23 Cdo 114/2025-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyň a) PLUSIM CZ spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, Za Zastávkou 837, identifikační číslo osoby 05780012, a b) PLUSIM spol. s r.o., se sídlem v Bratislavě, Kopčianska 92, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35818565, obou zastoupených Mgr. Markem Šimkou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 754/13, proti žalované AGENTURA PLUS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Evropská 690/138, identifikační číslo osoby 25759973, zastoupené Mgr. Klárou Labalestra, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o ochranu před nekalosoutěžním jednáním a náhradu škody ve výši 83 501 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 7/2019, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 1 Cmo 19/2024-202, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 511 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 511 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 15 Cm 7/2019-134, uložil žalované povinnost zdržet se užívání označení graficky znázorněného v rozsudku soudu prvního stupně, a to jak jí samotnou, tak prostřednictvím jakýchkoliv třetích osob (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni a) z titulu přiměřeného zadostiučinění v penězích částku 500 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni b) z titulu náhrady škody částku ve výši 83 501 Kč (výrok III), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna jako součást přiměřeného zadostiučinění uveřejnit a ponechat nepřetržitě po dobu třiceti následujících dnů na svých webových stránkách www.agenturaplus.cz oznámení specifikované a uvedené v rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna ve smyslu § 155 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) uveřejnit na svých webových stránkách www.agenturaplus.cz, a to kdekoliv na titulní stránce, text rozsudku, a ponechat jej zveřejněný nepřetržitě po dobu následujících třiceti dnů (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly uvedených nároků z důvodu, že si žalovaná „požádala o registraci“ ochranné známky PLUSIM (č. zápisu 364135) (dále jen „sporná ochranná známka“) totožné s dříve zapsanou ochrannou známkou žalobkyně b) pro území Slovenské republiky. Žalovaná tak podle žalobkyň učinila v rozporu s dobrými mravy a způsobuje jim trvalou újmu.
3. K odvolání žalobkyň i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 1 Cmo 19/2024-202, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby byla žalovaná samotná i prostřednictvím jakýchkoliv třetích osob povinna zdržet se užívání v rozsudku graficky znázorněného označení, zamítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
4. Předmětem odvolacího řízení byl rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výrocích I a VI. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zde není důvodná hrozba užívání označení žalovanou, která by odůvodnila uložení tzv. zápůrčího nároku. Sporná ochranná známka žalované byla rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 1. 2024, č. j. O-540882/D23048752/2023/ÚPV, zrušena pro skutečnost, že ochranná známka nebyla užívána po dobu pěti let. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná označení odpovídající ochranné známce fakticky nikdy nepoužívala. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba s návrhem na uložení tzv. zápůrčího nároku zamítá.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadly výslovně v celém jeho rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovaly v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě se jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Konkrétně dovolatelky namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, při posouzení přípustnosti preventivního zdržovacího nároku v situaci, kdy podle odvolacího soudu nehrozí již další zásah do práv žalobkyň, ke kterému podle soudů obou stupňů prokazatelně došlo, protože v mezidobí došlo ke zrušení ochranné známky, jejíž registraci žalovaná provedla v rozporu s dobrými mravy, čímž se také dopustila nekalé soutěže. Dovolatelky dále namítají, že je napadený rozsudek zmatečný.
6. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání žalobkyň vyjádřila a uvedla, že shledává nároky obou žalobkyň nedůvodnými.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení předložené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
13. Z ustálené rozhodovací praxe ve vztahu k tzv. zápůrčímu (zdržovacímu) nároku vyplývá, že právo domáhat se zdržení určitého jednání má preventivní povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti tomu, aby jednání, jímž jsou poškozena její práva, pokračovalo nebo se opakovalo, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování pokračování v závadném jednání žalovaného. Pouhá hrozba závadného jednání k uložení zdržovacího nároku v tomto případě postačuje. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku je navíc nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu jednání již v minulosti došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu vzniku protiprávního jednání v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudky ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).
14. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dále uvedl, že tzv. zápůrčí nárok je nárokem působícím do budoucna. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí. Pro posouzení, zda lze vyhovět zdržovacímu nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již závadné jednání netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou přitom rozhodná jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3231/2023).
15. Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž na základě konkrétních skutkových zjištění dospěl k závěru, že neexistuje důvodná hrozba užívání předmětného označení ze strany žalované, neboť sporná ochranná známka žalované, v jejímž zápisu shledávaly žalobkyně porušení jejich práv a nekalosoutěžní jednání, byla zrušena z důvodu jejího neužívání a zároveň nebylo v řízení zjištěno faktické užívání označení odpovídajícího sporné ochranné známce žalovanou ani její jiné jednání, které by takovému užívání v budoucnosti nasvědčovalo. Skutková zjištění přitom přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
16. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud na základě konkrétních skutkových zjištění dospěl k závěru o neexistenci důvodné hrozby, která by odůvodňovala uložení povinnosti zdržet se užívání předmětného označení žalovanou.
17. Namítají-li žalobkyně v dovolání, že označení odpovídající sporné ochranné známce žalovaná užívala a že zde tak existuje důvodná hrozba z dalšího užívání označení žalovanou, zpochybňují skutkový stav tak, jak jej zjistil odvolací soud, a polemizují s jeho závěry. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020).
18. Rovněž není důvodná námitka žalobkyň, že se odvolací soud odchýlil od závěrů dovolacího soudu, jestliže nevzal v potaz, že protiprávní jednání žalované spočívalo nejen v podání přihlášky sporné ochranné známky, ale rovněž v udržování zápisu sporné ochranné známky, a že tedy prokazatelně došlo k jednání, které zasahuje do jejich práv. Jak uvedeno shora, pokud žalobkyně žalobou požadují uložení povinnosti zdržet se užívání označení, nemůže být takový nárok odůvodněn pouze tím, že podle žalobkyň již bylo zasaženo do jejich práv, aniž by zároveň prokázaly, že vytýkané jednání trvá či že zde existuje hrozba z opakování takového jednání, tj. že je uložení zdržovacího nároku z preventivních důvodů nezbytné (v souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu).
19. Dovolatelky dále namítají zmatečnost napadeného rozhodnutí, které se měl odvolací soud dopustit nesprávným označením rozsudku soudu prvního stupně. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedená vada řízení představuje zjevnou chybu v psaní, která i s ohledem na obsah dovolání neměla vliv na uplatnění práv dovolatelek v dovolacím řízení.
20. Dovolatelky ve svém dovolání ohlásily, že napadají rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Pro úplnost tak dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
21. Z výše uvedeného plyne, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu