23 Cdo 1223/2020

23 Cdo 1223/2020-379

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně A ., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem ve Frýdku - Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu XY, se sídlem XY, IČO XY, PSČ XY, zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1364/20, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 180 006,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 118 C 91/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2019, č. j. 11 Co 281/2019-354, t a k t o:

I. Dovolání žalobkyně se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2019, č. j. 11 Co 281/2019-354, v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba co do částky 21 980,04 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % p.a. od 21. 5. 2011 do zaplacení, odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2019, č. j. 11 Co 281/2019-354, ve zbývajícím rozsahu a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 3. 6. 2019, č. j. 118 C 91/2013-326, s výjimkou části, ve které byla zamítnuta žaloba co do částky 21 980,04 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % p.a. od 21. 5. 2011 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.

Po předchozích rozhodnutích v dané věci zůstala předmětem řízení žalobkyní požadovaná částka ve výši 1 180 006,94 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení představující ušlý zisk žalobkyně ve výši 1 058 025,90 Kč, smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč a vynaložené náklady na zhotovení projektové dokumentace a průkaz energetické náročnosti ve výši 21 980,04 Kč. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 3. 6. 2019, č. j. 118 C 91/2013-326, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 180 006,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 21. 5. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I) a

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 11 Co 281/2019-354, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ve výši náhrady nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Oba soudy vyšly z právního závěru, že účastníci uzavřeli dne 11. 11. 2009 smlouvu o dílo podle § 563 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále je „obch. zák.“), jejímž předmětem byl závazek žalobkyně, jako zhotovitelky, provést pro žalovaného, jako objednatele, dílo na domě v ulici XY ve XY v rozsahu příloh č. 1 až 4. Ke smlouvě byl uzavřen 11. 11. 2009 dodatek č.

1. Dne 18. 11. 2009 uzavřela žalobkyně k zajištění provedení díla smlouvu se subdodavatelem s očekávaným ziskem 1 058 025,90 Kč. Podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky měl žalovaný zajistit finanční krytí smlouvy uzavřením úvěrové smlouvy nezbytné pro podání žádosti o dotaci, kterou měla podle smlouvy zajistit žalobkyně. Žalovaný žalobkyni úvěrovou smlouvu nedodal a žalobkyni doručil odstoupení od smlouvy datované dnem 24. 2. 2010 s odůvodněním, že zhotovitelka neplní povinnosti, ke kterým se ve smlouvě zavázala.

Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že toto odstoupení žádné právní účinky nevyvolalo, neboť nenaplnilo požadavky dané obchodním zákoníkem pro platné odstoupení od smlouvy. Žalobkyně na přípis žalovaného z 24. 2. 2010 reagovala podáním doručeným žalovanému dne 3. 3. 2010, v němž sdělila, že odstoupení žalovaného považuje za právně neúčinné, nesouhlasí s důvody uváděnými v odstoupení, neboť provádění díla je blokováno ze strany žalovaného nedodáním úvěrové smlouvy potřebné pro přiznání dotace, přičemž podmínkou poskytnutí dotace je, že práce na díle nejsou zahájeny před podáním žádosti o dotaci.

Žalobkyně opětovně vyzvala žalovaného k poskytnutí součinnosti a k tomu mu poskytla dodatečnou lhůtu 5 dnů s tím, že pokud v této lhůtě součinnost poskytnuta nebude, odstupuje posledním dnem lhůty od smlouvy o dílo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně došlo ke dni 8. 3. 2010 k platnému odstoupení od smlouvy a k tomuto dni smlouva o dílo zanikla. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v závěru, že pokud účastníci dne 29. 3. 2010 uzavřeli dodatek č. 2 ke smlouvě o dílo, v němž se v článku II dohodli na posunutí termínu zahájení prací, provádění a dokončení díla, na změně díla (provedení vstupních dveří) a sjednali smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč pro případ porušení povinnosti žalovaným, jedná se o neplatný právní úkon, neboť dodatek č. 2 navazuje na smlouvu o dílo, od níž bylo odstoupeno, tudíž v době jeho sjednávání již byla smlouva o dílo ze dne 11.

11. 2009 zrušena. Vzhledem k tomu, že obsahově je dodatek č. 2 provázán s původní smlouvou o dílo, když je v dodatku uvedeno, že mimo dohodnutých změn zůstává v ostatním smluvní ujednání smlouvy o dílo beze změn, není možno považovat dodatek č.

2 podle závěru obou soudů jako novou platně uzavřenou samostatnou smlouvu. Zároveň se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že dodatek č. 2 nemohl být platným samostatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době (dále též jen „obč. zák:“), jestliže žalobkyně v době sjednávání dodatku č. 2 věděla, že žalovaný nemá s ohledem na jeho přípis z 24. 2. 2010 zájem na plnění z uzavřené smlouvy, když není schopen plnit její podmínky.

Odvolací soud proto dovodil, že žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty sjednané v dodatku č. 2 ve výši 100 000 Kč nevznikl. Odvolací soud považoval za správný též závěr soudu prvního stupně ohledně uplatněného nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 1 058 025,90 Kč, požadovaného z důvodu zmaření subdodavatelské smlouvy sjednané žalobkyní s třetím subjektem. Odvolací soud sice přisvědčil žalobkyni, že žalovaný minimálně neposkytl potřebnou nezbytnou součinnost k provádění díla, odmítl-li žalobkyni vpustit do nemovitosti za účelem realizace díla, konkrétně montáže oken, a že v této nesoučinnosti žalovaného lze shledat porušení smluvní povinnosti, ale zároveň zdůraznil, že dalším předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody, která zahrnuje taktéž ušlý zisk, přičemž podle odvolacího soudu nebylo v řízení prokázáno, že by s ohledem na pravidelný běh věcí žalobkyně skutečně mohla zisk v uvedené věci předpokládat, což odůvodnil tím, že žalobkyni již při uzavírání smlouvy s žalovaným bylo známo, že žalovaný nemá finanční prostředky na úhradu díla, že si je musí zajistit prostřednictvím úvěru, že banka vyžaduje zajištění úvěru ručitelským závazkem každého z vlastníků, tudíž si musela být žalobkyně vědoma rizika, že všichni vlastníci s ručitelským závazkem nemusí souhlasit, byť většinou vlastníků byla revitalizace domu schválena.

Vzhledem k tomu, že ze všech okolností bylo zřejmé, že realizace díla bude problematická, odvolací soud uzavřel, že pravidelný běh věcí nenasvědčoval tomu, že by měla být realizována subdodávka a že by žalobkyně tvrzeného zisku dosáhla. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že žalobkyně odstoupila od smlouvy v době, kdy podle smlouvy se subdodavatelem ještě trvala povinnost subdodavatele provést sjednané práce do 30. 4. 2010, z čehož odvolací soud dovodil, že žalobkyně se ziskem ze subdodávky nepočítala.

Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka hmotného práva má být posouzena jinak, neboť dané rozhodnutí nenachází oporu v hmotném právu a jedná se rovněž o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto formulovala následovně:

1. Ke kterému okamžiku je třeba posuzovat očekávaný zisk subjektu (zde žalobkyně) při řádném pravidelném průběhu věcí tak, aby mohl být úspěšný ve sporu o úhradu ušlého zisku?

2. Zda v případě, kdy za subjekt objednatele jedná platně statutární orgán, nastává nemožnost očekávání dosažení zisku dodavatele v závislosti na interních sporech členů v rámci SVJ vzniklých po uzavření smlouvy o dílo?

3. Zda existence vědomosti dodavatele po uzavření smlouvy o dílo o skutečnosti, že objednatel bude hradit dílo prostřednictvím úvěru, který musí podepsat všichni vlastníci, vylučuje jeho potenciální nárok na úhradu ušlého zisku při nedodržení smlouvy ze strany objednatele?

4. Musí být k plněné povinností dle smlouvy o dílo aplikován jak na objednatele, tak na zhotovitele stejný přístup k plnění jejich práv a povinností?

5. Může uzavření dodatku smlouvy konvalidovat odstoupení od smlouvy, resp. učinit odstoupení neplatným?

6. Pokud smluvní strany jednají po doručení listiny, která se dá vyložit jako odstoupení od smlouvy a tato jednání vyvrcholí podpisem dodatku k původní smlouvě, lze na toto odstoupení pohlížet jako na odstoupení učiněné vážně a určitě? Dovolatelka namítá, že v době uzavření smlouvy o dílo s žalovaným a se svými subdodavateli nemohla mít jakékoliv pochybnosti o tom, že by smlouva ze strany žalovaného neměla být dodržena. Nic nenasvědčovalo tomu, že by neměla očekávat zisk při řádném pravidelném průběhu věcí, když v době uzavření smlouvy se subdodavatelem byly vztahy mezi účastníky naprosto souladné a je běžné, že objednatel financuje dílo za pomoci úvěru.

Žalobkyně tedy oprávněně očekávala zisk, který z dané zakázky bude mít, a současně plnila své povinnosti ze smlouvy pro ni vyplývající, započala s výrobou oken, se zajišťováním nutných podkladů a dokumentace. Skutečnost, že nedosáhla očekávaného zisku, je podle žalobkyně pouze vinou žalovaného, který nezískal finanční prostředky k financování objednaného díla. To, že očekávaného zisku nemusí v dané zakázce dosáhnout, se žalobkyně reálně dozvěděla až doručením listiny označené jako odstoupení od smlouvy ze dne 24.

2. 2010, tj. přibližně 3 měsíce po podpisu smlouvy. Dovolatelka připomněla, že na shromáždění společenství vlastníků, na němž byl přítomen i jednatel žalobkyně, byla jednohlasně odhlasována vlastníky rekonstrukce objektu včetně ceny prací, společně s nutností financování úvěrem. Žádný nesouhlas s výběrem zhotovitele na shromáždění nezazněl, došlo k tomu až posléze po uzavření smlouvy o dílo, kdy někteří členové společenství vlastníků jednotek začali prosazovat uzavření smlouvy s jiným dodavatelem, o čemž byla žalobkyně informována těmito vlastníky až dne 2.

3. 2010. Skutečnost, že po proběhlém výběrovém řízení a podpisu smlouvy s jejím vítězem skupinka vlastníků začne zpochybňovat výběr zhotovitele a přemlouvat ostatní vlastníky, aby na smlouvu nebylo plněno, ale aby raději uzavřeli smlouvu s konkurencí, nelze podle dovolatelky vyhodnotit jako běžný běh věcí. Z obsahu dovolání zároveň vyplývá, že dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže nereflektuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.

2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, podle něhož není podmínkou, aby se předpokládaný zisk opíral o již uzavřené smlouvy, jejichž realizace má přinést poškozenému sjednané plnění. V posuzovaném případě přitom k uzavření smlouvy o dílo došlo, a to poté, co objednatel na členské schůzi po proběhlém výběrovém řízení odhlasoval uzavření smlouvy právě s žalobkyní. Po žalobkyni není tedy možno podle jejího názoru za normálních okolností požadovat, aby po platném uzavření smlouvy vyčkávala, zda si objednatel náhodou nerozmyslí, že smlouvu nebude chtít plnit.

K právnímu posouzení dodatku č. 2 smlouvy o dílo, který oba soudy považovaly za neplatný vzhledem k tomu, že byl uzavřen až po zániku smlouvy odstoupením žalobkyně od smlouvy ke dni 8. 3. 2010, dovolatelka uvedla, že s tímto závěrem opakovaně nesouhlasí. Je nepochybné, že následně dne 29. 3.

2010 smluvní strany svým projevem vůle daly najevo, že mají zájem na plnění smlouvy a činily kroky směřující k naplnění smlouvy o dílo tak, jakoby k žádnému odstoupení od smlouvy nedošlo. Zároveň se dovolatelka domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je s ohledem na nelogické závěry odvolacího soudu s ohledem na skutkový stav věci nepřezkoumatelné. Podle žalobkyně je nutné vyřešit otázku, zda v případě, že by skutečně došlo k ukončení smlouvy tímto odstoupením, je platné dané odstoupení i přesto, že smluvní strany i nadále ve věci jednaly, činily kroky směřující k naplnění smlouvy o dílo, a tedy jednají tak, jako by žádné odstoupení nebylo učiněno.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014; což platí i pro aktuální znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24.

10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018].

Takovým nárokem se samostatným skutkovým základem je v daném případě uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení částky 21 980,04 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Uvedená částka byla žalobkyní požadována za zhotovení projektové dokumentace a průkaz energetické náročnosti. Jedná se tedy o samostatný nárok, jehož výše nepřesahuje zákonný limit přípustnosti dovolání, a nejde přitom o spor z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy, u nichž se uvedené omezení neuplatní. Navíc odvolací soud svůj potvrzující výrok v této části založil na skutečnosti, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o vynaložení předmětné částky, přičemž tento závěr žalobkyně v dovolání nenapadla, tudíž ani nevymezila, v čem v této části spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.

s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013). Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že uvádí-li žalobkyně, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka hmotného práva má být posouzena jinak, neboť dané rozhodnutí nenachází oporu v hmotném právu, je namístě konstatovat, že má-li přípustnost dovolání spočívat v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Hodlala-li dovolatelka uplatnit tento předpoklad přípustnosti dovolání, pak uvedené povinnosti nedostála, neboť příslušné judikatorní závěry Nejvyššího soudu nijak neoznačila. Pouhé tvrzení, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením, zda je v dané věci naplněn dovolatelkou uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Čtvrtá dovolatelkou formulovaná právní otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na otázce, „zda musí být k plnění povinností dle smlouvy o dílo aplikován jak na objednatele, tak na zhotovitele stejný přístup k plnění jejich práv a povinností“, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je totiž i to, že na vyřešení dovolatelem předestřené otázky napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li tedy dovolatelka jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Tato otázka tedy nenaplňuje předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ostatní otázky však přípustnost dovolání zakládají, neboť se jedná o otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve své úplnosti dosud nevyřešené. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu ušlého zisku s odůvodněním, že žalobkyni (zhotovitelce) bylo již při uzavírání smlouvy s žalovaným (objednatelem) známo, že žalovaný nemá finanční prostředky na úhradu díla a že si je musí zajistit prostřednictvím úvěru, přičemž s ohledem na požadavek podpisů všech vlastníků společenství vlastníků jednotek (dále opět jen „SVJ“) při podpisu úvěrové smlouvy si musela být žalobkyně vědoma rizika, že všichni vlastníci s ručitelským závazkem nemusí souhlasit, byť většinou vlastníků byla revitalizace domu schválena.

Pokud žalobkyně dne 18. 11. 2009 uzavřela smlouvu se svým subdodavatelem, přičemž smlouva o dílo mezi ní a žalovaným byla uzavřena dne 11. 11. 2009, nemohla žalobkyně důvodně předpokládat, že se zakázka bude skutečně realizovat. Podle odvolacího soudu krátce po uzavření smlouvy dne 23. 11. 2009 došlo ke srovnání cenové nabídky žalobkyně a „firmy MIJOSTAV“, která předložila nižší cenu, a to vyvolalo mezi členy SVJ pobouření. Žalobkyni muselo být zřejmé již v této době, že zde rozhodně bezvýhradný souhlas všech spoluvlastníků s realizací díla není dán.

Navíc listinou ze dne 24. 2. 2010 se žalovaný neúspěšně pokusil odstoupit od smlouvy o dílo a dne 2. 3. 2010 byl žalobkyni doručen přípis osmi členů SVJ, v němž bylo uvedeno, že SVJ uzavření smlouvy neschválilo, že nebylo projednáno její finanční krytí. I z těchto skutečností muselo být žalobkyni již krátce po uzavření smlouvy zřejmé, že realizace díla bude problematická s ohledem na postoj některých členů SVJ a že bude problém se zajištěním financování. Pravidelný běh věcí tudíž podle odvolacího soudu nenasvědčoval tomu, že by měla být realizována subdodávka a že by žalobkyně dosáhla tvrzeného zisku.

Podle § 379 obch. zák.

nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou by bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči. Nejvyšší soud se v dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, a též v usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1629/2017, a usnesení ze dne 27.

5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3817/2019, zabýval předpoklady oprávněnosti práva na ušlý zisk. Nejvyšší soud definoval, že ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. Nejvyšší soud současně judikoval, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí, přičemž pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí.

Poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, jímž se rozumí taková skladba okolností svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že - nebýt škodlivého zásahu - výsledek by se dostavil. V rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, Nejvyšší soud dále doplnil, že „není ovšem podmínkou, aby se předpokládaný zisk opíral o již uzavřené smlouvy, jejichž realizace má přinést poškozenému sjednané plnění….

Za situace, kdy předmětem činnosti žalobkyně byla koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, není důvodu bez dalšího dovozovat, že by v této činnosti nepokračovala dosavadním způsobem, nebýt zásahu (byl-li neoprávněný), který tento způsob dosažení zisku znemožnil tím, že odňal z dispozice žalobkyně vybavení prodejny a zásoby zboží. Je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu není správný minimálně k části tvrzené ztráty, byť je správné východisko, že takto daná ztráta netrvá po neomezeně dlouhou dobu.“ Podle odborné literatury „poškozený musí jednoznačně prokázat, že by zcela určité obchody, s určitými osobami a s konkrétním, alespoň rámcově, obsahem uzavřeny byly, kdyby nedošlo k porušení práva škůdcem...

Přitom tato předvídatelnost je pojata objektivně" (Kovařík, Z. Komentář k § 379 obch. zák. IN: Obchodní zákoník: komentář. ASPI, právní informační systém, Wolters Kluwer, 2009). Na první dovolatelkou formulovanou otázku částečně odpovídá shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit, že okamžikem, k němuž lze v nyní rozhodované věci posuzovat splnění podmínek pro důvodné očekávání dosažení zisku žalobkyně ze subdodavatelské smlouvy, je (nejpozději) okamžik uzavření smlouvy se subdodavatelem.

Za situace, kdy byla mezi žalovaným a žalobkyní uzavřena platná smlouva o dílo (11. 11.

2009), v níž se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni ujednanou cenu díla a žalobkyně se zavázala do konkrétního data (30. 4. 2010) zhotovit ujednané dílo, nelze považovat za předčasné uzavření smlouvy žalobkyní se subdodavatelem dne 18. 11. 2009, který měl část tohoto díla pro žalobkyni zhotovit. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí dovodil, že není podmínkou, aby se předpokládaný zisk opíral o již uzavřené smlouvy, jejichž realizace má přinést poškozenému (v nyní posuzovaném případě žalobkyni) sjednané plnění, v daném případě však k uzavření takové smlouvy již došlo.

Rovněž podle shora citované odborné literatury musí poškozený prokázat, že by zcela určitě byly uzavřeny obchody s určitými osobami a s konkrétním obsahem, tedy pro přiznání nároku na ušlý zisk se nevyžaduje uzavření takové smlouvy, jen velmi vysoká pravděpodobnost, že by k uzavření takové smlouvy došlo; v nyní souzené věci však smlouva již uzavřena byla a tudíž očekávání žalobkyně již bezpochyby byla naplněna. Pokud by žalovaný neporušil své závazky ze smlouvy (zejména by žalobkyni nebránil ve vstupu do domu za účelem realizace díla) a k realizaci díla by ze strany žalobkyně došlo (když ze skutkových zjištění nic nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně nebyla schopna dostát svým smluvním povinnostem), došlo by (zřejmě) rovněž k naplnění subdodavatelské smlouvy žalobkyně (a tím i k dosažení případného zisku žalobkyně).

Uvedené představuje onen pravidelný běh věcí, o němž hovoří výše citovaná judikatura. Žalobkyně poté, co uzavřela smlouvu o dílo s žalovaným, v níž se zavázala zhotovit dílo do určitého data, uzavřela smlouvu se subdodavatelem, který měl část díla zhotovit za ni. Tuto skutečnost nelze hodnotit jako postup, který žalovaný nemohl předvídat jako pravidelný důsledek porušení své povinnosti (je zcela běžné, že zhotovitel díla poté, co uzavře smlouvu o dílo, uzavírá další, navazující, smlouvy, na základě kterých nakupuje materiál, či zajišťuje potřebné a související služby).

Ze skutkových zjištění soudů se navíc podává, že žalobkyně uzavřela smlouvu se svým subdodavatelem v době, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že žalovaný poruší své povinnosti ze smlouvy o dílo (to zjistila až čtvrt roku poté). Ani skutečnost, že žalobkyně věděla, že žalovaný bude svůj závazek ze smlouvy financovat prostřednictvím úvěru, nepředstavuje sama o sobě riziko na straně žalobkyně, které by jí mělo bránit v uzavírání subdodavatelských smluv potřebných ke splnění jejích vlastních závazků plynoucích z uzavřené smlouvy o dílo a tím jí bránit v (resp. nezakládat) očekávání zisku z těchto subdodavatelských smluv pro zhotovitele plynoucích.

To, zda žalovaný (objednatel) získá finanční prostředky pro splnění svého závazku vůči žalobkyni (resp. splní podmínky pro získání úvěru), je odpovědností žalovaného, nikoli rizikem, které by měla při rozhodování o načasování uzavírání subdodavatelských smluv potřebných k realizaci díla zohledňovat žalobkyně (zhotovitelka).

Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalobkyně jako zhotovitelka byla jakkoliv smluvně omezena v možnosti uzavírat s realizací díla související smlouvy na subdodávky, ani závazek žalobkyně zajistit pro žalovanou podpisy všech členů SVJ potřebné pro získání úvěru k financování díla. Financování díla za pomoci úvěru je běžnou podnikatelskou praxí, s níž jsou spojena rizika především na straně příjemce úvěru (tedy objednatele). Nelze klást k tíži zhotovitele, nastane-li situace, že objednatel v průběhu plnění díla zjistí, že podmínky pro financování díla nesplní, a nemá tak finanční prostředky na to, aby dostál svému závazku ze smlouvy o dílo.

Toliko z tohoto důvodu proto nelze mít bez dalšího za nedůvodný zhotovitelem uplatněný nárok na ušlý zisk. Rozhodující naopak je, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo; skutečnost, zda bude objednatel cenu díla hradit z vlastních prostředků, prostřednictvím úvěru, kombinací uvedených možností či jiným způsobem není sama o sobě v podmínkách projednávané věci rozhodující pro posouzení práva zhotovitele na náhradu škody způsobenou objednatelem, který nedostál svému smluvnímu závazku.

I třetí dovolatelem formulovaná otázka je důvodná, neboť vědomí zhotovitele o tom, že dílo má být ze strany objednatele financováno prostřednictvím úvěru, nevylučuje (ani neomezuje) právo zhotovitele na náhradu škody spočívající v tom, že zhotovitel nerealizoval zisk ze smluv uzavřených se svým subdodavatelem za účelem splnění svých povinností vyplývajících mu ze smlouvy o dílo. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné i z hlediska otázky, zda v případě, kdy za objednatele jedná platně statutární orgán, nastává nemožnost očekávání dosažení zisku dodavatele v závislosti na interních sporech členů v rámci SVJ vzniklých po uzavření smlouvy.

I v této souvislosti odvolací soud zcela pominul právní zásadu „pacta sunt servanda“, jíž je, jak Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje (srov. například rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 763/2006, či usnesení ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007), třeba dbát při posuzování práv a povinností účastníků soukromoprávních vztahů. Oba účastníci, právnické osoby, projevili v uzavřené smlouvě o dílo svou vůli, jak mají být vztahy mezi nimi upraveny; touto smlouvou byli vázáni a tato smlouva byla určující pro stanovení vzájemných práv a povinností, mimo jiné povinnost žalobkyně řádně a včas zhotovit ujednané dílo a povinnost žalovaného umožnit žalobkyni zhotovení díla a zaplatit sjednanou cenu.

Pokud po uzavření předmětné smlouvy o dílo ze dne 11. 11. 2009 někteří členové žalovaného vyjádřili nesouhlas s uzavřením této smlouvy, přičemž ze skutkových zjištění soudů se podává, že se o tom žalobkyně poprvé dozvěděla až 24. 2. 2010, a poté pak ještě 2. 3. 2010, tedy více než čtvrt roku po uzavření smlouvy o dílo, nemají tyto skutečnosti bez dalšího vliv na skutečnost, že žalobkyně mohla očekávat realizaci uzavřené subdodavatelské smlouvy ze dne 18. 11. 2009, neboť nejpozději k tomuto okamžiku žalobkyně důvodně očekávala prospěch plynoucí z této smlouvy.

Lichý je rovněž argument odvolacího soudu o tom, že je navíc zjevné, že žalobkyně ze subdodavatelské smlouvy neočekávala plnění ihned vzhledem k tomu, že měl-li subdodavatel provést zateplení fasády a dozdívky, bylo z hlediska technologického nejprve nutno provést dodávku a montáž oken; realizace byla odvislá též od klimatických podmínek. Odvolací soud zde totiž nerozlišoval mezi očekáváním plnění, které měl subdodavatel provést na díle, k jehož zhotovení se zavázala žalobkyně žalovanému (tedy zateplení fasády a dozdívky, které mohlo být patrně provedeno z technologického hlediska až po jiných pracích, k nimž se žalobkyně ve smlouvě o dílo zavázala), a mezi očekáváním plnění, které měla získat žalobkyně v důsledku uzavření smlouvy se subdodavatelem (tvrzený prospěch plynoucí žalobkyni z takto uzavřené smlouvy, tedy tvrzený rozdíl mezi cenou, kterou měl za dané práce zaplatit žalovaný žalobkyni, a cenou, kterou za ty samé práce měla zaplatit žalobkyně svému subdodavateli).

Pod body 5 a 6 pokládá dovolatelka otázky, „zda může uzavření dodatku smlouvy konvalidovat odstoupení od smlouvy, resp. učinit odstoupení neplatným, a zda pokud smluvní strany jednají po doručení listiny, která se dá vyložit jako odstoupení od smlouvy, a tato jednání vyvrcholí podpisem dodatku k původní smlouvě, lze na toto odstoupení pohlížet jako na odstoupení učiněné vážně a určitě“. Otázka, zda lze „konvalidovat“ platné odstoupení od smlouvy, je nesrozumitelná. Konvalidací se rozumí zhojení neplatnosti.

Odvolací soud však odstoupení žalobkyně od smlouvy považoval za platné. Namítala-li žalobkyně, že její odstoupení od smlouvy, k němuž podle odvolacího soudu došlo uplynutím pětidenní lhůty stanovené v její výzvě žalované ze dne 3. 3. 2010, je neplatné proto, že následně jednala s žalovanou a toto jednání vyústilo v uzavření dodatku k původní smlouvě, nelze jí dát za pravdu. Z úkonu či úkonů učiněných po (jinak) platném odstoupení od smlouvy nelze dovozovat neplatnost tohoto odstoupení. Odpověď na otázku, kdy je právní úkon neplatný, stanovil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v § 37 až § 41a.

O absolutně neplatný právní úkon se jedná tehdy, nebyl-li učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, nebo jehož předmětem je plnění nemožné, či svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Absolutně neplatný je rovněž právní úkon učiněný osobou, která není způsobilá k právním úkonům, či osobou jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Neplatným může být též právní úkon učiněný v jiné, než zákonem či dohodou účastníků vyžadované formě.

Případy relativní neplatnosti pak obsahuje § 41a obč. zák. Pod žádný ze shora uvedených důvodů neplatnosti právního úkonu nelze podřadit následné jednání, které vyústí v uzavření dodatku ke smlouvě. V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil, resp. kdy se stal perfektním. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2009, sp. zn.

33 Odo 30/2002, shrnul judikaturně ustálené interpretační zásady soukromoprávních úkonů mimo jiné tak, že se nesmí opomíjet, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn, nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky vznikl již spor o obsah daného právního úkonu. Podle § 266 odst. 3 obch. zák. při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.

Ačkoliv podle výkladových pravidel obsažených v obchodním zákoníku je třeba brát náležitý zřetel též k následnému chování stran, pokud to povaha věci připouští, v nyní posuzovaném případě se toto pravidlo neprosadí. Žalobkyně projevila vůli od smlouvy o dílo ze dne 11. 11. 2009 odstoupit, neposkytne-li žalovaný součinnost nutnou pro realizaci díla do pěti dnů ode dne doručení dopisu. Jelikož žalovaný potřebnou součinnost neposkytl (což vyplývá ze skutkových zjištění soudů, podle nichž žalovaný nedodal potřebné doklady - písemný souhlas vlastníků bytových jednotek s realizací stavebních prací, nebyla dodána úvěrová smlouvy k vyřízení dotace a žalovaný odmítl žalobkyni vpustit do nemovitosti za účelem realizace díla), nastaly účinky odstoupení od smlouvy.

Skutečnost, že někdy poté žalovaný jednal s žalobkyní o podmínkách další spolupráce, případně se zavázal dostát svým smluvním závazkům, nezpůsobuje neplatnost dříve učiněného odstoupení od smlouvy. Přihlédnutím k následnému chování stran lze zjišťovat, jaká byla vůle jednající osoby (žalobkyně) k okamžiku učinění předmětného projevu vůle (v nyní posuzovaném případě vyjádření vůle odstoupit od smlouvy, neposkytne-li do 5 dní žalovaná součinnost nutnou pro realizaci díla), nikoli měnit jeho význam v návaznosti na změně (přehodnocení) názoru, resp. vůle této osoby.

Shora uvedené částečně odpovídá též na šestou v dovolání formulovanou otázku, zda za situace, kdy „smluvní strany jednají po doručení listiny, která se dá vyložit jako odstoupení od smlouvy a tato jednání vyvrcholí podpisem dodatku k původní smlouvě, lze na toto odstoupení pohlížet jako na odstoupení učiněné vážně a určitě“. Rovněž pro posouzení této otázky je podstatné, že náležitosti projevu vůle je třeba zkoumat k okamžiku jeho učinění. To, že žalobkyně po odstoupení od smlouvy svolila k dalšímu jednání o podmínkách plnění předmětné smlouvy o dílo, nečiní její předchozí jednání neurčité či nikoli vážné.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4951/2010, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 ICdo 81/2017). Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

10. 1997, sp.

zn. 2 Cdon 257/97). V rozsudku ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008, Nejvyšší soud upřesnil, že právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). Jinými slovy, vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.

Určitost představuje kvalitu obsahu právního úkonu; právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010). O vážnosti a určitosti obsahu právního úkonu žalobkyně ze dne 3. 3. 2010 není pochyb, přičemž tyto pochyby nevnáší ani následné jednání žalobkyně s žalovanou, které vyústilo v uzavření dodatku.

Z obsahu dovolání se dále podává, že žalobkyně považuje za nutné vyřešit otázku, zda – v případě, že by skutečně došlo k ukončení smlouvy tímto odstoupením – toto odstoupení platí i přesto, že smluvní strany i nadále ve věci jednaly, činily kroky směřující k naplnění smlouvy o dílo, a tedy jednají tak, jako by žádné odstoupení od smlouvy nebylo učiněno. Tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, zakládá tedy přípustnost dovolání. Podle § 349 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany.

Podle odvolacího soudu odstoupením od smlouvy o dílo ze strany žalobkyně došlo nejpozději ke dni 8. 3. 2010 ke zrušení smlouvy a nemůže dojít k jejímu „obživnutí“ tím, že byl uzavřen dodatek č. 2 ze dne 29. 3. 2010. Podle odvolacího soudu tento dodatek podle svého obsahu evidentně navazoval na původní smlouvu o dílo, od níž bylo odstoupeno, a která v době sjednávání dodatku již byla zrušena. Provázanost dodatku s původní smlouvou vyplývá nejen z jejího označení, ale zejména z jeho obsahu, jak dále vysvětlil odvolací soud. Ačkoliv odvolací soud ve svém odůvodnění mimo jiné vyložil, že se strany v dodatku shodly, že v ostatním zůstávají smluvní ujednání dotčeného smluvního vztahu beze změn, nezabýval se tím, zda lze tento projev vůle účastníků vyložit např. jako odvolání účinků odstoupení od smlouvy podle § 349 odst. 1 věty za středníkem obch. zák. Pokud tedy odvolací soud bez dalšího za výše popsaných okolností uzavřel, že nemůže dojít k „obživnutí“ smlouvy uzavřením dodatku, pochybil.

Z § 349 odst. 1 věty za středníkem obch. zák. vyplývá, že po odstoupení od smlouvy lze účinky odstoupení od smlouvy odvolat či změnit, a to se souhlasem druhé strany.

V daném případě tak bylo na místě vyložit právní úkon ze dne 29. 3. 2010 (dodatek č. 2) a zjišťovat, co bylo obsahem vůle smluvních stran, když tento dodatek uzavíraly. Dovolatelka namítla i částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, čímž namítla vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjádřil tak, že za měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí.

I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc.

Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V daném případě byla žalobkyně schopna uplatnit dovolací důvody a odůvodnit své dovolání. Nelze tedy dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné.

Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. s výjimkou části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba co do částky 21 980,04 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % p.a. od 21. 5. 2011 do zaplacení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 druhé věty o.

s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba co do částky 21 980,04 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % p.a. od 21. 5. 2011 do zaplacení, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.