7, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o vyloučení rozhodce z projednávání sporů o rozhodčích žalobách mezi účastníky, vedené u Městského soudu Brně pod sp. zn. 43 C 164/2020, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2024, č. j. 15 Co 182/2024-1176, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se podanou žalobou domáhají vyloučení rozhodce JUDr. Pavola Kuspana z projednávání a rozhodování sporů o rozhodčích žalobách mezi účastníky.
2. Městský soud v Brně usnesením ze dne 11. 7. 2024, č. j. 43 C 164/2020-1155, rozhodl, že se řízení ohledně žalované 2) zastavuje.
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 15 Co 182/2024-1176, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Žalobci namítali, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 726/2021, podle něhož není možné § 107 odst. 3 zákona č. 99/193 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, vykládat ryze formalistickým způsobem tak, že procesním nástupcem zaniklé právnické osoby může být jen ten, kdo vstoupil do jejích práv a povinností až po jejím zániku. Podle judikatury dovolacího i Ústavního soudu je účelem § 107 o. s. ř. odstranit překážku bránící pokračování řízení a je povinností obecných soudů vyvarovat se přepjatého formalismu vedoucího k odepření spravedlnosti v podobě zamezení přístupu účastníka k soudu. Odvolací soud tento výklad podle žalobců nerespektoval, když bez dalšího potvrdil zastavení řízení, aniž by zkoumal, zda existuje subjekt, jenž je nositelem práv a povinností, o něž v řízení jde, či jiné řešení umožňující meritorní projednání věci. Tím se odchýlil od citované rozhodovací praxe a porušil právo žalobců na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Žalobci mají za to, že dovolání je přípustné i pro řešení otázky procesního práva, která podle jejich názoru dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a to, zda soudy nižších stupňů pochybily, jestliže žalobce nepoučily o možnosti podniknout kroky směřující k obnovení likvidace či k jinému postupu umožňujícímu pokračování v řízení, čímž porušily § 5 o. s. ř., podle něhož jsou soudy povinny účastníkům poskytovat poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Tím, že žalobcům nebylo takové poučení poskytnuto a řízení bylo zastaveno, byli žalobci zbaveni možnosti uplatnit svou procesní obranu, což podle jejich názoru rovněž vedlo k odepření práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a § 3 věty druhé o. s. ř.
6. Vzhledem k shora uvedenému žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Námitka žalobců, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu akcentující výklad § 107 odst. 3 o. s. ř. umožňující pokračování řízení s potenciálním nositelem práv a povinností (viz bod 5 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
13. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že § 107 o. s. ř. upravuje procesní postup soudu v situaci, kdy účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, a to dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno. Umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem právnické osoby, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby podle hmotného práva převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Povahou věci ve smyslu § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. se přitom rozumí povaha předmětu řízení v rovině hmotného práva a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného nebo zda zánikem účastníka došlo i k zániku uplatněného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5151/2015, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3625/2015, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 773/2015, ze dne 26.
6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3091/2012, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2883/2009, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1770/2006).
14. Nebude-li řízení zastaveno (§ 107 odst. 5 o. s. ř.) a neshledá-li soud ani důvody k jeho přerušení (§ 107 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), pak soud zjistí (ex offo), kdo je procesním nástupcem účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 107 odst. 2 a 3 o. s. ř.). K objasnění této otázky soud provede všechna potřebná šetření; soud přitom není vázán případnými návrhy účastníků o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, ani navrhovanými prostředky ke zjištění tohoto procesního nástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1873/2009, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2163/2017, a ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2396/2013). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž plyne závěr, že při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. soud nepřihlíží k právním skutečnostem, jež nastaly do doby ztráty způsobilosti být účastníkem řízení, i když s nimi právní předpisy spojují převod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (typicky tedy k postoupení pohledávky); takové právní skutečnosti lze zohlednit pouze při postupu podle ustanovení § 107a o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 117/2008, usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1441/2010, usnesení ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3472/2023, či usnesení ze dne 27. 2. 2025, sen. zn. 29 NSCR 48/2023).
15. V projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při přezkumu podmínek řízení podle § 103 o. s. ř. zjistil z obchodního rejstříku Slovenské republiky, že žalovaná 2) byla rozhodnutím příslušného soudu zrušena a ke dni 25. 8. 2023 byla „ex offo“ vymazána z příslušného rejstříku. Tímto výmazem žalovaná 2) pozbyla způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o. s. ř., přičemž právního nástupce nemá. Uzavřely-li proto soudy nižších stupňů, že pro nedostatek procesní podmínky nelze v řízení pokračovat, a soud prvního stupně je z tohoto důvodu ve vztahu k žalované 2) podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Nejvyšší soud podotýká, že odkaz žalobců na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 726/2021, je z hlediska projednávané věci nepřípadný, neboť tam uvedené závěry byly přijaty za jiné procesní situace. V uvedené věci dovolací soud řešil otázku, zda lze pokračovat v řízení proti subjektu, který se stal nositelem povinnosti již před zánikem původní žalované, přičemž žalobce v daném řízení podal návrh podle § 107a o. s. ř., aby tento subjekt vstoupil do řízení na místo dosavadní žalované.
Návrh podle § 107a o. s. ř. byl podán i v další dovolateli odkazované věci, v níž rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17. V nyní projednávaném případě však žalobci žádný takový návrh nepodali, ačkoliv jim oznámení žalovaných 1) a 2) o postoupení pohledávek bylo doručeno již dne 20. 5. 2022 (srov. doručenky na č. l. 1030 spisu). Žalobci se k oznámení o postoupení pohledávek vyjádřili v podání ze dne 23. 5. 2022 v tom smyslu, že návrh podle § 107a o. s. ř. nečiní, neboť podle nich „nelze bez dalšího dospět k závěru o právoplatném postoupení pohledávek na Bostex“ (č. l.
1040 spisu). Soudy tak neměly k dispozici návrh, na jehož základě by bylo možné rozhodnout o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. Za této situace nelze dovozovat, že by soudy měly povinnost z vlastní iniciativy určovat jiný subjekt jako procesního nástupce žalované 2), jež pozbyla způsobilost být účastníkem řízení až dnem 25. 8. 2023. Za uvedené procesní situace riziko, zdali došlo k postoupení příslušných pohledávek ještě dlouho před zánikem žalované 2), nesou sami žalobci, kteří odpovídají za to, koho jako žalovaného označí.
17. Námitkou, že soudy nižších stupňů neposkytly poučení o možnosti podniknout kroky k obnovení likvidace či jinému postupu umožňujícímu pokračování v řízení a tím porušily § 5 o. s. ř., žalobci ve skutečnosti vytýkali vady řízení, ke kterým by však dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
18. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
Odkaz žalobců na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu je tak pro posouzení přípustnosti jejich dovolání nerozhodný.
19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu