23 Cdo 1362/2025-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalovanému L. V., zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 228/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 8. 2024, č. j. 29 Co 120/2024-100, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení svého vlastnického práva k v žalobě označené nemovité věci, kterou žalovanému (svému synovi) darovala na základě smlouvy ze dne 24. 2. 2017. Žalobkyně následně dopisem ze dne 8. 9. 2022 dar odvolala pro nevděk, neboť žalovaný ji dne 12. 2. 2022 fyzicky napadl (udeřil ji pěstí do oka), v červenci téhož roku umístil na rohožku před dveře bytové jednotky užívané žalobkyní hada, což jí způsobilo psychický šok, dále jí znemožnil přístup na zahradu a do sklepa a od 12. 2. 2022 neudržuje s žalobkyní žádný vztah, neposkytuje jí potřebnou pomoc a péči ve stáří a nezajímá se o její potřeby.
2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 21 C 228/2022-80, žalobu o požadovaném určení zamítl (výrok I) a
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v plném rozsahu) dovoláním, v němž namítala, že závěr odvolacího soudu, podle něhož neunesla důkazní břemeno ohledně sporných tvrzení o fyzickém napadení ze strany žalovaného a o nastražení hada, byl učiněn v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001. Také otázku, zda prokázané jednání žalovaného (spočívající v dočasném znemožnění přístupu na zahradu a do sklepa a v nezájmu žalovaného o žalobkyni) bylo zjevně v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018). Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a zabýval se proto jeho přípustností.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobkyně dovoláním předně napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož neunesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení o fyzickém napadení ze strany žalovaného a o nastražení hada před dveře jí užívaného bytu, neboť provedené důkazy podle jejího závěru „logicky umožňují přijmout závěr o pravdivosti tvrzení žalobkyně“. Žalobkyně tak napadá způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, a skutkové závěry, k nimž dospěly. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci. Námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud při posuzování otázky, zda byly naplněny podmínky pro vrácení daru pro nevděk plynoucí z § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, aplikoval nesprávnou judikaturu (vztahující se k neúčinné právní úpravě) a dospěl k nesprávnému právnímu závěru.
11. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi, v níž se vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Judikatura Nejvyššího soudu byla současně ustálena v závěru, že pojem dobrých mravů činil z § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a že vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace (posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně) a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1275/2022).
12. Třebaže úprava odvolání daru doznala s účinností zákona č. 89/2012 Sb. určitých změn, tento výklad přijatý při aplikaci § 630 obč. zák. je použitelný i v případě aplikace § 2072 o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019). Pojem dobrých mravů tedy činí i z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž rozhodovací praxe vztahující se k úpravě nového soukromého práva převzala závěry dosavadní judikatury, podle nichž úvahy soudů o splnění aplikačních podmínek normy s relativně neurčitou hypotézou může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 950/2017, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 126/2021).
13. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu (podle § 2072 o. z.) vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadového chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, a ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024).
14. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021 – s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v § 588 o. z. – vyložil, že nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023).
15. Odvolací soud takto formulovaným judikatorním požadavkům v projednávané věci dostál, neboť se zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení, zjišťoval, jaké poměry mezi nimi panují, a především důsledně zhodnotil chování žalovaného vůči žalobkyni z objektivního hlediska (tedy vyšel z toho, že žalovaný žalobkyni na požádání umožňoval vstup na zahradu i do sklepa a s tím související problémy jsou již navíc vyřešeny; oboustranné vztahy mezi účastníky již od dospívání žalovaného nejsou takové, jaké obvykle mezi matkou a synem bývají; účastníci spolu dlouhodobě netráví společné chvíle, neslaví společně Vánoce, narozeniny ani jiné svátky a žádný z nich nevyhledává společnost toho druhého, přičemž nezájem účastníků je zjevně oboustranný, a žalobkyně tak žalovaného o pomoc ani nežádala; srov. body 15 a 16 odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž dospěl k závěru, že uvedená jednání žalovaného nelze posoudit jako zjevné porušení dobrých mravů ve smyslu § 2072 o.
z., která by odůvodňovala odvolání daru pro jeho nevděk. Dovolací soud navíc neshledává úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými. Uvedená námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
16. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
proti výroku I napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu