23 Cdo 114/2025-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyň a)
PLUSIM CZ spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, Za Zastávkou 837, identifikační
číslo osoby 05780012, a b) PLUSIM spol. s r.o., se sídlem v Bratislavě,
Kopčianska 92, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35818565, obou
zastoupených Mgr. Markem Šimkou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí
754/13, proti žalované AGENTURA PLUS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 6,
Evropská 690/138, identifikační číslo osoby 25759973, zastoupené Mgr. Klárou
Labalestra, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o ochranu před
nekalosoutěžním jednáním a náhradu škody ve výši 83 501 Kč, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 7/2019, o dovolání žalobkyň proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 1 Cmo 19/2024-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2 511 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2 511 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 15 Cm
7/2019-134, uložil žalované povinnost zdržet se užívání označení graficky
znázorněného v rozsudku soudu prvního stupně, a to jak jí samotnou, tak
prostřednictvím jakýchkoliv třetích osob (výrok I), zamítl žalobu, aby byla
žalovaná povinna uhradit žalobkyni a) z titulu přiměřeného zadostiučinění v
penězích částku 500 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna
uhradit žalobkyni b) z titulu náhrady škody částku ve výši 83 501 Kč (výrok
III), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna jako součást přiměřeného
zadostiučinění uveřejnit a ponechat nepřetržitě po dobu třiceti následujících
dnů na svých webových stránkách www.agenturaplus.cz oznámení specifikované a
uvedené v rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV), zamítl žalobu, aby byla
žalovaná povinna ve smyslu § 155 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, (dále jen „o. s. ř.“) uveřejnit na svých webových stránkách
www.agenturaplus.cz, a to kdekoliv na titulní stránce, text rozsudku, a
ponechat jej zveřejněný nepřetržitě po dobu následujících třiceti dnů (výrok V)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly uvedených nároků z
důvodu, že si žalovaná „požádala o registraci“ ochranné známky PLUSIM (č.
zápisu 364135) (dále jen „sporná ochranná známka“) totožné s dříve zapsanou
ochrannou známkou žalobkyně b) pro území Slovenské republiky. Žalovaná tak
podle žalobkyň učinila v rozporu s dobrými mravy a způsobuje jim trvalou újmu.
3. K odvolání žalobkyň i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
12. 6. 2024, č. j. 1 Cmo 19/2024-202, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby byla žalovaná samotná i prostřednictvím
jakýchkoliv třetích osob povinna zdržet se užívání v rozsudku graficky
znázorněného označení, zamítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
4. Předmětem odvolacího řízení byl rozsudek soudu prvního stupně toliko
ve výrocích I a VI. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že zde není důvodná hrozba užívání označení žalovanou, která by
odůvodnila uložení tzv. zápůrčího nároku. Sporná ochranná známka žalované byla
rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 1. 2024, č. j.
O-540882/D23048752/2023/ÚPV, zrušena pro skutečnost, že ochranná známka nebyla
užívána po dobu pěti let. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná označení
odpovídající ochranné známce fakticky nikdy nepoužívala. Odvolací soud proto
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba s návrhem na uložení
tzv. zápůrčího nároku zamítá.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadly výslovně v celém jeho rozsahu
žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovaly v tom, že rozsudek odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě se
jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Konkrétně
dovolatelky namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011,
při posouzení přípustnosti preventivního zdržovacího nároku v situaci, kdy
podle odvolacího soudu nehrozí již další zásah do práv žalobkyň, ke kterému
podle soudů obou stupňů prokazatelně došlo, protože v mezidobí došlo ke zrušení
ochranné známky, jejíž registraci žalovaná provedla v rozporu s dobrými mravy,
čímž se také dopustila nekalé soutěže. Dovolatelky dále namítají, že je
napadený rozsudek zmatečný.
6. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání žalobkyň vyjádřila a uvedla, že shledává
nároky obou žalobkyň nedůvodnými.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem
[§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje
zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným
vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení
předložené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
13. Z ustálené rozhodovací praxe ve vztahu k tzv. zápůrčímu
(zdržovacímu) nároku vyplývá, že právo domáhat se zdržení určitého jednání má
preventivní povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti tomu, aby
jednání, jímž jsou poškozena její práva, pokračovalo nebo se opakovalo, popř.
odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Při rozhodování o tzv.
zápůrčím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování
pokračování v závadném jednání žalovaného. Pouhá hrozba závadného jednání k
uložení zdržovacího nároku v tomto případě postačuje. Při rozhodování o tzv.
zápůrčím nároku je navíc nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu jednání
již v minulosti došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu vzniku protiprávního
jednání v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn.
23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo jeho rozsudky ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a
ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).
14. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dále uvedl, že tzv. zápůrčí nárok
je nárokem působícím do budoucna. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se
určitého jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také
zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že
takové závadné jednání trvá nebo hrozí. Pro posouzení, zda lze vyhovět
zdržovacímu nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již
závadné jednání netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou přitom
rozhodná jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3231/2023).
15. Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze shora uvedených závěrů
rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž na základě konkrétních skutkových
zjištění dospěl k závěru, že neexistuje důvodná hrozba užívání předmětného
označení ze strany žalované, neboť sporná ochranná známka žalované, v jejímž
zápisu shledávaly žalobkyně porušení jejich práv a nekalosoutěžní jednání, byla
zrušena z důvodu jejího neužívání a zároveň nebylo v řízení zjištěno faktické
užívání označení odpovídajícího sporné ochranné známce žalovanou ani její jiné
jednání, které by takovému užívání v budoucnosti nasvědčovalo. Skutková
zjištění přitom přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř.).
16. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil, pokud na základě konkrétních skutkových zjištění dospěl k závěru o
neexistenci důvodné hrozby, která by odůvodňovala uložení povinnosti zdržet se
užívání předmětného označení žalovanou.
17. Namítají-li žalobkyně v dovolání, že označení odpovídající sporné
ochranné známce žalovaná užívala a že zde tak existuje důvodná hrozba z dalšího
užívání označení žalovanou, zpochybňují skutkový stav tak, jak jej zjistil
odvolací soud, a polemizují s jeho závěry. Dovolací přezkum je ustanovením §
241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci
nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §
241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z
novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo
847/2020).
18. Rovněž není důvodná námitka žalobkyň, že se odvolací soud odchýlil
od závěrů dovolacího soudu, jestliže nevzal v potaz, že protiprávní jednání
žalované spočívalo nejen v podání přihlášky sporné ochranné známky, ale rovněž
v udržování zápisu sporné ochranné známky, a že tedy prokazatelně došlo k
jednání, které zasahuje do jejich práv. Jak uvedeno shora, pokud žalobkyně
žalobou požadují uložení povinnosti zdržet se užívání označení, nemůže být
takový nárok odůvodněn pouze tím, že podle žalobkyň již bylo zasaženo do jejich
práv, aniž by zároveň prokázaly, že vytýkané jednání trvá či že zde existuje
hrozba z opakování takového jednání, tj. že je uložení zdržovacího nároku z
preventivních důvodů nezbytné (v souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací
praxe dovolacího soudu).
19. Dovolatelky dále namítají zmatečnost napadeného rozhodnutí, které se
měl odvolací soud dopustit nesprávným označením rozsudku soudu prvního stupně.
K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Vada řízení sama
o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i
kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 9.
2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo
1916/2020). Uvedená vada řízení představuje zjevnou chybu v psaní, která i s
ohledem na obsah dovolání neměla vliv na uplatnění práv dovolatelek v dovolacím
řízení.
20. Dovolatelky ve svém dovolání ohlásily, že napadají rozsudek
odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Pro úplnost tak dovolací soud uvádí, že
rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému jeho obsahu (§ 41 odst. 2
o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve
skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání
jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
21. Z výše uvedeného plyne, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu